Žaneta nedávno oslavila osmnáctiny, úspěšně odmaturovala na střední škole a do doby, než sežene něco „lepšího, odpovídajícímu jejím kvalitám a vzdělání,“ přijala dočasně práci servírky v pivovarské restauraci. Ani jí příliš nerozhodil rozchod s přítelem. Stejně to delší dobu neklapalo a ona ostatně neměla nikdy o kluky nouzi. Aby také ne – krásná, okatá, snědá černovláska s fantastickou postavou, ještě zdokonalovanou pravidelným plaváním, posilováním a provozováním poledance. Jediným handicapem konce vztahu bylo, že se musela vrátit k rodičům. Ti zrovna také neprožívají idylku a dost možná to skončí rozvodem. Veselý nebyl ani samotný okamžik návratu – tou dobou totiž zrovna byla mladší, šestnáctiletá sestra Sabrina u otce v „pracovně“. A její srdceryvný křik a nářek nasvědčovaly probíhající „výplatě“. Žanetě naskočila husí kůži. Kolikrát ona takhle stála položená břichem na otcův stůl s mírně rozkročenýma nohama a dostávala „klasiku“ – pětadvacet „kamarádkou“, kterak otec přezdíval rákosce.
Uplynulo několik dní od návratu k rodičům a Žaneta si užívala krátkého pracovního týdne. Pátek a celý víkend volníčko před ní. Otec odjel na služební cestu kamsi na Moravu a vrátit se má nejdříve po třech dnech. Ideální. Tolerantní matce vadit nebude, když si domů přivede toho sympatického hokejistu, který na ní v restauraci mohl při své první návštěvě oči nechat. Napodruhé už to skončilo po pracovní době sexem v kanceláři, jenže tam to přece jen není úplně ono, jako hezky v pohodlné postýlce. Černovláska si před vchodem panelového domu, kde bydlí, zapaluje cigaretu. Kouření je jednou z jejích neřestí. Nepřestala s ním ani po pořádném výprasku v sedmnácti, když jí otec našel v kabelce krabičku. Jako zarytý nekuřák tohle prostě neskousl. Ještě teď je Žanetě zle při představě, jak moc tenkrát dostala. Ovšem teď je otec daleko a její tváří se šíří úsměv. Jenže…
„Žaneto!!!!!!!!,“ otevírají se znenadání zezadu vchodové dveře. Zrada!!! Krve by se v ní nedořezal. Není schopna slova. „Tak to hezky típni a jdeme!!!“ Jako ve snách se o chvilku později nacházejí v otcově „pracovně“ a dveře se za nimi pěkně zaklapávají.
„Tati, mě je dvacet…,“ namítá.
„Podej kamarádku.“
„To nejde…“
„Vždyť jsi přece odjel…“
„Potřebovali něco akutně podepsat na firmě, tak jsem se vrátil dříve. Jak vidím, právě včas.“
„Podej mi kamarádku.“
„Já nechci dostat. Jsem dospělá. DOSPĚLÁ!!!!“
„Mě nezajímá, co chceš nebo nechceš. Já nebudu tolerovat kouření mé dcery, tím spíše, když bydlí u mě. Kamarádku sem, nebo nezůstaneme u pětadvaceti. Víš, že odmlouvání nesnáším. Dělej.“
Situace je vážná a kráska zdrceně otevírá skříň, kde… Ano, rákoska je stále na svém místě. Jako kdysi.
„Pětadvacet ne. Prosím. To je moc. To nevydržím.“
„Vydrželas to jako mladá, teď jako velká kobyla vydržíš tuplem. Legíny dolů.“
„Ne. Na holou ne. Prosím,“ je odpor slečinky tatam. Škemrá jako „zamlada“. „Mě se chce hrozně čůrat…“
„Odskoč si a za minutu ať jsi zpátky. Kakat se ti nechce, že bych ti dal čípek?“
Žaneta mizí jako pára nad hrncem. Glycerinové čípky taky už v minulosti párkrát „proběhly“, když se jí nechtělo do školy a vymlouvala se na bolesti břicha a „vykoledovat“ si ho tentokrát opravdu nehodlá.
„Tak, vyčůraná, legíny a kalhotky dolů,“ velí otec po jejím návratu z toalety.
„Tatínku, prosím, odpusť mi to. Slibuji, že už si nikdy nezapálím. NIKDY!!!“
„Nezapálíš. Jelita na zadku k tomu budou dobrou motivací. Tak šupity.“
Zdrcená slečna vystupuje z tenisek a stahuje pestrobarevné legíny. Na sobě má miniaturní tanga, více odhalující, než zakrývající.
„Kalhotky taky,“ poroučí otec.
„Ne. Na holou ne. Prosím.“ Žaneta ví, že tangošky by stejně na tom „pekle“ nic nezměnily, ale ten pocit, že stejně jako dříve…
„Ty kalhotky dolů,“ zní zlověstně. Je konec. Ona, dvacetiletá dáma, dostane na holou…
Nachází se přesně v tom „optimálním“ postoji, rukama držíc za hranu stolu, břicho položené na jeho chladivou desku, stoj mírně rozkročný, zadek „dokonale“ vystavený. Ironicky se ušklíbne při té představě. Cvičné proříznutí vzduchu rákoskou také otec neopomněl. Zasvištění ještě navyšuje její hrůzu. Chtěla by utéct. Odhodlání ustát to se ctí a noblesou, bez slz, je tatam. Začíná plakat. A pak přichází první setkání „obou kamarádek“. Ta jedna se zakusuje do druhé hned pětkrát v rychlém sledu a Žaneta jen silou vůle zachovává vyžadovanou polohu. Již nyní však řve jak tur. A dalších pět „pořádně štiplavých“, z nichž poslední zasahuje přechod hýždí ve stehna. Zadek jí pálí jak sto čertů.
„Vida, jak to jde. Desítku jsme zvládli velice pohodlně,“ dobírá si jí otec. „Budeme ještě kouřit?“
„Ne, nebudu!!! NEBUDU!!!!!!!! Už dost. PROSÍÍÍM!!!!!!!!!!!,“ vydává ze sebe černovláska mezi vzlyky.
„To si myslím,“ přichází další pětice, tentokrát s výraznějšími intervaly.
„DOST!!!!!!!!!!!!! DOST!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Prosíííííííííííííííííííííím!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Tatínku, já se omlouvám!!! Už se to nikdy nestane!!!“
Marnost nad marnost. Žanetin otec nikdy nebyl zvyklý sledovat. Šestnáctá rána zasahuje stehna a sedmnáctá taky. Slečinka nemá daleko k zhroucení. Kombinace bolesti a vědomí, že pár dní může na oblíbené minisukýnky a šortečky zapomenout, nechce-li budit zvědavé pohledy či slýchat nemístné komentáře, jsou zdrcující kombinací. Další tři rány pak dělají z jejího zmalovaného zadku „sezení ve vosím hnízdě“. Posledních pět ran už přežívá zcela rezignovaně. Je „dobojováno“. Alespoň, že není poslána klečet jako x-krát v minulosti. Je jí umožněno vzít si své odložené svršky a stále naříkajíc odchází od pasu dolů nahá do svého pokojíku. Zde vytahuje z kabelky poloprázdnou krabičku cigaret a zlostně jí mrští do odpadkového koše. Odhodlána si již nikdy nezapálit!!!