Uběhl týden, co jsem se nastěhovala se svou matkou za svým pravým otcem Rudou. Modřiny po výprasku nešly už skoro vidět. Netušila jsem ani proč Kateřina tehdy nepřijela za Vilémem, chyběla mi stejně jako Jan – zamilovala jsem se do něj. Už to nebudu takhle obkecávat (spíše obepsávat), ihned se dozvíte, co se stalo.
Zatím vám přeji příjemné čtení.
Probudila jsem se ve svém pokoji v posteli, měla jsem hned pocit, že je něco jinak – netušila jsem však co. Posadila jsem se na postel a rozhlédla jsem se po hodinách visících nad dveřmi, rodiče už museli být hodinu v práci. Vstala jsem z postele, popadla jsem ze skříně černé letní šaty a vydala se do koupelny se převléct a udělat ranní hygienu. V koupelně jsem se převlékla z noční košile (koupila mi ji matka před třemi dny) do šatů, učesala si vlasy a dala je do drdolu, vyčistila jsem si zuby a vrátila jsem se do pokoje. Uklidila jsem noční košili pod polštář a vydala se do kuchyně. U schodiště jsem si všimla, že je pod vchodovými dveřmi dopis.
Rozběhla jsem se ke dveřím a brala jsem schody po dvou, zastavila jsem se až u dveří. Dopis jsem vzala do ruky a narovnala ho – byl složený na čtyři části. Byly v něm napsané jenom tři slova: BĚŽ DO SCHRÁNKY. Měla jsem divný pocit a v hlavě se mi hromadily myšlenky ve stylu: Kdo by mně asi mohl psát, někdo si dělá jenom srandu, ale co ztratím, když se tam půjdu podívat – nic. Obula jsem si boty a otevřela vchodové dveře, vyšla jsem z nich a za sebou je zavřela. Všude byla vidět ranní rosa. Prošla jsem řadou živých plotů až k plotu (byly vysazené blízko sebe, takže tvořily řadu), tam jsem se zastavila. Otevřela jsem dveře, udělala jsem dva kroky a otočila se doprava, čelem k domu.
Stála tam stará dřevěná poštovní schránka. Otevřela jsem ji, byl v ní jeden dopis. Vzala jsem ho do ruky a schránku zavřela. Dopis byl složen na půlku, tak jsem ho rozložila. Papír měl trochu narůžovělou barvu. Po rozložení jsem ho začala číst, stálo tam:
Den, kdy všude na pohled byl květ,
tys s úsměvem, zpříjemnila mi svět.
Znali jsme se teprve jeden den,
myslel jsem, že to byl jen sen.
K večeru ses domů vracela,
ve večerních hodinách tě policie odvedla.
Jak mi to řečeno bylo...
každý večer se mi o tobě snilo.
Jsi jediné štěstí v mém životě,
furt myslím na tě.
PS: Jdi se podívat za váš dům,
a věř svým snům.
Věděla jsem přesně, od koho byl ten dopis, poznala jsem to už v druhé větě. Vrátila jsem se k brance a přes ni zpět do zahrady. Šla jsem zpátky k domu. Když jsem u domu stála, chystala jsem se ho obejít. Držela jsem se furt u zdi domu, až jsem nakonec obešla první stranu zdi. Nikoho a nic zvláštního jsem nepotkala, vše vypadalo stejně, žádná změna. Obešla jsem další zeď a stála jsem za domem. Rozhlédla jsem se. Myslela jsem, že i kdyby tam nic nebo nikdo nebyl, zůstal by mi úsměv na tváři.
