Pracuji již léta jako poštovní doručovatel a na mém rajóně mám Bohyni. Je jí hodná, milá, věčně usměvavá a především nádherná recepční Diana. Okatá brunetka, vysoká, vysportovaná, kozičky dvoječky a zadeček stvořený přímo k nakousnutí – naplácání. Do práce chodí, jen aby se nenudila. Nemusela by. Po dědečkovi zdědila ohromné jmění a navíc její přítel je jedním z nejúspěšnějších podnikatelů v kraji. Sebevědomí jí tudíž nechybí, dvakrát ročně létá dovolenkovat na Bali, za oblečení utrácí desítky tisíc měsíčně a celkově je dosti marnotratná. A taky nezodpovědná, jak jsem nedávno zjistil.
„Jenom dvanáct,“ ušklíbla se poté, co přede mnou rozbalila rekomando, určené jí do vlastních rukou. „A jenom dvacet tisíc.“
„Čeho dvanáct? A jakých dvacet?,“ nezastírám zvědavost.
„Další várka pokut.“
„Pokut?,“ nechápu.
„Tak mám bavoráka, tak nejezdím pomalu.“
„Diano!!!“
Nastává chvilkové ticho a pak její reakce, že se nehodlá omezovat. Nikdy a nikde. Ani v silničním provozu.
„Kdyby to bylo za parkování, beru. Ale uvědom si, že nedodržováním povolené rychlosti ohrožuješ nejen sebe, ale i okolí. Zasloužila bys pětadvacet na holou,“ říkám zčásti žertem, ale…
„To tedy ne. Mě nikdy nikdo na zadek nedal. Ani na Velikonoce.“
„Uděláme dohodu. Pro tentokrát ti to prominu za to, že mi tady dáváš denně bonbónky a pití. Ale jestli ti ještě jednou přinesu pokutu, dorazím zároveň s rákoskou. Platí?“
Podání rukou a kamarádská pusa vše stvrzují a chichotající kočička si nepřipouští žádnou hrozbu.
Dorazila na dobírku. Za necelých pětset. Rákoska. Rozbaluji nenápadnou krabici a vytahuji jí z igelitového balení. Láskyplně jí hladím. Natěšeně s ní několikrát cvičně proříznu vzduch místnosti. Už jen to svištění budí nadšení. To se bude zakusovat do těch skvostných půlek Dianina zadku. Bude jí to pořádně štípat, lajnovat jelítka a holčička se bude pár dní vrtět na židli. Na holou. Bude to na holou. Jinak ne. Prostě stará dobrá klasika pro zlobivé děvčátko. A hezky v předklonu a stoji rozkročném, ať vystaví i pipinu. Má jí oholenou? Vsadil bych se, že ano. Uvidíme. Hlavně ať přijde pokuta.
„Ne. Nesouhlasím. Já si nenechám dát na zadek,“ rezolutně vzdoruje brunetka po doručení další várky pokut od „strážců zákona“.
„Něco jsme si domluvili, Dianko,“ mířím k ní, opřené o zeď, aby znepřístupnila svůj zadek. Začíná bulit. Vedu jí do zasedačky a zamykám za námi dveře. Už nyní, ve vypasovaných džínečkách, je její prdelka fascinující. Na předklon to není. Chybí zde vyšší stůl. Bude to tedy v ohnutí přes opěradlo křesla. „Kalhoty dolů.“
„NEEE!!!!!!!!“
„Kalhoty dolů!!!“
„Já nechci dostat!!!“
„Kalhoty dolů!!!!!! A dost už odmlouvání, slečinko!!!!“
„Mě bolí břicho. Ještě jsem dnes nebyla….“
Ideální stav. Pošpásování navíc. I na to jsem připraven. Vytahuji krabičku glycerinových čípků.
„Ne. Čípek ne. Čípek ne!!!!“
„Stáhni ty kalhoty, Diano!!!!!“
A na závěr anketa: