Má kamarádka Táňa přinesla ke stolu džus, obě jsme se usadily a přemýšlely nad tématem našeho společného referátu do dějepisu. Trošku pozdě, to si přiznejme. Obě jsme na něj svorně zapomněly a v našich žákovských knížkách se ukrývala poznámka přes tři řádky. Jediné štěstí, že nám učitelka nedala rovnou za pět, oběma nám na známkách docela záleží a pětka by hodně pokazila průměr. Ovšem poznámka nás neminula a zároveň také ultimátum, do zítřka musí být vzorně vypracovaný. Jinak nás nedostatečná nemine. Proto jsme se hned po vyučování sešly doma u Táni pustily se do práce.
Dřely jsme asi dvě hodiny a referát se nám zdál docela obstojný. V té chvíli se z práce vrátil Tánin táta.
„Ahoj holky,“ pozdravil.
„Ahoj. Dobrý den.“
„Nenechte se rušit,“ pravil při pohledu na kuchyňský stůl zaskládaný knížkami a papíry. „Udělám kávu a půjdu vedle. Jen si, Táňo, vezmu žákovskou, už jsem si ji delší dobu neprohlížel. Podej mi ji, prosím.“
Táňa se lekla. Chápala jsem ji, poznámka je příliš čerstvá, určitě by vypadalo daleko líp, kdyby dalším zápisem byla jednička právě z onoho zapomenutého referátu. Ale zákon schválnosti funguje, nedivila bych se, kdybych i já právě dnes musela rodičům selhání vysvětlit.
Netrvalo to ani pět minut, než se její otec vrátil, ale jeho poměrně dobrá nálada byla ta tam.
„Známky nic moc,“ konstatoval. „Několik trojek z důležitých předmětů a dnes ta poznámka... Jdeme na to.“
„Teď?“ hodila po mě kamarádka nervózním pohledem.
„Okamžitě!“ Nic jsem nechápala, ale Táňa se mi teď už očima vyhýbala. Vstala od stolu, zasunula židli a začala si rozepínat kalhoty. Pak si je i s kalhotkami stáhla ke kotníkům a opřela se o stůl. On jí snad chce nařezat! V sedmnácti letech a přímo přede mnou dostane na holou? Jako malá holka? Připadalo mi to naprosto šílené, ale celá situace se jinak vysvětlit nedala. Ťáňa se dívala na desku stolu a ruce měla pevně sevřené. Ale mělo to být ještě horší. Místo, aby ji začal plácat, sáhl její otec nahoru na kuchyňskou linku. Najednou mě v ruce dřevěnou děrovanou desku s držátkem. Ona dostane tímhle? Proboha! Neměla bych něco udělat? Ale samozřejmě jsem jen seděla na své židli jak zařezaná a sledovala, jak se ruka kamarádčina otce napřáhla a deska s hlasitým prásknutím dopadla na její vyšpulený zadek.
Mimoděk jsem se otřásla, když jsem uslyšela ránu a viděla, jak se její zadek zatřásl. Ale Táňa jen sykla bolestí. Podívala jsem se jí do obličeje, oči měla křečovitě zavřené. Jen sebou škubla, když ta deska dopadla znovu.
Prvně v životě jsem sledovala takový výprask. Vůbec ji nešetřil, na zadeček dopadala jedna rána za druhou a když jsem viděla, jak moc se napřahuje, nechápala jsem, jak něco takového může kamarádka vydržet. Prásk, prásk, prásk!
Viděla jsem, jak po pár ranách dostala její kůže červený nádech a postupem času tmavne. A Táňa stále držela, jen nohy občas pokrčila, když se ozvala obzvlášť hlasitá rána.
Nepočítala jsem to, ale muset jí nasázet alespoň sto úderů. Pak konečně přestal.
„No, snad si to budeš alespoň chvíli pamatovat.“ Poplácal ji ještě dlaní a Táňa zadečkem trochu ucukla. Přece jen teď ho měla hodně rudý, musel být i citlivý.
Pak jí ještě uštědřil ránu žákovskou knížkou a hodil ji na stůl. A odešel.
Táňa se u stolu celá zkroutila a rukou si hladila zbitý zadek.
„Au....“
Pro mě to byla hodně nepříjemná situace, nevěděla jsem, jak to na reagovat. Neřekla jsem ani slovíčko. Po chvíli si začala oblékat kalhoty a opatrně se posadila. Očividně ji to bolelo.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se opatrně. Hloupý dotaz, to jsem věděla. Však se taky na mě Táňa jen podívala a nic neřekla.
„Ty takhle dostáváš často?“ zkusila jsem znovu.
„Hm. Někdy. Docela dost,“ přiznala. „Většinou za známky.“
„Vždycky takhle?“
„Jak, takhle?“
„No, tím dřevěným. A takhle na holou.“ Začala jsem být zvědavá.
„To je plácačka. Máme jich víc. I kožené, nejen tady tu dřevěnou. Ale ne vždycky. Občas jen rukou, ale to málo. Někdy vařečkou. Minule mě zase sešvihal páskem. Ale když mi našel v kabelce cigarety, dostala jsem rákoskou a to bylo hrozné. Na holou je to vždycky.“
„To je šílené. Dostávat na holou jako malá holka. To si necháš líbit?“
„No, co bych s tím měla dělat? Výprasky dostávám odjakživa.“
„To musí být hrozné.“
„Bolí to. A je to ponižující. Ale hlavně to bolí, nemůžu pak pořádně ani sedět. Prosím tě, hlavně si to nech pro sebe!“
„Neboj, nechám, přísahám, že to nikdy nikomu neřeknu,“ slíbila jsem. Pak jsme pokračovaly v práci. Táňa už o tom neřekla ani slovo, ale všimla jsem si, jak poposedává na židli.
O pár dnů později jsme vyrazily s holčičí partou na drinky. Kromě mě a Táni tam patří ještě tři spolužačky, Hana, Lucka a Iveta.
„Na zdraví,“ zvedneme všech pět skleniček a přiťukneme si.
„Na zdraví, na víkend, na konec dalšího týdne školních starostí,“ připíjíme.
„Ale nebylo to tento týden tak zlé,“ poznamená Lucka.
„No jistě, tobě se to snadno povídá, ty šprtko,“ smějeme se jí. Lucka je chytrá, učení jí jde snadno.
„Jo, co ten test z fyziky? To byla katastrofa,“ poznamená Hana.
„No jo, ten byl docela těžký,“ souhlasí Lucka.
„Docela? To byla hrůza! Cos dostala, prosím tě? Jedna minus?“
„No...“ souhlasí trochu stydlivě Lucka. My ostatní, co jsme urvaly v nejlepším za tři, se rozesmějeme.
„A co teprv dějepis. Ten úkol nám dal taky zabrat. Alespoň že jsme ho nemusely dělat samy,“ připomene Iveta.
„Ale aspoň jste ho zvládly napoprvé,“ bavím se. „Ne jako my.“
„No jo, skleróza,“ směje se mi Hana. „Byli vaši hodně naštvaní za tu poznámku?“
„Šlo to. Sice jsem si leccos vyslechla, ale aspoň mě nikdo neseřezal jako Táňu.“ A v tom okamžiku mi zatrne. Ale podle Tánina výrazu jí ještě víc.
„Cože? Co prosím? Tys za to dostala výprask? Oni tě ještě vaši bijí?“ ptají se holky jedna přes druhou.
„Hrozně moc se omlouvám,“ snažím se to aspoň trochu vyžehlit.
„Tys to viděla?“ Mou omluvu nikdo nevnímá.
„Tak co, jak to bylo?“ dorážejí zvědavě na Táňu. Chuděra, vůbec neví, co odpovědět, jak se stydí. Ale ostatní dámy si nedají pokoj.
„No jo, dostala jsem výprask,“ přisvědčí nakonec ve snaze mít pokoj. Ale to samozřejmě nestačí, všechny tři se vyptávají na okolnosti výprasku. Cítím se hrozně, do takové situace jsem ji vážně dostat nechtěla.
„Prostě jsme s Monikou pracovaly na tom referátu a táta přišel domů a zrovna našel poznámku. I nějaké další známky, které se mu nelíbily. Musela jsem se opřít se o stůl a on mi nařezal,“ poskytla jim co nejkratší popis.
„Přes rifle?“ ptá se Iveta.
„Rukou?“ zajímá Hanu.
