Já už ani nevím, jak jsem přišla na tento svět. Snad jsem zapomněla, snad jsem to ani předtím nevěděla. Celý život jsem pomáhala v kuchyni. Bylo to dobré zaměstnání. Někomu by možná připadalo nudné, ale mě bavilo. Sloužila jsem lidem.
Moje první Paní byla mladá, krásná a moc hodná. Myslím, že si mě koupila. Uměla skvěle vařit. To není jen můj názor, říkaly to i hrnce, pokličky, talíře, příbory... dokonce i lidé. Žila s jedním mužem, který to říkal často - totiž mé Paní. Já lidem věřím, ne jako ty moderní vařečky. Ty si.. li... silly - kon... ky... Víte, nejsou zdejší, jsou přespolní, z US anebo Mejdinčíny, zkrátka odněkud z údolí. Ony jsou zcestovalé a děsně namyšlené. Tvrdí, že člověka přežijí a myslím, že je to dokonce pravda. Ten silly-kón vám vůbec nestárne. Smějí se mi, jaká jsem zkroucená a začazená, a to je ostatně taky pravda. Dnes už ano.
Ale nebyla jsem vždycky tak utahaná.
Asi před sto lety, v minulém tisíciletí (nebo tak nějak), jsem spávala se svými sestrami v pokoji, kterému lidé říkají šuplík. Byly jsme tři a já byla nejmladší. Práci nám přidělovali lidé.
„Zamíchej tohle, ukvedlej támhleto!“
Trávila jsem hodně času v lázni s mrkví, celerem, bramborou a nudlemi. Občas se k nám připojilo kuře, ale kuře s námi nemluvilo. Myslela jsem, že je namyšlené, jenže kuře bylo mrtvé.
To jsem ještě nevěděla, co znamená být mrtvý. Zeptala jsem se na to své sestry z Krajáče, která se dobře znala s gulášem a byla moc chytrá a sběhlá, protože svého času bydlela nahoře v Krajáči a hodně od lidí pochytila. My z Šuplíku většinou spíme.
„Lidé občas vaří ze zvířat. Třeba v neděli, pokud sis všimla,“ řekla.
„Ano,“ řekla jsem.
„No a ty zvířata nejprve zabijí, předtím než je strčí do hrnce,“ řekla.
„Aha,“ řekla jsem.
„Proto zvířata v hrnci nemluví,“ řekla.
„Aha,“ řekla jsem. „Celer je zvíře?“
„Ne, zelenina,“ řekla.
Krátce nato jsem se v lázni zeptala celeru, zdali je zelenina a co se s ním stane, když se rozloučíme. Celer mi vysvětlil, že ho lidé sní.
„Spolknou mě a stráví a...“ řekl doslova.
„...A co?“ řekla jsem.
„A to je všechno,“ řekl.
„A když tě spolknou a stráví a to je všechno, tak tě pak někam položí a za pár dní tě zase strčí do hrnce?“ Víte, já si vážně myslela, že je to pokaždé ten samý celer, ta samá mrkev a tatáž brambora, se kterými se den co den koupu, ale celer se strašně urazil.
„Ty jsi ale dřevo,“ řekla sestra z Krajáče a vysmála se mi, když jsem jí o tom vyprávěla.
Statisticky vzato není vyloučené, že tutéž zeleninu potkáte v hrnci vícekrát po sobě, ale chvíli to trvá, někdy i mnoho let, než se to co bylo celerem promísí s půdou a znovu vyroste. Jenomže potom už to vůbec nemusí být celer, ale třeba rajče, hrášek nebo ředkvička.
Nebyla jsem zelenina a celer se styděl. Pochopte, to je jakoby se mě celer zeptal na výprasky.
Já nejdřív nevěděla, že máme taky jiné povinnosti než pomáhat s vařením, to až když se naší mladé hodné Paní narodilo děťátko a Stará prohlásila: „Ajéje, už nám to zase začíná.“
Stará moc nemluvila, a když už promluvila, tak se vyjadřovala děsně záhadně.
Ptala jsem se mrkve, co to znamená, když se lidem narodí děťátko a mrkev řekla že to znamená, že se teď bude vařit hodně kaše a vůbec všechno že se bude hodně vařit, protože malé dítě nemá žádné zuby.
„Aha,“ řekla jsem a pustila to z hlavy. Na mnoho let. Teď se bude vařit kaše, ale ne hned, to až Adélka-beruška trochu povyroste. Řekla jsem vám, že lidé rostou?
Jenomže svým povinnostem neuniknete. Ani já jim neunikla, ani moje sestra, ani Stará, když ještě nebyla tak stará.
Možná vám to bude připadat ztřeštěné, ale to jen proto že neznáte lidi tak jak jsem je poznala já. Když se lidem narodí děťátko, to není jako když se narodíme my. Takové děťátko neví o světě vůbec nic a rodiče o něj musí moc pečovat, aby rostlo, aby bylo zdravé a veselé. Kdybyste takové děťátko jen tak šoupli do šuplíku nebo do Krajáče jako vařečku... nesmysl!
A rodiče? Rodiče jsou ta paní a ten pán co jsem u nich sloužila.
Víte jak jsem vyprávěla o těch zvířatech co nikdy nemluví. Představte si, že nikdo vlastně neví, co se s nimi děje pak. Rozhodně se nevrátí za rok zpátky jako zelenina, to vám tedy povím. Ještě nikdy nikdo nepotkal v hrnci stejné zvíře, které už lidé jednou snědli. Každopádně strkat děti do šuplíku, to je přece hloupost. A lidé to taky vědí.
Děťátka mají jiné poslání a někdy je strašně těžké zjistit jaké. Já jsem opravdu ráda, že jsem jen obyčejná vařečka a vím od narození co a jak, ačkoliv některé věci jsem se taky musela naučit. Díky dřezu Stará věděla o zvláštních povinnostech úplně všechno a vůbec nepřeháněla, když říkala, že je plnila nejmíň tisíckrát. Za jejího mládí byla úplně jiná doba a děti se vychovávaly mnohem častěji. Vysvětlila nám, že naše paní začne brzy Adélku taky vychovávat a že jí v tom budeme pomáhat, ať už se nám to líbí nebo ne.
Stará řekla: „Jednou za čas tě paní probudí a vytáhne z šuplíku, ale vůbec ne proto, že se chystá vařit, ba ne, to poznáš předem. Uslyšíš křik anebo pláč, ale většinou obojí. Někdy to proběhne přímo v kuchyni, ale když máš štěstí, podíváš se i za humna. Já se jednou podívala dokonce až na zahradu pod keř a strávila tam skoro týden, než mě zase našli.“
„Kdo vás našel?“ chtěla jsem vědět.
„Rodiče naší Paní a neskákej mi do řeči,“ řekla Stará.
„Naše Paní měla rodiče?“
„Samozřejmě že měla ty dřevo,“ osopila se na mě sestra z Krajáče a kývla na Starou, aby pokračovala.
Slyšela jsem o cizích krajích za humny, kde vařečky jen vaří od jedné té moderní plastovky silly-kónky z Mejdinčínyho údolí, která se v jednom kuse vytahuje. Myslím, že mi prostě jen závidí, protože od té doby, co jsou děti samy od sebe stále hodnější, už rodiče skoro vůbec nevychovávají a většina toho nového nerozbitného náčiní výprask nikdy nezažila. Lidé říkají našim zvláštním povinnostem výprask, nářez nebo sekec, i když někdy se výprask, nářez čili sekec obejde i bez nás.
Prozradím vám tajemství. Silly-kónky nejsou jako my. Jsou z jiného těsta, jak by řekl štrúdl. Jsou, jsou...
Já vím, jak rády by si zatancovaly na něčím pozadí, pěkně naholo, celé se na to třesou. Mají něco hluboko uvnitř, něco temného a chladného...
Když jsem se je snažila zasvětit do našich zvláštních povinností, úplně se rozzářily, chtěly vědět o všech podrobnostech, nechaly si vyprávět o každém plácnutí a rozebíraly ho ze všech stran, až mě to unavilo. Otrávilo mě vykládat jim pořád dokola o tom samém - tehdy se na mě rozhněvaly a začaly mi spílat.
Omlouvám se. Jistě si myslíte, stará vařecha teď roznáší klepy, drbe, podívejte na ni! Závidí mladým pružnost a svěží barvy, závidí jim matný odolný povrch. Sama je. Sama a navíc zpuchřelá, zkyslá octem a černější než kašel. Jenže vy s nimi v jednom pokoji nežijete a neslyšíte, co si mezi sebou špitají.
Moje sestra z Krajáče znala výprask z Krajáče, kde bydlela předtím. Z Krajáče je prý mnohem lepší rozhled a méně se tam spí.
„Lidé se dělí na rodiče a děti,“ řekla. „Děti vypadají přibližně jako Adélka-beruška, zatímco rodiče jsou podobní spíš naší Paní a jejímu muži. Rodiče musí dětem občas naplácat, ale dětem se to většinou moc nelíbí.“
Sestra z Krajáče dále řekla, že se děti tváří děsně nešťastně, když jim maminka nebo tatínek oznámí, že dostanou na zadek. Obvykle jim to oznámí předem, aby se mohly připravit.
Jenže naše hodná Paní byla jiná. Stará říkala, že i Adélka-beruška je jiná. Prý tolik nezlobí jako její maminka. Občas jsme sice slyšely pláč, ale jen výjimečně křik. Adélka-beruška rostla jako z vody, my pomáhaly lidem s vařením a všem nám bylo dobře.
Až jednou, po mnoha a mnoha letech nepřišla Adélka domů a maminka se o ni bála. Ten večer pořád drnčel telefon, přišli cizí lidé a zase odešli. Sem tam pochodovala Paní po kuchyni. Slyšeli jsme její kroky a nevěděli co se děje. Zdálo se mi, že slyším, jak potichu vzlyká.
Stará spala dál. Spala teď skoro pořád, a sestra z Krajáče řekla, že se s námi brzo rozloučí, že už má život za sebou, že tohle ona zná z Krajáče, že už to jednou zažila. Stará prý odchází. Mluvila nějak zmateně a já dostala strach. Ne o Adélku, ne o Starou, ale o sebe. Přiznávám se bez mučení. Tehdy mě poprvé napadlo, že i já jednou zestárnu, budu už jen spát a spát a potom, možná že právě za takové bouřlivé noci jaká byla tehdy, potom zkrátka odejdu. Zůstane jen dřevo. Kam se odeberu a vrátím se sem někdy?
Nebylo to vůbec takové, jak mi sestra z Krajáče líčila. Zatímco venku burácel hrom a já se oddávala trudným sobeckým myšlenkám, vrátila se Adélka domů. Zarachotil klíč v zámku a ozvalo se: „Maminko, prosím tě nezlob se na mě, jsem tak hloupá.“
V tu chvíli se šuplík otevřel, Paní popadla Starou. Nevzbudila ji. Starou by v té chvíli nevzbudila ani rána z děla.
Hovořily spolu. Maminka a dcera. Naše Paní a Adélka-beruška. Ale ještě předtím jí Paní naplácala, popadla Starou a Stará pukla. Když vařečka odejde, dřevo někdy pukne.
Zůstaly jsme dvě.
Dlužno dodat že Stará nepukla hned, ale Paní se do výchovy zničehonic opřela, jakoby doháněla cosi co snad kdysi zanedbala a dřevo je jen dřevo. Stará byla pryč.
Lup!
„Vrátíme se někdy? Myslím potom co...“ zeptala jsem se sestry.
„Nevím, měly jsme se zeptat,“ odvětila.
Pochybuji, že by nám to Stará řekla, i kdybychom si vzpomněli včas. Některé věci na tomto světě neví ani guláš - lidé jim říkají „záhada“.
Stejná záhada jako to, kde rodiče nakupují děti.
Nějaký čas jsme se s novou Starou, mou dřívější-současnou-na věky věků sestřičkou z Krajáče o zvláštní povinnosti dělily, nebylo jich moc a pak nastal zas klid. Z Adélky-berušky se stal rodič, ale ještě předtím Adélka-manželka a její muž byl taky hezký. Odstěhovala se a já zůstala v šuplíku úplně sama, protože nová domácnost si žádala určitou výbavu i do nové kuchyně. Já zůstala se svou Paní.
Sestru z Krajáče jsem víckrát neviděla, ale Adélku-manželku ano. Chodila mou Paní a svého otce navštěvovat, chodila a pomáhala, chodila a mluvila a já se dozvěděla že je rodič a že sestřička z Krajáče už zase vaří kaše. Jasně že vaří kaše! A kaše už nejspíš vařit nepřestala, protože Adélka-maminka neměla jen jedno děťátko, ale rovnou tři. Jakmile jedno trochu odrostlo, hned si koupila další.
„Podívej Petře, tak touhle vařečkou jsem onehdy dostala, když jsi mě přemluvil k tomu bláznivému výletu!“ řekla a podala mě nějakému muži. Byl to Její muž. Ten mě znalecky prozkoumal, poklepal mi hlavou o dlaň a potom zkusmo přes Adélčiny letní šaty.
„Na holou?“ zašeptal jí do ucha.
Mlčela jsem. Co na tom, že jsem to nebyla já ani moje sestra z Krajáče, ale Stará, kdo tenkrát berušku vyplatil, a Stará je dávno pryč. Co na tom, že jí maminka dokonce ani nevykasala sukni. Adélka si ráda vymýšlela a za to prý lidem-spisovatelům platí. Je to její zaměstnání.
„Na holou... AU! Za co?“ vykřikla Adélka, když jí Petr přetáhnul doopravdy.
„Aby sis pamatovala, že lhát se nemá. Jakýpak příklad si z tebe vezme Adam a Petruška? Kdopak jim tuhle sáhodlouze kázal?!“ předstíral, že se zlobí, ale jen naoko, protože vzápětí se oba rozesmáli.
„Asi bys mě měl vzít za ucho a postavit čelem do kouta,“ navrhla Adélka a Petr souhlasil, ale předtím prý dostane „na pamětnou“. Bylo to zvláštní. Jednak Adélka už nebyla žádné dítě (vlastně už si ani neříkala Adélka, teď to byla paní Spollerová) a když jí Petr oznámil, že dostane na zadek, ani se moc nemračila.
„Ne. Přerazíš ji!“
„Takže se přiznáváš?“
„Ty jsi děsný surovec, Petře. Takové hloupé záminky. Přiznávám svou vinu v celém rozsahu a žádám... Ne! Tady ne...“
Vůbec se nemračila. Nebyla ani nešťastná. Tvářila se trochu uličnicky, ale v očích jí blýskaly veselé jiskry.
Byla jsem zmatená, proč mě nesou do bývalého dětského pokoje, ale jak jednou říkala Stará, člověk se ve službě podívá na různá neobvyklá místa. A co všechno tam vidí!
A byla jsem zapomenutá pod keřem, když si se mnou Petruška-sluníčko hrála na zahradě. A jednou jsem dokonce hrozila Adamovi-uličníkovi, když se nechtěl převlékat. A pořád jsem vařila a sloužila lidem, sloužila jim a byla jsem šťastná.
Nejmladší Klára se mnou vyplácela zlobivé panenky. Prostřední Adam mě vzal na maškarní. Rex mě málem překousnul, když si mě spletl s aportovacím klackem (potom co Adélka odešla, koupil si Pán psa). Jela jsem s Paní na dovolenou k moři a pod stan. Málem jsem se utopila, ačkoliv umím odjakživa plavat. Proud mě vyzdvihnul z mělké laguny a já svištěla peřejí dál a dál jako opravdový člun, ale vylovili mě.
A vždycky tu byl šuplík, kam jsem se vrátila a moje krásná hodná Paní, sice už ne tak mladá, ale stále skvělá kuchařka - to o ní říkali všichni lidé.
Chtěli mě vystavit jako v muzeu, chtěli ze mě udělat dekoraci a cosi na mě vytetovat rozžhavenou pájkou. Málem jsem byla umění, ale nakonec si to rozmysleli. Chtěli mě provrtat, ale dřevo prasklo a tak mi nakonec jen zkrátili násadu. Jednou mě Klárka celou pomalovala vodovkami, a téměř už to vypadalo, že bude bita, ale Petr-táta to Adélce-mamince přeci jen rozmluvil. Později se tomu smáli.
Klára maluje moc ráda. Malovala mě na zátiší k přijímacím zkouškám. Namalovala mě uhlem, trochu moc černou, ale přijali ji.
Dnes bydlím u ní, totiž u Kláry, opět v šuplíku, jenže plastovém co se sám zavírá, když lidé zapomenou. Poznala jsem myčku nádobí a papírové talíře! Vážně papírové, tomu by Stará nevěřila. Taky plastový příbor.
Jsem naštíplá, ale držím. Jsem spálená, začazená, zkroucená. Jsem stará celé věky, ale sloužím.
Já už ani nevím, jak jsem přišla na tento svět. Snad jsem zapomněla, snad jsem to ani předtím nevěděla. Celý život pomáhám v kuchyni. Je to dobré zaměstnání. Někomu by možná připadalo nudné, ale mě zkrátka baví.
Občas když za okny burácí hrom, Kristýna nejde a Klára se kvůli ní rozčiluje, vzpomínám na Starou a... no... mluvím s ní. Jsem trochu ospalá. Mluvit se Starou je mi milejší než poslouchat bzučení silly-kónek, třebaže Stará už mezi námi není. Mluvíme beze slov. Vypráví mi o místě, kde se věci sejdou, poté co je lidé propustí. Všechny věci na jednom místě. Prý jsou tam vidět hvězdy a všichni jsou zas mladí. Je tam Adamův rozbitý budík Prim a hrbolatá valcha naší Paní. Pánovo staré rádio, na kterém naladil svět za humny. Je tam Kristýnin první laptop s vykloktaným napájením vedle Klářiných nezvedených panenek, Petrovy turistické boty, celá Rexova bouda. Spálený hromosvod s osmimetrovým drátem. Prý je tam dokonce i moje starší sestra z Krajáče se všemi příbuznými z Krajáče a nemůžou se mě dočkat.
Je tam něčí gumový dinosaurus...
Splasklý nafukovací kruh...
Kulatý papírový lustr...
Vánoční svíčky...
Malířský stojan...
...
Zlomený luk bez tětivy...
...
Květináč se zbytkem fíkusu...
...
....
....
....
Balík starých časopisů.... snad Věda a technika mládeži?
....
....
....
Pětikilová hranatá činka....
....
....
....
A támhle vzadu...
možná ještě jedna.