Stála jsem asi v půlce domu a nic se nedělo. Byla jsem zklamaná, doufala jsem, že je to jen zlý sen. Nadechla jsem se a zavřela na chvíli oči. V tu chvíli se to stalo. Nějaký člověk, nejspíš muž, mi dal ruce na oči (byl oblečený v černém a schovaný za jediným stromem u domu). Lehce se zasmál: „Hádej kdo.“ Usmála jsem se: „S největší pravděpodobností Jan.“ Sundal ruce z mých očí: „Ehm... správně. Jakpak se má moje princezna?“ zeptal se. Otočila jsem se na Jana: „Teď už se líp mít nemůžu, jak ty?“ Objal mě: „Už nejlíp jak to jde, kotě.“ „Neříkej mi kotě!“ okřikla jsem ho. Pousmál se: „A proč ne? Mám pro tebe jedno překvápko, chceš ho?“ Pustil mě ze svého objetí. Koukla jsem se mu do očí: „Jaké překvapení?“ „Od mé matky a mého otce dopisy, no a ode mě, něco jako dárek.“ pohladil mě po tváři. Rukou sáhl do kapsy a vytáhnul dva papíry přeložené na půlku – dopisy. „Zatím ti postačí tyhle, víc ti dám později.“ položil mi ruku na rameno. Druhou ruku mi podal dva dopisy a já si je vzala. „Díky.“ Druhou rukou jsem sundala tu jeho ze svého ramene. Ještě chvíli jsme stáli a dívali se na sebe, až ticho prolomil Jan. „Nechceš mi ukázat okolí?“ zeptal se a do vlasů mi dal červenou růži. Začervenala jsem se: „Jo, pojď. Popravdě to tu taky neznám, alespoň to neprozkoumám sama. Dík za růži.“ „Neděkuj.“ řekl a svou rukou chytl tu mou. Společně jsme odešli ze zahrady.
Vydali jsme se na pravou stranu, šli jsme jenom chvíli a uviděli jsme ceduli, která oznamovala, že ještě čtyři kilometry a dojdeme do nejbližší vesnice. Oba jsme si oddechli. Cestou jsme si povídali o tom, co se stalo, co je nového a o podobných věcech. „Sáro, mám zprávy o Kateřině.“ řekl klidným hlasem. Koukla jsem se mu do očí: „Jak o ní víš? Vždyť se neznáte, ne?“ zeptala jsem se ho. Zasmál se: „Přijela o den později, než měla, Sáro. Má už druhé dítě, byla v porodnici, kvůli tomu nepřijela, když měla.“ „Ale neodpověděl jsi mi na otázku.“ odsekla jsem mu odpověď. Otočil oči v sloup: „Šel jsem na druhý den k otci a ona tam byla, tak jsme se spolu seznámili. Logická odpověď.“ Vytřeštila jsem oči: „Počkat... Ty jsi byl u Viléma?“ „Ne asi, když jsem to řekl, mysli.“ řekl a snažil se, aby v jeho hlase šla slyšet ironie. Usmála jsem se. Povídali jsme si, přestali jsme mluvit, až když jsme došli ke vsi. Nevšímala jsem si ani cesty. Společně jsme šli až do středu vesnice k jednomu krámku. Koupili jsme si dohromady dvě jablka, dva rohlíky a pití. Skoro celý den jsme strávili spolu. Na zpáteční cestě jsme byli unavení. Došli jsme až k domu mého otce. Uvnitř domu jsem odvedla Jana k sobě do pokoje.
V pokoji si sedl na postel a počkal, než se posadím já. „Sáro, můžeš mi prosím tě vysvětlit, co se tedy přesně stalo?“ zeptal se Jan. Polkla jsem: „Tak dobrá, kde bych jenom začala... No, přišla jsem domů, ale nikdo tam nebyl. Byla už tma, ucítila jsem, že se někdo blíží k mému pokoji. Cítila jsem vůni alkoholu a začala jsem se hodně bát. Sedla jsem si do kouta v pokoji... Vše se potom sehrálo moc rychle, najednou jsem se balila, jela autem, objevila se v tomhle domě.“ začala jsem brečet. Padla jsem Janovi do náruče, který mě začal hladit po vlasech. Dal mi pusu na čelo. „Sáro, něco se stalo potom, že? Někdo ti ublížil?“ vyptával se starostlivě Jan. Zakroutila jsem hlavou a vydechla jsem: „Nic se nestalo.“ Svou hlavu opřel o mou. „Tvůj otec je alkoholik a nějak tě potrestal, můžu hádat, že nějaký fyzický trest.“ šeptal mi do ucha. „J-jak to víš?“ ptala jsem se pohotově. Znovu mi dal pusu na čelo. „Mám svoje zdroje, Sári.“ odpověděl. Usmála jsem se: „Chyběl jsi mi.“ zašeptala jsem Janovi. Poprvé jsme se políbili, druhý polibek jsem iniciovala já.
Do pokoje zničehonic vtrhl otec. Netušila jsem, že je doma. „Jane, běž už domů a na nic se neptej, díky.“ zašeptala jsem Janovi do ucha. Jan ho pozdravil a ihned odešel. Jan nemohl být ani u schodiště, když začal otec křičet: „Co to má znamenat?! Ty si tu NIKDY nebudeš vodit kluky, je ti to jasné?! Ani jsi neudělala své povinnosti.“ Ano, přiznám se, že jsem ten den zapomněla na povinnosti. Tušila jsem, co teď přijde, začala jsem se klepat. Polkla jsem: „A-ano, je mi to jasné. Už se to víckrát nestane.“ začala jsem otci slibovat. Popošel ke mně a hned mi dal facku. Pálila mě pravá strana obličeje, která schytala facku. „To samé jsi říkala minule, ale teď se o to postarám, to ti slibuji.“ začal si otec sundávat pásek. Tekly mi po tváři slzy, bála jsem se. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila jsem, že Jan nechal svou černou brašnu u dveří, ale hned jsem vrátila svůj pohled na otce. Postavila jsem se na nohy. Chytil mě za ruku a přitáhl si mně k sobě blíž. Když jsem byla asi tři centimetry od otce, tak mi zašeptal do ucha: „Svleč se jen do podprsenky a lehni si okamžitě na břicho.“ „Poslechni ho, jinak to bude horší.“ říkalo mi podvědomí. „Nedělej to, musíš se mu postavit.“ radil mi rozum. Poslechla jsem podvědomí. Oblečení jsem dala k nohám na postel a lehla si.
Ležela jsem na posteli břichem na matraci. Dostala jsem jenom pět ran páskem, otec pak zmizel z pokoje. Bála jsem se, co se stane, měla jsem z něho strach. Uslyšela jsem někoho vcházet do pokoje – byl to otec. V ruce držel dlouhou úzkou rákosku. I přes své uslzené oči jsem ji viděla. Přešel od dveří k mé posteli. Přiletěla mi na zadek první rána, vykřikla jsem bolestí. Do šesté rány jsem jenom naříkala, brečela a prosila, potom přišlo něco horšího. Sedmou ránu jsem schytala na chodidla a osmou na lýtka. Kroutila jsem se na posteli, kdybych byla mladší tak bych i kopala. Na chodidla jsem schytala devátou až patnáctou ránu. Na lýtka mi rákoska dopadla šestnáctou až dvacátou první ránou. Bohužel neminul ani moje záda (u lopatek), tam mi dal šest ran. Zbytek – do čtyřiceti ran – schytal můj zadek. Bolelo mě celé tělo, neměla jsem sílu ani pohnout hlavou. Otec odešel z pokoje a já jsem zůstala ležet ještě hodinu, než jsem se oblékla.
Přešla jsem k brašně od Jana a otevřela jí. Byla v ní krabička, která měla vevnitř diamantové náušnice a náhrdelník (nejspíše od Jana). Na postel jsem si dala všechny tři dopisy, první jsem otevřela dopis z levé strany postele. Stálo v něm:
Milá Sáro,
moc mi chybíš. Vím, co se stalo, přijela jsem o den později k otci, je mi to líto. Možná se ptáš: „Proč si na svého pravého otce nepamatuji?“ Měla jsi ve čtyřech letech úraz hlavy, zapomněla jsi potom na všechno, co se kdy stalo. Jelikož jsem s tvým otcem žila patnáct let, tak vím, jaká je to zrůda. Mě taky bil za každou hloupost. Slibuji ti, že se tě s otcem pokusíme nějak dostat zpátky. Dnes víc napsat nemohu. PS: Jsi teta a k otci jsem přijela ukázat vnuka. Budu čekat na tvoji odpověď, po celý týden jsem u otce, tak piš tam.
Se srdečným pozdravem
Kateřina.
Začala jsem znovu brečet, tentokrát štěstím. Vzala jsem další dopis, který byl na pravé straně mé postele a začala jsem číst nahlas:
Moje drahá Sáro,
moc se ti omlouvám za to, že jsem ti tolik let lhal. Chci ti jenom napsat, že ti držím palce, ať to všechno zvládneš. Zkusím udělat vše co bude v mých silách, abys byla v mé péči, přestože nejsem tvůj biologický otec. Chybíš mi. Beru tě jako vlastní. Za tu dobu se tu změnilo hodně věcí, ale ty nejsou důležité, Tak se zatím měj.
Z lásky Vilém.