„Bolelo to moc?“ zjišťuje Lucka. Já mlčím a vím, že menšímu výslechu Táňa neuteče. Díky mě... To jsem ale kamarádka!
„Ne přes oblečení. Dostala jsem na holou. Dřevěnou plácačkou. Bolelo to hodně, pořád to cítím.“
„Ty doma dostáváš na holou?“ Lucka má oči navrch hlavy. To ostatně všechny. „Páni! Mě taky mamka někdy nasekala, když jsem byla malá. Ale přes kalhoty.“
„Tak to nic není. Mě jednou mamka nařezala na holou, když jsem se prala s mladším bráchou. Musela jsem se jí ohnout přes koleno. Ale bila mě teda jen rukou. Bolelo to hodně,“ vzpomíná Iveta.
„Já jsem nedostala nikdy. Možná jen pohlavek. Na zadek ne,“ přidává se Hana. „To teda musí strašně bolet. Jak to, že to vydržíš?“
„Nevím. Musím.“
„No teda...“ Naštěstí se nikdo neposmívá, ale stejně jde vidět, jak moc je to Táně nepříjemné. Ani se nedivím. Ostatní tři holky ještě chvíli rozebírají tělesné tresty a pak postupně mění téma. Ale my obě se nijak zvlášť nebavíme. Táňa se rozloučí brzy a za chvíli i já.
Zkouším jí cestou volat, ale telefon nikdo nezvedá. Před usnutím ji píšu, prosím o odpuštění, ale toho večera se už žádné zprávy nedočkám.
Další den vyrážím na ní. Přes mobil ji nedokážu zkontaktovat, tak mi nezbývá nic než osobní návštěva. Ale přiznám se, že jsem hodně nervózní, když zvoním u jejich dveří.
„Ahoj. Je tu Táňa?“ zdravím jejího staršího bratra.
„Jasně, pojď dál. Ségra, návštěva!“ zavolá a jde zpátky k sobě.
„Co ty tu?“ Nevypadá moc nadšeně.
„Přišla jsem se omluvit. Hrozně moc mě mrzí, co jsem včera plácla. Omlouvám se.“
„Víš, jak hrozně mi bylo, když mě táta řezal přímo před tebou? Co je to za ostudu, když musíš před svou kamarádkou vystrčit zadek a nechat se bít? Hrozné je to vždycky a tohle bylo ještě o moc horší. Ale rozebírat to ještě i před holkama? To už je opravdu moc.“
„Já vím. Hrozně moc mě to mrzí... Odpusť mi, prosím...“
„Slíbilas, že to neřekneš. Myslela jsem, že se ti dá věřit, ale ne. Běž pryč.“
„No tak, Táňo, prosím. Já vím, že to musí být hrozné. Opravdu moc mě to mrzí. Prosím, mluv se mnou. Taky bych si nechala nařezat za to, co jsem udělala.“
„Až tak?“ ptá se ironicky.
„Jo.“
„Nevíš, o čem mluvíš. Nevíš, co to je dostat výprask, zvlášť na holou a zvlášť před kamarádkou.“
„Nezažila jsem to, přiznávám, ale i tak. Radši to, než abychom měli po kamarádství.“
„To myslíš vážně? Opravdu?“
„Myslím,“ přitakám.
„Dalo by se s tím něco udělat. Tak dobře, pojď dál. Posaď se,“ vede mě do kuchyně. Ničemu nerozumím, ale jsem moc ráda, že mě nevyhodila a je ochotná se mnou mluvit. Pár minut čekám a pak se vrací Táňa i její bratr Tomáš.
Tomáš sáhne nahoru na linku a vytáhne stejnou plácačku, jakou dostala kamarádka. Ta se jen posadí na židli vedle mě.
„Moniko, Táňa mi řekla, o co jde. Tak jdeme na to.“
„Na co?“ Ale začínám rozumět, o co asi půjde...
„Vstaň. Sundej si kalhoty i kalhotky, opři se tady o stůl a vyšpul zadek,“ instruuje mě. Začínám se bát. Dělala jsem hrdinku, ale tohle začíná být až moc reálné.
„Co je?“ ptá se Táňa, když se nemám k opuštění židle.
„On mi chce dát výprask?“
„Kdo jiný? Říkalas, že to bereš. Nebo sis to rozmyslela?“
„Ne,“ odpovím, ale příliš jistá si nejsem.
