Je krásné sobotní dopoledne, a já sedím na terase našeho domu na kraji lesa nedaleko malého městečka v severní Anglii a kouřím svitek tabákového listu. Říká se mu doutník a pochází prý ze španělských držav v Americe. Přichází ke mně naše služka, velmi mladá dívka, a nese mi poštu. Přede mnou udělá roztomilé pukrle, podá mi dopis a Timesy a odchází zpět do domu. O naše pohodlí se dosud starala jen kuchařka a zahradník; služku máme teprve dva dny. Jmenuje se Mary a je to kuchařčina neteř.
Otevřu dopis. Píše mi bratr. V listopadu mu bude padesát a zve mě na oslavu. Rád by mě zase po tolika letech viděl. A doufá, že sebou vezmu i svou ženu, kterou ještě nezná. Vložím dopis do kapsy saka. Ann bude mít z pozvání velkou radost. Pak si vezmu noviny. První, na co se v nich pokaždé podívám, je datum. Ty dnešní jsou z pátku 24. května, jsou tedy den staré. Nevadí mi to. Skoro dvacet let jsem se těšíval na noviny, které ke mně putovali lodí mnohdy i celý rok. Pohlédnu na první stranu. Celá je věnovaná dvacátým narozeninám královny Viktorie. Nic zajímavého. Nalistuji si společenskou rubriku. Lidé, o kterých se v ní píše, neznám. Zběžně prolistuji několik stránek s inzeráty, i když nic koupit nehodlám. Odkládám noviny na stolek zrovna ve chvíli, když kolem mě spěchá Mary směrem k blízké řece. Za chvilku se vrací a něco skrývá za zády. Když vchází do domu, vidím, co to je. Vrbový proutek. Aha, vzpomenu si, Ann ji po snídani nařídila, aby dala do vázy čerstvé květiny, ona na to zapomněla, a teď bude bita. Nemýlím se. Okno do salónu je otevřené, a tak slyším šustění - to si Mary vyhrnuje šaty, a vzápětí tiché mlasknutí - to její zadek poprvé ochutnal proutek. Vstávám z křesla a jdu k oknu. Poodhrnu záclonu a vidím, jak služka leží ohnutá přes stůl hlavou směrem k váze, která je příčinou jejího výprasku. Oběma rukama si přidržuje k pasu vykasané šaty a Ann jí cosi tiše říká. Když domluví, zvedne ruku, a rázným švihnutím vykouzlí na její zadnici druhý rudý proužek, a pak další, a další…
Vracím se vzpomínkami do dětství. Zrovna tak trestala moje matka neposlušné služky. Když některá z nich něco provedla, musela přinést vrbový prut, kterým pak dostala výprask. Otec jí sice pokaždé říkal:
„Proč to děláš sama, nařiď správci, ať jí na dvoře pro výstrahu ostatním pořádně zmrská karabáčem,“ jenže matka raději trestala služky sama, beze svědků, a takhle.
„Když jim nařežu na zadek, tak si nejméně týden, když se budou chtít posadit připomenou, co se jim stane, když mě zase neposlechnou.“
Jednou jsem ale slyšel, jak říká své přítelkyni, že by při pohledu na k bičovacímu sloupu připoutanou, do pasu vysvlečenou služebnou, dostávající od správce výprask, mohly otce napadnout „nežádoucí“ myšlenky.
Mary pláče a naříká, prosí a slibuje, ale marně. Trestání nepořádné služky netrvá dlouho. Ann odhazuje proutek na stůl, a opět cosi důrazně říká plačící Mary. Odcházím od okna a usedám do křesla. Brečící služka vybíhá ven s povadlými květy v ruce. Důvod k pláči má. Právě dostala na zadek od své paní, a je velmi pravděpodobné, že ještě bude bita i od své tety, na jejíž doporučení jsme Mary přijali. Vzápětí vchází na terasu Ann a sedá si mi na klín. Tváře má skoro stejně rudé, jako Mary zadek. Rukou mi hrábne do vlasů a říká:
„Drahoušku Edvine, půjdu si před obědem na chvilku lehnout.“
Hlas ji při tom trochu přeskakuje. Pak vstane a vchází do domu. Nevěřím svým očím, když vidím, jak vrtí při chůzí zadnicí. Takhle se přece nechová počestná žena, ale děvka!!! Za takovou nestoudnost jí musím potrestat. Vejdu do salónu a vezmu si ze stolu proutek. Za své nestydaté chování dostane pořádný výprask. Nebude to pro ni nic nového. Na druhém konci světa ho dostávala ode mě často. Připadá mi, že to bylo hodně dávno…
Pocházím ze sice starobylé, leč zchudlé anglické rodiny, vlastnící malý statek poblíž hranic se Skotskem. Jako druhý syn jsem neměl nárok ani na dědičný titul, a, což bylo horší, ani naději na jakékoli dědictví. Zbývaly mi jen dvě možnosti - kariéra u vojska – peníze na zakoupení důstojnického patentu jsem neměl, a sloužit ať již u jezdectva či u námořnictva jako prostý voják, se mi vůbec nechtělo - nebo stát se jedním z mnoha osadníků v britských koloniích. Amerika byla lákavá, jenže poté, co se vymanila z anglické nadvlády, se v ní na přistěhovalce z Britských ostrovů hledělo s nedůvěrou. Nehostinné podnebí Afriky a Indie mě odpuzovalo, a tak zbývala pouze Austrálie. Od otce jsem dostal něco málo peněz a mohl jsem si vybrat z našeho chovu pár ovcí, a po několika měsících, strávených na lodi, jsem vystoupil na břeh v zátoce v jihovýchodní části Austrálie poblíž osady, nazvané Sydney. Začátky byly těžké, ale během deseti let se mi podařilo z těch pár ovcí, které jsem sebou přivezl, vypěstovat poměrně slušné stádo, které mě nejen uživilo, ale dokonce mi umožnilo nechat si nějaké peníze stranou. Doléhala na mě samota a tak jsem měl v úmyslu se na stáří do rodné Anglie vrátit. S domorodci jsem vycházel dobře; respektoval jsem jejich zvyky, a, když bylo zřejmé, že se jim nedaří, na pomyslné hranici mezi mými pastvinami a územím, které obývali, jsem občas přivázal ke stromu ovci, která se do mého chovu nehodila. A tak po nějakém čase jsem se mohl vypravit do Sydney nakoupit to, co jsem si sám udělat nedokázal, bez obav, že se mým ovcím stane něco zlého. Byla to dvoudenní cesta tam a stejně dlouho i zpět, i když jsem už poslední rok měl koně a sám jsem si vyrobil malý, bryčce podobný povoz. Během několika let jsem se spřátelil s velitelem místní posádky a občas si s ním zahrál karty. V mládí byl jako voják v Americe, kde se naučil poker, a zcela mu propadl. Nebyl ale dobrý hráč a žil jen ze služného, a tak jsem ho nechával vyhrávat menší částky.
Když jsem jednou zase zajel do Sydney, zdálo se, že osada prožívá nebývalé vzrušení. Připlula z Anglie loď a přivezla náklad k vyhnanství odsouzených žen. Asi deset let jsem žil sám, a nyní se naskytla příležitost to změnit. Zašel jsem za kapitánem, vyndal z matildy láhev whisky a pozval ho na partičku pokeru. Přijal velmi rád a za chvilku už karty ležely na stole. Ten den jsem ho ale vyhrát nenechal. Když jeho prohra dosáhla výše, kterou si už nemohl dovolit, zavedl jsem řeč na ženské z trestanecké lodi, a zeptal se, jestli je možnost si některou koupit. Kapitán pochopil, a spolu s jeho seržantem jsme se vydali na procházku osadou. Došli jsme k dřevěné boudě, seržant otevřel na petlici u dveří zámek, a vstoupili jsme dovnitř. Na špinavé slámě se povalovalo asi třicet žen. Mladé, staré… Když mě spatřily, vstaly a začaly se předvádět. Jejich oplzlé poznámky mě uváděly do rozpaků. Asi to byly prostitutky, kterých se takhle v Anglii rádi zbavili. Jen jedna z nich, v koutě sedící velmi mladé děvče, se tohoto ohavného představení nezúčastnila. Hleděla netečně před sebe, jako kdybychom tam nebyli. Ukázal jsem na ní.
„Vstaň a pojď sem!“ poručil jí seržant.
Poslechla. Chvilku jsem si ji prohlížel. Oblečená byla do skoro nové pánské košile, špinavé a potrhané sukně a děravých punčoch. Na nohou měla dřeváky. Bylo to zřejmě všechno, co si z Anglie přivezla. Přistoupil jsem blíže k ní a řekl:
„Otevři pusu.“
Vycenila na mě zuby. Měla je všechny. Zvedl jsem ruku, podržel jí bradu a ohrnul spodní ret. Chtěl jsem se podívat, jestli jí nekrvácí dásně, neklamná to známka kurdějí. Nezdálo se, že by jimi trpěla. Zřejmě ji ale ta prohlídka urazila, protože na mě plivla.
Kapitán zbrunátněl.
„Myslím, že procházka k bičovacímu sloupu ti velice prospěje,“ řekl jí. „Seržante, dejte jí tucet ran!“
Dívka zbledla. Seržant vyndal z kapsy provaz a přistoupil k ní.
„Svlékni si košili!“
Dívka třesoucíma se rukama pomalu rozepínala knoflíky.
„Pospěš si, nebo ji z tebe strhnu!“
To byl, jak se zdálo, její nejcennější majetek, a tak si košili rychle přetáhla přes hlavu a vzápětí stála před námi do pasu nahá. Bylo vidět, že má sice nepříliš velká, ale pevná ňadra. Tváře se jí rděly hanbou.
„Nastav ruce!“ poručil seržant, a když poslechla, zručně jí je svázal a vedl plačící dívku ke dveřím. Kráčela poslušně za ním. Podíval jsem se na její záda. Nebyly na nich žádné jizvy, celou dlouhou cestu sem se tedy chovala řádně, takže nebylo třeba ji zbičovat. Až teď… a kvůli mně.
Seržant sundal z hřebíku u dveří hrozivě vypadající nástroj spletený z několika tenkých řemínků a švihnul s ním vzduchem. Ozvalo se tak hlasité prásknutí, že mě přejel mráz po zádech. Šel jsem za nimi s kapitánem, který si zřejmě nechtěl nechat tu podívanou ujít, za nimi.
Na malé náměstíčko, kde se exekuce konaly, to bylo asi půl míle, a věděl jsem, že se cestou k nám budou přidávat další a další muži, a budou na ní civět. To si nezaslouží.
„Seržante, počkejte,“ řekl jsem, a dodal: „Kapitáne, tuhle chci. A vyřídím si to s ní sám.“
Oba se na mně zklamaně podívali.
„Jak myslíte, jen abyste brzy nelitoval,“ řekl kapitán a poručil seržantovi, ať dívce rozváže ruce, a jí nařídil, ať si sbalí si svoje věci. Nic jiného, než v čem byla oblečená, neměla.
Vydali jsme do kasáren. Seržant kráčel za dívkou, a když se zdálo, že nejde dostatečně rychle, prásknul bičem do vzduchu. Dívka sebou trhla a zrychlila. Jak jsem předpokládal, brzy se k nám přidala skupinka mužů. Jejich oplzlé poznámky dívku sice do rozpaků neuvedly, mně ale ano. Naštěstí to nebylo daleko. Kapitán ve se své kanceláři chvilku prohraboval papíry na stole, než našel ten pravý. Podal mi ho. Byl to rozsudek soudu v Old Bailey, kterým byla odsouzena šestnáct let stará Ann XY, sirotek, za krádež bochníku chleba k sedmiletému vyhnanství v Novém Jižním Walesu.
„Vidíte, zlodějka je to. Děláte chybu, příteli,“ řekl mi kapitán.
Pokrčil jsem rameny. Chleba se krade jen z hladu.
„Ne aby ses pokusila utéci, holčičko“ ještě řekl kapitán, „brzy bychom tě chytily, a pak by si strávila u bičovacího sloupu velmi krušné chvíle. To už by nebylo jen tolik, před kterými tě tvůj nový pán zachránil.“
Aby jeho slovům dodal seržant vážnosti, opět práskl bičem. Podepsal jsem, že od této chvíle za ní zodpovídám já, a mohli jsme odejít.
Nejdřív bylo třeba, koupit pro Ann nějaké šatstvo, a hlavně boty. V těch dřevákách, co si přivezla sebou, tady žít nemohla. Bylo to sice všechno staré a obnošené, ale praktické. Ann se při tom tvářila, jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jedinou známku zájmu projevila, když kupec položil na pult skoro nový, krásně vyšívaný čepec. Chtivě po něm natáhla ruku, ale vzápětí se na mě škaredě podívala a ruku stáhla. Napadlo mě, jak asi musela zaplatit za tu svou košili, na které tak lpěla, že si ji raději svlékla sama, než aby ji na ní seržant roztrhal. A teď si zřejmě myslí, že stejným způsobem bude muset „platit“ i mně. Košili ale mít musela, parádní čepec ne. Zakroutil jsem hlavou, že tenhle čepec nechci; koupil jsem ho ale příště, když jsem jel do Sydney sám. Dlouho pak ležel v truhle, ve které měla Ann šaty, bez povšimnutí.
Nasedli jsme na bryčku a vyjeli z městečka. Občas jsem se Ann na něco zeptal, nikdy ale neřekla ani slovo. Po několika hodinách jsem zastavil, a vyndal z matildy dva kusy chleba a na plátky nakrájené uzené jehněčí. Polovinu jsem podal Ann. Odvrátila hlavu, a nic z toho si nevzala. Dostal jsem zlost. Holka z města si bude hrát v divočině na dámu. Ze zvířat viděla tak akorát psa, kočku a krysu, a nemá nejmenší tušení, co jí tady čeká. Přestože mi ji bylo líto – a to plivnutí jsem si zasloužil – choval jsem tehdy, jako kdybych kupoval koně nebo otrokyni – musím ji dát najevo, že bude mě muset, pokud chce tady přežít, a po vypršení trestu se vrátit do Anglie, ve všem na slovo poslechnout, a když ne, tak…
Zastavil jsem. Otočil jsem se k Ann a řekl:
„Od teď budeš dělat, co ti řeknu. Jíst, spát, nechodit tam, kam ti zakážu, a bez řečí. Když neuděláš, co ti poručím, tak ti předtím, než ti to nařídím podruhé, seřežu zadek. Bude lepší, když si pak na něj pár dní nebudeš moci pořádně sednout, než kdyby tě do něho uštknul had nebo ti ho ukousl krokodýl. Rozumělas?“
Nedala nic najevo, a tak jsem pokračoval:
„Teď se mi polož na klín. Ve městě si na mě plivla. Místo dvanácti ran bičem, které ti chtěl dát kapitán, ti alespoň naplácám!“
Pohnula sebou, ale opačným směrem. Seskočila z kozlíku a utíkala pryč. Za chvilku se ztratila ve vysoké trávě. Mávnul jsem nad tím rukou. Vybrala si. Když bude mít štěstí a dokáže se vrátit do Sydney, kapitán ji jistě nechá pro výstrahu ostatním pořádně zmrskat. Povolil jsem koni uzdu a jeli jsme dál. Po několika mílích jsem se otočil, a uviděl Ann, jak jde asi dvacet yardů za mnou. Trochu jsem přibrzdil; věděl jsem, že by nám dlouho nestačila. Asi za hodinu – to už se začalo pomalu stmívat, jsem zastavil, slezl z bryčky, posbíral trochu suchého dříví a rozdělal oheň. Najedl jsem se a přihodil do ohně pár silných polen. Kus chleba jsem nechal na velkém kameni blízko ohně a zabalil se do deky a šel spát. Usnul jsem brzy.
Ráno mně probudila zima. Jak jsem předpokládal, Ann potlačila hrdost a chleba snědla, a teď zase stála opodál a třásla se zimou. Z ohně už zbylo jen pár žhavých uhlíků, a tak jsem na ně hodil suché klestí. Bylo třeba uvařit čaj.
Když jsem posnídal, uhasil jsem oheň, vylezl na kozlík a chystal se jet dál. Musel jsem projet asi deset mil lesem. Najednou jsem uslyšel, jak Ann zděšeně vykřikla. Otočil jsem se a uviděl, jak rychle běží k mému vozíku. Rozhlédl jsem se. Asi padesát yardů ode mě vyšli z lesa dva muži. Měli na sobě jen bederní roušku a v ruce oštěpy. Jejich bíle pomalované hnědé tváře vypadali hrozivě. Ann nemohla tušit, že se známe, a že se jich tedy nemusíme bát, a hledala u mě ochranu. Rozhodl jsem se, že využiji situace, a když se snažila vylézt za mnou na kozlík, zastavil jsem ji.
„Pamatuješ si ještě, co jsem ti včera poručil?“ řekl jsem.
Rychle zakývala hlavou.
„Řekni mi to!“
Bylo na ní vidět, že se rozhoduje mezi nebezpečím, které zná – bude bita – a nebezpečím neznámým – domorodci. Výprask se jí zdál přece jen přijatelnější.
„Chtěl jste, abych se vám položila na klín.“
„Proč jsem to chtěl?“
Ann zrudla, na chvilku odmlčela, ale pak přece jen řekla:
„Abyste mi mohl naplácat.“
„A poslechlas?“
„Ne.“
„Teď mně poslechneš?“
Vylezla za mnou na kozlík a lehla si mi na kolena.
„To bude za to plivnutí,“ řekl jsem, vyhrnul jí sukni až k pasu a naplácal jí. Mám velké ruce plné mozolů, a ani trochu jsem ji nešetřil. Brzy měla zadek celý červený, a protože se to neobešlo bez pláče, bylo mi jí trochu líto. Ale jen trochu, a tohle byl teprve začátek. Asi za minutu jsem přestal a zase se zeptal:
„A co jsem říkal, že se ti stane, když mě neposlechneš?“
Uplakaným hlasem řekla:
„Nabijete mi.“
„A poslechlas mě?“
„Ano!!!“
„Ale předtím ne. Tak vstaň a utrhni z tamtoho stromu proutek!“ ukázal jsem na nedaleko rostoucí blahovičník.
Teď nastala chvíle pravdy. Poslechne nebo neposlechne. Poslechla. Ulomila malou tenkou větvičku, otrhala z ní listí a přinesla mi ji. Pak se zase vyšplhala na kozlík a bez protestů si nechala nasekat na zadek.
Vztah Ann ke mně se pomalu měnil. Nejdřív jsem byl zlý pán, který neustále hledá nějakou záminku, aby si ji mohl přehnout přes koleno a nařezat jí. Je pravda, že to zpočátku bývalo často. Když moje matka trestala služky, říkávala:
„Zadek těhle holek má lepší paměť než jejich hlava.“
Asi po půl roce jsme se vydali k řece, a ona viděla, jak z rákosí vyskočil krokodýl, a stáhnul zatoulanou ovci pod vodu kousek od místa, kam šla dva dny předtím přes můj zákaz sama - a byla pak za to bita. Od té doby už jsem byl jen velice přísný učitel. Pak zase jednou zapomněla zavřít dveře, a když se vrátila, lezl po podlaze had. Zaječela tak, že jí bylo určitě slyšet na celé jižní polokouli. Naštěstí had nebyl jedovatý, a tak jsem ho snadno chytil a vyhodil oknem. Ann mezi tím zmizela; myslel jsem, že utekla před nevyhnutelným výpraskem, když jsem ale vyšel ven, stála přede dveřmi, a podávala mi čerstvě utržený proutek. A protože konečně pochopila, že to s ní myslím dobře, a že má poprvé v životě někoho, kdo jí chrání a komu na ní záleží, moje role se zase změnila; teď už jsem byl něco jako otec, který ač nerad, musí dceři občas nasekat na zadek a tak jí připomenout, co smí a co nesmí. A pak jsme zase jednou jeli do Sydney, a Ann si poprvé vzala na hlavu ten vyšívaný čepec. Skoro celou cestu jsem se odhodlával zeptat se jí, jestli by si mě nevzala za muže. Odvahu k tomu jsem našel až ve městě. Ann místo odpovědi vzala ode mě otěže a zajela s bryčkou ke kostelu. Vzal jsem ji za ruku a šli jsme spolu za pastorem, který nás oddal. Moc se tím ale nezměnilo. Právo potrestat ji, když si to zaslouží, mi zůstalo. Nestávalo se to už často, přece jen ale občas na zadek dostala.
A mám v úmyslu jí na něj nasekat i teď. Vcházím do ložnice své ženy. Ann oblečená jen ve spodním prádle se právě chystá ulehnout do lože. Pohlédne na mě, spatří v mé ruce proutek, a její výraz tváře se rázem promění ve zděšený. Vzápětí obě své dlaně přitiskne na zadek. Usedám na kraj její postele a říkám, že si musíme vážně promluvit o jejím dnešním chování. Pak ukážu prstem na svůj klín. Ann vzlykne, chvilku zaváhá, pak ale poslušně zaujme přikázanou pozici, o které moc dobře ví, že je pro takovou rozmluvu nejvhodnější. Zvednu jí spodničku a prohlížím si její pěkně zaoblené půlky. Už dlouho jsem je dlouho neviděl, bita byla naposled asi před rokem… Zdá se mi ale, že od té doby poněkud nabyly na objemu. Více než půl roku jsme strávili na lodi, kde moc pohybu neměla, stejně jako během těch několik málo týdnů teď v Anglii. I s tím budu muset něco udělat; k tomu, k čemu se ale chystám teď, jsou jejich proporce dokonalé. Je na nich pár světlejších skvrnek – drobné jizvy po prvních výprascích, které ode mě dostala. I vybrat si na své potrestání správný proutek se musela naučit. Ten, co držím v ruce, je skoro dokonalý. Pružný, tenký a hladký. Bude na holé kůži hodně štípat a zadnice bude plná rudých proužků. Ann bude moc a moc naříkat. Ještě tiše – spíše pro sebe – řeknu:
„Teď si zadkem vrtět můžeš, jak dlouho chceš, a budeš mít proč!“
Rozmáchnu se, a zahájím tak diskusi. Je to zvláštní rozhovor - beze slov. Za mě hovoří proutek, a Ann, která ví, že na sliby a prosby během výprasku nedbám, jen vzlyká. Moje „argumenty“ jsou čím dál, tím pádnější, a její zatím tichý pláč se postupně mění v hlasitý nářek. Netrvá to ale dlouho. Brzy mám dojem, že už jsem řekl vše, co jsem chtěl, a odkládám proutek. Pro jistotu spočítám rudé proužky na zadnici mé ženy. Jeden, dva, tři… jedenáct, dvanáct. V pořádku, na nic jsem nezapomněl. Sundám ruku z jejích zad. Ann klesne na kolena, brečí, a dlaněmi si opatrně hladí zadek. Vyčítavě se na mě dívá. Počkám, až se dostatečně vypláče, pak vyndám kapesník a utřu jí slzy. Teď je vhodná chvíle ukázat jí bratrův dopis. Přečte si ho, a ihned zapomene, že byla bita. Radostně vykřikne:
„Edvine, drahý, že mě vezmeš sebou!“
Hledím na ni a nic neříkám. Ann znejistí, a opět se jí v očích objeví slzy.
„Ty se bojíš, že bych něco provedla, jako dnes na terase?“
Stále na ní mlčky hledím.
„Ale máme přece ještě dost času! A já se naučím chovat se jako dáma… Miláčku, že mi pomůžeš…“
Není nic, co bych pro svou ženu neudělal. Tak jednoduché to ale nebude. Významně se na ní podívám:
„Možná to ale bude trochu bolet…“
Protože jí ruce opět sklouznou na zadní partii svého těla, která při její dosavadní výchově hrála velmi významnou roli, vím, že pochopila, co jsem měl na mysli. Chvilku zaváhá, pak mi vklouzne do náruče a řekne.:
„Slibuji, že budu vzornou žačkou. A už jsem se něco naučila. Teď vím, že vrtět zadkem smím jedině tehdy, když na něj budu od tebe dostávat proutkem.“
Hladím Ann po vlasech, a přemýšlím, jak začnu. Jedno vím ale jistě. V pondělí zajedu do města a koupím rákosku. Ve zdejším kraji je prý velmi nestálé počasí, a tak by se mohlo stát, že když budu potřebovat proutek, abych mohl Ann nasekat na zadek, bude pršet. A já svou ženu miluji, a nikdy bych ji pro něj neposlal k řece v dešti, protože kdyby zmokla, mohla by nastydnout a onemocnět.
