Na stole přede mnou leží úhledně zabalená krabička tvarem a velikostí podobná luxusní bonboniéře. Přinesl mi ji poslíček od notáře, vyřizujícího pozůstalost po mé babičce. Po chvilce váhání balíček rozbaluji. Je v něm v růžové kůži vázaný sešit, jaký používaly dospívající dívky k zapisování svých tajemství a, k mému velkému překvapení, dřevěná vařečka. Nenapadá mě jediný důvod, proč zrovna něco takového by mi babička odkázala. Budu si muset její deníček přečíst, a pak to snad pochopím. Otvírám tedy sešit a nalistuji první stránku.
Babička, jmenovala se Anna, pocházela z vážené rodiny a její budoucnost se zdála být skvělá. Jenže se na jednom plese zamilovala do o 15 let staršího lajtnanta c. k. armády, který byl nedávno převelen do místní posádky. Domluvy a hrozby vyděděním nebyly nic platné, a tak se za něj přes odpor rodičů provdala. Přestěhovala se k němu do pronajatého bytu, a hrála si na dámu. Dělat nemusela nic – na to měla služku. Jenže idyla netrvala dlouho. Když její manžel - můj dědeček - zjistil, že nejenže nebude žádné věno, ale ani naděje na nějaké peníze v budoucnosti, protože jeho manželku rodiče opravdu vydědili, služku propustil, a od té doby musela babička všechno dělat sama. Nakupovat, vařit, uklízet, prát, prostě to, co obyčejně ženy doma dělávají. To se jí vůbec nelíbilo, a také si na to v deníčku často stěžovala. Protože jí dědeček dával peníze jen na to nejnutnější, o nějaké parádě si mohla nechat jen zdát. Nehodlala se s tím ale smířit. Jednou, když šla na trh nakoupit něco, z čeho by doma uvařila, uviděla překrásné korále. Neváhala, a dala za ně všechny peníze, které na ten den dostala. Že budou mít k večeři zbytky od včerejška, si hlavu nelámala; dědeček se s tím bude muset smířit. Jenže se zlou se potázala. Co se stalo, píše ve svém deníčku na stránce, na které je patrné, že byla hojně skrápěna slzami:
Když přišel Francek domů, divil se, proč není jídlo na stole. Řekla jsem mu, že dnes večeře nebude, a přitom jsem si pohrávala s korály, které jsem měla na krku. Chtěl vědět, kde jsem je vzala, a proč jsem nic neuvařila Řekla jsem, že jsem si je koupila na trhu a na jídlo už mi nezbyly peníze. Je pátek, a půst mu neuškodí. Uhodil pěstí do stolu, řekl, že jsem nána hloupá, vstal, přehnul si mě přes koleno, zdvihnul sukni, a naplácal mi na zadek. To jsem nečekala. Bolelo to, ale řekla jsem si, že tu radost mu neudělám, aby mě viděl brečet, a vydržela jsem to.
Jak babička píše ve svém deníčku, následující den byla sobota, a protože dědeček měl v kasárnách službu, přišel domů až v neděli večer. A babička se rozhodla, že bude trucovat. Byla bita jako malá holka, a to mu nehodlala odpustit. Neuklidila a ani neuvařila, Že toho vzápětí moc litovala, je patrné ze slzami rozmazaného zápisu v deníčku:
Když se mě Francek zeptal, co bude k večeři, jen jsem pohodila hlavou a odsekla: „Hrneček od peří.“ Podíval se na mě, odešel do kuchyně, a vrátil se s vařečkou. Postavil se přede mně a začal zpívat:
„Andulko, Andulko,
ty jsi trucovitá,
kdybys byla moje,
byla by jsi bita, byla by jsi bita.
Byla by jsi bita,
tou lískovou holí,
tou to tuze bolí…“
a vařečkou si při tom poklepával do taktu. Když dozpíval, řekl:
„Trucovitá Andula jsi a moje už taky, a tak bita budeš! Lískovou hůl sice nemám, ale uvidíš, že i vařečkou to bude tuze bolet.“
A než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem zase ležela s vyhrnutou sukní přehnutá přes jeho koleno, a dostávala na holý zadek výprask. Měl pravdu, bolelo to opravdu hrozně moc. Už vím, proč naše služka vždycky tak zoufale naříkala, když ji moje maminka trestala rákoskou…
Následující měsíc bývala babička bita velice často. Deníčku si stěžuje, že si ani sednout pořádně nemůže, protože vařečka má často hody. Byla sice rozmazlená, ale nebyla hloupá, a tak přestala trucovat a učila se dělat vše, jak si to dědeček přál, a po několika týdnech už dostávala mazání vařečkovou mastí, jak výprasku říkal dědeček, už jen málokdy. A naposledy jí zmydlil zadek den předtím, kdy zjistila, že bude maminkou. Tím také zápisy v deníčku končí.
Za poslední popsanou stránkou byla vložena obálka s dopisem určeným mně. Stálo v něm:
Milý vnuku. Jistě jsi zvědav, proč jsem ti odkázala tu vařečku. Je už hodně stará, a také toho dost pamatuje. Bývala jsem s ní bita já od tvého dědečka - ač na to velice nerada vzpomínám, musím přiznat, že vždy zaslouženě; pak s ní dostávala na zadek tvoje maminka ode mne, a když se vdala, občas i od tvého tatínka. A jestli sis pořádně přečetl můj deníček, nenecháš jí zahálet ani ty.
Poslední věta mně překvapila. Komu bych měl tou vařečkou nařezat? Pak jsem si ale vzpomněl, že babička neměla mou ženu ráda, a říkala o ní, že je rozmazlená nestydatá fiflena. Mám ji ale rád, a jsem ochoten ji ledacos odpustit. A říká se přece, že ženu ani květinou… Jenže… Tatínek má maminku také rád, a jak babička píše, také ji někdy na zadek nasekal. A babička, místo aby svou dceru bránila, s tím zřejmě souhlasila. Zřejmě dělám chybu, když si z dědečka a tatínka neberu příklad. Že by si Helena občas být bita zasloužila, o tom jsem nepochyboval. Jak řekla babička, rozmazlená je. Musí mít hned všechno, co chce. A nestydatá fiflena je nejspíš také. Když jsme byli minulý týden v kabaretu, oblékla si šaty s takovým výstřihem, že se pak od tanečnic na pódiu moc nelišila. A co mi řekla, když jsem chtěl, aby si vzala jiné, mi ještě teď zní v uších. Takže by jí babiččina medicína nejspíš prospěla. A ke svému velkému překvapení jsem si na melodii písničky, kterou babička slyšela od dědečka před prvním výpraskem vařečkou, začal zpívat:
Helenko, Helenko,
jsi moc neposlušná,
proto tvůj zadeček,
čeká chvíle krušná,