Quantcast
Channel: Aryonovy spankingové příběhy a zážitky
Viewing all 278 articles
Browse latest View live

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 7

$
0
0

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
Tak to zas jednou přiběhla před soudce hezounká samotná dívčina, slzy na krajíčku a hnedle žalovala. Že prý už od batolecích let má moc ráda chlapce ze sousední chalupy. Že prý všichni už čekali jejich veselku, ale – on náhle řekl, že prý ji nechce! Ji! Jarou dívčinu, která se s ním od pacholecích let vodila za ruku! Taková nespravedlnost.
Sudí viděl, že to je opravdu krasavice,
Dal mládence zavolat.
Hoch jak jedle, rostlý, švarný, zděděným řemeslem pometlář. Sudí se ptal co a jak on na to povídal:
„Třikrát od loňska jsem šel k sousedům košikářům s kyticí o nevěstu.
Poprvé mi vyvolená řekla – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU NA STATKU! Přijal jsem, za půl rok ji ale statkářka vyhnala. Podruhé jsem šel s kytkou namlouvat, slyšel jsem – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU U STAROSTY! Opět jsem přijal, jenomže za čtvrt rok ji starostová hnala až domů. Já i s kvítím do třetice na námluvy, už před prahem hlahol – ČEKEJ! JDU NA ZÁMEK!
Pane! Ten měsíc ji panstvo rodičům vrzlo až do síně! A já, to přiznávám, počtvrté namlouvat ne a nebudu! Co s holkou, která nechce vás – a kterou všickni jen vyhánějí?!“
Sudí se zamyslel a potom poradil – rozsoudil rázem!
„Holku si tu na místě vem – a to ti povídám! Každý půl ro! Každý čtvrt rok! A každý měsíc – o prvním dnu, jí pořádně napráskej! Tak.“
Mládenec poslechl. Košikářovic dceru vzal na místě za ruku, zaved ji k oltáři – a jak z ní měl manželku, činil, jak sudí rozsoudil! A co živ nepřišel na důvod, pročpak by byl ženu zapudil!!
Inu, není nad to, když ženská dostane co zrovna nechce, leč – dostat má!
Však se prý v tom kraji dodnes říká:
„MÍT SOUSEDA POMETLÁŘE – UŠETŘÍŠ ZA KALENDÁŘE!!!“

A to byl další soud sudího Šemjaka!



Průsmyk Plevno

$
0
0
1877
Do Natalie jsem se zamiloval hned, jak mne služba zavedla na Zalitavský ji. Nejsličnější černovláska, jakou kdy svět viděl! Oči jak uhle, pleť jak zlatý alabastr a srdce plné lásky. Jenomže – k jinému. Já jsem byl nejmladší husarský důstojník ve sboru a ona jednou z mnoha dcer malého horského vinaře. Jednoho z mnoha. A tak to začalo. Netušil jsem, že kráska v černých šatech i šátku plane svým srdcem po zbojníku Lujekovi. Netušil to tenkrát vlastně nikdo. Byla nouze, kynula vojna – dívce hrozilo, že se z bídy bude muset stát „oficírskou frajlí“. A že by nám ani víra v cestě nestála, vyslovil jsem se jejím rodičům. A bylo zle. S kráskou jsme se znali, věřil jsem, že obstojím, ale – ouha! Malá víska z kamenných domečků šuškala, jaké má vinařovic holka štěstí – a nepochodil jsem! Ona, smutně, zakroutila hlavou, špitla ne – a tiše zašla do komory. Omluvil jsem se zkoprnělým rodičům a chtěl jít pryč, ale – jejda! Stařena rodiny – hospodářova bába, Natina prabába, mi připleskla dlaň na rameno a stiskla, že jen jsem mrknul. Zůstal jsem. Zůstal jsem a postřehl, že krásčina matka se lekla – a sestry tak tak přemohly nápor škodolibého veselí. I otec sám jaksi znejistěl, pramáti se však vzdorovat neodvážil. Poslušen jejího pevného pohledu, zašel za dcerou a jasně jí domlouval. Ona pak pomalu vyšla, pohled k zemi, on za ní. Když postřehla, že stojím ve dveřích, zarazila se, ale jen malounko. Uprostřed malé místnosti se zastavili. Pak ona zašla do kouta a donesla mrňavou stoličku. Tvar, jako verpánek. Tu postavila doprostřed podlahy – a čekala. Začínal jsem tušit, ale odejít nešlo. Její matka šla – a otci donesla… Rákosku. Pořádnou. Strnul jsem. Všecko bylo v tichu až kostelním. Nata stála jak socha. Pak se ze všech sil předklonila, až co mohla a okraj sedáku sesličky oběma rukama stiskla. Polknul jsem. Hla se její matka. Šla, sukně i spodničky jí řádně vyhrnula a černé kalhotky, po lýtka dlouhé, rozšněrovala. Pak zase ustoupila. Přikročil otec, prut v ruce. Prabába vedle mne stála a přihlížela, div nedrnčelo. A otec… Otec dceru obnažil po kolena – a začal bít. A jak! Až to se mnou trhalo. Ale…! Nata, co mohla, držela, mlčela a pak, pak začla vydávat táhlé a tolik úpěnlivé kničení, div že jsem nezasáhl. Trhala sebou, svíjela se, křičela, řičela… Ale – neupadla. Rovné tři tucty dostala – a pak ji sestřičky na otcův rozkaz podrcly nazpátek do komory. Já zíral. Nata sice nekrvácela, ale zmrskaná byla příšerně. A vidět ji tak… A VTOM MI SVITLO! Ano! Viděl jsem ji nahou, spatřil jsem její hanbu i trápení, teď už jsem nemohl cuknout, byť ona odmítala! Bába mne pustila a já odcházel-neodcházel. Věděl jsem, že teď už neuniknu. Procesí rodiny i lidí z vesnice si mohlo jít stěžovat přímo za plukovníkem! A já jsem uhýbat nechtěl, jenom mne trápilo, že mne ta krasotinka odmítá. A co hůř! Ani ta největší kleveta široko daleko nevěděla proč. Ale – prozradilo se to samo a hnedle. Už první noc. Myslel jsem na svou krasavičku a dumal, zda z ní souhlas nutí hladem, žízní, či dalším bitím… A VTOM RÁMUS! Kravál v konírně! Hned jsme tam běželi – a vida ho!  Stráž a i stájník bez sebe – a mého hřebce Běsa chtěl někdo zabít! Jenže! Můj Kavkazský rab se nikdy nedal! Kopavý, kousavý, fikaně záludný, snesl jen mne… A NĚKDO HO CHTĚL ZAŘEZAT?! To ne!! Štěstí, že se ten můj zákeřník nikdy jen tak nedal. Jak jsem ho znal a později se i dozvěděl, nechal záškodníka tiše vklouznout k sobě do stání – a pak mu dal! Však, jeden pokopaný raubíř v jeho stání už navždy zůstal! A ve dvířkách stání – rytina. A to už byl rytmistr doma! Ta rytina byla zbojníka Lujeka – a ten ukopaný měl znak jeho bandy. Jenomže! Ten mrtvý byl Turek! A to byla onačí káva! Nepřítel v loupežné tlupě lidem milovaného kořistníka, to bylo zlé! Ihned jsme sedlali – a jeli do noci. Stopy nám ukázaly, že Turčín tam nebyl sám – a druhý je raněný! To byla čina! To byla honba! Raněn byl totiž Lujekův bratr! Šel s ním a s jeho Turkem udělat pomstu na mojom koni za to, že jsem mu pásl po děvčeti. A Běs ho škrt podkovou. A Lujek udělal tu chybu, že bratra hned neobětoval a táh ho sebou. Zdržoval se – a nechávali i krvavou stopu. Naši ohaři byli skvělí! A naši Kavkazani to uměli v horách i skalách. Lov jako na dlaka! A Lujek přidal druhou chybu! On si šel pro Natalyu! Oklika a zdržení! My za ním, leč, on byl dobrý. Unikal jak lasička, prchal jako ďábel. Byl jsem mu v patách. Jenom pár minut! Čtvrt hodina ne! Ale – stačilo to. Vrazil do vísky, ranil starého vinaře, chytil Natu – a pryč a k hranici! A my pořád za ním! Hory! Skály! Hřebeny! Průsmyky…! A pak se to stalo! Lujekův bratr ztratil moc krve. Kůň ho, pravda, nesl, on ho ale špatně ved – a zdržel se. A já, zrovna v čele, jsem se dostal na dostřel. A trefil jsem mu koně. A nešťastný čtyřnožec padl. A jezdec byl náš! No, nechtělo se mu! I s málem krve. Tak jich pár dostal – a už spolupracoval! A my pořád dál za Lujekem,… Ale – už byl za čárou. Za průsmykem. Nu, a už ráno jsme všichni věděli, že z hranice je fronta. Byla válka. Válka byla, ale já vynechám podrobnosti. Bojovalo se – a já sám osobně vůlí osudu (a rytmistra s plukovníkem) dostal úkol přejít frontu k Turkům na průzkum. A zase vynechám zbytečnosti. Vrátil jsem se s pašovou pečetí – A I S NATALIOU!!! Ano! On Lujek byl chytrák. Jak přišel o bratra, tak ztratil podporu své vlastní rodiny. Válka mu pak sebrala možnost jak kořistit – TAK MILOU PRODAL! Ano! Prodal svou Natalii jako otrokyni! Já na ni pad náhodou a moh ji i koupit. Udělal jsem to. Cesta zpátky byla dobrodružná jako všechno ostatní, ale o tom jindy. Vrátili jsme se a bylo jaksi milé, že Nata nevěděla, jestli se mi má věšet na krk, nebo se přede mnou choulit do klubíčka. Otec to rozhodl za ni! Ono se mezitím provalilo, že byla Lujekovou galánkou. A vojna způsobila, že se přejinačila ta jeho hrdinská legendu na zrádcovskou. Že to prý on vodil Turky přes hory! No – kdo ví. Každopádně to starý vinař rozetnul „po Uhersku“! Když jsme se vrátili do jejich vesničky, udělal jediné. Vypráskal ji z domku bičem. Pak mocným řevem vykřičel do dáli, že nemá dceru. Zhroutila se. Chápal jsem to. Chápal, a když starý pán práskl dveřmi, šel jsem a sesbíral uzlíček, kterým se stala.
Ať už to dopovím, vzali jsme se. Musel jsem, pravda, dbát o to, aby si co nejlíp zhojila cejch otrokyně – a šrámy po bičích. Nebyl to jenom ten otcův. A jinak, inu – jednoznačně doporučuji černovlasé manželky! Ono se říká, že jižanky jsou sice horkokrevné, ale ve výchově uzkoprsé. To u nás ovšem platilo, ale jen po určitou mez! Nevím, jestli si tak zošklivila „prodejného“ milence, nebo jestli jsem jí prostě líp vyhovoval, ale – přičinlivější děvče jsem v životě neměl! Vstřícnější a divočejší, než čerstvě chycená lasice! Od něhy po divokost! A pranic neodmítla! A nakonec, nakonec se stalo cosi, co mne zaskočilo. Přímo se mne zeptala, jestli ji budu často bít?! Měl jsem to za žert – a v žertu prohodil, že vždy, když zaslouží! Usmála se, kapinku čertovsky a potměšile prohlásila, že to ji čeká až přemnoho výprasků. A kousavě mne políbila. Co říci nakonec? Měla pravdu!

VDOVA

$
0
0
 Nevěděl jsem proč, ale tomu statku, co byl od poslední chalupy naší vsi na dohled, se od věků říkalo 'Třískal'. 
Přes půl století tam hospodařili rázní Holtzové. Nu - a s tím posledním, Horácem, to vlastně začalo...
Ovdověl a zbyli mu čtyři dospělí syni. Nejmladší mu zůstal na vojně - nebo se nevrátil ze světa, či co... Zkrátka byl pryč. Další dva se dobře oženili, ale móc moc, moc daleko. Nu a ten poslední, nejstarší, se tuze nešťastnou náhodou zabil při svážení dřeva v lese. Starého to na smrt vzalo a rázem měl blíž na onen svět, než k bližním. Do týdne byl na prkně. Všichni hned čekali, kterak se synáčci slétnou a poškorpí. Však zámecký správce Fritz už mnul vesele rukama, co všechno si z té čekané vády uzme...! Jenomže - ouha! Do vísky si náhle přimašíroval dávno už oplakaný Hubert! Všichni zírali na nebožtíkova staršího bratra, který to na vojně dotáh na frajtra či kaprála - a teď měl v pěsti Horácův testament. Všechno jen jemu! Před pánem, plebánem a pak i samotným starostou. A tak byl na gruntě další Holtz - kolohnát. Fritz se moh vzteknout...! Osud však pro něj měl slaďounký flastříček! V té krajní chalupě žil sedlák Mázl. Sice dříč, ale i lump a taky grobiján. Jeho žena, Apolena a dcera Žofa, obě pěkné, jedna ještě, druhá už, měly peklo na zemi. K dovršení všeho se mu přestalo dařit, začal pít, dělat dluhy - a zrovna o Hubertově příjezdu ho klepla pepka. Ještě mu nebylo čtyřicet. Jako i tomu Hubertovi Holtzů. Z hospodyně a Žofky byly vdova se sirotou - a navíc žebračky. Chalupa v dluzích vězela až po komín. Co se stalo, stalo se. Od lichváře koupil Fritz a smál se, že z toho znělo až někam do lesa. Obě dvě chuděry přitom hned máchnutím vyhnal, ani mrknutím nezaváhal. A Hubert vyhnaným na místě povídá: "Pojďte mi staršinku s mladšinkou dělat!" Vesnice přikývla a ty dvě musely zadržet, aby mu nezačly v pokleku děkovat.
            Čas běžel.
Hubert si čeleď nadělal z "vlastních" vysloužilců a statek jen šlapal. Každý si pochvaloval - a jenom Apoleně ten život zdařilý starosti přidával. Všimla si, že nový statkář v očích blýskání má - a na jiné nepřišla, než - že jí po dcerce, jak mužský, stříhá! Netušila, chuděra po léta ukrutně přehlížená, že Holtzi padnula do oka ona sama!! Jen Žofku hlídala, stranou - pryč, co mohla, odklízela - a tím se statkáři i sama vyhýbala. To se mu nelíbilo, vše ale chápal, držel se - čekal.
            Jenomže - Ouvej!
Život se postaral! Ojínila se už s tím létem dívčina Žofa - a chlapce zaujala! Ba i hned jednoho přivábila! Včelařů Vojtěcha! Na procesí se s ním pozdravila, o muzice zatančila - a už se ta dvojice těch mladých lidí ráda měla! A máti, jak se jen po Holtzovi ohlížela, pranic netušila!
            Tak náhoda zášmodrch udělala!
Přihodilo se přihodilo, že si Žofka s Vojtěchem neporučila - a máti to poznala! A jinak nemyslela, že pána prlopásla! Jej, lidi! Ta ale vyletěla! Dceru hned popadla! K starostům dotáhla! Křičela! Běsnila! Žalovala! Stěžovala! Vyváděla! Vinila... A když byla v nejlepším - Fortuna zasáhla! Vojtěcha i s Holtzem k starostům přivolala - a hocha jarého pobídla, že všechno přiznal. A dodal, že chce mít Žofii za ženu, byť by ho svět třeba i nutil, aby s ní žebral.
            Jej! Bože! To byla rána! Skoro i slyšet byla! Žofka se s Vojtěchem objala, Hubert jen mlčel, Apolena stála jak zkamenělá. Před celou vsí prachsprostou pomlouvačkou byla, co vlastní dceru svou hanebně neuhlídala...! Kdyby je Holtz hned a tam na místě vyhnal i vypráskal, obec by přikývla! Ale - on jinak! Povzdech si, peníze ze služby - a už i úspor, vzal, pro pana Fridricha do zámku vzkázal - a Žofi chaloupku rodnou od něj hned, pro mladé, vykupoval.
            A pak??
Inu, pak vdovu spletenou za ruku vzal - a hned s ní ku staku, jak patří, vykračoval. Všichni se za nimi koukali - a nikdo nevěděl, čeho by se nadál. Jenom pan starosta chválil, co Hubert při kroku přes práh úřadu starosty sliboval: Že vdovu nevede pryč, by ji mordoval, mrzačil, a nebo zohavoval. Ku domovu to bral kroky sáhovými a držená Apolena musela pěkně poskokem, že jí až bosatě obuté pantoflíky o paty tleskaly. Celá vyjukaná netušila, co-jak, ale už tu byla vrata, dvůr, síň, světnice - a zadní komora.
Pochopila.
Nebožtík si ji též "do zákampí" brával. Oči zavřela a dumala, zda Huber hnedle popadne topor od sekyry, co v koutě zahlédla, či zda jí nejprve modřiny jenom tak, pěstmi - nadělá.
Bylo však jinak!
Jak šátek na hlavě trochu nazad sklouzlý měla, najednou pocítila, že jí Hubert dlaní ucho svírá! A byť to bylo stokrát míň, než čekala - jen se zazubila! Nu a Holtz povídá: "Tak poslyš, ty jedna! Že o mne nestojíš - to ti nevyčítám! Že mne pomlouváš a osočuješ, to si se svou duší sprav sama! Ale...! Že mne máš za hovado, co nad žabcovitou holkou slintá... To ti spočítám! A když si ty o mně myslíš, že holku beru za ženskou - tak tobě udělám to, co se patří malý holce!" A než stihla Apolena mrknout, už se dělo. Jenže, jak čekala ránu, tak z kraje neznala, co, jak a kterak. Místo úderu se k ní Hubert přimknul, tak nějak divně jí obchvátil tělo svou paží a - ŠUP!!  Apolena vykulila oči! Místo rány byla držená kolem pasu - A OHNUTÁ PŘES HUBERTOVO KOLENO!! Nohou stál na malé sesličce pod okýnkem. Vdova zamrkala!! Co to s ní chtěl...?! Najednou TRHNUTÍ a... Co to?? Její širokánská, tmavo - černá sukně se náhle octla na jejích kotnících! Špulila se na cizího chlapa jen v košili... ALE I TO BYLA ZÁHY NEPRAVDA!! Košili a prádlo už měla v půli zad a pryč - a bez plátna vystrkovala na Huberta svoji milou 'panímandu' nahatou, jak Pravdu Boží! A Apolena jekla - a pochopila! Chtěl jí snad, vážně - jak malý, nabančit?? Nebo spíš - Nabacat?! No, to snad...??! Ta hanba...! Ne...!! Vdova se v pevném držení vzepjala - a byť se nevymkla - hlavu až k okýnku přistrčila. A uviděla! Za sklem Žofa i s Vojtěchem do komůrky z dvorka jukala!!! Jej...!!! Její vlastní holka koukat měla - kterako na holou dostává?!! Ne!!! Zase se vzepřela, holými pažemi zamáchala, bosýma nohama pokopla, až jeden pantoflík ztratila - jenomže... Zase nic nesvedla.
            A první pleskanec vzápětí dostala! A jaký! A byť bleskutou myšlenkou v hlavě pořekla, že řemen s lískovkou ve strachu čekala, tak po dechu lapla, až se zajíkla! Sapra! Hubert měl dlaň jako plech vod pekáča! Ten plesk pálil více, než čekala! Mnohem! A štípal! A svrběl! A svědil! A další! A další a...! "Ajajajajjj...!!!" Po dechu lapající Apoléna zatla zuby do vycenění!Ne! Jajajajajajjj!! Alespoň té své spustilé nezdobě za oknem ukáže, kterak tu Holtzovu, hloupatě - zlostivou hanbárnu, 'jako nic' - snese...!! "Jejejeje...!" Je-je-je-jenomže...! Hrompec! "Jiou...!" Byly to od něho tepavé pleskance...! "Jiouve...!!" Apolena ve své snaze ovládnout bolestí vzpínaný dech prubla bezděčně pohodit pleskanou zadnicí, vykopnout nohama a půlky zaštítit dlaní. To první zhatilo Holtzovo držení, druhé ta sukně v kotnících - která jí ležela na lýtkách a spoutaných holeních, nu a rukama se jaksi chytila za hlavu. "Ajajajááá...!" Herdejs, co tó...?! "Ajajajííííí...!!" Vždyť přece - nebožtík brával řemen i hůl...! "Úúújujujujjj...!!" Jakpa jí mohlo tak strašně moc brát jenom to dlaní pleskání...??!! Ale - Bralo!! "Ííííí!!!!! Ááááá!!!!! Jiouááá!!!!!", spustila protrhle Apolena - a už se nezastavila! Kvičení, kničení, pištění, naříkání, - všeho čím dál víc! "Άááá!!! Íííí!!! Jáááháááúúú...!!!" A vdova začla kopat, až v sukni praskalo! Zadnicí zkušela uhýbavě cukat až do vrtění a rukám neporučila, aby holé půlky nezkusily zakrýt napřáhlými dlaněmi. Levá přes Holtzovo tělo nedohmátla - pravou snadno chytil a přidržel Hubert. A Apolena začala dostávat tím víc!
"Jaúúú!!! Íííí!! Jauvííí!!!" Svatá muří noho... To byla bolést...!!! "Aúúú!!! Jaúúú!!! Jauvééé!!! Auvééé!!! Jjjééé!!!" A vzpínající se Apolena pořád viděla Žofu za oknem!! A ta žába důrovitá, protivná, nemravná se... SMÁLA!! "Jau! Jau! Jau! Jau! Áááá!!!" A bitá žena křičela, div nebrečela a rozesmátá Žofie od okýnka utekla. A Hubert jak na domluvený povel, přestal. "Tak!", postavil Apolenu na rozklepané nohy, sukně s prádlem žuchla na zem, on zas chytil vdovu za ucho, postavil si ji tváří v tvář, přitisk zády ke stěně - to bylo blaho! Zbančením sálavá zadnice na kamenné zdi - oj! Toho dne jí toto bylo první rozkoší! Zahy na ni promluvil pevněji, než k rotě vojáků. "Tady máš výprask - a když mne máš za zlého, tak po zlém! Buď dostaneš ještě víc, nebo si mne vezmeš za muže?!" Apolena zůstala namísto zubení nad stisklým uchem koukat s otevřenou pusou! Ona, pohaněná, vyplacená, jen zázrakem nevyhnaná, nezavřená, hole-zbitou zadnicí na chladnou zeď přitisknutá, od posu dolů jako Eva nahá... A MĚLA SE VYDÁVAT??

