Quantcast
Channel: Aryonovy spankingové příběhy a zážitky
Viewing all 278 articles
Browse latest View live

Služtička

$
0
0

Jmenuji se Vilibald a mám dvojče Valdemara,… Ale – to není důležité. Ani to, že maminka zemřela hned po našem narození. Tatínek do roka rovněž tak, prý na souchotě – a my šli do sirotčince. Brášku si vzalo bezdětné manželství. Já, inu – slušně jsem se učil, ale, skončil jsem v armádě. Hned v první bitvě mne ovšem postřelili. Těžce. Mysleli, že umřu. Zhebnu, řečeno přesně. Tak mi dali titul, metály – a kde co. Když jsem se ale vykřesal, nevěděli, co se mnou. Šel jsem k financům. Na horách bylo hezky – a parta dobrá. Strhla se ale přestřelka s pašeráky. Dva kamarádi zemřeli, čtyři pašíři taky – a s pátým jsme se honili do dechu a stříleli do poslední kule. Já tu jeho dostal do boku, on moji do lebky. A zase jsem se vymarodil. Dali mne k ozbrojené eskortě jedné revizní komise. Bloudili jsme zemí po úřadech a kontrolovali trezory, pečetě, sumy peněz, - tak. Ale padli jsme do potyčky s anarchisty a došlo i na palbu. Ze tří ouřadů přežil jeden, ze čtyř-hlavé stráže jen já. Útočníků bylo přes tucet. Dvanáct bylo mrtvých, pár jich uteklo, jednoho dostali. Mne potom postavili na slavnostní vartu k vratům nějakého vládního paláce. Taková ta činaná uniforma s flintou co nefunguje – a stát hodiny bez hnutí. Po čase to tam ale nějaký šílený zoufalec podpálil. Pomáhal jsem vyvádět – vynášet, ale – škod i mrtvých moc. Přidělili mne jako čestnou hlídku na jeden přehlídkový člun. V podobné uniformě a s jako-flintou jsem měl o slavnostních plavbách stávat na přídi, ale o prvním vyplutí se nějak prozradilo, kdo jsem – a posádka se rozprchla. Velitel se rozzlobil, spustil stroj sám – a bouchlo to. Mne z kanálu vylovili, z něj nenašli ani knoflík. Už si se mnou ouřadové nevěděli rady – tak mne s plným platem poslali do penze. Ještě mi nebylo třicet.
A tehdy… Ano. Tehdy zemřel ovdovělý a bezdětný Valdemar. Epidemie. Prej. Jako za tatínka. Snad.
Valdemar, jehož nová rodina notně zbohatla, jenž se i dobře oženil – a všechno to spadnulo do klína mně.
Tak sem přišel i do toho nobl činžáku.
Zírali tam na mne. Po všech těch zraněních, uznávám, vypadám podstatně starší. Prý jako Valdíkův otec! A tak to ostatně začlo i s tou krasavičkou…!
Služtička z vedlejšího apartmá se do maléru hrnula plnou párou a po hlavě. To, klasicky, s mladičkým jelimánkem odnaproti. Mladé paní sousedce, manželce nemladého manžela, sloužila už od šestnácti třetím rokem – a to je třeba říci, že paní bezdětná radová metličku nešetřila! To bylo slyšet přečasto. Já zprvu myslel, že copatá krasavička chodí k tomu namyšlenému frajírkovi pro útěchu - a on si to užívá. HOUBELES! Jak jenom mohli, tak hned na paničku něco i kuli. A jak to vím? Není to zřejmé? Život mne naučil držet si přehled – a dávat si pozor. Ne tak ty dva! Nemyslete si. Mám pochopení pro jinochy – a rozumím dívčinám. Však jsem od nich nebyl o deset let starší – byť jsem tedy vypadal jak vrstevník starého pana rady. Jenže oni začli své tajné schůzky brát jako rutinu. Budiž – to je klasická chyba. Jenže… Jenže on se začal chlubit její krásou – a ona uvykla pozornosti mladého pána z lepší rodiny. I to je v chybách klasika – spoléhat na to, co mám. Osobně mne jen trochu mrzelo, že na mne ten fajnový truhlík pokřikuje „Tatíku!“ a Rézu, tak se jmenovala ona, naváděl, ať se mi směje. Nu, budiž Moje hořkost, moje věc. Ale to děvče se mi jednak líbilo a jednak – a proto, jsem jí nepřál špatný konec – ke kterému to spělo. A taky jo! Co asi kdysi začalo, jako okukování při velikém prádle – a co se pak rozvinulo v regulérní milenectví, se provalilo. Podotýkám, že čistě beze mne. Hříčkou osudu na to káp pan rada. A nebylo to v křoví parčíku, ani ve sklepě. Bylo to – světe - div se, na prádelní půdě! To byla v domě nová vymoženost. Nesušit na pavlači, ale – pod střechou! Jedinkrát tam starý pán vyšlapal – a padnul na ně. Lidi, to byl kravál! Mladíčka seřvali doma na tři doby – za roh se to rozlíhalo, a byť tedy měl právě maturitu, táhnul do kadetky. A ona? Ani vzpomínat na ten rámus nechci! Radová vzala rákosku, starý pán přidržoval – a Rézinka křičela, křičela do omdlení. Jak to vám? Byl jsem při kupování té rákosky – a služkovský kamrlík má společnou zeď s mým bytem. Slyšel jsem všecko – bez poslouchání. Kterak ji tam s křikem i nářkem postrkem vlekou, natahují na kanape, rada dostává rozkaz přidržovat, paní zápolí s dívčiným oblečením – a do jejích proseb i nářků začíná s mrskáním, o kterém svět neslyšel. Bila a bila a bila. Bylo to peklo. Jek, ryk, vřískot… A jestli se nemýlím, nezastavily je dívčiny mdloby. Stoplo je až rupnutí té rákosky. Pak Rézinku v pokojíku zamkli – a drahnou chvíli jsem nic neslyšel. A PAK PŘIŠLO PŘEKVÁPKO, JAKÉHO JSEM SE NENADÁL! Navštívil mne tajný rada Stach, můj nadřízený. Nu, ano! Kdo jste to ještě nepochopili – už v sirotčinci si mne vyhlédnula tajná policie! Sloužím jí od začátku! On – Valdemar se na gymnáziu zaplet s nějakými letáky či co – a já musel sloužit, aby ho za to nerozcupovali. Ne že bych špehoval po putykách a psal si po manžetě. To ne. Já střílel. Mírově – civilního kanon-futra jsem dělal. A přežíval. Postavili mne vždy tam, kde něco hrozilo. Když jsem se proflák, stáhli mne stranou – A TEĎ PŘIŠEL ROZKAZ, ŽE JSEM ZKOPRNĚL! JÁ MĚL NA TU VEDLE VYPLACENOU KRASAVIČKU DOHLÍŽET ZA KAŽDOU CENU – a to i za tu, že bych si ji Měl VZÍT! To jsem vykulil oči! Zprvu jsem myslel, že je to vtip. Že si rada dělá frky, když se nějak dozvěděl, co se strhlo u sousedů. Nedělal. Nedělal – a proti svým zvykům dokonce vysvětlil. U té copaté nezbedy z venkova hrozila možnost, že je panská levobočka. Za každou cenu bylo třeba zabránit, aby uzavřela sňatek se šlechticem – nebo s ním sama měla levobočka. A to druhé hrozilo. Sousedé odnaproti to ještě nevěděli, ale – byli z jakés panské přízně a jejich synovi na kadetce hrozilo zdědění nějakého titulu. U vojáčků už ho pohlídají – ale tu holku: Pryč ze scény! A na můj účet, když už jsem mimo akci! Nezbylo, než přijmout. Po letech služby už se neuvolníte, ani když bratr zemře. A šlo to snadno. Kolegové pomohli. K radům přišla stráž – a jakž takž probranou dívku odvedli do Nápravné Kárnice Dívčí. Když pro ni za pár dní přijeli uzoufaní rodiče, radová jim zcela spontánně odmítla otevřít, jen z okna teatrálně vyházela všechny její věci. Nu a při sbírání jsem na ně „náhodou“ natrefil, křesťansky pomohl, a když jsem je ujistil, že Tam, do ústavu už do dalšího dne nemohou, došlo to tak daleko, že jsem je pozval na noc. Byt byl připravený, já měl řeči schystané i nacvičené – a oni byli tak roztomile čítankoví domkáři z nuzné vísky, že šli jako po drátku. „A – nevzal byste si naši Rézku k sobě vy??“, „Napadlo“ v podvečer při viržínku, konečně, vzmuženého tatíka. Mátinka zatajila dech! „Ech, to raději nechtějte, pane!“, já na to pozvolna a jen máv cigárkem. „Ona je Rézinka moc hezká dívčina – a jistě hodná i šikovná – byť tedy klopýtla. Jenže, víte – já… Já už jsem taková povaha,… Nátura,… Já bych byl na vaši děvenku moc a moc přísný…!“, řekl jsem podle nejčistší pravdy. Oba jen nadskočili! „A – a to je dobře…!“ „To vůbec nevadí…!“ „Jenom,…!“ „Jen všecko, všecičko, co holka zasluhuje…!“ Dohodli jsme se, raz dva. Když jsem je ráno odváděl na vlak, měl jsem v náprsní cigár-tašce papíry, že i kdyby cestou domů umřeli, moh jsem si holku vzít úředně jak za služku, tak za ženu. Počkal jsem do konce měsíce. V ústavu pracovali dobře – a já dostával nové nasazení. Správčí dohled nad malou horskou vesničkou. Byl tam moc šikovný malý domek. Rézu vzít sebou za služku – a časem přejít k námluvám. Šel jsem do zařízení, vše bylo připraveno. Vedla ho postarší, energická řeholnice – které i tvořily velkou část personálu. Zbytek – hřmotné ženštiny, kterým by člověk svěřil i jančivý dobytek. Lidé si odtud laciné služky a podobně brávali běžně. Stál jsem téměř v řadě. Abatyše ale jen kývla a podotkla, že všechno souhlasí, je tu jen předávací předpis. To jsem nechápal, ale – stačilo koukat. Přivedli Rézu.To byla podívaná! Šedý šátek na vlasech, kotlovité šaty téže barvy až nad kotníky, na bosých nohou jen hrubé pantofle. Tvářička skloněná, ručičky sepjaté,… Musela se zout, bosa kleknout pod křížek na zdi a začít se hlasitě modlit. Jenže! Na předpažené ruce dostala modlitební knížku – a dohlížející vychovatelka se při prvním slově sklonila – a pravý nehet svého napřáhlého ukazováku nechala rozkmitat po dívčiných bosých chodidlech! Začala Rézinku lechtat! Nestačil jsem zírat! Copatka se tak-tak že nezajíkla, ale statečně říkala modlitbu dál, byť se celá cukala a rukama jen poškubávala, div kniha nespadla. Ale – vydržela! Rákoska, pozdvižená rukou abatyšinou ke slovu nepřišla. Pak dostala oblečení od punčoch a střevíců přes černé šaty po veliký bílý čepec.
Šli jsme na vlak.
Najednou mi došlo, že nevím, zda mne poznala… a hned se mi to potvrdilo!
 „P-pp, pardon…??“, troufla si špitnout, když jsem zakoupil jízdenky.
„M-my jedeme pryč z města, - milostpane?“, vybreptla tichoučce a skoro toužebně.
Když jsem přitakal, tak málem zaslzela blahem! Cenové skupině našeho vozu se celá podivila a jak jsme pak jeli čím dál víc dál a dále – byla stále šťastnější a spokojenější.
Za „Velikou řekou“, už byla šťastná – a hory ji nadchly.
Pak tu byla poslední zastávka, bryčka s věcmi – a cesta k vesničce – i domku za ní. Tam zažila šok! „Vilibald Kochler??“, přeptal se náčelník místního četnictva – spolu s dosavadní hospodyní, Bertou. Vysokou, hřmotnou a ráznou ženštinou, co si hravě poradila s dvěma chlapy.
To zůstala Rézinka koukat!
Konečně mne poznala!
To bylo překvápko!
Ale jinak zas šlo všechno hladce.
Přivezené věci nanosil kočí, ostatní bylo dávno nastěhované – a Berta měla přehled dokonalý.
První den v novém místě proběh jako voda. Já měl, zjednodušeně řečeno, objíždět okolí a dohlížet na zdroje panských důchodů. Uniformu jsem neměl, zbraň jo. Shledal i pozdravil jsem se s místními, okouk terén – v každém smyslu – a vrátil se „domů“. Ženské se činily! Bertu, manželku místního hlídače vinic, nadchlo, že při druhé síle nebude mít menší plat! Na otázku, zda bude mít nad holkou darebnicí (poznala úbor s čepcem) moc – souhlasil jsem – když to budu předem vědět – a schválím to. Zatím však nebylo třeba. Réza se snažila ze všech sil – a v ústavě jí naučili myslet jen na to, co dělá – a dělat má. V podvečer bylo vše schystáno. Večeřeli jsme společně – a Berta se rozloučila. Nade ctí a důstojností „čepcovky“ se nepozastavovala. Teprve tehdy se Réza začala ošívat – a cosi ji svědilo na jazyku. „N-n-na – nabijete mi… Milostpane??“, vykníkla konečně. Koukl jsem po ní. „Ano – jakmile něco provedeš.“ Nechal jsem ji nadskočit úlekem – a zase uklidnit. „A-allle…“, dostávala ještě ze sebe. „Nu,…?“, vpravil jsem se kapinku do tatíčkovské role. „A-ale… My se vám posmívali?!“, vyhrkla s překotnou ustrašeností. Tak nezapomněla! „On se smál. A tady máš klíč!“, dostala železo od pokojíka, který měla nadále obývat.
Život se rozběhl příjemnou částí. Víska v horách byla rozkošná, klidná –a já zdárně rozváděl sblížení s Rézou. Službu jsem zvládal, Réza se snažila, o jejím klíči už všichni věděli – a čepec jí nikdo nevyčítal. A přece se na nebi mráčíčky ukázaly!
To už tak nějak musí i být.
Rézinku si vzal do hlavy místní pan adjunkt! Takové vzrostlejší vydání toho fajnového jelimánka ze starého domu, v daném případě s knírkem. Haur a lórd až na půdu – co se, vím ze služby, v každičký krízi sesype první. Enómže – šarm měl a s holkama to uměl… A tak se stal pěknej zášmodrch! Réza s Bertou šly právě od kupce – když se na ně vrhla vypasená černovláska! Byla to Emila, dcera mlynáře, které se zdálo – a možná právem, že ji chce adjunkt Kurt nechat – a zkusit to s Rézou. To byla pranice! Štěstí, že Berta tak brzy zasáhla, jinak se holky škubaly na smrt. Lidem to bylo spíš k smíchu, ale zlá krev z toho taky byla. Mlynář se čertil – adjunkt se mu nezdál. Však taky chyt řádnou voprať, dceři spral hřbet – a běžel na mladého. Rézu vzala Berta domů. „Projít jí to jen tak nesmí! To by bylo na spor!“, prohlásila – a měla pravdu. S povzdechem jsem souhlasil – a svolil k naplácání. „Ale pán bude přitom!“, vyhrkla copatka – a my chvilku zírali i s Bertou. Ale, hned bylo po váhání. „Nu tak, kalupem!“, houkla záhy starší hospodyně už jaksi smířeně – a podrcla Rézu k pokojíku. Ta poklusla, ani nepípla. „Ták, tady se přehni, holčičko…!“ Ohnula ji přes pelest, (měla postel, ne staré kanape, jako v kamrlíku u radových) a bez cirátů jí vyškubla sukně i spodničky… Nu, zkrátka – párkrát jí pleskla přes holou – a bylo. Obě se nakonec krapet i zasmály. To ještě zlé nebylo. Adjunkt Kurt navíc mlynáře spráskal do bezvědomí a Emilu si vzal. Epizodka byla pryč.
Ale pak!
Už jsem řekl, že v rutině jsou chyby. To je pravda. Proto jsem dbal, abych svou vlastní rutinu vypěstoval do užitečných návyků. Povedlo se. Stal jsem se člověkem, který si mimo jiné, rutinně, bezděčně, dává pozor. A tak jsem si Toho i všiml.
RÉZA VEDLA TAJNOU KORESPONDENCI!
ANO!
PODLE VŠECH PRAVIDEL!
Byl to šok, ale další užitečný zvyk byl – nedávat na sobě nic znát. A to tím spíš, čím víc vás to zasáhne. Krátce – ta holka psala a i posílala depeše. Nepokoušel jsem se k nim dostat, ani je sledovat. Jen jsem o nich hodil avízo. A pak už se věci děly samy. Je nota bene zajímavé, kterak věci dávají smysl, když na ně hledíte nestranně.
-Moje „výslužba“
-Stachova „sdílnost“
-„Štěstí“ s dohledem nad pěknou holkou…
Samé nesmysly!
Penze v naší službě neexistuje, prozrazení čehokoli je neodpustitelné, a štěstí… O to se musí u mimo službu starat každý sám.
Nu zkrátka – když To přišlo, nebyl jsem překvapen. A nebýt překvapen – to je půlka připravenosti.
Byly jakési svátky, Berta je slavila doma, a já… Já od Rézy dostal místo večerní melty „Vávrovský“ kafé. Tak jsem ho jako vypil – a hnedle u stolu „usnul“. Hezkéhorské počasí se záhy – přesně o Slunce západu, změnilo na bouřlivé, Réza se převlékla – a vyrazila. Já taky. Jen tu míchaninu jsem nalil kocouru Belialovi. Ten si dával! Byla ze smetany.
Byla to klasika.
Podloudnické stezičky znal v kraji každý a hranice nebyla až tak moc daleko.
Snažila se, ale chyběl jí cvik a grif. Nebylo těžké i sledovat – a bylo lehké odhadnout, že takové krásce přijde spojka naproti přes pomezní kámen. Tuhle chybu dělá spousta mužských kolegů. Potkali se, vobjali se, - horoucně… A ňákej trouba z naší strany zakop o kámen! On začal hned střílet, ona zdrhat. Jeho jsem odpravil já – v šeré střelbě jsem od prvu dobrej, jí drapli po pár sázích. Ta ječela! Já dokráčel k mrtvole, vykop jí z ruky kvér, druhou odkop od těla, třetím kopnutím jsem ho převrátil – a hele ho!
TATÍNEK GALÁNA JELIMÁNKA ODNAPROTI!
Inu, jo!
Kterak to říká stará průpovídka:
„Copak mají tatíček se synáčkem společnýho?? – Sousedovic služku!!!“
Napřímil jsem se a mrknul po přicházejících patrolách. Rada Stach mezi nimi nechyběl.
„Žádnej zděděnej titul, žádná levobočka, žádná penze!“, pronesl jsem namísto pozdravu. V odpověď se hořce ale upřímně zasmál.
„Omyl, - tak trošičku…!“, opáčil rozverně. Přivlékaná Réza ječela. „Co – trošičku. Šlo o něj, ne?“, čut jsem do nebožtíka. „Jistě!“, souhlasil velitel. „Měl metodu!“, smál se. „Sehnal informace, opatřil si milenku, co mu je přenesla, zbavil se jí – a prodal, co měl!“ – odvedl nás za blízkou skálu. Nerad to říkám. Byl tam hrob. Čtyři holky. Pěkný. Zaživa.
Réza přestala ječet. A prát se.
Stach uzavíral případ a obrátil se k nám.
„Omyl byl, že nejsi ve výslužbě. Jsi. Ustanovuji tě civilem téhle oblasti!“
„A ona?“, nedalo mi to.
Schlíplá copatice sebou trhla.
Nadřízený se zasmál.
„Nech si ji…! Ale – drž v pořádnosti!“
Sebrali mrtvoly, uklidili, odešli. Čím tajnější policie, tím menší ciráty. My zůstaly s Rézou pod skálou sami.
Chvíli.
Pak jsem ji…
Vzal za ruku, (jen sebou škubla) a odved zpátky do chaloupky.
Čím blíže jsme byli, tím více „pomrkávala“.
Šli jsme kolem pár bříz, lísek,…
Když za námi zaklaply dveře, kapinku vydechla. Mrk jsem po kocourovi, spal jako dřevo.
Její ruku jsem nepouštěl.
Pokýv jsem k věšáku. Visel na něm bandalír – nošený ke zbrani.
Skousla dolní ret, ale poslechla – podala.
Šli jsme do pokojíku.
Opět beze slova.
Chápala a sáhla po šatech. Sukně, spodničky,… Od pasu dolů nahatá se natáhla na postel a obemkla pevně do polštáře zabořenou hlavu.
A já začal bít.
(„Jazykem“, kterak se říká.)
Co živ bych nepomyslel, jakou já umím mít zlost!
Kolik jsem jí vysázel, netuším. Ondlela a probrala se ale několikrát.
Křik se střídal s pláčem i němým sípěním, dobrovolné držení se střídalo se rvačkou, jak jsem ji na místě musel tisknout…
Fialová.
Ano.
Fialová od zad po ohbí kolen byla.
A stonala pár neděl.
I přísná Berta byla zprvu vedle, - když jsme jí ale, skoro pravdivě, řekli, že chtěla utéct, di, že jí nepřidala.
Ještě ten rok jsme se vzali.
A tak začla nová část…
Mojí služby.

Lenčina péče

$
0
0
Před rokem jsem dostal poprvé na zadek. A to od osoby, od které jsem to opravdu nečekal. Od Lenky, mé kadeřnice. Ale hezky popořádku.
I když jsem se z Petřin, okrajové čtvrti Prahy, přestěhoval před dvěma lety, dále jsem se pravidelně do místního kadeřnictví vracel upravit si sestřih. Kadeřnice Lenka mě měla perfektně v ruce, byla rychlá a profi.
Za tu dobu, co jsem k ní chodil, jsme probrali hodně témat. Takže jsme o sobě věděli povšechně to důležité. Že máme oba partnery, kam jezdíme na dovolenou, jaké jsou nové filmy a tak.
Jenže.
Nejsem sice vůbec typ na nevěru, ale rád se dívám, hrozně moc. Lenka má malá pevná prsa, normálně štíhlé nohy, a obléká buď sukni nebo bokovky, klasicky v kadeřnické černé. Takže, není to žádná supermodelka. Ale prostě jsem si nemohl pomoct.
Vím, že většině holek a žen to není příjemné, to “svlékání očima”. Ale u Lenky jsem to – aspoň podle mého dojmu – úspěšně skrýval. A evidentně byla zvyklá. Na co jiného se taky před zrcadlem v kadeřnictví 20 minut máte koukat.
---
Jednou ale vzala obvyklá stříhací seance hodně jiný směr. To úterý jsem měl rezervaci už na 7.30 ráno a když jsem dorazil, byl jsem první a jediný “pán na holení”. Ze začátku stříhání probíhalo jako obvykle. Jak mezi námi panuje sdílnost, tak se Lenka do stříhání svěřila, co se stalo její kamarádce:
“Jsem z toho trochu vedle. Kámoška zjistila, že její přítel jí zahýbal. Teď mají tichou domácnost a prý by mu nejradši nařezala.”
“Hm, to se stává, je to život”, odtušil jsem.
“Vtipný na tom je, že ona to s tím nařezáním myslela vážně,” Lenka obrátila oči v sloup na znamení ujetosti její kamarádky, “ale on se samozřejmě nechce nechat.”
Chvilku bylo ticho. Na mysl se mi neodbytně vnucovaly vzpomínky na povídky a obrázky s tematikou spankingu, které si nedokážu na internetu odříct. Pak, nevím co mě to napadlo, prostě jsem nejspíš chtěl už obrátit list, jsem dokonce nadhodil:
“Hodně lidí by potřebovalo dostat na zadek, a to pravidelně.”
Lenka se zasmála:
“Neříkejte Romane, že byste zasloužil i vy. Vždyť s přítelkyní jste spokojený. Ale jestli už moc vyzvídám, tak se omlouvám.”
Chvilku bylo ticho. Tak asi dvě minuty, kdy znělo jen cvakání nůžek a Lenka na mě občas opatrně mrkla. Pak jsem se odhodlal k odpovědi.
“Jsem samozřejmě věrný.”
“To jsem si myslela.”
“Jenže... Myslím, že důvodů k tělesné korekci by se asi pár našlo.”
“Ale. Chodíte pozdě do práce, že?”, zasmála se Lenka.
“To snad ani ne.” Chvilka ticha. “Ale koukám se na ženy, asi trochu moc.”
“Tak pokud jim je aspoň sedmnáct, tak to je normální ne?”, trochu se začervenala. Tušil jsem proč.
Teď už jsem to nechtěl hloupě zahrát do autu a byl jsem si jistý, že to Lenka unese. “No hlavně teď v létě se koukám i trochu pod sukně, do výstřihu a tak.”
Teď bylo chvilku ticho na straně Lenky. Klidně to mohla zahrát do auto ona, třeba nějakým vtipem. Jenže se ukázalo, že Lenka nemá se směrem, který to nabralo, žádný velký problém a že se docela baví.
“Takže pod sukýnky se nám dívat se vám zalíbilo. Hmm. No, říkal jste důvody, takže co dalšího?”
Polknul jsem.
“No někdy večer se podívám i na internetu na takové ty hambaté fotky, nebo na povídky...”
“Jo, takže nic netušící holky někdo vyfotí ohnutý nebo se zvednutou sukní od větru a vy je potom v pohodlíčku šmírujete.” Ta věta zní výsměšně, ale Lenka zachovávala odstup a prostě jen pokračovala ve vtípcích.
Stříhání se nachýlilo ke konci a najednou se změnilo téma. Dolaďovali jsme sestřih, Lenka mi opláchla vlasy, takže se zdálo, že diskuse skončila.
Jenže po zaplacení, ještě pořád jsme byli sami dva, mi Lenka s úplnou samozřejmostí říká:
“Jestli stojíte o nápravu, tak bych vám uměla pomoct. Můžete přijít sem večer ve čtvrt na devět. Mám dnes na starosti úklid a budu tady sama.”
Zrychlil se mi tep a zastavil dech. Bylo to hrozně zvláštní, ale naprosto mě nenapadlo, že bych se z toho chtěl vykroutit. Jen jsem slyšel, jak ze mě vlastně samo vypadlo:
“Myslím, že to potřebuji. Večer se mnou můžete počítat.”
“Tak to se budu těšit,” zamrkala na mě šelmovsky Lenka. “A vezměte i nějakou tu nápravnou pomůcku. Asi víte, co tím myslím.”
Já jsem musel být červený jako rak: “Taky se těším, tak nashledanou.”
“Nashledanou. Teda večer, pokud souhlasíš, tak ti budu tykat. Abys nebyl překvapený.”
“Aha, no myslím, že budu mít jiné starosti,” pokusil jsem se o vtip.
“Taky si myslím,” opáčila moje kadeřnice se sladkým holčičím úsměvem.
---
Stav, ve kterém jsem se ten den nacházel, vám asi na tomto webu nemusím popisovat. Připadal jsem si jak ve snu a byl jsem jak na trní. Na jednu stranu jsem se těšil. Na to, jak teď zažiju na vlastní kůži to, co jsem si dříve jen prohlížel na obrazovce notebooku.
Na druhou stranu jsem neměl tušení, co se v Lence skrývá a co na mě chystá. Nejsem příznivcem násilí a o sadistický zážitek jsem nestál. Měl jsem ale někde hluboko uvnitř důvěru, že s Lenkou budu v dobrých rukou a že to zvládnu. Snad.
Hodiny ubíhaly jako voda a najednou bylo 8:12 a já stál před kadeřnictvím. Uvnitř naprostý klid a světlo, spíš to vypadalo jako opatření proti zlodějům. Za dvě minutky ale zezadu najednou přiběhla Lenka. První věc, která mě překvapila bylo to, že absolutně nebyla překvapená nebo zaražená, že jsem přišel. Sebevědomě a vesele odemkla dveře a úplně mě odzbrojila otázkou: “Ahoj Romane, přišel jsi stáhnout kalhoty?”
Zastavila se ve dveřích a bylo jasné, že to není řečnická otázka. “Ano prosím,” zmohl jsem se na odpověď, a naprosto mi najednou došlo, v jaké jsem situaci.
“Tak teda pojď,” zasmála se Lenka.
---
Následoval jsem Lenku na patro, kde byly dvě stříhací židle se zrcadly.
“Počkej chviličku, jen se převléknu.” I když jsem přivřenýma dveřma nic neviděl, bylo slyšet Lenky převlékání. Za malou chvilku se vrátila v modré sukni a bílém tričku, které rozhodně nebylo neprůhledné a rýsovaly se pod ním černé košíčky.
“Uf, už jsem to musela shodit. Taky ti to bude víc vyhovovat, když už jseš na ty sukně, co myslíš?”
Jenom jsem se útrpně usmál. Takže hra začíná. A Lenka vzápětí přitvrdila.
“Ráda bych slyšela odpověď. Tak co šmíráčku, co nám hledáš pod sukněma?”
Vůbec jsem se k odpovědi neměl. Vnitřně sice vím, že to vlastně není nic divného a že je to normální a dělá to většina chlapů. Jenže něco jiného je na koberečku to popisovat stejně staré holce pěkně do očí.
“No já čekám Romane. A mám času dost. Ale abys to pak neměl horší.”
“Líbí se mi kalhotky.”
“Aha, takže jenom kalhotky. Moc pěkný. A to co je pod nima už ne, to tě nezajímá?”
“To taky, prosím.” Byla ve mě najednou malá dušička.
“Moc dobře. Potřebuješ na zadek jako sůl, chlapečku. Copak sis přinesl?”
Z tašky jsem vytáhl malou úzkou vařečku, pro kterou jsem se zastavil v mém bytě.
“Vypadá šikovně. Tvoje prdelka půjde do červena Romane. Tak si rovnou sundej boty, kalhoty a ponožky.”
“Ano prosím.”
Vůbec nebyl prostor na diskusi. Vlastně, přišel jsem dobrovolně a kvůli tomuhle. Nedávalo žádný smysl odmlouvat. A vůbec mě to ani nenapadlo. Kromě obav a stresu jsem totiž najednou pocítil jiný silný pocit. Hrozně jsem se těšil na tu úlevu, až dostanu za svoje šmírování na zadek.
“Nejdřív zahřívací kolo. Na hambatých stránkách jsi určitě jako doma, takže pro tebe určitě žádná novinka.” Hm, tedy Lenka se vyzná... Nevěděl jsem, jestli je to dobrá zpráva, nebo spíš horší.
Lenka odsunula židli od jednoho zrcadla stranou. “Pojď prosím k židli a opři se rukama o sedák.”
Když jsem se Lence ohnul, tak přistoupila za mě. Cítil jsem se naprosto “dole”. Lenka vzala klidně košili, vyhrnula ji a založila. Teď jsem měl od pasu dolů jen žíhané elastické trenky. Pak byla kousek nahá záda a až pak začínala založená košile. Stál jsem mimo zrcadla, takže jsem se neviděl. Zatím.
“Takže tebe zajímají ženské kalhotky.”
Chvilku bylo ticho.
“Neslyšela jsem.”
“Ano prosím, Lenko.”
Lenka se napřáhla a začala mě přes trenky vyplácet. Bylo poznat, že Lenka pracuje rukama. Rány byly přesné a zlověstně pleskaly. Po asi šesté ráně jsem začal sykat a vzdychat.
To ale nic nezměnilo, a ani nevyvolalo žádnou ztrapňující poznámku. Lenka úplně samozřejmě pokračovala dál, jako by s projevy bolesti počítala. Úplně stejně samozřejmě, jako mi před půl hodinkou otevřela a pustila mě pro výprask.
Asi po patnácti pleskancích přestala. Těžce jsem dýchal a vzhlédl jsem za sebe. Lenka byla trochu červená od námahy, svůj pohled stočila z mého pozadí a přímo se mi podívala do očí. V tom pohledu z ní sálal klid a samozřejmost. V mém pohledu byl stud, ale zároveň jsem vůči Lence pociťoval autoritu a poslušnost.
“Jak se ti to líbí?”
“Bolí to, Lenko.” Všiml jsem si, že v odpovědích najednou automaticky přidávám oslovení.
“Tak to ráda slyším. To má bolet.”
Lenka ke mě bez průtahů přikročila, levou ruku mi položila na okraj košile. Následovala druhá série vyplácení rukou. Sykal jsem průběžně, ale myslím že trochu míň. Taky jsem se hodně uvolnil a můj stres opadnul. Taky opadnul stud. Cítil jsem, že vůči Lence vlastně nemám co skrývat. Že stejně jako si můžu dovolit otevřenost co se týče mého šmírování, tak sem patří i otevřenost co do pocitů a bolesti.
Druhá série obnášela asi dvacet pleskanců přes trenky. Ke konci už mě začala kůže pěkně pálit. Začal jsem litovat holky z fotek, které dostávají na holou. A napadlo mě, připraví mě Lenka snad i o moji poslední tenkou ochranu zadečku i soukromí?
Odpověď jsem se dozvěděl vzápětí. A nebyla to Lenka, kdo mě o ni připravila:
“Romane, chci si zkontrolovat, jak ti červenají zadní tvářičky. Stáhneš si prosím trenky?”
Po sérii příkazů najednou prosba. Jenže Lenka asi dobře věděla, co dělá. O to to bylo ještě horší. Zčervenal jsem ještě trochu víc, zavřel jsem oči a skrz mi prošly dvě malé slzičky:
“Ano prosím, Lenko.”
V předklonu jsem dal ruce dozadu, nahmatal jsem lem a stáhnul jsem si prádlo do půlky stehen. Byl jsem předtím mírně rozkročený. Lenka však neřekla jinak, neodvážil jsem si postoj změnit. Aspoň mi takhle trenky nepadaly níž.
“Máš pěkné trenky. Mám vlastně doma podobné kalhotky.”
Ohlédl jsem se a způsobně se usmál.
Lenka ale neztrácela čas. “Fajn, tady jsme hotoví.” Rukou mě začala promasírovávat půlky. “Je už pěkně horká, prdelka.” Pořád jsem byl cudně otočen zády.
“Romane, teď k tvému prohřešku. Protože ti očumování nedělá problémy, tak z tvých tajných místeček nebudeme taky dělat vědu, co říkáš?”
S odpovědí už jsem nechtěl otálet. “Ano prosím Lenko.”
“Aspoň si zkusíš, jaké to je. Nebudu tě nějak šetřit. Takže si rovnou ty svoje veselé “kalhotky” stáhni úplně a přidej je ke kalhotám.”
Stáhnout si “kalhotky” nebyl takový problém, ani přechod k mým věcem. Cesta zpět, čelem k Lence, ale byla hrozná. Najednou jsem nevěděl, kam s rukama, samy mě šly dopředu. Lenka tomu udělala krátký proces.
“Tak, teď si zahrajeme na ty tvoje stránky,” pokračovala Lenka. Pojď k zrcadlu a postav se rovně, ruce podél těla. Přisunula si židli a posadila se přede mě s vařečkou v ruce. “Takže kvůli téhle tvojí chloubě si komplikuješ život? To asi večer nezůstává jen u prohlížení, viď?”
“Ne prosím,” špitl jsem. Díval jsem se pod sebe. V místnosti bylo hrobové ticho. Cítil jsem na sobě Lenky klidný pohled. Nedívala se na mě vůbec trapně, prostě jen výchovně. V jejím nerušeném pohledu na moje cudné partie byla výchovnost a spravedlivá odveta.
Najednou Lenka udělala něco, co jsem nečekal. Chytla si lem trička a elegantně si ho vyhrnula ke krku. “Takže tohle si představuješ?” K odpovědi jsem se neměl.
“Víš co? Tak já si to triko sundám. Vyrůstala jsem s mladším bráchou a s prsama problém nemám. A taky vím, že kluci jsou v tomhle věčně nevybouření. Teď tvůj zadek zaplatí za to, co si dopřáváš vepředu, Romane. A aspoň se budeš víc stydět a pohled pod naše šaty nebudeš mít spojený jen s příjemným.”
Lenka si přetáhla tričko přes hlavu a složila ho na opěradlo židle. Pak se ke mě otočila a dala ruce v bok. Z její postavy v sukni a černé podprsence vyzařovala jemnost, ale taky dívčí nadhled a sebedůvěra.”
“Tak Románku, otoč se, opři se o zrcadlo, odstup nohama dozadu, rozkroč se a vyšpul na mě zadek.”
“Ano prosím.” Udělal jsem, jak mi Lenka řekla.
“Podívej se do zrcadla.” Podíval jsem se před sebe. Stál jsem přímo zády proti Lence, která mě měla jak na podnosu. “Takových fotek jsi pár viděl že? Tak dopřej počestné kadeřnici, ať ti to za holky vrátí. Můžu tě ujistit, že v tuhle chvíli přede mnou nemáš žádné tajnosti,” pronesla vesele. “Souhlasíš že jsi tady dobrovolně?”
“Lenko, prosím tě o potrestání, jak to uznáš za vhodné. Moc mě mrzí, jak se chovám.”
Neodpověděla, ale jen se tlumeně zasmála, tak hluboce. Bylo v tom její vědomí kontroly nad situací. Přistoupila ke mě, pořád se mi dívala do očí a pravou mi přejížděla zadek. Levou si mě přidržela zepředu a zjistila, co zjistit musela. Ještě jednou se na mě krátce podívala a bylo vidět, že ji to nevyvádí z konceptu.
“Romane, teď vařečka souhlasíš?” Pokýval jsem souhlasně hlavou a čekal.
Lenka si vzala vařečku, přistoupila ke mě a chvilku varečkou jezdila po levé i pravé půlce. Pak mě lehce pleskla napravo, pak nalevo. Chvilku nic. Pak zase plesknutí napravo a nalevo. Nebyla v tom žádná síla, jen švihání.
Určitě bych to vydržel bez hlasových vzdechů. Ale nemohl jsem si pomoci, a po každé ráně jsem potichu dechem vzdychl “Jau.”
Lenka asi po deseti plesknutích na chvilku přestala. Klekla si za mě a věcně mi přejela po kůži. Pak se postavila bokem, naše pohledy se zase potkaly v zrcadle. Zase to byla ta samozřejmá Lenka a bylo jasné, že teď to pojede. Lenka mě začala střídavě a v podstatě strojově vyplácet, a tentokrát přidala sílu. Já jsem z tichého “Jau” přešel na holčičí jaukání.
“Hezky se rozkroč a vyšpul na mě zadek Romane, aby jsi můj výprask ocenil,” zadýchaně mě poučila Lenka. Vůbec mě nenapadlo vzdorovat, prostě jsem to udělal tak, jak to nejvíc šlo.
“Takhle vyšpulený jsi asi ještě nebyl viď?” zeptala se. Jenom jsem se na ní přes zrcadlo podíval a nemusel jsem nic říkat.
Lenka se zasmála. “Mám mladšího bráchu a ŘekNu Ti: VšiChni Jste Stejný.” Lenka přešla do rytmu říkanky a velká písmena značí, kdy přišla rána.
Teď už mě ale zadek hodně bolel. “Jau Lenko, Jau prosím, Jau dost, Jau Lenko, Jau prosím, Jau prosím prosím prosím.”
Lenka se tím nenechala rušit, bylo jasné, že to považuje za součást celé věci. Prsa i s podprsenkou jí poskakovaly a když si všimla, že i přes sténání jí na ně koukám, tak se jen pousmála. Nebylo v tom absolutně žádné svádění, prostě jen samozřejmost “starší sestry”.
---
Výprask najednou skončil. “Tak, jsme hotovi.”
Udýchaně jsem zvednul hlavu, stále ještě v předklonu a rozkroku.
“Můžeš se postavit a podívat se na svůj zadek.”
Postavil jsem se a natočil se šikmo zadem k zrcadlu. Bylo to šílené, zadek byl temně rudý. Lenka mě klidně a pobaveně pozorovala. Stál jsem vlastně čelem k ní bez jakéhokoliv zakrytí. Jenže. Atmosféra byla plná naprosto zvláštní důvěrnosti, vůbec jsem vůči Lence necítil stud. Bylo to v pořádku.
“Romane, doufám, že si to budeš pamatovat. Cestou si kup mast proti bolesti. Nebudu ti říkat značku, pěkně paní lékárnici řekni, co potřebuješ ošetřit, ano?”
“Ano prosím, Leni.”
“Obleč si trenko-kalhotky a pojď k zrcadlu.” Natáhl jsem si prádlo a šel za Lenkou. Ta stála u zrcadla a přes něj se na mě dívala. Stál jsem před zrcadlem a skrz trenky mi “to” evidentně vyčuhovalo. Prostě elasťáky.
“Dej si ruce za záda,” řekla Lenka, a já si dal ruce dozadu jakoby v bok.
Lenka mě levou rukou chytla za ruku, do pravévzala vařečku a začala mi přejíždět pomalu nahoru a dolu vzadu po “kalhotkách”, ale hrozně jemňounce a hrozně pomalu. Občas mě ještě pleskla. Dívala se na to, co dělá, a chvílema mrkla s úsměvem do zrcadla. Pak se zasmála, řekla něco jako celej brácha, a šla si vzít tričko.
Když mě vyprovázela, tak mi ještě řekla: “Doufám, že si to budeš pamatovat. Zase přijď na stříhání. A počítej s tím, že se tě zeptám.”
“Ano Lenko.”
---
Pomalu jsem dojel do noční lékárny. Bylo už skoro deset a byla tam jen lékárnice. Poprosil jsem o mast na bolestivou kůži.
“Jaký přesně ale druh bolesti?”
Bylo mi jasné, co jsem slíbil Lence.
“Dostal jsem od kamarádky vařečkou.”
Paní se najednou začala starat. “To je ale víc možností. Musela bych to vidět. Pojď sem.” Přistoupil jsem za závěs. Bylo chvilku ticho a paní si prostě počkala. Takže moje ruce nakonec zamířily k zapínání kalhot. Otočil jsem se a stáhnul jsem si je rovnou s trenkama.
“Hm, to je pěkný,” přejela mi paní jemně po zadku. “Rovnou ti to namažu.” Zašla dopředu a já tam zůstal s kalhotama u kolen a ohnutý.
Paní se vrátila, nanesla nějaký krém a pomalu ho roztírala. Potil jsem se a zadek byl v jednom ohni. “Ještě si to večer namaž”, poučila mě. Pak vzala za trenky a opatrně je nasadila na zadek. Než jsem si stačil natáhnout kalhoty, tak zavtipkovala: “Hezký trenky. Nejsou to náhodou kalhotky, zlobivko?”
Plaše jsem se ohlédl, natáhnul kalhoty a odtušil jsem: “Tak něco mezi.”

O ČERTICI-ROŠTĚNICI aneb PEKELNÁ-NÁPRAVA

$
0
0
Bylo, nebylo - stalo se, nestalo - v samotném Pekle. V tom pekle stál ohnivý trůn samého Satana. Pekelný kníže si hověl v sálavých plamenech a každičký pekelník, čert, ďas, rarach i plivník mu neustále musil hlásit, kolik duší zas svedl, zmámil a do pekla dopravil. Bylo-li těch duší hodně, či byly-li tyto před svým pádem poctivé, Satan se radoval. Radoval se - a rozkazoval, aby těm čechmantům roj holek pekelných, čertic a čertiček, bouřlivě aplaudoval. To ten houf holkatý tuze rád dělal. Však-kterápak pekelnice by hrdiny neopěvovala?? Byla však jedna, čertičandice jménem Roštěnice - a ta spokojena nebyla. Sama chtěla do světa létat! Svádět a pokouěet! Čertit a poštívat...! Jenomže to - co čertí holka, nesměla. Navíc byla, dle pekelných měr, velice slabá. Holka sic pěkná, černovlasá, jenomže - bez oháňky, bez kopýtek, bez blanitých křídel - jen pořádně rohatá! Mnohého býka by zahanbila! Nu, a jak se nespokojeností užírala, pekelně zašvindlovala - a do pekelných knih nakoukla. Tam vypozorovala, že jeden mládenec všem peklům napořád uniká. Jmenoval se Bijar a čerti na něj už prubnuli všelicos. O maminku přišel, macecha s bratry ho nemohli vystát, dědictví po otci nedostal, na vojnu musil, z boje mu šrám na tváři zůdtal, ale - dobrým a zbožným vždy setrval. Ba i těm pohanským zajatcům Tureckým milosti prokazoval - byť z jejich skutkův své nejlepší přátele přečasto pochovával. Když z vojny přišel - prázdný dům shledal. A co, dům. Spálenisko. Jak mor, tak lidé, vzali, co mohli - a oheň sebral, co osud zanechal. Bijar však nezoufal, nezlořečil a ani nezaváhal. Síly napnul, práci vynaložil, pilně se přičinil - a nejprve domkářem - a pak i chalupníkem sebe sama učinil. Pekelníci to na něj zkoušeli po bubácku, myslivecku, pansku, - i dukáty zkusili, ale - nic nepořídili.
A Roštěnice nápad dostala! Před trůn doběhla, že Bijara svodem k Peklu dostane zakřčela - a už na svět letěla. Satan se zamračil - a prohlásil:
"Když svádíš, tak sváděj! Ale když do úplňku Měsíce neuspěješ - POČLOVĚČENÁ ZŮSTANEŠ!"
A pekelná sázka byla uzavřena!
Bijar se prací obíral, sousedy zdvořile pozdravoval - a náhle postřehl, jak by se mu nad chýškou černavý obláček roztancoval. Jenom se pokřižoval. Pokřižoval a smutně vzpomněl, že zase k muzice pražádnou stužtičku nedostal. To bylo tak: V tom kraji byl obyčej, že dívka mládence k muzice zvala. Nu - a to tím, že mu kdys přes týden pentličku věnovala. Nu a Bijarovi - jak byl, přes své mládí a dobrosrdečnost - chudý a zjizvený, se mašle nedostávala a ani nedostala. Jenomže najednou kouká: Z květníku za oknem rudavá stužtice fáborně povívá! Však to sama Roštěnice spískala, co v mraku přiletěla - a nyní vše zpoza komínu šklebivě sledovala.
Však - To byl její plán! Že si Bijarovi osamělosti všimla! A to si umanula, že by ho svedla - a tak do pekla dostala. Jenomže - darmo se neříká: "Kdo válku prošel, ten peklo zná!"Čertici Bijar doposud nepotkal, čertí úklady však už předůvěrně znal. A postřehl i závan spáleniny. Tak si dal pozor. A dobře udělal. Po svůdné pentli sice sáhl, ale levicí, chráněnou rukavicí na těžkou práci. Pravicí si tajně sáhl pro růženec po otci. Jediné co po něm měl, ale - stačilo to. On zůstal ochráněn - a Roštěnice se stala obelstěnou. Uvěřila, že její čarovná stuha již Bijara zmámila.
Hupla ze střechy - a už si to kol plůtku nesla. Celičká, co sličná děvečka. A hned i se svým svůdným úsměvem na Bijara, - zda jí, prý že pansky přespolní laskavičce, bude o té tancovačce galánem. Jonák už ji měl v podezření, ale - do oka mu padla. Tak jen myslel na svůj růženec a přitakal. Šli spolu k zábavě a protančili večer. Všichni ihned věděli, že Bijar má přespolní nevěstu - a že je krásná. Roštěnice se cítila na koni, rozverně se podbízela - a že byla čertice čertovná - i ostatní mládence svůdně vydráždila. Až kvůli ní o půlnoci rvačka začala - a večer ukončila. To ale i s kavalírem ona sama zavčas vyklouzla. Jen se ještě i smála. A ještě se mládenci v šenku fackovali, už se říkalo, že Bijar má přespolní nevěstu, která je krásná, a že je to větroplacha nezdárná, co by řádně zasloužilla! Pár zatím šel - a Roštěnice si Bijara čím dál víc obcházela - a, jak věřila, taky - obtáčela. Věřila, že Bijara již plně ovládla - a že ho do pekel strhne, jen co ho ke hříchu pohne. Byla si tak jistá, že vůbec nepostřehla, jak mužova ostražitost vzrůstá. Jak už k chýšce přicházeli, vmáčkla se mu do náruče - a on ji na loktech přenesl přes práh. Čertice už se cítila být vítězkou - a docela zapomněla koukat kolem. A tak si nevšimla posledního střípku své porážky.
Po otci měl Bijar růženec.
Po matce mu, v ruině rodné chalupy, zůstalo zrcátko. Za zlých dob jeho nepřítomnosti spadlo ze zdi, prasklo - a nestálo za odnesení. Oheň mu pak ztmavil rámeček, ale - ušetřil ho. Jen křížek rytý v obrubě skryl. Bijar pak setrvalou tretu zdvihl a dal zpět na zeď, coby relikvii. A dobře udělal. Prasklinky ve skle tvar křížku udělaly. A plošky v odrazu pravdu ukazovaly. A že každý, kdo do dveří vstoupil, do zrcátka popatřil, tak Bijar uviděl - s kým že to na rukách do domku vkročil. Jenomže nespanikařil - a Roštěnice nepostřehla, že byla konečně prozrazena. Že je v pasti. Vzorně klidný Bijar dělal, jakoby zmámený opravdu byl. I přímo na postel dívčinu posadil. Ta se jen smála a už-už propad do pekel chystala. Jenomže mládenec najednou povídá, aby se chvilenku nedívala. A ona, husa hloupá, ho poslechla. Však jistě čekala, že ňákou nemravnost provede - a peklu propadne. Leč ouha! Jinak udělal! K slovu se tatínkův růženec dostal! Bijar z něj dva-tři smyčku udělal - a holce čertici na hrdlo dal!
Oj!
Ta vám hned vyjekla!
Jenže, už předobře chycená byla. Darmo se bránila, čertila, běsnila! Od tehdy Bijara poslouchat musela - byť snad ne úplně doslova. Jeho očím už byla čertice rohatá, byť tedy - co jará černovláska, stále moc pěkná. Takovou taky všem ostatním zůstala: Holčice švarná, stuha samá, košile vyšívaná, suknice rudá, každičká holinka moc pěkně vyglancnutá.
Ale ty móresy běsné! Jak byla chycená ve smyčce z růžence, stále svým pekelným jazykem vládla. A tak hned spustila! Nadávala, zlořečila, proklínala, klela, sejmutí se křikem domáhala - a náhle kouká...! Bijar si od kalhot svůj pásek odepíná! Hnedle se chystala uletět, proměnit, či aspoň poprat - to ale, skrz pouto, nesměla! Naopak, musela poslouchat! Pěkně ve světničce zůstat! Z postele vstát! Sukně si vykasat! Přes lavku stavěnou se řádně přendat - a výprask čekat! A jaký! Řádný! Řemebem vysázený! A na holou! Aj! A to vám bylo! Jak ohněm pálení! Horší! Tady to bylo i hanbaté stydění. Jej! To bylo křiku! A naříkání!





Však báby drchty, co se za nimi rozezleně pustily od hospodské rvačky, rády nakukovaly! Dveře byly zavřené - ale u okýnka místa dost, světnička malá, vidět všude! A tak mohly všecičky naplno okukovat, kterak si u chalupníčků dopřávají 'Koženou písničku'! A že byla dlouhatánská! Bijar "vyhrával", černovláska "prozpěvovala"...! A že celá trvala safraportsky dlouho! Všechny klevetnixe nakobec odcházely s úšklebky v dlaních, a chechtotem v pěstech. Celičký kraj tak snad už i před rozbřeskem věděl, že Bijar má přespolní nevěstu, že je krásná, že to je větroplacha nezdárná, co by řádně zasloužila - a že ji Bijar drží jak se patří zkrátka!
Roštěnice taky měla hromsky dlouhou noc! Bijar jí sice kavalírsky nechal postel a sám spal v přístěnku, ale! Vejprask řemenem! Na holou! Člověčinou nějakou! Před babami nějakými! Chycená v růženci...! Au! Do rána se, vleže na nose, zubila - šklebila, nakrucovala všelijak, ale - nepomohla si. Růženec držel - a držel dál. A hned od rána v tom vězela od nosu až po voči! Bijar si ji postavil po bok co pravou hospodyňku - a musila pracovat! Žádné hojení a konejšení zbité chudinky - jak si to čertičanda naplánovala! Jenom tím jazykem pekelničit mohla - což činila. Celý den se kolem chaloupky točila a tolik otravně prskala - až z toho pod plotem nejedna prašivka vyrostla. I drchta Dorota před jejím jazykem za humna utekla! A mužská omladina z vesnice jásala!! Všichni ti trošku míň zvedení jonáci mládenečtí už-už jen počítali, jak snadno prskavou nevěstu Bijaru odloudí!
Věci se zatím děly!
Rozčertěná čertice musela s večerem nuceně svedenou práci ukázat - A BIJAR JI NEVÁHAL UPŘÍMNĚ VYCHVALOVAT!!! To Roštěnice nečekala! To neznala! Z pekla jen pohrdání s posměšky - a u lidí chvála?! Sedinka ji sice ještě bolela, pusu ale ten den prvně otevřela - a nehromovala! Jen a jen ohromeně zírala.
I druhou noc lehala opatrně a sama, ale - i přes bolest, přemýšlela. Lidmi, co čerice - pohrdala, práci si z téže příčiny ošklivila, ale - teď byla člověkem lstivě přemožena, trestána - za práci chválena... A hříchem ho nezmámila...
Další den byla robota. Ta sice neplatila přímo pro Bijara, ten ale zas musel jít po«ct vorařům. 'Jeho nevěstu' však panstvo povolat mohlo! A povolalo! Starostovic jedináčkovský nynánek Cyrilek si jí povolal na sena. Roštěnice pod růžencem zas musela poslechnout - že to nebyl příkaz proti reguli. Ale pak! Se senem a vozem to ještě ušlo. Jenže na seníku! Vypasený valibuk Cyrilek se nejdřív frajersky předváděl - a pak na dívčinu "vyrukoval"! A to si dal!! To svévolný hřích spáchal - a byť čertí dívce klokoč nesundal - sílu jí nad sebou dal. Joj! - Ten to schytal!! Fancáků od holky vychytal, že to až počítat přestal a v uších ho pálilo, kterak mu pekelně vynadala! Záletnost ho sice přešla, zato paní starostová se děsně načepejřila! Jakpak se ta holota chalupnická synáčíčkovu přání protivit opovážila? A ještě ho bila?? Ještě se Roštěnice s mamánkem Cyrilkem prala, už ta starostová silné děvečky přivolala. Parta holek jarmarovitě udělaných na peroucí se Roštěnici skočila, snadno ji přemohla, a že – ač v právu, pod růžencem čertí sílu neměla, tuto ještě snadněji chytila a přidržela. Starostová přišla, poručila, parta drženou černovlásku přes špalek ohnula, sukni jí vyhrnula – a paní metličkou nalískala. A kolik! A jak! Ještě Cyrilovi koukat a počítat dala! I se radovala, když ten její zkažený ňůma ze zlosti, hlouposti, tuze moc přepočet – a notně přidal. Ale – nebylo na tom tetce s křivoduchým galánem dosti! Ještě dali černovlásku vstrčit do šatlavy – a do večera nepustili! Ať jí prý ženich doma pak ještě přidá, že se mu ze služby nevrátila – a doma tak práce stála! Řeč vesnická zase roznesla, kterak se dívčina nedala – a doplatila… Roštěnice ležela v šatlavě, sedět nemohla – a divže nebrečela. Křivdě a ústrku múc dobře rozuměla, do pláče jí – půl ze zlosti, půl z lítosti, bylo. Nebýt pod růžencem – hnedle by do pekla utekla! I ty zlé duše si na cestu vzala! Jenomže – nemohla. A bylo hůř! Že se ve vsi šatlava otevřela, to se vrchnost na zámečku dozvěděla! A mladého pána zvědavost jala, jakápak holčice že se to starostenstvu postavila?! A dal si pro ni poslat pár hajduků! A už byla roštěnice na zámečku. A mladý pán?? O nic lepší, než Cyrilek!! Rovnou na ni - A ONA SE ZAS NEDALA! A milostpán šlechtic schytal stejně, jak panáček starostovic – ne-li víc. A rozpálil se víc, než paní starostová! Zas křik na hajduky – a zase mela! Jenomže – veliká! Deréž a lískovka! Tak! Utýranou dívčinu na lavici natáhli, pouty ukovali, sukně stáhli a sám mladý pán ji tolik ukrutně holí zbil, že ji div o rozum nepřipravil. Nebýt čertice nesmrtelná, snad by byla ubitá. Byla však bolestí málem až šílená a když ji po panském mrskutu pustili, vyhnali, sotva se odpotácela. Aj, to byla bolest pálivá! Domů… K Bijarovi, se těžce doplouhala, jak ňáká stařenka. Však ji ves už spíše litovala, nepočíta-li se ovšem ňáká ta duše křivě zkažená. Růžencem poráde držená čertí holčice k Bijaru musela, leč – domů, k němu I chtěla. Však právě tam byla za práci chválena – a v úctě, beze křivd držena.Teprve na prahu si ale vzpomněla. Že práci, co měla, opravdu neudělala. A tu ji napadlo, že Bijar mládenec jí zase naseká! Aj” Málem až na kolena padla! Další bití by, věřila – nesnesla…!! A tak se do male světničky doslova po kolenou vberchala a plačky prosila, by byla trestu za chybění ušetřena…!
A Bijar??
Čertice Roštěnice už sice v duchu napůl viděla, kterak ji zvedá, ohýbá přes koleno, zbavuje přidtžované sukně – a dává jí co proto…! Přinejlepším pak jen pleskavým naplácáním svojí pádné ruky, v horším případě si malovala odepínání jeho pásku.
Jenomže…!
Všechno bylo jinak!!

Bijar ji sice zdvihl a zbavil sukně – jenom zavzlykla, ale… On ji nebil! Ani přes koleno neohýbal! Naopak! K loži ji odnesl, moc něžně uložil, na nos – a místo výtek a ran měl jen jemná slůvka a hojivou mast. Však od lidí dobře věděl, co všecko zlovolná vrchnost se zlým panstvem dívčině provedli – a tak se uchystal. A Roštěnice?? Jej! Té se ulevilo! Však to bolení s ukrutným pálením bylo nad pekelný oheň! Ale… Ale ještě lepší byla ta úleva niterná! Nebil, ošetřil, litoval!! On… On ji měl rád!!! A jakkoli už od něj dostala bití, to bylo jediné, které si opravdu zasloužila… A najednou jí nebylo zle, když vzpomněla, že právě padnula úplňková noc. A ona prohrála sázku. Duše v pekle nebyla. A utýraná, opečovávaná Roštěnice čerticí být přestala. A nelitovala. Se jménem Roja u lidí zůstala – a ráda. Co žena Bijarova. A peklo se smálo! Proč? Protože všechna ta zlá svévole přiblížila peklu víc než jednu duši. Stačilo sbírat! A Roja sama?? Inu, ani ta tu čertovinu tak úplně zapřít nemusela! Šest holek Bijarovi dala, za léta co s ním žila. A už ta první byla pekelně čertovská rošťačka! A každá další pak proti té předchozí dvojnásobná! Jedna větší, než druhá!! A co na to Bijar?? O tom zas průpovídka jiná…!!!

Jeden den v jiné víře

$
0
0
Joachim se, tak jako každý den, probudil v osm hodin. Včera šel spát poněkud později než obvykle, a tak mu chvíli trvalo, než vstal z postele. Nejdříve vypnul klimatizaci a otevřel okno, aby do jeho ložnice začal proudit čerstvý vlhký vzduch od Labe. Když se oblékl, spatřil na stolku u dveří kreditní karty a klíče od auta jeho manželky Inge. Již několik let měli oddělené ložnice, a tak zprvu nechápal, proč pro jeho ženu tak nepostradatelné věci jsou zrovna tady, pak si ale vzpomněl na dohodu, kterou spolu včera uzavřeli.

Když si Inge před bezmála dvaceti lety vzal, byla druhou vicemiss Hamburku. Děti spolu neměli, a i když zub času již trochu její tehdejší krásu ohlodal, byla stále ještě atraktivní žena. Jenže, bohužel, o co víc jí pánbůh nadělil na hrudi, o to zase ubral v dutině lebeční. V žádném zaměstnání dlouho nevydržela a ani domácí práce nebyly její silnou stránkou. Naštěstí Joachim vydělával dost na to, aby měli pohodlný život, a tak se o jejich domácnost starala dlouhá léta Vera, imigrantka odkudsi z východní Evropy. Přicházela každý den ráno o půl osmé a odcházela v devět večer. Inge tak měla spoustu času na své koníčky, které ale také často střídala. Některé byly neškodné – to když jednou na jaře vstoupila do spolku, který protestoval proti zabíjení zvířat kvůli kožešině. Když přišla zima, bylo jí líto nechat svoje kožichy ožírat moly ve skříni a našla si jinou zábavu. Horší bylo, když se rozhodla udělat ze zahrady u domu útulek zatoulaných koček. I to jí ale naštěstí zanedlouho přestalo bavit. Manžela do svých aktivit nezatahovala, jen občas ho požádala o nějaký finanční příspěvek. Dokázala to pokaždé vysvětlit tak přesvědčivě, že jí Joachim vždy vyhověl. A teď se zdálo, že má nový vrtoch, kterého se týkala ta dohoda.

Včera po večeři ho Inge požádala o „vážnou“ rozmluvu. Chvilku chodila kolem horké kaše, pak z ní vylezlo, že chce konvertovat k islámu. Joachim nevěděl, má-li se začít zlobit anebo smát. Pro jistotu neřekl nic, a začal se tvářit jako při patrii pokeru, a nechal si vysvětlit, jak se ženy muslimů mají dobře. Žijí si spokojeně, nemusí si s ničím lámat hlavu, stačí, když dělají jen to, co jim manžel přikáže…
„Jenže,“ řekla nakonec Inge, „muslimka musí mít za manžela také muslima…“
To Joachima poněkud zaskočilo. Chce od něj odejít, a vzít si nějakého šaška, který místo klobouku nosí na hlavě srolovaný ručník? To se u soudu nasmějí, až jim řekne, proč se chce rozvést.  Jenže… dnes je v Německu možné všechno. Inge ale měla v plánu něco jiného:
„…a tak tě prosím, abys konzervoval k islámu se mnou.“
Teď se Joachim rozesmál. Jediné, v co věřil, bylo, že jeho fotbalový klub, Hamburger SV, je nejlepší na světě. Byl ale tolerantní, a pokud si fanoušci jiných týmů o tom svém mysleli totéž, choval se k nim shovívavě, a o jejich omylu je nemínil přesvědčovat. V dotaznících při sčítání lidu sice vždy proškrtával čtvereček „evangelík“, ale zrovna tak dobře takto naprosto nezávazně mohl uvádět, že je žid nebo hinduista. Kdyby tedy s Inge „konzervoval“, nic by se nezměnilo. Jediný problém, který dosud s muslimy měl, nastal poté, co na nedalekou mešitu nainstalovali mnoha set decibelové reproduktory, a on musel spávat za zavřenými okny i v létě, protože hulákání muezzina v časných ranních hodinách ho vždy probudilo. Také o nich mnoho nevěděl. Snad jen to, že mohou mít víc než jednu manželku – to jim ale nezáviděl – jedna Inge byla až až, a že snad i své ženy bijí. Neodsuzoval je ale proto; i když to nikdy neudělal, občas si myslel, že občas by jeho ženě pořádných pár na zadek velice prospělo. A stejně jako si byl jist, že je to zase jen její okamžitý vrtoch, nepochyboval, že se mu velice brzy podaří ji nenápadně vmanévrovat k poznání, že její nápad je velmi pošetilý. Chtěl-li ale, aby i pak měl v její ložnici doložku nejvyšších výhod, musí na to přijít sama. A tak navrhl, aby si na týden vyzkoušela, jako to je být manželkou muslima. On je ochoten tu roli sehrát, a když i pak se bude Inge chtít stát muslimkou, udělá to pro ni, protože jí miluje. Během toho týdne si to může kdykoli rozmyslet. Udělá-li to ale, bude následovat trest: na měsíc ji vezme mobilní telefon, kreditní karty a klíčky od auta. Jestli souhlasí, ať mu ty věci kromě mobilu hned teď dá do zástavy. Inge se urazila, že jí po tolika letech manželství tak málo věří, když ale Joachim na tom trval, přinesla mu je. Pak prohlásila, že jí bolí hlava a odešla do své ložnice a rozloučila se s ním prásknutím dveří a Joachim se začal připravovat na svou nastávající týdenní roli. Nejdřív si nalil skoro plnou sklínku své oblíbené irské whisky. Může být na několik příštích dní poslední. Pak zašel do kuchyně. Služebná Vera ještě umývala nádobí. Vyndal z ledničky vše, co mohlo být z vepřového masa, a včetně konzerv to vložil do igelitové tašky. Pak řekl Vere, že jí dává pár dní volno – samozřejmě placené – a že až bude třeba, aby zase přišla, zavolá ji. Ale jen on sám, hovory od Inge brát v žádném případě nesmí. Dal ji 200 Eur, tu tašku s masem, a šel do své pracovny. Sedl si k počítači a skoro do půlnoci vyhledával vše, co bude následující týden potřebovat vědět.

Když Joachim vešel ráno do kuchyně, Inge zuřivě klepala do mobilu a snažila se dovolat hospodyni. Byla dosud v téměř průsvitné noční košilce, pod kterou měla jen nepatrné kalhotky.
„Kdy mám snídani?“ zeptal se.
Inge vztekle hodila mobil na stůl a řekla:
„Vera dnes nepřišla a nemohu se jí dovolat.“
Joachim vzal její mobil ze stolu a dal si ho do kapsy.
„V tom případě jsi mi jí měla nachystat ty! A protože jsi to neudělala, musím tě za to pokárat.“
Joachim věděl, že poslušnosti se jeho žena bude teprve muset naučit, a tak, místo aby jí nařídil, aby ulehla na jeho klín, vzal ji za ruku a stáhl ji na něj. Než se vzpamatovala, měla už košilku vyhrnutou. Začala sebou zuřivě zmítat, nebylo jí to ale nic platné. Pro Inge mělo být dostatečným trestem, že dostává na holou jako malá neposlušná holka, a tak po asi dvaceti ne moc silných plácnutí, které ale zbarvily její zadek do červena, nechal Joachim svou ženu klesnout na kolena. Ještě nikdy ji takhle rozzuřenou neviděl. Kdyby mohl pohled zabíjet, jistě by klesl mrtev k zemi. Z očí jí sršely blesky, a přestože ještě nenapatlala na svůj obličej šminky v ceně nejméně 5 Eur, zbytky těch včerejších již slzy rozpustily, takže její tváře vypadaly jak Picassova paleta. Otevřela ústa… a pak je rychle zavřela, protože si vzpomněla, na čem se včera dohodli. Joachim ji ale znal moc dobře, a tak věděl, co mu chtěla říci. Znova si ji stáhnul na klín a ještě dvakrát nechal na její zadnici přistát svou dlaň. Tentokrát pořádně; pěkně to mlasklo. Inge vykřikla, a když se zase narovnala a začala si oběma rukama mnout zadek, tvářila se vyděšeně. Joachim ji prstem pozvedl bradu a řekl:
„Doufám, že když tě budu muset zase někdy pokárat, přijmeš od manžela trest jako správná muslimka poslušně a bez protestů. Jinak bys dostala opravdový výprask, a ne jen takové pohlazení. Teď mi připrav snídani, a pak se běž převléknout; nejsme v harému. A ty necudné kalhotky už na tobě nechci nikdy vidět!“
Inge se rychle zvedla ze země a dala se do práce.
Joachim se trochu styděl. Zjistil, že dávat své ženě výprask je velmi vzrušující. Sice ji občas plácnul přes zadek – jeho tvary ho k tomu vždycky lákaly, bylo to ale jen takové škádlení, které se Inge vůbec nelíbilo. A teď, když to bylo doopravdy, a on viděl, jak se její zadnice zbarvuje do červena, musel se hodně přemáhat, aby ji přestal plácat dříve, než se toho dosyta nabaží. Nakonec se ale ovládl. Není to určitě naposled, a příště ji zmydlí zadek víc, a ne jen rukou. A ke svému překvapení se na to začal těšit.

Po snídani Joachim odešel do své pracovny. Postavil se k oknu, a čekal, až Inge odejde. Netrvalo to dlouho. Jak předpokládal, měla na sobě sukni, která končila hodně vysoko nad jejími koleny, a byla asi o dvě čísla menší, než by měla být, takže se pod ní zřetelně rýsovaly obrysy její zadnice. Došla ke svému autu, chvilku se hrabala v kabelce než si vzpomněla, že klíče od auta musela včera dát do zástavy. Vztekle kopla do pneumatiky a vydala se dál pěšky. Domů se vrátila asi za dvě hodiny.
„Kdy jsi byla?“ zeptal se Joachim.
Na svou novou roli si už začala zvykat, protože místo toho, aby řekla něco jedovatého jako jindy, poslušně odpověděla:
„Vzal jsi mi mobil, tak jsem šla k Trudě…“
Truda byla její největší kamarádka.
„…a musela jsem jí všechno vyprávět. A představ si, dokonce řekla, že jsi udělal dobře, když jsi mi naplácal. Teď zrovna chodí s jedním Turkem, a ten si jí také přehne přes koleno, když neposlechne nebo odmlouvá.“
Chovala se přesně tak, jak Joachim předpokládal. Pletla si na sebe bič.
„A co by udělal ten její Ahmed, kdyby si Trudi vyšla ven sama a oblečená jako nevěřící coura?“ zeptal se Joachim.
Inge se ušklíbla:
„Nejspíš by jí seřezal zadek, že by si týden pořádně nesedla… počkej, co to děláš, to přece nemůžeš!“ vykřikla, když viděla, jak si Joachim rozepnul pásek a vytáhl ho z kalhot.
„Tak ty budeš ještě odmlouvat?“ řekl přísným hlasem Joachim, a přeložil řemen napůl.
Inge se dala do pláče, padla před ním na kolena a sepjala ruce.
„Řemenem ne, prosím, řemenem ne…“
Bylo zřejmé, že se s výpraskem smířila a Joachim neviděl důvod, proč jí nevyhovět. Naopak. Čím více se do jeho hry, byť nevědomky, zapojí, tím lépe.
„Dobrá, přines tedy vařečku!“ poručil a posadil se na židli.
Když se Inge vrátila z kuchyně s vařečkou, nařídil jí, ať se mu položí na klín. Poslechla bez protestů. Joachim uchopil spodní lem její sukénky a povyhrnul jí. Kalhotkám, které měla na sobě, do cudnosti toho chybělo ještě hodně, nebyly to ale ty mrňavé, které ji ráno zakázal. Rychle jí je stáhnul. A pak ji asi desetkrát plácnul vařečkou přes zadek. Rozhodl se totiž, že místo jednoho pořádného výprasku ji dá raději několik menších, aby si začala zvykat na to, že pokud si ten nesmysl včas nerozmyslí, bude bita často.
Inge po výprasku poskakovala po pokoji a hlasitě brečela. Joachim ji ale nenechal vydechnout.
„Vera celý týden nepřijde, dal jsem jí volno. Budeš se muset, jako každá jiná muslimská manželka, o domácnost starat sama. Tak běž do kuchyně a uvař něco k obědu!“ poručil jí. A když spatřil její vyděšený obličej, dodal: „Vím, že to moc neumíš, ale naučíš se. A neboj se, když se ti to nepovede, na zadek za to nedostaneš.“
Nezdálo se ale, že by jí tím uklidnil. Inge odešla do kuchyně a za chvilku bylo slyšet, jak vyndává z kredence nádobí. A Joachim potichu otevřel dvířka baru, a naprosto bezbožně se napil whisky rovnou z lahve.
Makarony, které Inge uvařila k obědu, jí Joachim dokonce pochválil, takže na chvilku se jí vrátilo sebevědomí. Ale opravdu jen na chvilku, protože odpoledne probíhalo podle předem připraveného scénáře. Lednička byla skoro prázdná a tak bylo třeba nakoupit. Inge se musela odlíčit a vysprchovat, aby ze sebe smyla parfémy a lak na vlasy. Pak dlouho prohledávala šatník, než našla sukni, kterou si nechala ušít, když na nějaké dobročinné slavnosti hrála pohádkovou Ježibabu. A na hlavu si musela uvázat šátek. Když se uviděla v zrcadle, musela se hodně přemáhat, aby se nerozbrečela. A když vyšli z bytu, jako naschvál potkali na chodbě sousedku, asi čtyřicetiletou šarmantní rozvedenou dámu, kterou Inge přímo nenáviděla, protože si myslela, že má na Joachima zálusk.
„Snad tě nebolí zub, drahoušku,“ starostlivě se zeptala, když spatřila na hlavě Inge šátek. „Před obědem jsi hodně plakala, neměla bys jít k doktorovi?“
Nejspíš oknem slyšela, jak dopoledne Inge při výprasku vyváděla, a tak se ještě jako by náhodou se otřela o její zadek, a když Inge rychle ucukla a vykřikla, škodolibě se zeptala:
„A nebo to není zub, co tě bolí?“
To už Inge nevydržela a rychle vyběhla z domu. Jejímu ponížení ale ještě nebyl ani zdaleka konec. Na zadním sedadle v autě spíše ležela, než seděla a v obchodním centru musela jít s nákupním vozíkem dva kroky za Joachimem, a bez jeho svolení do něj nesměla dát nic, přestože jí očíčka rejdily po regálech jako jindy. Když se vrátili domů, musela svázat do balíčku všechny bulvární časopisy, které tak ráda čítala (místo nich jí Joachim koupil v hypermarketu paperbackové vydání Koránu), a odnést je do nejbližšího kontejneru na tříděný odpad. Kdyby měla čas, a nechtěla se dívat na televizi – a to jí Joachim povolil jen několik málo programů – mohla si číst v prorokově knize. Jenže čas neměla. Musela nachystat manželovi večeři, pak uklidit v kuchyni, přišít Joachimovi utržený knoflík na košili, a tak než se nadála, bylo devět hodin, a Inge byla unavená, jako kdyby vylezla na Matterhorn.
Joachim byl spokojen. Všechno šlo podle jeho plánu, a to měl ještě v rukávu zbraň nejvyššího kalibru.
 „Doufám, že tě nebolí hlava jako včera, miláčku.“
 A když Inge na to nic neřekla, dodal:
„Bylo toho na tebe dneska moc, a zítra máme spoustu práce. Všechno to necudné prádlo a šaty, kterých máš plné skříně, musíme vybrat a vyházet, abych se za tebe nemusel stydět, až půjdeme zase spolu ven. Než si ale půjdeš lehnout, zajdi ještě za sousedkou. Víš přece, že muslimové mají několik žen, a tak se jí zeptej, jestli by se k nám nechtěla přestěhovat a…“
Víc Joachim říci nestačil. Inge se na něj vrhla a začala ho tlouct.
„Tak proto jsi mi to nerozmlouval! To by se ti tak hodilo, ty syčáku! Tak na to rychle zapomeň!“
A Joachim, který jen s obtížemi překonával nesmírnou chuť dát se do smíchu, uchopil Inge za ruce.
„Takže s naší konverzí k islámu je konec?“
Inge horlivě zakývala hlavou.
„Víš ale, co to znamená? Měsíc bez mobilu, kreditních karet a auta?“
Inge se k němu přivinula a políbila ho.
„To mi za to stojí. S tou mrchou se o tebe dělit nebudu.“

Nebylo to ale tak jednoduché. Ani ne za týden přišla Inge za Joachimem a prosila, aby ji vrátil alespoň telefon. Joachim odmítl.
„To je tvůj trest,“ řekl. „Příště si alespoň svoje nápady lépe rozmyslíš.“
Jenže den na to Inge přišla prosit znovu.
„Nemohl bys mě potrestat nějak jinak?“
Joachim se zeptal jak.
„No třeba, že…“ lezlo to z ní velice pomalu. „…že by si mi trochu naplácal...“
„To by tě bolelo, a já tě mám moc rád. A za pár dní bys zase přišla, že chceš klíče od auta, a já bych ti zase musel nasekat na zadek…“
„Tak mi nařež trochu víc a vrať mi i kreditní karty.“
Klíče od auta vrátit nechtěla. Zřejmě tušila, že po výprasku by autem stejně jet nedokázala. Joachim se nechal dlouho přesvědčovat. Nakonec ale souhlasil, a poslal Inge do kuchyně pro vařečku. Tentokrát ji zmaloval zadek pořádně. A když se pak odběhla do ložnice vybrečet, nasedl do auta a odjel kousek za město. Zastavil na prvním dálničním odpočívadle, vystoupil s auta a zapálil si cigaretu. Pohlédl na předvolební billboard, na kterém postarší žena ve špatně padnoucím kostýmku s otevřenou náručí zvala do jeho země skoro celý svět, a dal do smíchu, až mu tekly slzy skoro stejně, jako předtím Inge při výprasku. 

Zahradní slavnost

$
0
0
    Bylo tehdy léto a já měl krásných 17 let. Pobýval jsem nějakou dobu o prázdninách u tety. Sice to byla teta, ale jen o pět let starší. Byla hodná, povolila snad všechno, ale nesměla se naštvat. V takovém případě uměla ukázat i svou přísnou stránku a můj zadek to nejednou poznal. I když byl mezi námi jen malý věkový rozdíl, teta je teta a ta se musí poslouchat.
    Teta se starala o menší zahradu, kterou zdědila, v jedné zahrádkářské kolonii. Jako 22- letá zahradničení moc nehověla, tak uvítala každou pomoc. Během mého pobytu u ní jsem jí tedy čas od času šel pomoci. Díky tomu jsem se seznámil i s několika dalšími lidmi mého věku, jejichž rodiče měli v kolonii rovněž svou zahradu. A protože bylo léto a jednou se nás mladých sešlo více, bez dozoru, tak jsme si udělali spontánní mejdan. Inu proč ne, že? Možná by ani nikdo nic nepoznal, kdyby bylo všude uklizeno. Večer jsme se totiž rozešli stejně spontánně, jako když jsme začali. Na noc jsem se vrátil domů, aby teta neměla starost.
    Druhý den jdeme s tetou opět na zahradu. Už při procházení uličkou slyšíme ze dvou či tří zahrad křik a pláč. Bylo jasné, že někdo z naší včerejší party dostává svou „odměnu“ za nepovolený mejdan a nepořádek, co po něm zůstal. