Byla jedna dívka, štíhlá, mladá, krátké kaštanové vlasy, když se usmála, byla jako východ slunce. Celých patnáct let žila na vsi, až jednoho dne se s rodinou odstěhovala do velkoměsta. Nikoho neznala – nikdo se s ní nebavil, až jeden osudný den změnil vše.
Z deníku Rozálie:
Po patnácti letech života na vsi jsme se odstěhovali do velkoměsta. Vše je úplně nové. Bydlíme v bytě na jednom menším sídlišti. Pomalu si zvykám, i když stěžovat si nemohu, mám vlastní pokoj. Rodiče mi koupili štěněčivavy a mamka mě přihlásila do fotbalu.
Deníčku, jednoho dne, asi týden po nastěhování, jsem šla vyvenčit štěně Zizi. Když jsem zavírala hlavní dveře, vodítko mi spadlo z ruky a Zizi utekla. Rozběhla jsem se za ní. Zastavila jsem se až na druhé straně paneláku – je tam jedno basketbalové hřiště. Vodítko se Zizi držel v ruce jeden mládenec. Byl o něco vyšší než já a měl tmavě hnědé kudrnaté vlasy. Pravou nohou se opíral o basketbalový míč. Pomalu jsem k němu přišla. Vypadal nádherně. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Řekla jsem: „Ehmm... Ahoj. Ten pes.“ Podíval se na mně a udělal ke mně dva kroky (míč ležel pořád na zemi). Dívali jsme se v tváři tvář. Řekl: „Ahoj, dávej si na toho psa pozor, aby ti znovu neutekl.“ Podal mi vodítko a já si ho vzala. Představil se: „Jsem William, říká se mi Vilda. Ty jsi?“ „Jo promiň. Jmenuji se Rozálie, říká se mi Rose.“ koukla jsem se na hodinky, které jsem měla na levé ruce. Omluvila jsem se: „Promiň, budu muset jít. Ráda jsem tě poznala.“ Vydala jsem se se Zizi pryč.
Milý deníčku, uběhl asi týden od toho dne, co jsem se seznámila s Williamem. Z ničeho nic mi přišla na Facebook pozvánka na přátelství od Williama. Souhlasila jsem s naším přátelstvím. Hned jsme si spolu začali psát, psali jsme si jenom o fotbalu. Už jen díky fotbalu jsem byla víc klučičí typ jak dívčí.
Drahý deníčku, můj první fotbalový tréning byl skvělý, každý si mně chválil. Možná jsem tak skvělá, jak se jenom říká. Našla jsem si čtyři skvělé kamarády, jmenují se Dan, Tomáš, Dominik a Jakub – jsou též fotbalisté ale zároveň i basketbalisté. Jsou to milí a sympatičtí kluci. Po tréningu měpozvali na pizzu. V bistru jsme seděli v druhém patře u jediného obrazu. Říkali jsme si různé vtipy. S klukami byla zábava – zatím můj nejlepší den v životě. Než jsem usnula, tak jsem seděla na posteli a myslela na Williama. Nejspíš jsem se do něj zamilovala.
Nejdražší deníčku, dneska jsem poprvé viděla Williama osamotě– zase hrál basketbal. Bylo to poprvé, co jsem sebou neměla Zizi. Nevěděla jsem, jak se mám v jeho přítomnosti chovat. Nakonec jsem se odhodlala a přešla k němu. Náš rozhovor jsem začala obyčejným ahoj, dávala jsem mu otázky např. jak se má. Doufám, že mi odpovídal upřímně. Chvíli se mi díval do očí a já jemu. Nemohla jsem se dnes nějak dlouho vybavovat, spěchala jsem totiž do obchodu na nákup potravin. Než jsem vstoupila do obchodu, slyšela jsem, že nějaká skupina teenagerů v našem věku pomlouvala Williama. Když jsem ho potkala, vše jsem mu řekla – svolal si kamarády a nějakou to dobu jsme to řešili, bylo to nudné.
Deníčku, William se mi poslední dobu vyhýbá a já nevím proč. Ani na tréningu se mnou nemluví. Jediné, co o něm vím, je to, že má mladšího bratra, myslím, že se jmenuje Barsi. Co já bych dala za sourozence. Ale před nějakou dobou mě pozval na bazén, tam jsme si řekli, co k sobě cítíme. Koupil mi tam kytici rudých růží, bylo to romantické. Až po tom se mi začal vyhýbat. Vždy se na něco vymluvil, jenom aby se mnou nemusel bavit.
Drahý deníčku, dneska jsem se potkala s Williamem – vše mi vysvětlil. Odpustila jsem mu. Pozval mě znovu na rande. Byli jsme spolu do noci.
Deníčku, nevím nic o Williamovi, znovu se mnou nemluví. Nevím, co se s ním stalo, chybí mi.
Z deníku Williama:
Deníčku, jmenuji se William A. Je mi 15 let (skoro 16). Bydlím v jednom velkoměstě. Mám tmavě hnědé, kudrnaté vlasy. Mám mladšího bratra, jmenuje se Barsi (je mu 14). S rodinou bydlíme v bytě 3+1. Oba moji rodiče jsou příliš přísní. Hraji basketbal a fotbal.
Deníčku, jednou když jsem hrál basketbal, přiběhlo na hřištěštěněčivavy. Po chvíli za ním vyběhla dívka, byla nádherná. Dali jsme se do řeči. Koukla se na hodinky a pravila: „Promiň, budu muset jít, ráda jsem těpoznala.“ Potom odešla. Celý den jsem na ní myslel.
Drahý deníčku, uběhl přibližně týden od seznámení s Rozálii (to je ta dívka s tou čivavou), odhodlal jsem se jí napsat. Na Facebooku se dala lehce přidat. Když to odklikla, začal jsem úplně normální konverzaci, která skončila u fotbalu. Přišla mi spíš jako klučičí typ.
Deníčku, fotbalový tréning skončil v pizzerii s Rose a kamarády. Nejčastěji jsme si říkali vtipy. Kamarádi jí kladli úplně stupidní otázky, například: Kolik ti je? Kde jsi bydlela? Na jakou jdešškolu? (dá se říct, že se chtěli o Rose dozvědět co nejvíc). Nebral jsem jim ty otázky za zlé, ale u některých jsem po nich chtěl něco hodit.
Deníčku, dneska jsem viděl znovu Rose, ale neměla čivavu. Dali jsme se do řeči, ale vypadala, že někam spěchá. Stihli jsme si říct sotva pár vět a znovu odešla. Znovu jsem jí viděl kolem 15:00. Řekla mi, že mě nějaká skupina teenagerů pomlouvala. Zeptal jsem se jí: „Co o mně říkali?“ Řekla: „Prý jsi někomu vyhrožoval přes sociální sítě, říkali, že jsi děvkař a podobně.“ Spolu jsme se domluvili, že v 17:00 se sejdeme na stejném místějako minule (pizzerii). Ihned jsem napsal naší partě, ať tam jsou – souhlasili. V pizzerii jsme seděli na stejném místě jako minule. Začal jsem: „Možná vám to přijde divné, že jsem Vás všechny svolal. Po městě začaly kolovat pomluvy o tom, že jsem vyhrožoval člověku – to je pravda, ale měl jsem k tomu své důvody, teď vám je říct nemohu, až později. Druhá je, že prý jsem děvkař, ale víte, že to není pravda. Potřebuji plán, aby se to nedozvěděli mi rodiče, takže máte nějaké návrhy?“ Chvíli si vyměňovali nevěřícné pohledy. Nejvíce ze všech přemýšlela Rose a Dan (nejspíše se spolu radili). Napadlo je: „Zkusíme vymazat váš chat, protože i kdyby se to provalilo, tak by neměli důkaz, i kdybys jim ukázal telefon.“ Nápad to byl skvělý, všichni jsme se shodli. Chat se nám povedl vymazat. Doufám ale, že se nic z toho nedozví, jinak by byl sekec mazec.
Drahý deníčku, uběhl už měsíc prázdnin. Já jsem se konečně rozhodl někam pozvat Rose, i když jsem jí pozval jen na bazén – ale to snad nevadí. Chci jí totiždneska říct, že k ní něco cítím. Mí rodiče se ještě nic naštěstí nedozvěděli. Setkali jsme se v 15:00 u městských lázní. Měla dvoudílné červené plavky, vypadala nádherně. Nejčastěji jsme spolu skákali do vody. Když byla v půlce cesty ke skokánku, chytl jsem jí za ruku a pravil: „Miluji tě, Rose, a ty to víš, že?“ Koukla se mi do očí a obejmula mně. Do ucha mi zašeptala: „Já tebe taky, Vildo.“ Políbili jsme se. Po bazénu jsme šli do květinářství a já jsem Rose koupil kytici rudých růži. Byla z nich nadšená. Doprovodil jsem jí domů.
Můj nejmilejší deníčku, dnes uběhl týden od mého pozvání na bazén. K nám domů už přišli dva dopisy. Pokaždé v něm stojí: JEŠTĚ PÁR DNÍ, WILLIAME AMARE A VŠE BUDE HOTOVÉ. Pokaždé ho ze schránky beru jenom já. Štve mě, že je to anonym – slaboch jeden. Nemám tušení, kdo by to mohl psát, styl písma mi nic neříká. Větu nechápu, co se stane za pár dní? Nevím, že bych někomu něco udělal, ale radši se začnu vyhýbat Rose – pro jistotu. Vím deníčku, že mi to bude lámat srdce, netuším, co se má stát, vše budu dělat pro její záchranu. Doufám, že mi někdy Rose odpustí.
Deníčku, uběhl už týden, co se snažím, Rose vyhýbat. Ani mi to moc nejde. Je to divný pocit, ale zase se u nás ve schránce objevil dopis, je na něm napsáno: JEŠTĚ JEDNOU SE K ROZÁLII SECRETUMOVÉ PŘIBLÍŽÍŠ A O VAŠÍ VELKÉ LÁSCE SE DOZVÍ TVOJÍ RODIČE. Mám velký strach. Nevím, jestli mám těm výhružkám věřit nebo ne. Nechci ubližovat Rose, ale nechci, aby mi jenom kvůli lásce mí rodiče ublížili. Mí rodiče – hlavně otec, nechtějí, abych měl přítelkyni dřív jak v 18, snažil jsem se to splnit. Jestli by se to otec dozvěděl, dal by mi trest, což nechci. Teď vlastně nevím, na čí straně stojím. Kdykoliv ji vidím, srdce se mi rozbuší, ale musím dělat, jako by neexistovala. Vím, že ji tím ubližuji, ale nemám rád tresty od otce.
Můj nejmilejší, nejdražší deníčku, včera večer jsem skoro po měsíci mluvil s Rose. Byl to skvělý večer, pozval jsem jí na rande do restaurace. Vysvětlil jsem jí mé konání – pochopila to. Byli jsme spolu dlouho, až do noci.
Dnes ráno, když jsem se šel nasnídat bylo něco jinak – úplný klid. To není u nás zvykem. Skoro každé ráno se brácha Barsi chlubí tím, co dělal minulý den. Oba rodiče jsou na něj šíleně pyšní – já jsem spíšrodinné zklamání. Nikdy Barsiho netrestali tak jako mně. Moje matka odešla do práce a doma jsme zůstali jenom tři: já otec a Barsi. Otec seděl v obývacím pokoji a po odchodu matky si mězavolal. Nic jsem netušil. Jak jsem stál před ním, začal po mě křičet: „Jak si to představuješ?!“ nevěděl jsem, o co jde. Na stůl hodil jeden dopis a mněvlepil facku. Pořádně to štíplo. Pochopil jsem, co bylo napsáno v dopise, tak jsem začal dělat blbého. Otec ale jenom křičel a vlepil mi druhou facku – prý za lhaní. Facka bolela víc jak ta první, ale dalo se to vydržet. Přiznal jsem se k tomu, že mám přítelkyni, ale tak se to jenom zhoršilo. Do ruky vzal bambusovou tyčku – věděl jsem, co to znamená. S rukou ukázal na konec místnosti a já jsem začal odmlouvat: „Nebudu stát v koutě jako malé dítě.“ Udělal ke mně pár kroků a dal mi další facku, tentokrát mi vyhnala slzy do očí. Radši jsem si šel stoupnout do kouta. Připadalo mi to věčnost, pak si mězavolal, šel jsem k němu. Ukázal na stůl – znamená to, že se mám ohnout přes stůl, ale předtím si sundat kalhoty a spodní prádlo. Udělal jsem to. Otec ke mněpopošel, mohl stát maximálně krok za mnou. Dostal jsem první ránu, hned jsem zasyčel. U druhé a třetí to bylo stejné, až u čtvrté jsem se chytil desky stolůa začal jsem vzlykat. Až u sedmé rány jsem začal brečet, štípala mě každá rána, kterou jsem od něho dostal. Vrtěl jsem se jako pětileté dítě. Slzy měly volný průchod, připadalo mi to nekonečné. Až jsem dostal desátou ránu začal jsem prosit o konec. Proklínal jsem každého. Přál jsem si, ať všechno skončí. Dostal jsem kolem dvaceti ran – po jedenácté jsem je nepočítal. Otec má pádnou ruku. Byl jsem rád, že je konec. Šel jsem si lehnout do postele – dostal jsem domácí vězení.