Votěch s Žofií utekli ze dvorka daleko do lesa. Vojtěchovi bylo doopravdy hanba až smutno, zato Žofa smíchy už ani běžet nemohla a Vojty se na malém paloučku celičká chytila. Spíš - aby se ve stoje udržela, nežli ho objala. A pořád se víc a víc smála, až se celá zalykala. "Jihihihi!-Jehehehe...! To je švanda! Juhahahahá!!" Smála se a smála, jako pomatená. Vojta ji sice objímal, sám sobě však vyčítal. Žofka konečně přišla k rozumu a jak se drželi, tak honem vyhrkla. "Pojď honem na faru - ať můžem všude vykládat!" A tak prudce vyběhla div ho sebou k zemi nestrhla. Vojta se dopálil, jak ale běžela moh s ní jen klusat. V kraji se vědělo,  že farská kuchařka je klepna drbavá - a co jen zaslechne, to všude povídá. "Snad nechceš svý mámě hanbu udělat??", volal do pospěcha. Jenomže Žofka se zas jen smála a smála a hnala se k faře. Inu - vdávadlo! Jenomže - překvapením neměl být konec! Už-už dobíhali a sahali faře po klice, když se dveře otevřely a vyšli - Holtz s Apolenou! A pěkná vdova, ikdyž si poroučela, nezabránila své volné ruce, aby se jí hřbetem dlaně netiskla na "ona" místa vzadu. Co do výrazu její tváře, svářilo se v něm ohromení, naděje - a úšklebky z neutuchajícího, protivného pálení! Žofa se chtěla zas rozesmát, vtom ale břinknula Vojtovi od Holtze taková facka, že se až za uchem voblíznul. "Víš, za co to bylo?!" houk vojanský statkář - a na skráni se podrbavší mládenec opáčil, že jo, že za to okno. Dodal jen, že měli strach, zda nebude hospodář na Apolenu přespříliš surový. Hubert jen opáčil, že to by bral, - nebýt toho smíchu a délky té chvíle. Žofa se smát přestala, jí se však Holtz ani nedotkl - a pan farář se smál, jak že se mu to na faře střídá! Dvoje ohlášky v jeden ráz!
Žofii zas otrnulo, zas se rozesmála a už-už by hospodyni, která právě přišla - a to už se Vojtěch dožral! Chyt Žofku, kterak se náleží a rázně povídá: "Přestaň už - sic budeš bitá!" Dívka sebou celá jen trhla, ale - pak, jak by jí najednou v očích blýsknula čertovina?? "To...! Bys...! Neudělal...?!" Vypravila ze sebe - a najednou se mu až-až vytrhla - a rovnou k hospodyni. "A poslouchej, co já ti o mámě...!" A Vojtovi ruplo! A jak! A jak pořád Žofu tak trochu držel, strh přímo tam na faře do zákampí a - jak to viděl! Přes koleno...! Sukně - prádlo pryč - a už sama dostávala, jako předtím máma. Hospodyně se děsila, velebný pán smál, Vojtěch rozpaloval a Žofka?? S očima a pusou dokořán jen a jen víc a víc dechu nabírala. Co to prožívala?? Tolikrát bitá jak tak všelijak, třeba jak žito, ale teď?? Husí kůži až za ušima,... Krev ji pálila i tam, kde nebyla... Místo zlosti zmámení, místo hanby žár... A navíc postřehla, že i Vojtěch se víc a víc rozohňoval! Jak přestal, jak pustil, ihed se dvojice v obětí popadla, zlíbala - a nazpět k paloučku doslova vyběhla - tak-tak že Žofka vzpomněla vzít aspoň spadnutou sukni. Prádlo tam nechala, jak matka v komoře! I sukni si v poběhu "tam-vzadu", držela! Kněz se nepřestával smát, hospodyně se však začala starat. "Cožpak mě to as chtěla prozrazovat?", povídá. Farář se přestal usmívat.

Ještě ten měsíc se oba páry vzaly. Ještě ten rok matka s dcerou k Máře - babici pospolu chodila - a pro strýce s nevlastním synovcem potom i dvojí kolíbka potřebí byla!

A tak už vím, proč že se statek ten 'Třískal' nazývá!

A co že hospodyně a její vášnivost klevetná?
            To je zas historka jiná!

KONEC

Průsmyk Plevno 2

$
0
0

aneb
CaK Vídeňské pastorále

Hrůza! Děs a Bída!
Není nic horšího, než:
a)     Být mladým a nadějně začínajícím CK úředníkem!
b)    Za novomanželku dostat hezkou, mladou a bohatou slečinku z lepší Vídeňské rodiny,
c)     S věnem získat mj. i krásné bydlení v novém palácovém činžáku,
d)    A „CHYTIT“ PŘÍŠERNÉ SOUSEDY!!!
Himl hergot! Kdo vymyslel to, že jsou prej oficíři lesklá bída?! Ten husarskej frajtr, co dělal oficíra na cářským emisarství byl prachatej dost! Dost aby si koupil apartmán na našom poschodí – a ještě si z té Turčínské mely kdesi na Balkáně přived manželku! A to byla ta potíž! TA ČERTÍ PRINCEZNA PORÁD DĚSNĚ ŘVALA!!! Jestli se hádali? Ne! Na to je domácí! Jestli jí řezal? Ne! Na to je policie!! Ona ty své vřesky a skřeky vydávala z JINÝCH důvodů! A Bůh ví, že furt! Jak sousedka vřískala, pískala, byl soused doma! Spolehlivé poznávací znamení! Ona tedy byla divoška ze skalnatých hor. Vlasy jak havran a krásná jak Lucifera – SAMOZŘEJMĚ NE VE SROVNÁNÍ S MOJÍ AMÁLKOU…! Jenže – ona se ve všem hned vyznala! Město ji nadchlo, zamilovala si ho – a ten její rajťáckej oficír ji všude bral sebou! Prej i na cvičák – a on se v ní probudil takový talent na koně, že jí začli říkat ČERNÁ CÁSAŘOVNA! A jak byli diplomáti, nikdo jim nic nesměl! Ta zlatá potvora se věčně zubila, sršela dobrou náladou, ten koni-rajt taky furt jenom hořel – a jenom za sebou zabouchli, už ona ryče výskala a i se chechtala, jakoby z čerchmantem tancovala! A on býval taky slyšet! Přes den kdykoli – a v noci nejmíň dvakrát! Na večer se spolu vzájemně uspali- a ráno se spolu budili! My z toho ušetřili! Nepotřebovali jsme budíka! Už zprvu to bylo zlé! Nu, řekněte! Jak má způsobný a mírný člověk tohleto vydržet?? ALE – BYLO HŮŘ! Má drahá Amálka na mne začala zahlížet! Věřili byste tomu?? Ona, slušně vychovaná, útlocudná příslušnice stavu měšťanského… ZÁVIDĚLA HORALSKÉ DIVOŠCE NĚJAKÉHO SOLDÁTA!!! A ve mně se probudil cit, úředníka nehodný. Zlost. Vztek a Běs!! Ano! Já začal, pod pečlivě hlazeným povrchem, čím dál víc zuřit!!! A – nevím, jak se mi to stalo, ten vztek se mi začal měnit v sílu! V úřadu sem pero tisk, že jenom křupalo a po lejstrech mi bez chybinky lítalo jak blesk! Kaňky žádné, zuřivost mi je v letu vysoušela! Šanony i folianty jsem nosil po půltuctech v každé ruce a poklusem! Schody jsem vybíhal a sbíhal bez škobrtnutí, a když se mi koncem měsíce zdálo, že nám speditéři vlečou novej sekretář do pisárny moc pomalu – a on jim o práh skřípnul, jak když sousedka pískne, sek sem násadkou, vyběh na ně, vodstrčil voba ty halamy, ouřední jarmaru popad – a do kouta rázem vrznul sám. Kancl jen koukal a ti dva taky! Já si ani nevšim, že ta jarmara už byla naskladněná. Dodupal jsem zpátky na místo, hrc-frc dopsal arch a maršem ho dones radovi na stůl. Já! Díky „Custoze“ pohrobek, od narození sirotek, vychovaný jedinou babičkou a párem staro-panenských tet! Domů jsem tenkrát přišel… S POVŸŠENÍM! Byl ze mne inspekční vizitista! Revizní cesty po úřadech celého mocnářství! Nesl jsem víno, košíček pozorností, dáreček, kytici, přicházel o čtvrt dne dřív – a ani ten sousedčin křik mi nevadil!

ALE… DOMA!!!


Ach jo! Co si člověk vyposlech o chudejch oficírech – A CO O PŘEDČASNÝCH NÁVRATECH MANŽELŮ! A ZROVNA TO DRUHÝ MUSÍ BEJT PRAVDA! Jen sem došel ke dveřím, už to bylo vidět! Nedovřeno tam, nedovřeno všude – a v jídelně na mojí židli rozvalenej maďarónskej „podomek“! Kufříčkovej prodavač šití a slovníčků! A Amálka?? JENOM TAK V NEGLIŽÉ A V KOMÓD ŽUPÁNKU MU PRÁVĚ SEDALA NA KLÍN!! Básník říká, že v takovou chvíli něco „tam-uvnitř“ praskne, rupne, zlomí se, protrhne, přetrhne… Tak. Já cítil, kterak se uvnitř mne něco rozepjalo do všech stran. Jako když nafouknete bublinu uvnitř krabičky – a ona ji celou vylepí. Snad, možná, ta tak dlouho popřená půle té nátury, kterou mi po krvi zanechal otec. Dragounskej profous. Lidi! Co já držel, to jsem pustil! Napochodoval jsem do místnosti! Amálu popad! Zved! Jako nic. Posadil na stůl – ČERT VEM TEN ČAJOVEJ SERVIS VOD JEJÍ MAMINKY!!! Zalitavskýho krasavce popadnul za klopy spolu s nákrčníkem! Vytáh ho na nohy! ČERT VEM, ŽE BYL O DVĚ HLAVY VYŠŠÍ NEŽ JÁ!!! Vyvlek ho do předsíně – a jak se mi pokusil vzepřít, brnk sem mu černejma kudrnama vo dveře i vobě futra!!! Skrz dveře na chodbu taky tak! Řachy vo vobě veřeje a jedno futro, až mu knír vstával! Palice duněla a v rukou už mi jen visel – jenže já neznal slitování – a met sem ho přes klandr…! No, neděste se! Zvýšený přízemí. Žuchnul tam do haldy beden pana domácího. Dvě řeholní zdravotnice, které šly chodbou, nám tak-tak uhly! Já zašel pro jeho „felčarský kufříčky“, jak se těm „vzorkovníkům“ říká, met sem je za ním, jen to řinčelo – a prásknul dveřma. Amálka zatím vstala z těch horkejch střepů a zaváhala, jestli mi má běžet udělat scénu, nebo se raději zamknout v komoře. To zaváhání rozhodlo za ni! Je podivné, jak já se pořád „znal“! Žédná nepříčetnost! Tělo mi hořelo, myšlení mrzlo! Já kalkuloval každičký hnutí! Popad sem svou malou, štíhlounkou, bělounkou zrzečku, hodil ji přes rameno – a dvěma kroky byl v ložnici! Bože! Ta začala ječet! Kopat! Škrábat a tlouct do mě, div mne to nerozesmálo! Postel byla ještě odestlaná, ale to bylo lhostejné. Ne, nebudu tajit, co následovalo. Manželku jsem na postel hodil jak pytel, ale – nepustil. Pořád se chtěla prát. No, dlouho ne. Jediným rázem jsem ji na posteli natáhl, přidržel, a jedním trhnutím zbavil župánku s košilkou, druhým kalhotek. Ach, ano. Poprvé vůbec jsem viděl manželku nahatou v denním světle. To víte! Upjaté poměry. Tehdy, snad začala má mysl upadat do jisté mlhy. Vím, co jsem dělal. Viděl jsem to. Ale – nevnímal. Začal jsem svou ženu bít. Na holou. Dík prázdným rukám, dlaní. Díky Bohu. Tuším, že křičela. Neslyšel jsem. Snad se i bránila. Paže a pěst tlak a vzdor necítily. A dlaň… Taky ne. Začala mne… Hřát. Ano. Dlaň, jíž jsem bil, mne… Hřála. Ne pálila. Ne čím dál víc. Hřála. Libější pocit jsem co živ neprožil. Uvnitř mne bylo prázdno. Bez zvuku. Jenom tlak. Snad krve. Bez šumu. Jak bych byl hluchý. Jakoby plnost krve tlačila ven ze mne všechen vzduch. Nevím, že bych byl dýchal. Za dechem zmizel i zvuk. Jen teplá dlaň. Ani ten pohyb bijící paží jsem necítil. Jen dlaň – a doteky. Ano. Ty přibyly. Nevím jak. Přibyly. Amálka měla ukrutně husí kůži. Bylo to nádherné. Božské. Bil jsem. Potom zas pupínky s chloupečky zmizely. Hladkost, měkkost, pružnost, pevnost. Nevím, jak se prostřídaly. Stalo se. Byly a lohodily. Ucítil jsem zemi pod chodidly. Ústy se mihl váneček vzduchu. Amálka byla pevná a poddajná jak dětská loutka. Viděl jsem, jak držím a trhám šaty. Na cáry. Vzduch. Měkčí a trhavější, než plátky květin. Cáry. Snad jsem bral šaty i sobě. Už nevím. Vztáhl jsem druhou ruku a přimk ji k své ženě. Ne, nehýbala se, ale – bytněla životem. I druhá ruka ji přestala svírat a přimkla se. Obrátil jsem ji já, či ona sebe sama? Dodnes to nevíme. Na chvilku vím, že jsme byli tváři v tvář. Z očí do očí? Nevím. Objal jsem ji. Zda ona mne? Snad. Jistě. Měl jsem pak kopici šrámů. Rajských. Objímali jsme se, milovali, souložili. Vím, že jsem nespal. Vím ale, že pak byla noc. Pořád v loži. Spadlém. Pořád v objetí. Silném. Amálka měla tvář anděla a pohled v nebesích. Kde jsem ji sevřel moc, měla otlaky, škrábanec žádný. Pohnula očima. Pohlédla na mne. Do mích očí. Políbili jsme se. Až tehdy jakoby vyplynulo, že jsme i neustále spojeni. V obětí, ve vášni, něze, lásce. Polibek ustal, sepětí odeznělo. Usínala. Vtom někdo zabušil. Pekelně. Klidně jsem vstal, trochu se upravil, šel otevřít. Stál tam pan domovník, ručnici v ruce. Klepal se jako ve vzteklině. „J-j-je jednu řvoucí partaj s-snesu…! A-ALE DVĚ NE…!!!“, řval až do vříkotu a co oh balancoval na rozkverlaných nohách. Já mrknul do koutka předsíně. Zrovinka u dveří nechala posluhovačka kyblík s vodou. Vzal jsem ho a beze slova chrst chlápkovi do ksichtu. Měl štěstí. Čistá. Zajík se, přestal třást, svěsil lauf, poděkoval a zmizel. Já zavřel a šel jsem do bytu. Milovaná manželka mne čekala. Dlouho ne.

NEVĚSTA

$
0
0
Následující příběh se odehrává v tzv. ALTERNATIVNÍ HISTORII, jmenovitě - v neexistující podobě 19. stol. Jde tedy o SCI-FI.
Jmenoval se Božetěch Jiskr a byl to prostinký kluk z našeho, no... Městečka. (Kapinku přerostlý vsi, abyste věděli!) Už jako malej byl po uši ,,udělanej'' do Amálky správcovic, ale - to si moh tenkrát myslet i na hvězdu nebeskou! On musel do jednotřídky na předměstí, jí chůva nosila věci k učenī přímo na zámeček. On tedy byl sice premiant, ale s tím před ràdoby-panstvem pořídíte míň, než před šlechtou. Rýsovalo se to pro něj na seminář, když ale odmaturoval, objevili se pánové v cylindrech a havelocích. Ryc-pic byl v kadetce - a potom zmizel. Z Amálie se stala nejnamyšlenější krasavice široko daleko. Nosánek nahoru, hnědavé kudrny a... To bylo podivné - při vosím pase a drobounkých nožičkách hezoulinky zakulacená. ,,Nahoře'' i ,,Dole''. Kráska to byla. To zase jo. Povídalo se, že míří hodně moc vysoko. Prý že až na ,mladého pána'. JENOMŽE! Přišel šestašedesátý...! (Válka Prusko-Rakouská 1866, historická pravda.)  A Císařpán Franta-Pepek to Kronn-Princovi Fritzínkovi jak se patří natrhnul! (Fikce) Prušácký Praisové se nestíhali divit, když na jejich hrotitý přilby vyjely parní tanky, za nimi bitevní věže - a vypochodovali táhloví roboti na páru! Němci z Čech rádi zdrhli A FRANTIŠEK JOSEF SE DAL V PRAZE KORUNOVAT KORUNOU SVATOVÁCLAVSKOU!  To byla paráda! Vídeñ uznala Prahu... A UHŘI SE VZBOUŘILI!! Zalitavsko se vrhlo na novou osu Vídeň-Praha a s podporou Osmanských Turků obnovili bleskovè skončenou válku. I Němci zvedli hlavu. Štěstí že vypomoh sám Ruskej Cář. Jakoby ho oslovilo kouzlo České koruny. A možná se to i stalo. Polákům dal kus země na Polsko - a sám vpad přes Černý moře na Turka. A Poláci se jako diví dali přes Tatry do Uhrů. To byla mela! 
A u nás??
V městečku XXXXXXXX?!
To stálo  za to!!
Začlo to, bohužel tím, že ,mladý pán', syn našeho barona, padnul tam u Hradce. Tam u Královýho Hradce... No jo. I vítězný bitvy mívaj voběti. Potom nám do kraje vtrhnuli Uherští jezdci. Fujtajbl! To byl hnus, mlátit se s rajťákama v rudejch vestách, vyšívanejch košilích a černejch, zahrnutejch kloboucích. Voháněli se bičema, šavlema, kudlama i pistolema a krátkejma flintama. Ještěže naše - ostrostřelecký karabiny donesly o tolik dál! Divili se - kníratý čerti! Černý jak Lucifeři! Ale votravovali u nás vzduch pěkně protivnou chvilku. Pak bylo už skoro po válce, málem se ani nebojovalo - a věci se děly!  Přijel vám bedněnej vůz s mřížema - A BARONA ZATKLI! Prej za kolaboraci, čert ví s kým. On měl tátu Bavora, nebožku ženu Maďarónku,... Nu-krátce, byl pryč. Prej umřel ve Štajnu-pevnosti. Kdo ví. Každopádně byl pryč, jeho zbylý syn nedědil - A NOVÝ PÁN STARÉHO SPRÁVCE VYHNAL!!! Tedy - přesněji, nový pán, Herr von Ikker, poslal dva muže, nové správčí. A starý Krampel musil ze spravcovského domu s balkónkem do náměstíčka ven! S rodinou (tj. ženou i Amálou) a ranečkem! Jak by ho úřední exekutór pro dluhy vyhazoval! jej! To byla podívaná! A když bylo všecinko v nejlepším, hlavně ženský jekot, Gotfeied von Ikker dorazil. A byl to on - Božetěch! Bože! Jak ten se změnil! Navenek vůbec ne. Malý, útlý, hubený...  Obličejíček, jako andělíček... Ale já s ním husy pás a v lavici sedával. Píšťalky jsme spolu dělali a na pradlenky pak zas koukat chodili. Já poznal, že tam uvnitř je z anděla čert. Už jen ta uniforma! Byl z něho oficír od Soldaat-Patrolly! Jeden, já, nepotřeboval ani malou nábosilku a měl to spočteno, že dělá pro CK tajnou policii! Mí ostro-střelecký srdce zatrnulo, ZATÍM ale šlo všecko jak v pohádce. ,,Bóďa'' vzal  Krampelovi přímo na zámeček a ,,všichni se divili'' když měl hned s Amálou ohlášky. A už se v kostelíku punktovala veselka! No, budiž. Proč ne? Amálie zas nosila frňáčíček nahoru a už si ji Bóďa ved od oltáře. 
A TEHDY TO ZAČALO!!!
Zrovna šli z kostela, když najednou rámus a - hrom aby do toho! Na náměstí si to přiharcoval Cikánskej Barón. Von se teda jmenoval Imree-nějak, jako cikán ale vypadal - i s černou vestou a rudou košilí a byl to jeden z nejhorsích náčelníků toho přepadového kumánstva, které k nám z války koñmo vtrhávalo z Uher. Měl sebou dva jezdce, v ruce modérní rebolbér a řval jak tůr: ,,...HÁK MU TÓ J'HÓ ZBÓŽŇOVANÁ HUDĚÉLAT M'HLÁÁÁ...?!!'' Koukali jsme jako blázni! Nikdo, ani největší drchty, ani armádní zvědové, neměl tucha, že by tihle dva byli galán s galánkou! Ale bylo to tak, páč Amálie k jeho koni vystřelila jak najatá! Chrlila na něj akýsi chvalozpěvný jásání Maďarónský a celá byla divá, aby ji už v sedle unášel. JENŽE! Byl gu Božetěch!! Ona k Imreemu vyrazila - A ŠKUB HO! On ji pořád držel za ruku - a tu najednou držel, jako ve svěráku. A tu musím povědět, že Bóďa má andílkovský vzhled v neposlední řadě proto, jak je drobný. Jak VYPADÁ drobně. Představte si, že Amála vyhlíží o hlavu vyšší než on! Jenomže, ručku jí držel - a ještě řek: ,,Nikam.'', tak klidně a tiše, že to bylo stokrát horší, než kdyby řval. Nevěstinka ve svatebním na novomanžela zamrkala tak ohromeně, že si málem shodila zdvižený závoj. A pak... Pak se - rozesmála. A Imree taky. A teprv. A jak! Řehtal se jak kůñ a řehnil jako blázen. Jak viděl ženicha menšího Amály, nedbal jeho parádní uniformy, zandal ostentativně pištol a teatrálně slez, aby si rozesmátou Amálku prostě vzal. A pak se stalo všecičko najednou! Novomanželský ženich trhnul, Amála jekla, jak tím bleskně vlítla mezi rodiče, Bóďa zas stál týmž rázem u ,,Baróna'' a proved pár tolik střelhbitých pohybů, že ani vidět nebyly. Seky, rány, švihy - tak něco. Každopádně se pak Imree svíjel po zemi v nepředstavitelných smyčkách a vyl bolestí. Ale to nebylo zdaleka všechno! Jak Božetěch zas ,,začal být vidět'', měl v ruce mrňavou dvouhlavňovku, kde ji vzal, tam ji vzal a PRÁSK! PRÁSK! Oba ti zbylí jezdcové s flintama měli v čelech třetí voči. V mžiku šli ze sedel a jejich čtyřnohý potvory pádily do dáli. A Božetěch Jiskr, pan von Ikre, se chopil svých manželských práv! A věci se začaly dít! Opodál stojící vachmajstr se závodčím procitli, přiskočili, popadli Imreeho, velký správčí z balkónového domu jim pomoh a už byl snědej lotr v želízkách i se svou košilí. Rozervanou. Bóďa zandal dvojku - a otočil se ke zkoprnělé novomanželce! Ta na to vše jenom cementově čubrněla, jak  ale Gotfriedův kukuč uviděla, zavřískla a s mocným rozstrkem obou dvou rodičů se dala na útěk! No, moc se nedivím. Z Božetěchova kouknutí by chytil vítr i bezhlavej rytíř. A hned taky za žínkou-ženuškou střelhbitě vystartoval! Amála s ječně ryčným pískotem vlítla do nejbližších dveří - správcovských. Božetěch za ní. A teď to začalo! Dům semo-tamo zazníval skřeky a vřesky, kterak hnědovláska s mužem v patách lítala všemi místnostmi sem tam. To pak bylo prokládáno třesky přirážených - rozrážených dveří nebo i praskotem a řinčením káceného - ničeného nábytku. Tu a tam se mladí mihli i v oknech. Dav svatebčanů se vesměs smál, jenom Amálina máma se chytala za hlavu a táta trčel němě jako sloup. A pak se ozvalo zařvání nejpronikavější a Bóďa vítězně vykročil na balkón, řičící a kopající Amalii přitisknutou jejími zády na svou hruď. Dav zaaplaudoval a ti, kdo Božetěcha znali, jako třeba já, už správně tušili, co teď přijde. Co bude dál. Jenže ani mne nenapadlo, že právě pro To vyšli na balkón - a že To bude právě tam. Leč - bylo! Bylo a stalo se!! Skoro tak obratně, jak srazil Imreeho, ohnul Bóďa Amálii přes koleno, jediným šmahem jí vymet svatební šaty i se spodničkama skoro až na krk a byť se stále zkoušela prát, vzdorovat a s dalším a dalším křikem kopala ze všech sil, ZBAVIL JI KALHOTEK a začal vyplácet na holou!! A jak! Ajajajej! To bylo špektáklum tiátrum, jaké svět neviděl!! Amála sirénila na vídeñskou míli, takže ve vedlejší vsi vybíhali z kostela nahluchlé babky, které se podivovaly, že správcoic milostslečinku tak dobře slyší. Ony i samy ty pleskavé petardy taktéže stály za to! Jakkoli Bóďa jen plácal rukou, na dlani stále měl rukavici a třesky to dávalo, jak rány z pistole! Ajajajej! To bylo něcó!!! Z mrskající se, leč - stále vyplácené nevěstinky letaly, krom výkřiků, i kusy oblečení. Samotný závoj naštěstí ještě zachytila omdlévající mamá, střevíčky i s rukavičkami však zmizely v nenávratnu a věneček se rozsypal na kvítky co ,,opršely'' náměstí. Na holou a pětadvacet odtrpěla mladá paní von Ikerr přede všemi, načež byla, za neutuchajícího křiku, vtažena manželem do vnitřku správcovství. Svatební dav se bujně rozešel, tisíckráte spokojenější, nežli z té nejbujnější oslavy.
Přešlo pár dnů a vlastně neděl. V Tatrách se střílelo, kancléř Bismarck vytřískal z porážky víc než z triumfu. Z Kronn-Prince byl císař Vilhelm, toho jména Druhý. Car bil Osmany a byl ve Vídni i v Praze nejdražším hostem. Císař v Sankt Petěrburgu taky tak. Já jsem byl náčelník ostrostřelců. Von Ikerr dostal za Maďaróna Imreeho metál - a užíval si mladičkého manželství od nevidím do nevidím. To snadno. Amálka sama mu ze zámku nevystrčila ani nos! Jenže právě ceremonie s metálem využila - a vklouzla k mamá na důvěrnou poradu! 
,,Maminko, já... Já ti mám trápení...!'' Spustila hned. ,,Ještě to bolí?'', hádala bývalá správcová a ladila účast. Holka se zatvářila přihlouple, pak jí však svitlo a mávnula rukou. ,,Nešť...! Dávno ne! Vůbec…!'' ,,Tak je dál surový??'', lekala se stará, dcera však jen čím dál tím víc kroutila hlavou. ,,Ne! Ne!! Ne...!!! Naopak!!! Víš, mně se mužský dycinky líbili - a ráda zjišťuju, že pravdu maj ty, který tvrdějí, že mrňaví hubeňouři a hubený mrñousi - bejvaj vod rodičů nejpovedenější...!''  Padnula mladá celičká do pravého rozjaření. Ale - vzápětí zvadla. ,,Je-jenomže, m-mamá... M... Mně se to n-nej... Mně se to nejvíc líbilo t-tenkrat... Tenkrát prvně... HNED PO TOM VEJPRASKU!!!'' A bylo to venku. Mladé se oči rozsvítily, stará na chviličku strnula. Pár chvil to pak trávily a taky vstřebávaly. Pak mladá pípnula: ,,P-přece si mužovi nemůžu říkat o nabančení??'' Stará se vytrhla, v očích to blýsknulo jí a špitla protřele: ,,NU A PROČ NE??''
Manželé von Ikker v posledku vychovali jedenáct dětí... 

Lhát se nemá (duben 2017)

$
0
0
Předně musíte vědět, že moji rodiče vyžadovali abych si dělala domácí úkoly hned poté co příjdu ze školy, zatímco většina ostatních spolužáků hodila tašku do kouta a na úkoly si vzpomněli až večer, nebo je prostě opsali ráno před vyučováním. Ten den jsem bohužel zapomněla sledovat čas a vrátila se z odpoledních toulek o něco později, takže mamka se na mě připravila. Zeptala se, zdali mám hotové domácí úkoly a já bez zardění prohlásila že ano. I příklady z matematiky? Jistě, i příklady. Ani jsem se nestačila přezout, už mě vedla do pokoje kde na psacím stole ležela nebezpečně povědomá koule zmuchlaného papíru.
Nesnášela jsem matematiku, násobilka mě doháněla k šílenství - a co teprve když se mezi čísla zapletly zlomky, desetinné čárky a navzdory zdravému rozumu i písmena. Geometrie ještě ušla, ale aritmetika nikdy! Podlehla jsem vábení slunečného dne a naléhání netrpělivých kompliců. Nechtělo se jim čekat a mě zase počítat.
Ta zmuchlaná koule, to má být můj úkol z matematiky? Ne? Tak bych ho raději měla rychle najít, protože maminka se pod něj touží podepsat a už ztrácí trpělivost. Jenže úkol se nenašel. Dobrou čtvrthodinu jsem poctivě prohledávala pokoj, aktovku i zásuvky, než mě obžaloba přerušila. Naposledy se teď ptá, napsala jsem si úkoly dřív než jsem vyrazila ven? Ano, nebo ne? Ale pravdu!
Ano, lhala jsem, jenže to mi přece nemůže dokázat. Podle mé verze se hotový úkol záhadně vypařil zatímco jsem byla pryč a zmuchlaný list s přečmáranými výpočty nic neznamená, přestože na něm stojí dnešní datum a nejdelší škrt končil interní poznámkou TRHNI SI ÚČO BLBÁ. Mimochodem, kde ho našla? Opravdu se v mé nepřítomnosti přehrabuje v MÉM koši na papír?
A dost! To by stačilo. Soudkyně vynesla rozsudek a posadila se na židličku. Rozhlédla se kolem sebe, jakoby vážně hledala kladívko, kterým můj verdikt zpečetí. Vlastně jsem se přiznala už když mi vyhrnula sukni. Doufala jsem, že jí přiznání a lítost obměkčí, jenže namísto odpuštění mi vůbec poprvé před výpraskem sundala i kalhotky. Nic mě nemohlo připravit na to, když ucítíte jak vám kloužou pod zadek a po stehnech skoro až ke kotníkům. Horší ponížení jsem nezažila. Prosím, ještě tak ohnout přes koleno když ji to stále baví, ale proč tohle? Proč na holou mami? Ani jsem tu větu nemohla pořádně vyslovit, jak příšerně mi bylo. Vážně, proč? Cítila jsem že rudnu a že se brzo rozbrečím, i když jsem si už tolikrát předtím umínila, že příště jí tohle zadostiučinění neposkytnu, pokud to bude jen trochu možné.
Vysvětlila mi, že se nezlobí za můj pozdní příchod, za mé nevhodné výrazy, nedostatek úcty k učitelům, ani za to že jsem porušila naši dohodu, ale že se cítí nevýslovně zklamaná tím, jak bezostyšně jsem jí celou tu dobu lhala. Zajímalo jí jak se v tu chvíli cítím já? Asi ne. Když jsem byla menší, tvrdila že vždy pozná když lžu - stačí mi prý sáhnout na nos - a já tomu věřila! Copak takové tvrzení není lež? A co ty řeči o čápech a především o Ježíškovi? O bačkůrkách které pláčou, když si je nikdo nechce obout? Nechápala jsem, co je na lhaní tak špatného. Vždyť většina mých kamarádek lhala, nebo neříkala celou pravdu, což je někdy skoro totéž. Dělali to všichni, tak proč mám pykat zrovna já? Výhody pravdomluvnosti jsem ocenila až když mi na zadku namísto očekávané dlaně přistálo pravítko a naprostá mravní jistota přispěchala mnohem dřív, než se obtisklo podesáté. Mamka mi dala přinejmenším pětadvacet dobrých důvodů proč příště nelhat, ačkoliv jsem je popravdě řečeno nestačila počítat. Když mi konečně pustila ruku a postavila mě zpátky na nohy, žádné další otázky už mě nenapadaly, kromě jediné, totiž zdali se v tomhle tisíciletí ještě někdy posadím - psal se rok 1999.
Ten večer za mnou mamka přišla znovu, tentokrát pouze zkontrolovat můj opravdový úkol který jsem sepsala všelijak, ale rozhodně ne v pohodlí. Obsahoval spoustu chyb které jsme společně opravily. Poté řekla, že si od nynějška smím organizovat volný čas podle libosti a psát úkoly kdy uznám za vhodné, pokud budu svědomitá a nebudu povinnosti zanedbávat, čímž jí dokážu, že mi může opět důvěřovat. Nová dohoda se mi líbila a hned bych pod ní vlepila virtuální palec, ale to tenkrát pochopitelně nešlo. Internet k nám zavedli až mnohem později. Mimoto mi rodiče krátce nato zvýšili kapesné, třebaže z jiných důvodů, pokud vás napadlo že mamka svých činů nakonec litovala. Kdepak, podle jejího mínění jsem si každý nářez poctivě zasloužila. Snad měla pravdu.
První věc, kterou jsem si z extra peněz koupila bylo nové pravítko. Ne že by to staré během lekce utrpělo, spíš naopak. Na můj vkus bylo až příliš pružné, setsakra odolné a možná i zbytečně dlouhé. Nešlo vůbec rozlámat, tavilo se špatně a vůbec podivuhodně odolávalo všem pokusům o zneškodnění, jako každý správný vladař či diktátor. Nakonec mi od něj pomohla až sousedka se kterou jsme sdílely stejnou lavici. Všimla si, že s sebou z nějakého důvodu nosím vícero pravítek. Mohla bych snad jedno postrádat, když jí teď hrozí poznámka, že se na začátku hodiny neomluvila za chybějící rýsovací pomůcky? Samozřejmě že mohla, je to vlastně její pravítko, paní učitelka se musela splést. S úlevou a špatně skrývaným potěšením jsem ten pekelný dáreček poslala přebornici ve lhaní, šampiónce výmluv a mistryni třídy v překrucování skutečnosti, která jej, nevěda, co činí, vděčně přijala.
Ani pravítko nezahálelo. Snad oplývalo tím druhem aury, která způsobovala, že bývalo po ruce kdykoliv si něčí zaskočený rodič umínil upravit výchovnou strategii. Náhodou vím o dvou dalších případech, během nichž se osvědčilo při podobné události, jakou popisuji výše, třebaže v jiném obsazení. Tehdy to nebývalo úplně běžné, ale zase ne tak vzácné jako dnes. Kromě lavice a pravítka jsme totiž se sousedkou sdílely i stejný dům a naše pokoje se nacházely šikmo nad sebou, takže kdybychom byly lepší kamarádky a hodně na sebe křičely, mohly jsme si přes stěnu klidně povídat. Poučená majitelka se hleděla prokletého dědictví urychleně zbavit a pravítko tak pobylo ještě nějaký čas u jejího bratrance. Opět zapracovalo, i když za tuhle informaci bych do ohně nesáhla. Někteří lháři zůstanou lháři napořád. Víckrát jsem o něm neslyšela. Snad skončilo v popelnici, v lepším případě celé zaprášené ve výloze nějakého bizarního starožitnictví, ale vážně pochybuji o tom, že ještě koluje.
Lhát se nemá a vy už asi tušíte, že ani mě „čarovné“ pravítko docela nenapravilo. Možná byla chyba, že jsem ho vyměnila tak brzy. Možná že mamka ukončila exekuci předčasně, takže zákrok nezničil metastáze, které se časem rozrostly. Pravdou je, že se mi výprasky líbí, že mě zajímají a ráda o nich píši, třebaže jiná moje část takové tvrzení popírá a raději vyrukuje s hloupou masku lhostejné přetvářky, kdykoliv na ně příjde řeč. Bývalo těžké přiznat si pravdu a zcela nemožné uvěřit že mě výprasky vzrušují při střetu s realitou, ale to už je dávno. Dnes mě mrzí spíše to, že o nich stále nedokáži otevřeně hovořit dokonce ani s přáteli kterým důvěřuji. Jsem přece dospělá. Na pomoc kouzel už spoléhat nemohu.

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 8

$
0
0

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To zas jednou stanuli před soudnou  stolicí sudího Šemjaka tři muži. Tři ženatí manželé. Nu, a ti dva žalovali toho třetího. Proč? To bylo tak! První byl vysoce postavený šlechtic, který měl za ženu vysoce postavenou šlechtičnu. Druhý byl bohatý kupec, který měl za ženu největší krasavici široko daleko. Nu a ten třetí, to byl kat. Kat který se oženil s docela obyčejnou nevěstkou. Žalobci tvrdili, že byli hrubě uraženi. Stalo se totiž, že usedli v tomtéž vinném sklepě – kat u odděleného stolu, a jak tak svorně popíjeli, začali rozprávět – a vychvalovat své ženy. A mistr ostrého meče v řeči prohlásil, že je ženat stejně dobře, jak oni dva – a možná lépe. To je vystřelilo! Hned se do něj pustili, jak si to dovolil, přirovnat svou ženu k jejich polovicím, když oni mají ve svojích manželkách takové poklady, kdežro on před svatbou tu svoji tak leda sundal z trestné lavice po řádném vymrskání – a nejspíš si ji tak potom i vzal s holou zadnicí?!
A tak žalovali!
Sudí se na kata obrátil a vyzval ho, ať se vyjádří.
A kat pravil:
„To už můj dědek i táta mne nabádali, že – až si budu hledat ženu, mám se rozhlížet mezi nevěstkami. Ty patří k té třetině světového ženstva, co se vším světovým chlapstvem živí. To je v pořádku. Nevzít si nevěstku, dostal bych za ženu nejspíše děvku, členku druhé třetiny světového ženstva, kterou všecko světové chlapstvo nemístně baví. To není dobré. A když bych za manželku nedostal děvku, byla by to určitě kurva – třetí třetina ženstva světového, co všechny chlapy jen sprostě zneužívá. A to je zlé a to teprve není oč stát! Proto jsem se své milé manželky v hovoru zastal. Tak!“
To mistr popravčí řekl a soud čekal, co bude žaloba říkat dál. Neříkala. Pán s obchodníkem se zarazili, zadumali a pak v ráz vyhrkli, že pravdu měli, když prve prohlásili, že svojí vyvolené před svatbou nařezal!
„Pravdaže!“, on na to. „A je-li potřeba, kdykoli to zase udělám! Tak mívám jistotu, že se od žínky ženušky ni žádných parohů, nižádných úkladů nedočkám! Ví, že když mne manželsky nepodvede a balamutit chytrácky nebude – tak, že jí nenasekám. Proto jsem doma skrz naskrz spokojen a nic se nestarám!“
Tu se ti dva opět zarazili, pořádně zamysleli, za ušima se oba podrbali, na sebe podívali – a žalobu odvolali. Pochopili, že dobré ženě není třeba pýcha ze vznešenosti, ni faleš z bohatosti. Je třeba upřímné a čestné poctivosti!
Tak nechali soudu i souzení a že kupec načapal u ženy galána a pán zas u té své země-zrádného kurýra, tak lotry vyhnali – a ženám nařezali!
Tvrdou-leč, platnou pravdu může mít i kat!

Nevyhýbejte se daním. Někdy mohou vést i k docela příjemnému zážitku

$
0
0

 "Co na mě tak civíte?" oslovila mě mladá štíhlá černovláska, která řízením osudu stála vedle mě ve frontě na podání daňového přiznání.

"Představuji si, jak asi vypadáte nahá," odpověděl jsem podle pravdy.

"A co vidíte?" Neurazila se.

"Kromě mnohé jiné krásy vidím pěkný, kulaťoučký zadeček, který si přímo žádá o pěkné poplácání."

"Vy bijete ženy?" zeptala se.

"Ale fuj! Jaké škaredé slovo! To, co mám na mysli, není žádné bití, ale oboustranně příjemný a vzrušující zážitek. Pro ženy dokonce prospěšný. A samozřejmě prováděný za oboustranného souhlasu a na základě oboustranné dohody."

"Co může být na bití prospěšného?" Nehodlala se vzdát své terminologie.

"Tak především, zlepšuje se krevní oběh, reguluje se tlak krve, brání se vzniku křečových žil, a co ženy zejména oceňují, je, že se brání vzniku celulitídy. Nikoliv bezvýznamný motiv je, že při spankingu, jak se tato terapie odborně jmenuje, má žena jedinečnou příležitost ukázat mužům, jak je krásná. Pomocí spankingu se dá zintenzivnit orgasmus a u neorgastických žen orgasmus vůbec dosáhnout. Spanking se rovněž využívá na léčbu neplodnosti žen. Ale to jistě není váš problém. Poněkud méně žádoucím vedlejším účinkem je, že po takové terapii více chutná jíst. Ale jak se tak na vás koukám, ani to není váš případ."

"Inu, vyprávět umíte hezky. Ale je vidět, že jste typický sobecký chlap. Zkrátka macho. Jde vám jen o vaše hnusné libido, a za tím účelem si dokážete vymyslet pohádky o tom, jak je to skvělé. Ale kdyby vám chtěl někdo to bití oplatit, to už byste nebyli takoví hrdinové."

"No, kdyby ten ´někdo´ byla taková ženská, jako jste vy, tak bych si to docela nechal líbit. A s radostí."

Její pohled výrazně změkl. Na chvíli se odmlčela. "Snad to s vámi není tak špatné," pravila. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a potom řekla, "Třeba bych to někdy zkusila. Říká se, že člověk má vyzkoušet všechno. Nebo skoro všechno."

Než jsme se domluvili kdy a kde ji vyzdvihnu, byli jsme u okénka a čelili zamračenému pohledu otrávené úřednice.

Když jsem v dohodnuté době dorazil na dohodnuté místo, čekala tam. Byl jsem trochu překvapen. Myslel jsem, že na mě hraje  habaďůru a nepřijde. "Byla jsem trochu překvapena, že jste přijel" pravila, když nastoupila ke mně do auta. "Myslela jsem, že na mě hrajete  habaďůru a necháte to plavat." Měla na sobě světle hnědý kostým  malinko nad kolena. Čerstvě umyté vlasy pojištěné jednoduchou sponkou, kterou by laik mohl pokládat za zlatou. A voněla.

Zavezl jsem ji do malého levného hotýlku ve vytunelované rekreační oblasti asi padesát kilometrů za městem, který za minulého režimu sloužil hlavně k pořádání dýchánků brigád socialistické práce a branno-sportovních her. Byli jsme tam jedinými hosty.

Bez dlouhých cerátů jsme přistoupili k věci. Přikázal jsem jí, aby si svlékla  sukni, která byla tak úzká, že by se při naší akci mohla poškodit, a aby se opřela  o poněkud rozviklaný stůl. "Mám si stáhnout kalhotky?" zeptala se žoviálně. "Ne,"řekl jsem. "Ale, říkal jste, že byste to chtěl dělat s nahými ženami.""Ne," opakoval jsem už poněkud zvýšeným hlasem. "Nic takového jsem neříkal. Váš nahý zadeček jsem si jen představoval." Když jsem viděl, jak zesmutněla, řekl jsem, "Možná později."

Pohladil jsem ji po kalhotkách a pak jsem se dal do vyplácení. Střídal jsem půlky a zvyšoval tlak, ale ani po padesátce jsem ji neplácal moc silně.

Když pochopila, že je konec, vzpřímila se, pohladila se po kalhotkách a chvíli na nich držela obě dlaně. "Měl jsi pravdu," začala mi tykat. "Bylo to příjemné. Dokonce velmi příjemné. Jak je možné, že jsem netušila, jak příjemné to může být. Mimochodem, jmenuju se Barbora,"řekla a nastavila mi levou tvář k letmému polibku.

Když jsem se představil i já, pokračovala. "Trváš na svých slovech?" zeptala se. "Já na svých slovech vždycky trvám. Ale nevím, co konkrétně máš na mysli," pravil jsem, třebaže jsem tušil, na co asi naráží. "Říkal jsi, že od takové ženy, jako jsem já, by sis s radostí dal naplácat. Platí to?"

"Samozřejmě," odvětil jsem. "Tak kalhoty dolů!" Svlékl jsem si kalhoty a uvelebil se na stole, kde byla před chvílí uvelebena ona. Zvolila postup, který pochytila ode mě, to jest plácala mě střídavě po obou půlkách, ale dávala do té akce mnohem větší sílu, než já. Aspoň mi to tak připadlo. Dala mi dvakrát asi po stovce a pak se zeptala, "Tak co, bylo to s radostí?" Přisvědčil jsem. Bára teď zahákla ukazováček za gumičku mých trenek, na malý okamžik zaváhala a potom mi stáhla trenky ke kolenům. Chvíli se pokochala odstíny mého zadku, zajisté nikoliv šedivými, a pokračovala ve výprasku, tentokrát na holou. Zůstala při vyzkoušené metodice, aniž snížila intenzitu vyplácení. Tato fáze trvala mnohem déle, než ta předchozí. Odhaduji, že jsem na každou půlku dostal dvěstě, třebaže si nemyslím, že to počítala. Pohlazením po varlatech naznačila, že je konec. Dovolila mi, abych se oblékl.

"Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsi macho. Snášel jsi to docela statečně."

"Nevím, jestli nezměníš názor, až ti nasekám na holou."

"Teď hned?" zeptala se. Podíval jsem se na hodinky, a když jsem viděl, že ještě není moc pozdě, řekl jsem, "Jo, teď hned. Svlíkni si kalhotky."

Poslechla mě bez odmlouvání, ale poněkud po svém. Svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Chvíli se koketně procházela po neútulném pokoji, aby se mi předvedla ze všech stran. Porovnával jsem to, co vidím s tím, co jsem si představoval na daňovém úřadě, a musel jsem svůj odhad opravit směrem do plusu. Byla vysoká, černovlasá, černooká, štíhlá ale nikoliv hubená, prsa asi dvojky s naběhlými hroty bradavek (namlouval jsem si, že o jejich naběhnutí jsem se postaral já), útlý pás, široké boky, dlouhé, rovné, vyholené nohy, nevyholený klín stejné barvy, jako vlasy. Prdelka kulaťoučká, zrůžovělá předchozí masáží, avšak schopná vstřebat ještě další. "Tak co," pravila Bára, "je to jak sis to představoval na tom úřadě?" Ta potvora mi snad čte myšlenky, pomyslel jsem si, ale podle pravdy jsem řekl, že skutečnost je mnohem hezčí než sny.

Tentokrát jsem si ji položil na bříško na lůžko stejně rozvrzané, jako ten stůl, chráněné květovaným přehozem. Přisedl jsem si na pelest postele a trošku k ní mluvil. Chválil jsem ji, jaká je hezká, pěkně rostlá a stavěná, jaké má hezké černé vlásky a dlouhé nožky a krásnou oblou, souměrnou a pěkně prokrvenou prdelku, jaká je statečná, že vydržela tvrdou masáž, ale současně jsem ji pokáral, jaká je neopatrná, že jde na hotel s úplně cizím chlapem, o němž nic neví, a svlíká se před ním donaha, a že za to zaslouží pořádně naplácat, na což se právě chystám.

Barborka byla celá na trní. Evidentně toužila po fyzickém kontaktu, a místo toho musela poslouchat mé kecy. Od nervozity se jí udělala husí kůže, a v žlábku mezi hýžděmi se objevilo pár kapek potu. Nebo čeho.

První plácnutí jsem vedl plnou silou na pravou půlku. Chvíli jsem počkal, co to udělá, a zatím jsem  si prohlížel pět červených nestejně dlouhých otisků na dosud bílém mase. Škubla sebou, ale neřekla nic. Pokračoval jsem decentněji, a sice tak dlouho, dokud mi nezačala umdlévat ruka.

Když umdlela docela, s masaží jsem přestal. Barborka se překulila na záda, roztáhla nohy a pravila: "Jednu věc jsi mi ale, ty mizero, neřekl. Že se po výprasku jednomu strašně zachce milování."

Spankingový soud: Podání udání na paní Irmu Koudelkovou

$
0
0
Vážený spankingový soude,
tímto vám zasílám žalobu na paní  Irmu Koudelkovou.
Koudelková bydlí ve stejné ulici jako já, takže ji dobře znám. Musím vám napsat, jakou to vyvedla ošklivou věc. Pořád jezdí na kole, všude, asi je zdechlá chodit pěšky. Seděla jsem jednou na hrázi rybníka Dubáku, to je ten jak rostou na hrázi duby, jmenuje se podle nich, víte. Byla jsem tam na zdravotní vycházce. Koudelková zrovna jela okolo. Právě byl začátek dubna, víte, to mají žabičky lásky čas a bylo jich tam plno a měly se rády. Sousedka jela po hrázi,                 nedávala pozor a málem jednu žabku přejela, žabička chtěla uskočit, ale nestihla to a ta ženská bezohledná jí přejela nožičku. Smutně zakuňkala. Koudelková si toho ani nevšimla a funěla dál. Vůbec jí neposkytla první a ani žádnou jinou pomoc!!! Volala jsem na ni, ať zavolá veterináře, ostýchám se napsat, co mi odpověděla.  
Vzala jsem žabičku do ruky a přemýšlela co teď. Donesla jsem ji na blízkou služebnu policie. Ani se na chudinku nepodívali a poslali mne do útulku pro zvířata. Odmítli mne tam odvézt, i když je to přes celé město. Tam jsem ji donesla, choulila se mi v ruce celá smutná. Zase se ani nepodívali a prý se mám vrátit a pustit ji do toho rybníka. Vracela jsem se zpátky s ubohým zvířátkem, pro slzy jsem neviděla, a když jsem ji pustila, potopila se rychle na dno a už vůbec nevyplavala. Strašně jsem se o ni bála, že se utopila. Šla jsem na úřad, na životní prostředí, nahlásit, co se stalo. Víte, co mi ten nemrava řekl? No opravdu, nezdvořák jeden! Prý žáby umějí dobře plavat a prý mne ta žába...no fakt mi to řekl...prý mne měla plné zuby, jak jsem ji tahala...no fakt řekl tahala...po celém městě a prý se na dně rybníka schovává přede mnou. 
Myslím, že by za to měla být Koudelková řádně potrestána, zranila ubohou žabičku a vůbec jí nepomohla a já s tím měla po celé odpoledne tolik trablů a nepříjemností. Už vůbec nemůžu chodit na procházku k Dubáku, pokaždé si vzpomenu na ubohého obojživelníčka a je mi do pláče, tak radši chodím na hřbitov.
Říkali sousedé, že už byla několikrát u vašeho soudu potrestána, že se nepěkně zachovala k panu Joudovi. Sice ho pořád nezdraví, ale už na něj není drzá.
Navrhuju pořádný výprask na holou, ať si aspoň týden nesedne a nikomu neubližuje. Dívala jsem se na hodinky, 4 hodiny a deset minut jsem strávila pokusem o záchranu zvířátka, to je 250 minut, myslím, že by za každou minutu měla dostat pořádnou ránu řemenem nebo rákoskou.  A ať si je pěkně nahlas spočítá!
Vy už si určitě budete vědět rady. Moc vám děkuju za vaši záslužnou práci za lepší svět.

                                              
                     Božidara Sluníčková

                     Předsedkyně uličního výboru okrašlovacího spolku

Natálka

$
0
0
Potahuji si z cíga, vypouštím dýmový oblak a vykecávám se starším řidičem autobusu naší krásné nejmenované společnosti se žlutými autobusy. Starý pán hází jeden otřesný kompliment za druhým, otřepává starý vtipy z minulého století a opravdu velmi nenápadně čumí na moje stehna, které jsou celkem odhaleny, za což děkuji mírně sexistickému firemnímu stejnokroji (Aspoň se mají chlapy na co dívat, no ne?). Co už… Pořád může být hůř, kolegyni plácl jeden otrapa, který jezdil noční, dokonce po zadku. A ten byl, na rozdíl od toho dědouška, opravdu velkej hnusák.
Takže ještě jednou zdravím, další krásnej večer v roli stevardky, pokračujeme směr Praha – Brno. Dnes večer další cestující, co mi budou pít krev a další dlouhá cesta plná drkotání a otravných požadavků. Ne, že bych si chtěla vyloženě stěžovat. Jako 19letá absolventka střední školy zaměřeného na cestovní ruch jsem ráda za každou příležitost, a taky vím, jak je v dnešní době důležité mít za sebou nějakou praxi. Ale občas jsou prostě večery, kdy nemám náladu procházet úzkou uličkou vozu, rozdávat zamotaná sluchátka a vařit kávu nafrněným měšťačkám s IPhonem, tlustým páprdům, co sežrali všechnu moudrost světa a dědkům, co se neustále vyptávají, jak si mají zprovoznit obrazovku a spustit si nějaký „luxusní“ český biják, co naše společnosti během jízdy nabízí.
 Bohužel, dne je ten večer, co fakt nemám náladu!!
Naštěstí však, i přes můj počáteční rozmar, probíhá cesta celkem v klidu. Tentokrát jede výjimečně jen pár cestujících. Nějaká stará bába, divný týpek ve středních letech, který má na sobě hábit jak z Harryho Pottera a pár mladých studentů, kteří hrají nějakou šílenou „onlinovku“ na noťácích a nevyžadují žádnou zvláštní péči (Úplně jako můj malý debilní bráška). Jen babka a podivín si objednali kávu, takže skoro žádná práce, zatím lážo. „Paní, tady máte svou kávu,“ říkám s milým úsměvem a podávám stařeně její teplý nápoj. Stařena se kysele usmívá, cosi si mumlá pod vousy a věnuje se čtení.
Tak konečně klídek. Celou cestu mohu sedět ve předu s řidičem a nedělat si starosti, třeba si i zdřímnu…. V tom za zády uslyším hlas: „Slečinko, prosím vás, mohu na chvíli?“ ozývá se stařena a mě přepadají mdloby, podle tónu něco není v pořádku. „Ano, copak se děje, vše v pořádku paní?“ přispěchám zachraňovat situaci s hláskem jako med. Dozvím se, že káva je studená, studenti mají moc hlasitě puštěný noťáky a taky má málo prostoru na nohy. Vše řeším s velkou vervou a stoprocentním nasazením. Uklidňuji studenty (stačilo zamrkat), donesu jinou kávu a bábě pomohu sklopit sedadlo. Potom s radostí mířím zpátky na sedadlo, když se bába opět ozve: „Slečínko, pojďte zamnou ještě!“
Abych shrnula většinu cesty bába si dále přeje latté, ale dostala kapučíno. Posléze je prý v autobuse zima jak v Rusku (já se potím jako prase), taky chce sluchátka, protože jsem jí je prý nenabídla (to jsem udělala 3x) a prý máme špatný autobusy, neboť moc drncají a sedačky jsou moc tvrdé, ona má přeci starý kosti.
 No, však víte, jak to chodí… Jsem taky jen člověk. Poté, co mi daná ježibaba kritizuje ještě úbor a dodává hlášku, že dříve bývaly stevardky vyšší (měřím 172 a díky dlouhým nohám, fakt ani opticky malá nejsem), bohužel, dělám pár dost velkých chyb tohoto večera, ty chyby se mi vrátí později i s úroky…
Ta zaprvé jsem natolik blbá, že si stěžuji u řidiče, a to dost nevybíravě. Všimla jsem si, že na mě ve předu sedící podivín nějak zahlíží, ale ve vzteku si prostě nehlídám jazyk a vypouštím jedno sprostý slovo za druhým. Brigády na černo v baru tě naučí mluvit trochu chlapácky, no. Následovně mírně ignoruji již asi desáté volání zmíněné čarodějnice a po desátém hysterickém zaječení, která značí objednávku asi desátého čaje, plivu dámě do kelímku s čajem. Ha!! To tě naučí stařeno!
Konečně přijíždíme do Brna a já jsem z dané stařeny absolutně kaput, jako by jel celý autobus uřvaných dětí a jsem opravdu vděčná bohu, že se milá babka štrachá k „šalinám“. Tak konečně volno, nastoupím do autobusu a vzhůru na naši centrálu, kterou využíváme k přespávání, když jsme mimo bydliště, plánuji si a těším se na postel.
Najednou mě zastaví onen podivín, který má na sobě ten prapodivný hábit a s kufříkem mi připadá jako nějaký estébák, fakt mu chybí jen nějaký klobouk. „Zdravím vás slečno, mé jméno je Milan Peterka starší a mám vás nahranou na svůj mobilní telefon, jak plivete staré dámě do pití, nadáváte velmi nevybíravým způsobem na cestující a záměrně ignorujete poskytovat služby starší osobě, která si chtěla objednat nápoj, což je vaše práce, nemýlím se snad?“ dodal jedním dechem onen cestující a s kamenným výrazem na mě hledí bez známky pohybu.
Zůstala jsem na něj hledět s otevřenými ústy. Co sakra může chtít, proč já? Chce snad prachy, proč mě natáčel? Já peníze momentálně nemám a tu blbou práci potřebuji, doma to mám na štíra, platím si sama celkem dost drahé spolubydlení v Praze a v momentálně už mám pár vroubků u šéfa naší trasy (Tohle by byl můj konec) Leknutím ani nemohu mluvit….
Týpek se na mě dál hledí a dodává: „Hodlám a taky to udělám, poslat tuto nahrávku vašemu nadřízenému, tohle chování k cestujícím se mi krajně nelíbí a jsem znechucen úrovní zaměstnanců této společnosti!“ dodává vážně a mračí se na mě z pod jeho podivných temných očí. „Poslyšte, pane, já jsem to prostě mírně nezvládla psychicky. Mám teď těžký životní období a nemůžu si dovolit přijít o práci, prosím neposílejte tu nahrávku. Vím, že jsem udělala chybu, ale snad to nemusíme tak moc hrotit, svou práci se snažím odvádět dobře“, dodávám a snažím se tvářit andělsky, na chlapy to někdy zabírá. Bohužel, na tohohle kmeta to nezabírá ani náhodou.
Dalších deset minut poslouchám poučky o tom, jak to bývalo dříve, jak upadá morálka a jak si mládež neví, co by dělala s roupama dnes a moje připomínky tak nějak odbýval s tichým „pche“. Stihne ještě dodat něco i o jeho výchově, jeho otci a že v jeho firmě by si to nikdo nedovolil.
Má takový strašně divný až starosvětský kecy a začínám být s něho vážně otrávená, ale vím, že když se například moje báby takhle rozčílila, tak po salvě přišel klid a rozhřešení. No, tentokrát jsem se mírně přepočítala. „Víte co, slečno, já osobně věřím v nápravu mladých dívek, proutek se má ohýbat, dokud je mladý a věřím ve starou osvědčenou metodu, kterou bychom mohli smazat váš prohřešek. A tou metodou je naplácání na holou zadnici“, prohlásí podivín a vážně se na mě podívá, i když bych přísahala, že se mírně pousměje. „Máte pět minut na rozmyšlenou, pak posílám e-mail na vaši centrálu i s nahrávkou, popřípadě se budu snažit zítra vyhledat vašeho nadřízeného a vyvodit z vašeho chování patřičné důsledky, čímž míním přinejmenším vyhazov“.
Nastalo hrobové ticho, nebo snad takové to zvláštní ticho před úderem hromu, prostě víte, co tím myslím. Hlavou mi probíhaly myšlenky jako: Cože? Na holý zadek? Je to úchyl? Chce mě přehnout o popelnici někde za rožkem, nebo se dočista pomátl a měla bych křičet. To si snad myslí, že jsme v době kamenné nebo snad za Socialismu?
 Na druhou stranu si začnu představovat ty hrozivé scénáře vyhazovu ze zaměstnání. Dlužím spolubydlícímu na nájemném, mám na splátky nový mobil a domů se prostě momentálně vrátit nemohu, to by byla moje osobní prohra. Sakra! Ten parchant mě zastihl v neskutečně hrozné situaci. Ten parchant mě dostal! „Jak-Jakk, byste si to představoval, jako ten výprask?“, vykoktám a sama nevěřím, co jsem právě vyslovila. Já se mu snad odevzdávám?... „To se včas dozvíte“, praví chlápek a než se stačím vzpamatovat, chytne mě za ruku a táhne mě zpátky do autobusu.
Následujících pár minut jsem jako v mátohách, nejsem neschopna pochopit, k čemu jsem svolila, jak jsem se do této situace dostala a co se to sakra děje…
 Mlčky jak poslušná kravička sleduji, jak chlápek uplácí řidiče hodně velkou salvou bankovek. Řidič bez zaváhání přijímá peníze a opouští autobus s tím, že si jde pro něco k pití. „Tak slečno, osaměli jsme, není pravdou? Tak alespoň pro začátek. Jak se jmenujete?“ ptá se mírně uvolněněji a propíchává mě svým dost temným pohledem. „Natálka“, pípnu jako vyděšené kuře a v duchu si říkám – Co děláš ty krávo!! Proč nezdrháš....
Sleduje mě a zhluboka dýchá. Sjíždí pohledem od obličeje až po špičky mých prstů, prohlíží si mě jako výstavní figurínu. „Natálko, jestli pak víte, jak se trestají neposlušné mladé holčičky, které nevědí, jak se chovat k zákazníkům a mají neslušnou mluvu“, dodává a najednou je z důležitého morouse, takový potměšilý sviňák. „Nevím, já nikdy, prosím..?“, nejsem schopna mu odpovědět. Nejsem schopna vysvětlit, jak jsem se dostala do této situace, nejsem schopna vysvětlit můj strach. A taky nejsem schopna se bránit, nejsem schopna oponovat a nejsem schopna připustit si absurditu dané situace a její možné důsledky pro moje pozadí. Mám prostě z ničeho nic strašný strach…
Chlápek se zasměje a dodává: „Tak já vám to názorně předvedu.“Najednou si chlápek opře svou nohu o jednu ze sedaček, chytne mě pevně za pas a vyhodí si mě jako nějaký pytel brambor přes svoji nohu, takže mi jeho koleno dost nepříjemně tlačí do břicha, jsem celá ve vzduchu, hlavou klimbám dole a hlavně, a hlavně…to ponížení…
 V daný okamžik se ve mně ozve po tom předchozím omračujícím strachu a zkoprnění bývalá hrdinka, začnu na něj řvát spršku jaderných nadávek, vyhrožuji, že zavolám policií a domáhám se lidských práv. Nehledě na mé kopání a řev vytáhne mi chlápek sukni nahoru a odhalí, tak moje samodržící punčošky a bělostná tanga jako sníh. „Tak takhle tedy ne“ dodává směle…
Najednou jsem opět to zkoprnělé děvče, nechápu, v jaké situaci jsem se to ocitla, cítím strašný stud. Já, nezávislá žena, v 21. stoletím a visím úplně cizímu chlapovi na koleni jako spratek a mám vykasanou sukni až na zádech a jde mi vše vidět, snad opravdu úplně vše…. Bože, ať je to jen sen.
A pak dopadne první rána a ozve se: Plesk! Plesk! A znova a znova další vyťaté políčky na moje dvě polokoule. Místo nějaké bolesti, mě do břicha zasáhne stud. Pane Bože! Já dostávám jako malá holčička na zadek…od cizího chlapa. Vydávám ze sebe ječivě: „Ale pane! To nesmíte..Ne! Já nechci!!“ Pryč jsou mé nadávky, pryč je má odvaha, pryč je to děvče 21. století plné síly a nezávislosti…
Chlápek se začne smát a křičí: „Ale holčičko! To zvládneš, žádný strachy! Tohle ti jen prospěje, tohle je má rada do života ode mě pro tebe. Tak ztichni a přijmi svůj trest“, dodává a hezky mydlí jednu mou půlku za druhou. „Vždyť jsem už dospělá, nejsem žádná malá holka, tohle přeci nejde, to kurva nejde“, křičím, ale žádná odezva se nekoná. Bože, ať to skončí, ten stud, ten hrozný stud. Slyším procházet v blízkosti autobusu nějaké lidi, ale co mám dělat..Křičet? Aby mě viděli nějací lidé v této ponižující pozici? To to už radši přetrpím ten výprask, co může být ještě horšího……
Místo oddechu či špetky úlevy, najednou cítím, jak se jeho prsty dotýkají lemu mých kalhotek a stahují je rychlým pohybem dolů. Bože, to ne, co jsem to provedla, co to on provedl. Před necelou hodinou to byl podivný divňous s hábitem a teď mě bude trestat na holou prdel? Zvládnu jen ze sebe vydat: „Ach! Uch! Ne, pane, prosím!“ Místo toho zase jen – Plesk! Plesk a Plesk! Nepřestávají dopadat palčivé rány na můj odhalený zadeček, který je bezbožně vystavený tomu cizinci!
Pomalu místo ponížení, začínám cítit bolest. Pichlavé pálení, skoro až řezání a strašné horko na mém odhaleném pozadí. Blůzku mám propocenou a jsem rozmazaná jako omalovánka. Když už si myslím, že mé utrpení nikdy neskončí. Zničehonic jsem zpátky na nohou, někdo mi natáhne kalhotky a sukni a během pár vteřin zmizí. Zůstávám stát v šoku. Uvažuji o volání policii, nebo mám snad vyběhnout na ulici a křičet,že jsem byla znásilněna?
Neudělám však nic. Zůstanu stát a přemýšlím o tom, jak mě dokázal cizí muž pokořit, ponížit a potrestat, během necelých možná dvaceti minut. Tu otázku si budu pokládat možná už do smrti. Nikdy nezapomenu….
Poznámka autora:

Tuhle povídku jsem napsal po cestě z Prahy do Brna jednou nejmenovanou společností, když mne obsluhovala na výsost sympatická stevardka, která však postrádala slušné vychování a věřím, že zasloužila potrestat. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Skutečně se jednalo o jedinečný nádech inspirace… Dále se omlouvám za případné vulgarismy užité v textu, ale snažil jsem se mírně vcítit to myšlenek a chování takové drzé dámy mladého věku v 21. století, snad mi to odpustíte. Zdravím vás. Radim :)))

Stížnost majitele kiosku pana Hnidopicha Skrblíka na paní Evelýnu

$
0
0
Před mnoha roky jsem zdědil starou chalupu v těsné blízkosti rybníka Žbluňk. V osadě bylo jen pár starých chalup a domů, zato spousta chat a v létě i karavanů a stanů.
Návrh, chalupu zrekonstruovat a využívat pro rodinné účely, byl pro členy rodiny nepřijatelný, rádi cestují a jezdit na jedno místo jednoznačně odmítli. Chalupu prodat mi bylo líto, to jsem zase odmítal já, tak se hledalo řešení pro využití.
Za podpory sestry vzešel nápad z terasy chalupy udělat malé venkovní posezení a z původní staré kuchyně zázemí pro kiosek. Sestra je z oboru, ujala se letního provozu a obchodně se nám dařilo. Nejen místní chataři, ale také cyklisté a turisté rádi zašli posedět. Po pár sezónách bylo nutné sezení rozšířit, přistavě zastřešenou terasu a přidat slunečníky.
K sestře se přidala švagrová a provoz kiosku fungoval řadu roků k všestranné spokojenosti. Letos na jaře ale měla švagrová úraz, musela na operaci a bylo jasné, že v létě ji bude muset v kiosku někdo nahradit. Sestra se domluvila s bývalou spolužačkou, paní Evelýnou, která neměla v aktuální době po reorganizaci v zaměstnání a propuštění žádnou práci. Novou práci měla paní Evelýna přislíbenou až od října. Letní přivýdělek je jí hodil a nabídku ráda přijala. Sestra seznámila paní Evelýnu s rozsahem práce i variabilitami, které provoz takovéhoto zařízení s sebou nese především s ohledem na počasí. Já jsem upřesnil platové podmínky, tedy fixní část + procenta z tržby, a také pravidla pro osobní konzumaci během pracovní doby. Nealko nápoje z post mixu měla paní Evelýna k dispozici bez omezení, vše ostatní (kávu, čaj, potraviny mohla čerpat za nákupní ceny). Bylo domluveno, že paní Evelýna bude zapisovat do sešitu příslušné potraviny a nápoje a na konci měsíce se provede vyúčtování.
Tímto způsobem proběhlo vyúčtování pouze za polovinu května a za červen. Od července se sezóna rozběhla naplno, výrazně přibylo chatařů, u rybníka slunících se výletníků, kolařů i okolo jdoucích turistů. Také přicházely skupinky dětí z nedalekého tábora a nebyla výjimka, že večer osazenstvo přineslo kytary a hrálo a konzumovalo do pozdních nočních hodin. Moje zaměstnankyně byly po celém dnu unavené, doslova padly do postele a předsevzetí paní Evelýny zapsat konzumaci do sešitu nemělo velkou prioritu. Posunula tuto činnost na další den a zápisy postupně den co den oddalovala. Sotva poznačila jídlo, ale na víno a další nápoje zapomínala. Za červenec a srpen zvolila tedy paušální částku, která vycházela z červnové skutečnosti. Zřejmě si však neuvědomila, že jednak počet odpracovaných dnů v červnu byl o dost nižší, ale především se prodloužila otvírací doba.
V žádném případě si nemyslím, že to udělala se zlým úmyslem mě okrást, ale její nedůslednost a rozdíl zjištěný inventurou zaskočil i paní Evelýnu.
Termín ukončení provozu kiosku je každoročně pohyblivý, tzv. dotočná se vždy vyhlásila až těsně před uzavřením sezóny, obvykle dle zhoršujícího se počasí. Pro letošek bylo předběžně domluveno, že s posledním zářijovým dnem skončí i práce pro paní Evelýnu a pokud by ještě některý víkend přinesl hezké počasí, že sestra už zvládne houbaře a cyklisty obsloužit sama.
Evelýna se domluvila se sestrou, že ony si udělají svoji předběžnou inventuru o několik dnů dříve, než si přijedu kiosek převzít já.
Ve čtvrtek 22. září mi volal kamarád, že se o víkendu odlétají potápět do Egypta a jeden z party jim onemocněl, ať s nimi letím já. Potápění patří k mým velkým zálibám, nabídku jsem
přijal. V rychlosti jsem svůj sobotní odjezd sdělil sestře i paní Evelýně s tím, že v pátek 23.9. si udělám inventuru a po návratu z lodi vše dořešíme.
Určitý rozdíl ve spotřebě kávy, příp. sušenek, nanuků se dal předpokládat, ale že bude chybět několik kartonů vína – to mi hlava nebrala. Nechal jsem tedy oběma vzkaz se zjištěnou skutečností a požádal, ať vše překontrolují s tím, že začátkem října obě inventury porovnáme.
Paní Evelýna měla vykázáno za polovinu květnu litr vína a v červnu 1,8 l vína což souhlasilo, v dalších 3 měsících uvedla celkem 8 litrů vína a 2 lahve Prosecco, byť s poznámkou „odhad“, že doplatí dle skutečnosti.
Ač jsem stav přepočítával 2x, pořád chybělo 14 lahví bílého vína a 4 lahve Prosecco. Zda se paní Evelýna o tolik ve svém odhadu spletla se mi ani nechce věřit, finanční rozdíl spolu se sladkostmi + dalšími potravinami činil 2.264,- Kč.

Vážený spankingový soude,
Rád bych vás požádal o zhodnocení popsané situace.
Mám za to, že situace není běžná. To, že paní Evelýna začátkem října rozdíl v evidovaných částkách uhradila v žádném případě neznamená, že je možné věc považovat za uzavřenou. Osobně se domnívám, že se nejednalo o náhodu a nedbalost, ale o pokus vyúčtovat méně. Zdá se vám věrohodné, že si někdo nevšimne, že vypil o 18 lahví více? Celá situace na mne dělá dojem, že paní Evelýna vykázala záměrně málo s tím, že ponechala prostor pro následné doplacení rozdílu a pokládala tím věc za vyřízenou. Kdybych neprovedl kontrolu, zaplatila by vesele a v klidu méně. A když se na rozdíl přišlo, odvolává se na skutečnost, že počet uvedla jen jako odhad a tím přece dala jasně najevo, že může být rozdíl.
Pokud se mnou bude soud souhlasit, navrhuji přísný fyzický trest, aby se o podobné podvody již nepokoušela.

Viktoriánský návod pro trestání rákoskou

$
0
0

Ve volné sobotní chvíli jsem se dostal k zajímavému čtení. Jedná se o návod z pera neznámého autora, jakým způsobem správně vykonat výprask rákoskou dle pravidel starých anglických středních škol, nejpravděpodobněji z dob viktoriánských. Ačkoliv návod zcela jistě nelze považovat za dogma v oblasti techniky výprasků, čtení je to zajímavé.
Řádky níže nepovažujte za doslovný, nýbrž za volný překlad části textu. Pro zájemce o originál přikládám odkaz:
Tam, kde mi to přišlo vhodné, doplnil jsem slova autora pro lepší ilustraci obrázkem z googlu (bohužel bez uvedení konkrétního zdroje, ale snad na to tolik nehrajeme J).

Technika udělení výprasku rákoskou
Cílová oblast
Jediným vhodným místem pro výprask rákoskou je pozadí. Ramena, ruce a stehna, jakožto velmi oblíbené cílové oblasti trestání ve školách, jsou nevhodné a nebezpečné. Nejpreferovanějším místem k výprasku jsou spodní kvadranty hýždí (Obr. č. 1). Nacházejí se bezpečně nízko pod páteří a trestání těchto partií způsobuje uvolnění většího množství endorfinů, jejichž přítomnost zvyšuje výdrž trestaného. Jediným hrozícím nebezpečím, které vyplívá z trestání spodních kvadrantů hýždí, je možnost nechtěného zasažení genitálií. Z tohoto důvodu se doporučuje trestat muže vždy s koleny u sebe (tak, aby mezi zadními stranami stehen nevyčnívala varlata) a ženy vždy s koleny mírně od sebe (tak, aby mezi zadními stranami stehen nevyčnívaly stydké pysky). V krajním případě může být k ochraně těchto citlivých míst použit polštář. Na opačné, horní straně hýždí, hrozí zasažení kostrče, popř. křížové oblasti páteře – tato oblast by měla být vždy chráněna. Pokud je však trestaný/trestaná instruován/a k zaujetí správné výpraskové pozice, je zasažení páteře nepravděpodobné.
Pozice při trestu
Pro správné udělení výprasku musí být trestaný vždy ohnutý, s řádně vystrčenými hýžděmi. Pozice, kdy se trestaný drží za kolena či palce, nejsou vhodným způsobem ohnutí, neboť je obtížné držet rovnováhu, ale zejména nejsou řádně vystaveny spodní kvadranty hýždí, na které by měl být výprask směřován. Ideální je dobře konstruovaná trestná koza. Prosté ohnutí přes opěradlo židle či stůl není vhodné, jelikož opět neumožňuje trestanému řádné vystrčení půlek a dochází tak často k trestání horních kvadrantů pozadí. Pokud jsou však tyto pozice užity, musí být trestajícím dohlédnuto na řádné vystrčení spodních kvadrantů (Obr. č. 3 a 4).Ideální trestnou oporou, která je dostupná ve většině domácností a poslouží jako dostatečná náhrada trestné kozy, je sražení dvou židlí opěradly k sobě. Trestaný klečí na sedáku jedné ze židlí a uchopí nejnižší boční příčky židle protější, eventuálně se lokty opře o sedák protější židle. Pro lepší vystrčení půlek je někdy vhodné podložit kolena vysokým, pevným polštářem.

Udělení rány
Trestající musí mít vždy na paměti, že i když je trestaný známý nebo dokonce blízký přítel, výprask rákoskou nebude mít žádný efekt, pokud nebude opravdu hodně bolet. Maximální síla úderu je tedy naprostou samozřejmostí a nutným pravidlem. Nejvyšší rychlost má rákoska na jejím konci a dopad konce je tedy logicky nejbolestivější. K vyhnutí se nerovnoměrným úderům je nezbytné postavit se tak, aby rákoska dopadla na trestané pozadí pokud možno rovnoměrně. To zajistíme tím, že trestající nesmí při trestání zřetelně vidět na spodní kvadrant protější půlky (Obr. č.5). Výsledkem budou rovnoměrné, podélné stopy táhnoucí se ve stejné intenzitě přes celý zadek.
Nezkušení trestající často před ostrým úderem špatně vyměřují cílovou oblast lehkým poklepáním rákosky na kýžené místo. Při tomto způsobu vyměřování je důležité si uvědomit, že ostrý úder dopadne vlivem použité síly a rychlosti o cca 10 cm dále než vyměřovací „poklepání“, je tedy nutné s tímto posunem dopadu počítat, aby nebyl zraněn bok trestaného obtáčejícím se koncem pružné rákosky.
Pro správné udělení výprasku je žádoucí zachování přibližně konstantních časových intervalů mezi jednotlivými ranami. To umožní trestanému lepší připravení se na každou ránu, jelikož ví, kdy ji má očekávat. Pro maximální efekt je vhodné zvolit interval 10 sekund, popřípadě o něco kratší.


Obr č. 1 – Znázornění spodních kvadrantů hýždí

Obr. č. 2 - Poznámky školního prefekta dívčí školy zobrazující správnou cílovou oblast pro výprask rákoskou. Popisky v obrázku jsou špatně čitelné, správná varianta je vpravo dole (v souladu s ilustrací na obr. č. 1)



Obr. č. 3 – ŠPATNĚ



Obr. č. 4 – SPRÁVNĚ




Obr. č. 5 – Postoj pro udělení výprasku rákoskou (vlevo správný, vpravo špatný)

Váženému spankingovému soudu: Žaloba na pana Dejmala

$
0
0
Váženému spankingovému soudu

 ŽALOBA


Obžalovaný – pan Dejmal
Žalobce – Klotylda Fialová

Vážený Spankingový soude.
Obracím se na vás se stížností na pana Dejmala a na jeho nezodpovědné chování.
Pana Dejmala potkávám jednou až dvakrát v týdnu při venčení svého psa. Pan Dejmal je rovněž majitelem psa a samozřejmě ho také venčí. To samo o sobě není nic špatného. Za špatné a nezodpovědné však považuji to, že jeho pes je venčen bez vodítka. Vodítko navíc není ani kam připnout, neboť jeho pes nemá ani obojek. Mám veliké obavy, že pes pana Dejmala může provést něco nekalého, případně může napadnout mého psa Haryčka, který je řádně zajištěn a na vodítku. Několikrát jsem pana Dejmala důrazně požádala, aby si psa chytl a zajistil, ale nikdy tak neučinil, pouze si ho zavolal k sobě a když mě minul, pes opět běhal volně. Sice na mě ještě nezaútočil, ale jak může někdo  vědět, že tak neučiní? Tento argument jsem panu Dejmalovi předložila také, ale odpověděl, že já sama také chodím bez vodítka, aniž by mi kvůli tomu nadával, nebo se bál, že někoho pokoušu.

Při posledním setkání jsem panu Dejmalovi pohrozila přivoláním policie, ale ani potom si psa neuvázal. Naopak mě pobídl, ať policii klidně zavolám, že prý si s nimi rád pohovoří. Potom mi řekl, že už má napadání z mé strany plné zuby a že ho mám prý nechat napokoji. Když jsem mu chtěla vyložit, jak je jeho chování nepřijatelné a jak moc se s Haryčkem bojíme, začal jednat agresivně a to, co mi pověděl, nechci raději popisovat.

Usoudila jsem, že přivolání policie by s největší pravděpodobností nemělo hlubší smysl, protože pan Dejmal se určitě kamarádí s kdekým, možná tedy i s příslušníky Policie. S příslušníky Městské policie se kamarádí určitě, protože jsem je několikrát viděla se s panem Dejmalem vybavovat. Pokud tedy není šance, že zjednají nápravu výše uvedené orgány, pevně věřím, že tento případ řádně prošetří Spankingový soud a vyvodí pro pana Dejmala patřičné důsledky.

Jsem přesvědčena, že vhodným důsledkem  by mohl být dostatečně bolestivý výprask na holý zadek pana Dejmala. Netuším, jak tyto tresty přesně vykonáváte, ale myslím, že by měl obdržet minimálně sto ran rákoskou. Možná raději více, protože jeho prohřešky jsou opakované a ani po několika výzvách si svého psa odmítá zajistit a argumentuje tím, že jeho pes nikomu neubližuje a nic špatného nedělá. To by ale mohl říci každý a umíte si představit, jak by to potom vypadalo, kdyby psi běhali volně.

Doufám, že závěr Vašeho váženého Spankingového soudu bude spravedlivý a dostatečně přísný.
                                  Klotylda Fialová.

DĚDICTVÍ aneb VYBITÉ ŠTÉSTÍ

$
0
0
Anglie 18XY

Dědictví na mě spadlo, jak tuna cihel.
Tedy – ne, že bych ho odmítal!
To ne.
To víte! My, předčasně penzionovaní poručíci královské infanterie Jejího Veličenstva, vrácení domů po zranění v Krimmské válce, bereme i koňské maso – když se namane.
Ale promiňte. Málem jsem se zapomněl představit. York jméno mé. Poručík ve výslužbě, Justyn York. Když mne při jednom útoku trefila do stehna kozácká ládovačka, málem jsem přišel o nohu. Nakonec mi zbylo „jen“ Peirackovské pajdání, jak říkaj romantici, a cesta domů. Nevěděl jsem, co počít. Bez obalu řečeno – jsem nemanželský bastard druhořadého sira a kuchyňské pomocnice. Bylo štěstí, že jsem se dostal do kadetky – a teď mi kynula budoucnost nuzného podnájmu a bídného živoření. Ještě na nádraží mne však odchytila Jeho Excelence, notář a advokát sir Glewerton. Div mne neobjímal a chrlil na mne, že… že dědím panství na Londýnském předměstí! Zíral jsem! Krom pěkného domu a velkých pozemků celé dva železniční koridory – v nadčasovém nájmu Královské pokladny! Takový majlant by bral i vévoda! Nechápal jsem, že dědiců není víc?! Bylo!! Otcův otec měl velikou rodinu – a nikdo z mých bratranců to terno nechtěl!! Sir mne postrčil do drožky a jeli jsme do nejdražšího hotelu. Cestou přiznával, že otcův otec – dědeček, kterého jsem nepoznal, mívával podivné nápady. Krátce před smrtí se ujal jisté siroty a závěť mluvila jasně: Kdo chtěl mít Londýnské panství, musel se s ní oženit! A oni se dědictví raději vzdávali, než se o slečnu Melanii ucházeli! Glewerton přísahal, že není stará, ošklivá, nemocná, degenerovaná a ani šílená. A když jsem bratránky v hotelovém restaurantu konečně uviděl, začal jsem tomu pomalu věřit. Jsem člověk skrz naskrz průměrný, ale… Ale ty „knedlíky“, vařbuchty, ty těstovité rosoly s kudrnatými vlasy, jsem všechny převyšoval o hlavu, v ramenou přerůstal o loket – a štíhlejší byl třikrát. Když mne, dědice-nápadníka, uviděli, vítali mne, jak spásného osvoboditele. Kdyby totiž Melanie ženicha mezi pěstounovými vnuky, třebas i levobokými, nenašla, propadl by celý testament. Já, nejmladší levoboček s neohebným kolenem, jsem byl poslední naděje. Nu a podařilo se. Nevlastním bratránkům i siru Glewertonovi se do vysvětlování moc nechtělo, ale vylezlo to z nich. Nebylo jasné, kterak a proč – Melanie měla být megera k nesnesení. Její matka se se zděděnou částkou peněz odstěhovala neznámo kam – a ona sama čekala na nápadníka v jednom klášterním lyceu. To mělo být vše – a taky bylo.
Já jsem hned odjel na panství a měl tam čekat.
Dlouho ne!
Už druhý den zastavil před rozkošným malým sídlem kočár a ohlásit se dala mater prefekt, řiditelka lycea. Milá starší řeholnice, původem z, inu, Yorku – a když mne uviděla, troufnu si tvrdit, ulevilo se jí. Úleva ji pohla i k řečnosti a záhy prozradila, že Melanie má sice mnoho předností, ale – dědečkova poslední vůle ji činí až do zásnub nedotknutelnou, pročež ji perfektně nezvládají. Doslova prosila, ať ji k seznámení smí dovézt co nejdřív – a dodala, že tak jak ona je pro mne nadějí jedinou, já jsem pro ni poslední. Buďto bude svatba – nebo holka potáhne na ulici – odkud starý pán vytáhnul její matku. A abych zrušil nedotknutelnost, musel jsem potvrdit zásnubní patent u závěti.
Bylo jasno.
A ani nemusela dodávat, že tím by její škola přišla o dědický podíl – pročež ochotně „přikryje“ všechno, co spáchám. Už další den proběhlo seznámení – a hnedle z kraje bylo i zřejmé, kterak se věci mají. Z kočáru vyskočila pohledná hnědovláska v námořnickém slamáčku, límci bílé blůzky – a švestkově modré sukni. Nebyla o tolik moc mladší než já a byla až překvapivě drobná i štíhlá. Skoro až chlapecká. Krátce – hodili jsme se k sobě. Výškou, věkem postavou… Líbila se mi. To ano. Ale…! Ale průvodkyni okřičela jak sprosťácká hokyně – a kočímu s kufrem dala facku. Bylo zas jasno. Tentokrát prakticky. K domu vyrazila téměř útočně – a tehdy mne poprvé spatřila. Opět bez chlubení – překvapil jsem ji. Zda kladně? Toť otázka pro ni. Ale – jak jsem řekl, vdolkovitým bratránkům se moc nepodobám. Vykročil jsem k zdvořilému pozdravu – a tehdy postřehla moji kulhavost. Ve žlutých očích jí blýsklo a ráznost se vrátila. Jakoby ji snad těšilo, že vidí něco napadnutelného. Ihned byla u mne a spustila. Ať nečekám… Ať si nemyslím,… A ať si nepředstavuji – když jsem takový mrzák!! Nechal jsem pokusů o zdvořilý pozdrav a jenom ukázal dovnitř. Šla. Přesněji – rázovala. V salonu už čekala představená s Glewertonem – a dosti jednoznačně prohlásili, že veškeré podmínky splňuji a navíc – oproti bratránkům – souhlasím. A ukázali potvrzené dokumenty. Byli jsme snoubenci. To Melanii v první chvíli zaskočilo, ale pak spustila tím víc! Začala vykřikovat, prskat, ječet a ani tvrdá připomínka anulace jejího postavení poživatelky sirova dědictví ji nezmírnily. Naopak. Spustila tím víc. Kloboučkem sekla o podlahu a zahájila tyátr, jakoby se s těmi dvěma chtěla poprat. Měl jsem toho dost. Snad jaksi chápu odtažitost od formalit s autoritami – když žiju ve světě, který mne jenom vzal na milost, ale to není svolení k běsům a scénám. Chytil jsem vřeštící snoubenku v pase a dvěma kroky byl v jednom zadním kabinetu. Řičela a chtěla vzdorovat, to ovšem prach nikam nevedlo. Nu a v té místnůstce byla i šikovná lenoška. Ohleduplně leč rázně a přesně jsem s kráskou na tuto smýknul a pevným stiskem i přinutil ležet natažená na břiše. Ta se rvala! Ta zuřila! Kopala! Zkoušela se vysvobodit! Přiznávám, začalo se mi to zamlouvat! Lepší, než rozbředlá, „přecitlivěle“ přeštěná křehule! Ale onuci jsem jí dělat nehodlal! Sukně i spodničky pryč… To byly zvuky, co přitom vyloudila! A už jen škubnutí za kalhotky – už jsem jí koukal na holou. N.B.-netušil jsem, že pouliční argot umí být tak podobný vojáckému! Těch slov, co znala! A to jsem rozpoznal sotvaže polovičku! Každopádně jsem ji začal vyplácet. Bít. Nezapírám. Jen tak dlaní. Pěšáckého „šturm-oficíra“, zvyklého spíš na hrubou flintu s bodákem než na šavlistické parádičky. My máme ruce spíš hrubé a drsné, než pružné a hbité. Melanie se nejprve začala smát. Smát. Ze sprostoty přešla do chechtotu a posměšků vhodných pro předměstský hampejz. To říkám zodpovědně. Mockrát jsem slyšel, co holky volají, když páni podnikoví chasníkové „vyprovázeli“ plonkové návštěvníky! Co že si to od toho svého hlazení slibuju,… To že se leda uchechtá,… Že se ve mně řada slabošských nápadníků parádně završila,…! No, po první půl hodině se smíchem přestala, po další čtvrt už své urážky spíše křičela, než lehce volala a hnedle po první hodině přešla do nadávek a sprostot dobrých pro starého námořníka. Taky se přestala posupně vystrkovat. Po dalších třiceti minutách, celkem devadesáti, už s hodně ostrými kletbami a taky tvrdými nadávkami zkoušela uniknout. Ze všech znásobených sil se vzpírala, kroutila, já ale dbal, aby jednak neuspěla – a jednak změny nedosáhla. Ať už se svíjela jak chtěla – porád furt stejně jsem trefoval. Na tatáž místa, týmž tempem, touž silou. V závěru druhé hodiny už jenom hrčela, vtčela. To sice vztekle a jaksi křičivě, čím dál víc sil ale vkládala do marných vzdorů a pokusů o únik. V půl třetí hodině jí potom konečně uniklo prvotní bolůestné kníknutí – nu a pak už to šlo lehko! Na sklonku třetí hodiny už jenom skučela, pištěla, kvílela, ječela, vřískala, kvílela, volala o pomoc, notáře, sestřičku, maminku… a pak už jen vydávala kňučením podtrhlé skřeky, steny, kvíly, advokát s abatyší už-už i málem přišli, aby snad zakročily, - jenpmže v tu chvíli v posledním vzepětí posledních sil mučivě „zapěla“: „PRÓÓÓSÍÍÍM:::!!!!!“
V Tu chvíli jsem skončil!
Týmž hmatem vyškubl nazpátek kalhotky, zakryl, zdvihl v obětí. A taky – ano – políbil. Sám jsem se divil, jak jsem se rozohnil! Byl to polibek, jak se patří – až se nám oběma dech vážně zarazil. Melanii to více ohromilo nežli rozzuřilo, na vztek jí ale stejně už nezbyly síly.
„Výborně, má drahá, milovaná!“, prones jsem vzápětí. „Teď, když už víme, že spolu budeme rozmlouvat pomocí zdvořilosti, můžeme začít hledat i to všechno, co že nás v manželství sblíží!“ Advokát s jeptiškou zajásali – a já, snad, postřeh v hnšdovlásčiných očích… Naději??

O Morru Smrtisynovi

$
0
0

Nu, inu, tak to byl jednou jeden rytíř, Praven se jmenoval. Otec mu po sobě pramálo nechal, bratři ještě míň, tak vyšel do světa. A jak už to bývá, na své cestě třikráte udatně nezištně pomohl a třikrát mu byla pomoc v nouzi přislíbena. Nakonec připutoval do jednoho knížectví, - kde si kníže s kněžnou ukrutně navařili! Hledali své dceři nápadníka – a dovolili jí stanovit si vlastní podmínku. A ouvej! Kníže chtěl od uchazeče bohatství, kněžna spoustu čar i kouzel – a komteska… To bylo To! Komteska si poručila Něco, co ještě nikdy nikdo nezažil! A tak jí hrozilo, že zbude na ocet, protože – co ještě prach nikdo nezažil? Ale…! Pravenovi se poštěstilo! Jak mu oplátkou pomohli anděl z nebe a čert z pekla, nedala se zahanbit ani třetí pomocnice, samotná smrt. A učinila nevídané, vykonala neslýchané – vzala nápadníka s vyvolenou na návštěvu svého hájemství – s návratem. S návratem zpátky ke smrtelníkům. Komteska Milina musila uznat, že Praven veškeré podmínky splnil. Ani ošklivý, starý či zlý nebyl. Jenže – její pyšné rozmazlenosti se přece jaksi nechtělo za muže prosté „rytířiny“. A tak se dala do pištění, dupání a vyvádění, až uzoufaní rodičové povolili a dovolili jí stanovit ještě jednu podmínku. A Milina si stanovila! Ve smrtčině hájemství postřehla pár věčných tajemství. Byly to útržky, ale převzácné! Smrt měla syna! Jmenoval se Morr a žil v světě smrtelných s pověstí démona. A mělo se za to, že střeží nevídaně neslýchaný poklad. A Milina si poručila, ať jí Praven před oddavkami donese Morrův skvost! To se jí rodiče ulekli, ale – slovo držet museli. Tak poručili. A Praven šel. Dívka se mu líbila, opravdu ji měl za upřímně vyvolenou. Její vzdorná neupřímnost ho sice mrzela, ale – šel. Šel daleko, předaleko, ale – našel! Dospěl až do Mlžných hor a našel i Morrův hrad. A Morr? Ohyzdný, jako umrlec, laskavý, jak Svatý z nebe! Stejně, jako matka. Však ta se ve své hrůzostrašnosti v nejkrásnější dámu měnila – pro ty, které už opravdu vyprovázela. A Morr?? Inu, to byl pán toho utrpení, jímž lidé zaplatí za každé skutečně poznání! To bylo to jeho tak skvostné hájemství! To byla ta jeho tajná drahocennost! Trýzeň, jako daň za pochopení. A když mu Praven řekl, co a jak, rozesmál se, div mlhu ode hor neodehnal! A že ho to pobavilo, - a jeho panství se zvětšit mohlo, pomohl! Změnil se na nejvznešenějšího, nejbohatšího vévodu – a jel na námluvy sám! Nu, dá rozum, že se i ve vzhledu trošinku přejinačil, ale ne moc. To byla čina! Místo návratu rytířova, - vévodské námluvy! A jaké! Bubákovsky strašidelné! To bylo Milině na stokrát do ouvej! Kdepak byly vyhlídky na svatbu s Pravenem! Aj! Morr, pod jménem Moryjan, oslepoval rodiče mamným třpytem zlata – a ochromoval bleskným leskem oceli. A hned – že má být svatba! A Milina se ze zoufalství vzepřela! Nechtěla být manželkou takové nestvůře! A rodičům předrželo! Však i požehnaný hrnec pukne, když ho peklem přetopíš! A bylo zle! Puklo v knížeti, co mohl přijít o bohatství od Pravena, ruplo v kněžně, která pranic nepořídila se vším svým čarováním: Dcerunku chytili, popadli, ona přidržela – a on jí vysázel, naložil, vyplatil, jakoby komteska darebnou husopaskou byla! A tucetkrát víc! Div se neukřičela! A světe, div se! Než ji hlas nadobro opustil – po rytíři vykřikla! Tu se Morr zasmál, vší šalbu odčaroval – a byl ten tam. A byli tak či onak spokojení všichni. Kníže s kněžnou, pro to, co měli – a že holku vyvdali. Praven, že uspěl tam, kde uspět chtěl. Milina, že strašidelný nápadník byl pryč – a že náhle neviděla ve svém žití jedinký důvod k nespokojenosti. Naopak.
A Morr byl rád, že na něj zas jednou došlo!

Někdy musí člověk moc a moc trpět, aby poznal, v čem je čeho cena – a že bez důvodů k nespokojenosti má všecky důvody ke štěstí.

Pavla

$
0
0
Když mě po dvouletém soužití opustila zdravotní sestřička Olga, 22, těžce jsem to nesl a bylo mi prachbídně. Stále jsem na ni myslel a vzpomínal, jak nám spolu bylo dobře. Přes den v práci to jakž tak šlo, ale když jsem se vrátil domů, neměl jsem nikde stání, nic mě nebavilo, všechno mi padalo z rukou a skoro nic jsem nejedl. Třebaže jsem o svém trápení nikomu nevyprávěl, sousedé i bez řečí poznali, že nejsem ve své kůži. V mé přítomnosti přestávali mezi sebou hovořit a soucitně na mě hleděli.

Po třech týdnech u mě večer zazvonila sousedka Pavla, asi pětačtyřicetiletá, svobodná, a tvrdíc, že špatně odhadla vaření, mi v kastrůlku přinesla ještě teplé "zbytky od večeře", jestli se neurazím. Prokoukl jsem její milosrdnou lež, ale nechtěl jsem se jí dotknout, a jelikož "zbytků" bylo ještě docela dost, rozdělil jsem je na dva talíře, a pozval ji, ať se mnou pojí.

Asi za tři dny přišla znovu. Už se netvářila, že to jsou zbytky. Obtěžovalo mě to, ale nedokázal jsem být dost asertivní a říct jí o tom. Potom chodila skoro denně. Vždycky trochu poseděla, a velice obratně ze mě tahala rozumy. Jen nerad jsem připouštěl, že se mi na duši dělalo trochu líp. Po dvou měsících mi navrhla, abych jí tykal. Sama mi tykala už dřív, a bez ptaní. Domnívala se, že mnohem vyšší věk ji k tomu opravňuje, a já jsem nenamítal. Ale když jsem jí měl tykat já, dlouho jsem si nemohl zvyknout.

Po půl roce si všimla, že chodím stále v jedné nežehlené košili. Sice skoro denně prané, ale stále v té stejné. Pavla se nabídla, že mi bude i prát. Bránil jsem se tomu, že ji nechci obtěžovat a využívat, ale ona namítla, že po práci stejně nemá co na práci, a vysedávat u televize ji už přestalo bavit. Tak jsem, ač nerad souhlasil. Nabídl jsem jí, že jí tedy za praní budu platit. Odmítla, řkouc, že si odměnu někdy vyzvedne v naturáliích. Kdoví, co tím myslela?

Jednou, když mi ukládala do prádelníku vyprané a vyžehlené prádlo, objevila tam schované důtky a ratanovou rákosku. Ptala se, na co to mám. Neumím si dobře vymýšlet, a tak, červenaje se, jsem jí řekl pravdu: před milováním jsem Olgu někdy mrskal po zadku. Zatajil jsem ale, že mrskala i Olga mě, ba dokonce častěji, než já ji. Pavla projevila zájem, a potom jsme si dlouho povídali o erotickém spankingu. Vysvitlo, že o existenci něčeho takového neměla nejmenší tušení, ale na konci debaty se zdálo, že trochu pookřála. Jako kdyby z ní něco spadlo. Potom špitla, že by to taky někdy ráda zkusila. Neobratně jsem to zamluvil, a ona nenaléhala. Zatím. Když ale přinesla prádlo příště, k věci se vrátila. "Slíbils mi, že někdy spolu vyzkoušíme ty důtky." Nic jsem jí neslíbil, ale nechtěl jsem se s ní hádat.  Řekl jsem jí, že to mrskání bývalo na holou, doufaje, že ji to zastraší a odradí, a ona od toho nápadu odskočí, a dá mi s tím už pokoj. Pavla si od minule o tom někde asi něco přečetla, a tak teď byla chytrá. "To se samo sebou rozumí, že na holou," pravila. "Jinak to ani nemá cenu." Zase mě ukecala. Dohodli jsme se na příští den. Už vím, co myslela pod naturáliemi.

Nazítří přišla svátečně oblečená, a myslím, že i trochu navoněná. Po povinném posezení u vína vstala a řekla, "Tak jdeme na to." Svlékla  se donaha a přiklekla ke křeslu. Chovala se nenuceně. Nikterak se nesnažila skrývat bujně porostlý nevyholený klín. Tělo měla neopálené a poněkud přerostlé, prsa ztrácející pružnost, a její bílá zadnice si o vyšlehání přímo říkala. Vycházel jsem z toho, že je v této věci nováček, a tak jsem začal velmi opatrně. Nechtěl jí ublížit, ani ji zastrašit. Bál jsem se, že bude nejspíš zklamaná. Švihl jsem ji důtkami asi desetkrát tak opatrně, že na jejím těle nezůstalo ani stopy. Pavla zůstala ještě chvíli klečet, a když pochopila, že nemíním pokračovat, vstala, a beze spěchu se oblékla.

Ještě před hodinou bych si byl nepomyslel, že mě dokáže vzrušit žena víc než o dvacet let starší, nadto nepříliš hezká a s dvacetikilovou nadváhou. Ale ona to dokázala. Zkrátka se mi postavil. Pavla si toho všimla, a nabídla se, že mi to udělá rukou. To mě vzrušilo ještě víc, a trochu mi ustříklo do kalhot. Nechtěl jsem se prozradit, že se nedokážu ovládnout, a tak jsem laskání s rozpaky odmítl, a snažil se odvést řeč jinam. Když jsme dopíjeli víno, nehovořili jsme ani o erekci, ani o výprasku. Ale téma viselo ve vzduchu, a ani jeden z nás se nedokázal pořádně soustředit na náhradní náměty.

Při její příští návštěvě jsem se  osmělil a zeptal se jí, jestli ten výprask bylo to, co od toho očekávala. Pavla se nestyděla přede mnou svléknout a ukázat mi všechny svoje vnady, ale styděla se o intimních věcech mluvit. Musel jsem do ní nalít pár panáků alkoholu, než se mi podařilo proniknout malinký kousek do jejího vnitra. Ano, nebyla spokojená, ale ne proto, že by to bylo nepříjemné, ale proto, že jsem to odfláknul. Příště ji nesmím tak šetřit, a musím přitlačit. Takže bude nějaké příště, pomyslel jsem si. Nepřímo naznačila, že úplně nespokojená nebyla.

Příště, než se svlékla, si opět vyžádala kapku slivovice, a když se přehnula přes křeslo, dirigovala mě, jak to chce. Tentokrát švihů důtkami bylo kolem stovky, a její prdelka po akci byla pěkně růžová. Opět jsem to stopl já, Pavla by bývala nejspíš vydržela ještě víc. Opět jsem se vzrušil, a Pavla se mě už nezeptala, jestli to chci, a vzala situaci do svých rukou. Ještě nahá si přinesla svou židli blíž ke mně, rozepla mi zip na kalhotách a vzala do svých rukou i můj úd, a vyhonila ho do trenek. Moc práce s tím neměla, protože už to bylo dávno, co Olga ode mě odešla, a od té doby jsem  jiný vztah neměl. Na odchodu mi Pavla přikázala, abych si  ty postříkané trenky svlíkl, že je vezme vyprat. Chtěl jsem se jít převlíct do koupelny, ale ona se postavila mezi dveře. Poprvé mě viděla nahého.

Další měsíce jsme trávili tak, že po společné večeři přinesené v kastrůlku jsme si dlouho povídali - měla nesmírně široký rozhled a dalo se s ní mluvit takřka o čemkoliv - a potom jsem ji uspokojil několikrát týdně zezadu a ona mě zepředu. Žádné jiné dotyky mezi námi nebyly. Žádné líbání, žádné hlazení, o souložích ani nemluvě. Ale Pavla to rukou dělala tak mistrovsky, že mi soulože s Olgou skoro úplně přestaly chybět. Skoro úplně.

Pokud jde o výprasky, Pavla byla čímdál náročnější. Brzy jí nestačila stovka, ani stopadesátka. Když jsme se blížili ke dvěma stovkám na jedno sezení, řekl jsem, že mě od toho dlouhého mrskání už bolí ruka, a napůl vážně, napůl žertem jsem jí navrhl, jestli bych jí to neměl dělat spíš rákoskou. Namítla, že rákoska se hodí spíš na kluky. (Docela to trefila. Od Olgy jsem opravdu dostával rákoskou.)"To mi připomenulo, že bys taky zasloužil na zadek," pravila. "Začíná ti narůstat hřebínek." Realizaci nápadu dlouho neodkládala. Vyndala zpod prádla rákosku a poručila mi, abych se svlékl. Konečně, pomyslel jsem si radostně. Už se mi po spankingových hrátkách stýskalo. Nechtěl jsem to ale zkazit tím, že bych projevil přílišnou radost. Tak jsem začal naoko smlouvat. "Na holou ne!""Kdepak,"řekla Pavla, "chudáka Olgu jsi bil na holou, tak ať i ty poznáš na vlastní kůži, zač je toho loket." Ještě chvíli jsme se handrkovali, a potom jsem se svlékl donaha a lehl si na na břicho na gauč. Výprask ještě ani nezačal, a já už jsem byl vzrušený.

Pavla asi na mé smlouvání naletěla. Mrskala mě velmi ledabyle, a vysázela mi jich sotva třicet. Ale stačilo to na to, abych intenzivně zatoužil po normálním sexu. Když jsme se vyměnili, a Pavla zaklekla do své oblíbené polohy u gauče, v pauze mezi mrskáním jsem ji zezadu lehce pohladil po kožíšku mezi nohama. Trhla sebou, jako kdyby jí projel elektrický proud. "Co to děláš", osopila se na mě. Tvářila se sveřepě, ale bylo vidět, že jí můj zájem lichotí. "Koleduješ si o přídavek?" Koledoval jsem si, ale říct jí to jsem se neodvážil. Místo toho jsem jí zajel rukou mezi nohy znovu, a tentokrát hlouběji. "Počkej, to si vypiješ," pohrozila mi Pavla, ale osten jejího hlasu se už otupil. Zřejmě pochopila, že jsme oba téže krevní skupiny.

Když jsem dokončil její dávku důtkama, přišla řada na můj přídavek. klekl jsem si na koberec a opřel se o lokty. Pavla se chopila rákosky. Tentokrát přitlačila. Od Olgy jsem držel obvykle takových padesát, ale teď to bylo jistě hodně přes sto. A s větší razancí. Zadek jsem měl v jednom ohni, ale penis stál jako svíčka.

Položil jsem Pavlu na koberec, a když jsem se chystal do ní vniknout, položila si obě ruce na ohanbí. "Musím ti něco říct," pravila. Nastalo dlouhé trapné ticho, než se odhodlala prozradit, co ji mnoho let tížilo. "Jsem panna."

Tentokrát jsem trapně mlčel já. Oněměl jsem překvapením. Oněměl i můj úd. Pavla, aniž by si přestala držet ruku na své panenské dírce, se dala do vyprávění.

Vyrůstala ve spořádané rodině, rodiče se měli rádi a chovali se jeden ke druhému kultivovaně, a stejně kultivovaně se chovali k ní. Nikdy ji nebili. Ostatně skoro nikdy ani nebylo za co. Ve škole se dobře učila, a ani doma s ní nebyly problémy. Ale ona právě po bití toužila. Její probouzející se sexualita se projevovala tím, že si představovala, jak leží na bříšku, nahatá a svázaná, a nechává se mrskat po hýždích. Jedno, jestli klukem nebo holkou, mužem nebo ženou, jednou osobou nebo celou partou. A že mu, jí nebo jim to občas oplácí stejnou mincí. A při tomto snění zažívala slabounké náznaky něčeho, co snad připomínalo orgasmus. Rodiče ji nepoučili, sexuální výchova se tehdy ještě nevyučovala, a tak si Pavla dlouho myslela, že fyzická láska probíhá právě takto.

Ke zvratu došlo někdy mezi jejím dvanáctým a třináctým rokem. V ulici, kudy chodila do školy, dělníci kladli do výkopu nějaké potrubí nebo kabely. Pár týdnů po ní mlsně pokukovali, a jednou v zimě, kdy se brzy stmívá, ji zatáhli do své maringotky. Svlékli ji donaha. Pavla se ze začátku nebránila. Myslela si - a doufala - že jí naplácají na zadek, jak o tom vždycky snila. Ale oni místo toho jí mozolnatýma rukama osahávali pučící  ňadra, tahali ji za rašící pubické ochlupení a strkali jí prsty do konečníku, a při tom všem vedli oplzlé řeči a hlasitě se řehtali. Nakonec si všichni - byli tři - rozepli kalhoty, vytáhli své nadržené klacky a vystříkali se jí na břicho a do tváře. Potom ji, plačící, vyšoupli na mráz.

Třebaže technicky nedošlo ke znásilnění, ponižující zážitek Pavlou těžce otřásl, a ona se zapřísahala, že už se jí nikdy nesmí dotknout žádný muž. Rodičům nic neřekla, ale duševně nesmírně strádala. Prospěch ve škole se jí zhoršil, a  pronásledovaly ji noční můry, a i pseudosexuálnímu snění před  spaním byl na čas konec. Asi po dvou letech se  ke spankingovým fantaziím před spaním vrátila, ale přísahu ohledně sexu s muži dodržela. Až doteď.

Když poznala mě, pocítila, že se mnou by se jí to, možná, snad, nehnusilo. Několikaměsíčním oťukáváním přišla na to, že jsem slušný, něžný, vzdělaný a že neumím lhát. A kromě toho, sdílím s ní zálibu ve spankingu, a díky mně se dozvěděla, že to není nenormální a že se to líbí poměrně mnoha lidem. A že to dělám přesně tak, jak o tom celá léta snila. Takže, pokud mi její curriculum vitae nevadí, tak jo. Mám zelenou.

Místo odpovědi jsem si k ní přilehl na koberec a začal ji laskat. Přijímala mé laskání s čímdál větší vstřícností. Když jsem byl znovu připraven, a vytušil jsem, že i ona je připravena, nadzvedl jsem se a chystal se k závěrečné fázi, její dlaň se opět objevila na jejím ochlupení. "To, co se chystám udělat, je škaredé, moc škaredé,"řekla šeptem. "Zasloužím si za to bití." Na chvíli se odmlčela, a pak dodala, "Tentokrát rákoskou, jo?"

Lehla si na břicho na koberec, a celá se chvějíc otočila ke mně ústa, a pravila, "Nepřestávej, dokud ti neřeknu."

Chopil jsem se rákosky, a oplatil jí, co jsem před chvílí dostal od ní. I s úroky. Až dlouho po stovce se  obrátila na znak, a řekla, "Tak pojď!"

Spankingový soud: Žaloba na pana Dejmala pro nedodání zakázky

$
0
0
Spankingovému soudu

Žaloba na pana Dejmala

Vážený Spankingový soude, obracím se na Vás s žalobou na pana Dejmala pro nedodání zakázky.
V polovině března jsem pana Dejmala kontaktoval a dotázal se ho, zda by mi dokázal vyrobit krk na pětistrunné  banjo. Po jeho souhlasu s nabídnutou cenou jsem mu dodal korpus, do kterého měl být krk vsazen, i ostatní hardware. Bylo stanoveno, že kompletní nástroj bude předán a zaplacen během května. Asi v polovině května jsem mu volal, zda je moje objednávka hotová, ale odpověděl, že není a že bude během týdne. Potom se nic nedělo. Na konci května jsem se stavil u něj doma, abych se podíval, jestli už je to hotové, případně v jaké fázi dokončovacích prací se banjo nachází. Pan Dejmal se tvářil velmi překvapeně, krk, který jsem po něm požadoval, mi neukázal, a korpus a sáček s ostatními díly měl v koutě vedle radiátoru. Předkládal mi různé výmluvy, že krk nemá momentálně doma, že je někde v lakovně, což odporuje tomu, co mi říkal původně, a sice to, že povrchovou úpravu provádí doma šelakovou politurou. Takže nemyslím, že by něco nosil někam do lakovny.
Už uplynulo dalších deset dní z dalšího měsíce a krk stále není hotov, soudě podle toho, že mi pan Dejmal nebere telefon a na SMS neodpovídá.
Velice mě to zlobí, protože za prvé nemám pořádně na co hrát a za druhé přístup pana Dejmala nepovažuji za standartní. Soudím, že by bylo vhodné ho nějakým způsobem popostrčit k tomu, aby dodělal, co slíbil, případně aby vrátil mnou dodaný materiál. Za velmi vhodný způsob popostrčení osobně považuji tvrdý a bolestivý výprask na holý zadek. Způsob provedení ponechám na uvážení Váženého Spankingového soudu.

S pozdravem Emanuel Drnčil.
V Kotěhulkách 11. června 2017

Spankingový soud: Žalobu na paní Evelýnu za porušení práv autorů uměleckých děl prezentovaných na výstavě

$
0
0
Vážený spankingový soude,

jako kurátor výstavy "25 odstínů duše" podávám žalobu na paní Evelýnu za porušení práv autorů uměleckých děl prezentovaných na této výstavě.

Paní Evelýna se velmi zajímá o spanking a také další BDSM aktivity, je to velmi zvědavá osoba. Podle aktivit paní Evelýny na internetu se domnívám, že působí jako spankingová špionka pro některé spankingové a BDSM stránky, cíleně vyhledává místa, kde se nacházejí umělecká díla související se spankingem a BDSM, tato díla fotografuje nebo neoprávněně stahuje elektronické kopie takových děl, aby je pak bez předchozího písemného souhlasu autorů zveřejňovala na internetových stránkách spojených se spankingovou a BDSM komunitou.

Na naší výstavě bylo prezentováno několik uměleckých děl, jasně směřují k BDSM, tedy k oblasti, o kterou se paní Evelýna intenzivně zajímá. Několik děl z výstavy zachycuje trojnou monádu a její grafické proměny. Trojná monáda je magickým symbolem BDSM a lidé zasažení tímto symbolem udělají vše, aby se symbolu zmocnili, tedy i neoprávněně kopírují umělecká díla zachycující tento symbol.
Další díla znázorňují obnažená těla v pozicích připomínajících aktivity BDSM. Prostor na výstavě byl věnován také oblasti bondage a středověkým motivům. Období středověku je přitom považováno za zlatý věk BDSM.

Paní Evelýna navštívila výstavu s jasným úmyslem vyfotit umělecká díla směřující k BDSM a pak tyto elektronické kopie dále šířit na webových stránkách určených BDSM komunitám. Upoutávku na výstavu už před tím umístila na bdsmlife.cz a na aryondenik.blogspot.cz.
O jasném úmyslu pořídit nelegální kopie děl svědčí především to, že paní Evelýna navštívila výstavu s fotoaparátem a v poledních hodinách, kdy je na výstavě nejméně návštěvníků.
Paní Evelýna nerespektovala upozornění pro návštěvníky výstavy, že fotografování uměleckých děl je zakázáno pod trestem 25 ran na holé hýždě za každou pořízenou fotografii.

Naštěstí se pracovníkovi naší galerie zdála paní Evelýna podezřelá a odhalil paní Evelýnu při fotografování. Při následné kontrole fotoaparátu paní Evelýny bylo zjištěno, že paní Evelýna pořídila 8 fotografií uměleckých děl.

Pracovník naší galerie ale neměl oprávnění k vykonávání tělesných trestů na návštěvnících výstavy a také nemá dostatek zkušeností s vykonáváním takových trestů.

Vy, vážení soudci a exekutoři spankingového soudu, máte dostatek zkušeností, takže potrestání paní Evelýny necháme na vás. Podle našeho návštěvního řádu by měla paní Evelýna dostat
8 krát pětadvacet ran na holé hýždě, tedy celkem 200 ran.

Za příkladné potrestání paní Evelýny Spankingovému soudu předem děkuji.


Vincenc Hnilička, kurátor výstavy "25 odstínů duše"

Spankingový soud: Žaloba na pana Aryona

$
0
0
Vážený spankingový soude,

žaluju tímto na pana Aryona Pocoucovského, že mi způsobil nemajetkovou újmu, vlastně i majetkovou.

To bylo tak, 8. května letošního roku jsem měla schůzku se svým hochem. Bohužel docela pršelo, šla jsem po chodníku a kolem projížděl pan Aryon. Bezohledně rychle projel velkou louží a celou mne pocákal, balonový plášť jsem měla zablácený, trvalou ondulaci mokrou a zplihlou. Musím uznat, že zastavil, omluvil se a nabídl mi zaplacení čistírny, to ano. Jenomže když jsem přišla na místo schůzky, vytkl mi můj hoch, že jdu pozdě  a že vypadám jak zmoklá slepice. To mne urazilo. On se urazil, že jsem se urazila a nedorozumění jsme si už nedokázali vysvětlit a rozešli jsme se. Tím jsem utrpěla vážnou nemajetkovou újmu, neboť jsme už byli spolu hodně daleko, jestli víte, co tím myslím, a nyní jsem zůstala na ocet. No a vzhledem k tomu, že měl dobré zaměstnání, jsem se mohla dobře vdát a být zajištěná, tak jsem utrpěla kvůli bezohlednému chování pana Aryona i majetkovou újmu.

Trvám na tom, abyste ho za jeho chování potrestali výpraskem a udělali mu pořádnou ostudu. Výši výprasku nechám na vašem uvážení.

S pozdravem Apolena Dobrotivá.

Nejlepší kamarádky

$
0
0
            Má kamarádka Táňa přinesla ke stolu džus, obě jsme se usadily a přemýšlely nad tématem našeho společného referátu do dějepisu. Trošku pozdě, to si přiznejme. Obě jsme na něj svorně zapomněly a v našich žákovských knížkách se ukrývala poznámka přes tři řádky. Jediné štěstí, že nám učitelka nedala rovnou za pět, oběma nám na známkách docela záleží a pětka by hodně pokazila průměr. Ovšem poznámka nás neminula a zároveň také ultimátum, do zítřka musí být vzorně vypracovaný. Jinak nás nedostatečná nemine. Proto jsme se hned po vyučování sešly doma u Táni pustily se do práce.
            Dřely jsme asi dvě hodiny a referát se nám zdál docela obstojný. V té chvíli se z práce vrátil Tánin táta.
            „Ahoj holky,“ pozdravil.
            „Ahoj. Dobrý den.“
            „Nenechte se rušit,“ pravil při pohledu na kuchyňský stůl zaskládaný knížkami a papíry. „Udělám kávu a půjdu vedle. Jen si, Táňo, vezmu žákovskou, už jsem si ji delší dobu neprohlížel. Podej mi ji, prosím.“
            Táňa se lekla. Chápala jsem ji, poznámka je příliš čerstvá, určitě by vypadalo daleko líp, kdyby dalším zápisem byla jednička právě z onoho zapomenutého referátu. Ale zákon schválnosti funguje, nedivila bych se, kdybych i já právě dnes musela rodičům selhání vysvětlit.
            Netrvalo to ani pět minut, než se její otec vrátil, ale jeho poměrně dobrá nálada byla ta tam.     

            „Známky nic moc,“ konstatoval. „Několik trojek z důležitých předmětů a dnes ta poznámka... Jdeme na to.“
            „Teď?“ hodila po mě kamarádka nervózním pohledem.
            „Okamžitě!“ Nic jsem nechápala, ale Táňa se mi teď už očima vyhýbala. Vstala od stolu, zasunula židli a začala si rozepínat kalhoty. Pak si je i s kalhotkami stáhla ke kotníkům a opřela se o stůl. On jí snad chce nařezat! V sedmnácti letech a přímo přede mnou dostane na holou? Jako malá holka? Připadalo mi to naprosto šílené, ale celá situace se jinak vysvětlit nedala. Ťáňa se dívala na desku stolu a ruce měla pevně sevřené. Ale mělo to být ještě horší. Místo, aby ji začal plácat, sáhl její otec nahoru na kuchyňskou linku. Najednou mě v ruce dřevěnou děrovanou desku s držátkem. Ona dostane tímhle? Proboha! Neměla bych něco udělat? Ale samozřejmě jsem jen seděla na své židli jak zařezaná a sledovala, jak se ruka kamarádčina otce napřáhla a deska s hlasitým prásknutím dopadla na její vyšpulený zadek.
            Mimoděk jsem se otřásla, když jsem uslyšela ránu a viděla, jak se její zadek zatřásl. Ale Táňa jen sykla bolestí. Podívala jsem se jí do obličeje, oči měla křečovitě zavřené. Jen sebou škubla, když ta deska dopadla znovu.
            Prvně v životě jsem sledovala takový výprask. Vůbec ji nešetřil, na zadeček dopadala jedna rána za druhou a když jsem viděla, jak moc se napřahuje, nechápala jsem, jak něco takového může kamarádka vydržet. Prásk, prásk, prásk!
            Viděla jsem, jak po pár ranách dostala její kůže červený nádech a postupem času tmavne. A Táňa stále držela, jen nohy občas pokrčila, když se ozvala obzvlášť hlasitá rána.
            Nepočítala jsem to, ale muset jí nasázet alespoň sto úderů. Pak konečně přestal.

            „No, snad si to budeš alespoň chvíli pamatovat.“ Poplácal ji ještě dlaní a Táňa zadečkem trochu ucukla. Přece jen teď ho měla hodně rudý, musel být i citlivý.
            Pak jí ještě uštědřil ránu žákovskou knížkou a hodil ji na stůl. A odešel.
            Táňa se u stolu celá zkroutila a rukou si hladila zbitý zadek.
            „Au....“

            Pro mě to byla hodně nepříjemná situace, nevěděla jsem, jak to na reagovat. Neřekla jsem ani slovíčko. Po chvíli si začala oblékat kalhoty a opatrně se posadila. Očividně ji to bolelo.
            „Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se opatrně. Hloupý dotaz, to jsem věděla. Však se taky na mě Táňa jen podívala a nic neřekla.
            „Ty takhle dostáváš často?“ zkusila jsem znovu.
            „Hm. Někdy. Docela dost,“ přiznala. „Většinou za známky.“
            „Vždycky takhle?“
            „Jak, takhle?“
            „No, tím dřevěným. A takhle na holou.“ Začala jsem být zvědavá.
            „To je plácačka. Máme jich víc. I kožené, nejen tady tu dřevěnou. Ale ne vždycky. Občas jen rukou, ale to málo. Někdy vařečkou. Minule mě zase sešvihal páskem. Ale když mi našel v kabelce cigarety, dostala jsem rákoskou a to bylo hrozné. Na holou je to vždycky.“
            „To je šílené. Dostávat na holou jako malá holka. To si necháš líbit?“
            „No, co bych s tím měla dělat? Výprasky dostávám odjakživa.“
            „To musí být hrozné.“
            „Bolí to. A je to ponižující. Ale hlavně to bolí, nemůžu pak pořádně ani sedět. Prosím tě, hlavně si to nech pro sebe!“
            „Neboj, nechám, přísahám, že to nikdy nikomu neřeknu,“ slíbila jsem. Pak jsme pokračovaly v práci. Táňa už o tom neřekla ani slovo, ale všimla jsem si, jak poposedává na židli.

            O pár dnů později jsme vyrazily s holčičí partou na drinky. Kromě mě a Táni tam patří ještě tři spolužačky, Hana, Lucka a Iveta.
            „Na zdraví,“ zvedneme všech pět skleniček a přiťukneme si.
            „Na zdraví, na víkend, na konec dalšího týdne školních starostí,“ připíjíme.
            „Ale nebylo to tento týden tak zlé,“ poznamená Lucka.                 
            „No jistě, tobě se to snadno povídá, ty šprtko,“ smějeme se jí. Lucka je chytrá, učení jí jde snadno.
            „Jo, co ten test z fyziky? To byla katastrofa,“ poznamená Hana.
            „No jo, ten byl docela těžký,“ souhlasí Lucka.
            „Docela? To byla hrůza! Cos dostala, prosím tě? Jedna minus?“
            „No...“ souhlasí trochu stydlivě Lucka. My ostatní, co jsme urvaly v nejlepším za tři, se rozesmějeme.
            „A co teprv dějepis. Ten úkol nám dal taky zabrat. Alespoň že jsme ho nemusely dělat samy,“ připomene Iveta.
            „Ale aspoň jste ho zvládly napoprvé,“ bavím se. „Ne jako my.“
            „No jo, skleróza,“ směje se mi Hana. „Byli vaši hodně naštvaní za tu poznámku?“
            „Šlo to. Sice jsem si leccos vyslechla, ale aspoň mě nikdo neseřezal jako Táňu.“ A v tom okamžiku mi zatrne. Ale podle Tánina výrazu jí ještě víc.
            „Cože? Co prosím? Tys za to dostala výprask? Oni tě ještě vaši bijí?“ ptají se holky jedna přes druhou.            
            „Hrozně moc se omlouvám,“ snažím se to aspoň trochu vyžehlit.
            „Tys to viděla?“ Mou omluvu nikdo nevnímá.
            „Tak co, jak to bylo?“ dorážejí zvědavě na Táňu. Chuděra, vůbec neví, co odpovědět, jak se stydí. Ale ostatní dámy si nedají pokoj.

            „No jo, dostala jsem výprask,“ přisvědčí nakonec ve snaze mít pokoj. Ale to samozřejmě nestačí, všechny tři se vyptávají na okolnosti výprasku. Cítím se hrozně, do takové situace jsem ji vážně dostat nechtěla.
            „Prostě jsme s Monikou pracovaly na tom referátu a táta přišel domů a zrovna našel poznámku. I nějaké další známky, které se mu nelíbily. Musela jsem se opřít se o stůl a on mi nařezal,“ poskytla jim co nejkratší popis.
            „Přes rifle?“ ptá se Iveta.
            „Rukou?“ zajímá Hanu.
            „Bolelo to moc?“ zjišťuje Lucka. Já mlčím a vím, že menšímu výslechu Táňa neuteče. Díky mě... To jsem ale kamarádka!
            „Ne přes oblečení. Dostala jsem na holou. Dřevěnou plácačkou. Bolelo to hodně, pořád to cítím.“
            „Ty doma dostáváš na holou?“ Lucka má oči navrch hlavy. To ostatně všechny. „Páni! Mě taky mamka někdy nasekala, když jsem byla malá. Ale přes kalhoty.“
            „Tak to nic není. Mě jednou mamka nařezala na holou, když jsem se prala s mladším bráchou. Musela jsem se jí ohnout přes koleno. Ale bila mě teda jen rukou. Bolelo to hodně,“ vzpomíná Iveta.
            „Já jsem nedostala nikdy. Možná jen pohlavek. Na zadek ne,“ přidává se Hana. „To teda musí strašně bolet. Jak to, že to vydržíš?“
            „Nevím. Musím.“
            „No teda...“ Naštěstí se nikdo neposmívá, ale stejně jde vidět, jak moc je to Táně nepříjemné. Ani se nedivím. Ostatní tři holky ještě chvíli rozebírají tělesné tresty a pak postupně mění téma. Ale my obě se nijak zvlášť nebavíme. Táňa se rozloučí brzy a za chvíli i já.
            Zkouším jí cestou volat, ale telefon nikdo nezvedá. Před usnutím ji píšu, prosím o odpuštění, ale toho večera se už žádné zprávy nedočkám.

            Další den vyrážím na ní. Přes mobil ji nedokážu zkontaktovat, tak mi nezbývá nic než osobní návštěva. Ale přiznám se, že jsem hodně nervózní, když zvoním u jejich dveří.
            „Ahoj. Je tu Táňa?“ zdravím jejího staršího bratra.
            „Jasně, pojď dál. Ségra, návštěva!“ zavolá a jde zpátky k sobě.
            „Co ty tu?“ Nevypadá moc nadšeně.
            „Přišla jsem se omluvit. Hrozně moc mě mrzí, co jsem včera plácla. Omlouvám se.“
            „Víš, jak hrozně mi bylo, když mě táta řezal přímo před tebou? Co je to za ostudu, když musíš před svou kamarádkou vystrčit zadek a nechat se bít? Hrozné je to vždycky a tohle bylo ještě o moc horší. Ale rozebírat to ještě i před holkama? To už je opravdu moc.“
            „Já vím. Hrozně moc mě to mrzí... Odpusť mi, prosím...“
            „Slíbilas, že to neřekneš. Myslela jsem, že se ti dá věřit, ale ne. Běž pryč.“
            „No tak, Táňo, prosím. Já vím, že to musí být hrozné. Opravdu moc mě to mrzí. Prosím, mluv se mnou. Taky bych si nechala nařezat za to, co jsem udělala.“
            „Až tak?“ ptá se ironicky.
            „Jo.“
            „Nevíš, o čem mluvíš. Nevíš, co to je dostat výprask, zvlášť na holou a zvlášť před kamarádkou.“
            „Nezažila jsem to, přiznávám, ale i tak. Radši to, než abychom měli po kamarádství.“
            „To myslíš vážně? Opravdu?“
            „Myslím,“ přitakám.
            „Dalo by se s tím něco udělat. Tak dobře, pojď dál. Posaď se,“ vede mě do kuchyně. Ničemu nerozumím, ale jsem moc ráda, že mě nevyhodila a je ochotná se mnou mluvit. Pár minut čekám a pak se vrací Táňa i její bratr Tomáš.
            Tomáš sáhne nahoru na linku a vytáhne stejnou plácačku, jakou dostala kamarádka. Ta se jen posadí na židli vedle mě.
            „Moniko, Táňa mi řekla, o co jde. Tak jdeme na to.“
            „Na co?“ Ale začínám rozumět, o co asi půjde...
            „Vstaň. Sundej si kalhoty i kalhotky, opři se tady o stůl a vyšpul zadek,“ instruuje mě. Začínám se bát. Dělala jsem hrdinku, ale tohle začíná být až moc reálné.
            „Co je?“ ptá se Táňa, když se nemám k opuštění židle.
            „On mi chce dát výprask?“
            „Kdo jiný? Říkalas, že to bereš. Nebo sis to rozmyslela?“
            „Ne,“ odpovím, ale příliš jistá si nejsem.
            „Tak co bude? Řekl jsem sundat kalhoty, ohnout a vystrčit zadek,“ opakuje Tomáš. A já jdu na to. Pomalu se zbavuji oblečení a začínám mít pocit, že kamarádka měla pravdu. Opravdu jsem neměla tušení, jaké to je, dostat výprask na holou. A to se ještě nic nestalo. Pomalu zaujímám pozici, stejnou, jakou jsem pozorovala před pár dny.
            Tomáš mě pohladí po nahém zadečku. „Dostalas už někdy?“
            „Ne,“ odpovím. Pomalu mi dochází, že mě ten hezký, ale skoro cizí kluk vidí v celé mé kráse, v této pozici určitě nejen zadeček. Má krásný výhled na vše. Navíc zadeček je mu teď plně k dispozici, jak mi dokazuje svými doteky. Několikrát mi kůži zmáčkne.
            Pak ruku oddělá, chvíli se nic neděje a pak přistane první rána.
            „Au!“ zařvu a okamžitě si rukou zakryju zadeček. Proboha! Ne, opravdu jsem nevěděla, jaké to je, dostat výprask a teď vím, že mnohem horší, než se jen dívat, jak je bit někdo jiný.
            „Tu ruku pryč,“ poručí mi Tomáš. Otočím hlavu a podívám se na Táňu. Tváří se neutrálně, nepoznám, zda mi bolest přeje.
            „Au!“ křiknu, když plácačka znova dopadne. Aspoň se teď ovládnu a nechám ruce tam, kde jsou. Ani se nestačím vzpamatovat, když dostanu znovu. A znovu. Křičím u toho. Znovu se podívám na kamarádku a vzpomenu si, jak byla bita ona. Jak jsem viděla, že ji to bolí, ale nesla každou ránu statečně. Při příští ráně řev potlačím. Musím to vydržet!

            Bití pokračuje. Vydrž, Mony, přikazuju si v duchu. Každou ránu si zasloužíš. Jen by jich možná nemuselo být tolik...
            Ale je. Je jich požehnaně. Nejsem pořád potichu, někdy je bolest nesnesitelná a Tomáš mě rozhodně nešetří. Rány jsou silné, přesné. Zadeček je v jednom ohni.
            Po pár minutách rány ustanou.
            „Kolik ještě?“ ptá se Tomáš Táni. S obavami a bolestí se na ni podívám. Co teď řekne... Musím vydržet vše, zasloužím si, ale ten zadek mě tolik bolí.
            „Dej jí deset,“ odpoví nakonec.
            „Cože, jen deset? Ty dostáváš mnohem víc, ne?“
            „To bude stačit.“ Je to úleva. Sice nevím, jak vydržím ještě deset takových úderů, ale mohla říct mnohem víc. Zatnu se a rozhodnu se, že to zvládnu.
            Prásk! První z deseti úderů je ale hodně silný, evidentně mi chtěl nařezat víc a tak se aspoň snaží o intenzitu. Sílu má, to se musí nechat.
            Prásk! Prásk! Prásk! Křečovitě držím ruce k pěst, bolí to, ale vím, že už bude konec, ještě pět ran, tři a poslední. Prásk! A je to!
            „Tak díky, brácho,“ řekne Táňa a bere si od něj plácačku, aby ji mohla uklidit.
            „Za nic, kdykoli,“ mrkne na ni a nechává nás osamotě. Já se rozbrečím. Nechci, ale tolik to bolí, že mi slzy samy tečou. Nemůžu s nimi nic dělat. Rukama si hladím obě půlky ve snaze je aspoň trochu utěšit. Zatímco pláču a lituju se, slyším téct vodu a pak mi Táňa přikládá na zadek něco mokrého a studeného. Trochu to pomáhá. Kašlu na důstojnost a zůstávám v předklonu, dokud mi mokrý obklad aspoň trochu neuleví. Teprve potom utěrku sundávám a pomalu vstávám.
            „Dobré?“ ptá se Táňa. „Taky si tak po výprasku někdy pomáhám.“          
             A pak, ani nevím jak, se objímáme a spolu brečíme nebo se snad smějeme, já pořád do půl těla nahá, zadek mi svítí do místnost, což je nesmírně komické. Ale přežila jsem svůj první a snad jediný výprask a zase jsme nejlepší kamarádky.
Viewing all 278 articles
Browse latest View live