„Tak co bude? Řekl jsem sundat kalhoty, ohnout a vystrčit zadek,“ opakuje Tomáš. A já jdu na to. Pomalu se zbavuji oblečení a začínám mít pocit, že kamarádka měla pravdu. Opravdu jsem neměla tušení, jaké to je, dostat výprask na holou. A to se ještě nic nestalo. Pomalu zaujímám pozici, stejnou, jakou jsem pozorovala před pár dny.
Tomáš mě pohladí po nahém zadečku. „Dostalas už někdy?“
„Ne,“ odpovím. Pomalu mi dochází, že mě ten hezký, ale skoro cizí kluk vidí v celé mé kráse, v této pozici určitě nejen zadeček. Má krásný výhled na vše. Navíc zadeček je mu teď plně k dispozici, jak mi dokazuje svými doteky. Několikrát mi kůži zmáčkne.
Pak ruku oddělá, chvíli se nic neděje a pak přistane první rána.
„Au!“ zařvu a okamžitě si rukou zakryju zadeček. Proboha! Ne, opravdu jsem nevěděla, jaké to je, dostat výprask a teď vím, že mnohem horší, než se jen dívat, jak je bit někdo jiný.
„Tu ruku pryč,“ poručí mi Tomáš. Otočím hlavu a podívám se na Táňu. Tváří se neutrálně, nepoznám, zda mi bolest přeje.
„Au!“ křiknu, když plácačka znova dopadne. Aspoň se teď ovládnu a nechám ruce tam, kde jsou. Ani se nestačím vzpamatovat, když dostanu znovu. A znovu. Křičím u toho. Znovu se podívám na kamarádku a vzpomenu si, jak byla bita ona. Jak jsem viděla, že ji to bolí, ale nesla každou ránu statečně. Při příští ráně řev potlačím. Musím to vydržet!
Bití pokračuje. Vydrž, Mony, přikazuju si v duchu. Každou ránu si zasloužíš. Jen by jich možná nemuselo být tolik...
Ale je. Je jich požehnaně. Nejsem pořád potichu, někdy je bolest nesnesitelná a Tomáš mě rozhodně nešetří. Rány jsou silné, přesné. Zadeček je v jednom ohni.
Po pár minutách rány ustanou.
„Kolik ještě?“ ptá se Tomáš Táni. S obavami a bolestí se na ni podívám. Co teď řekne... Musím vydržet vše, zasloužím si, ale ten zadek mě tolik bolí.
„Dej jí deset,“ odpoví nakonec.
„Cože, jen deset? Ty dostáváš mnohem víc, ne?“
„To bude stačit.“ Je to úleva. Sice nevím, jak vydržím ještě deset takových úderů, ale mohla říct mnohem víc. Zatnu se a rozhodnu se, že to zvládnu.
Prásk! První z deseti úderů je ale hodně silný, evidentně mi chtěl nařezat víc a tak se aspoň snaží o intenzitu. Sílu má, to se musí nechat.
Prásk! Prásk! Prásk! Křečovitě držím ruce k pěst, bolí to, ale vím, že už bude konec, ještě pět ran, tři a poslední. Prásk! A je to!
„Tak díky, brácho,“ řekne Táňa a bere si od něj plácačku, aby ji mohla uklidit.
„Za nic, kdykoli,“ mrkne na ni a nechává nás osamotě. Já se rozbrečím. Nechci, ale tolik to bolí, že mi slzy samy tečou. Nemůžu s nimi nic dělat. Rukama si hladím obě půlky ve snaze je aspoň trochu utěšit. Zatímco pláču a lituju se, slyším téct vodu a pak mi Táňa přikládá na zadek něco mokrého a studeného. Trochu to pomáhá. Kašlu na důstojnost a zůstávám v předklonu, dokud mi mokrý obklad aspoň trochu neuleví. Teprve potom utěrku sundávám a pomalu vstávám.
„Dobré?“ ptá se Táňa. „Taky si tak po výprasku někdy pomáhám.“
A pak, ani nevím jak, se objímáme a spolu brečíme nebo se snad smějeme, já pořád do půl těla nahá, zadek mi svítí do místnost, což je nesmírně komické. Ale přežila jsem svůj první a snad jediný výprask a zase jsme nejlepší kamarádky.
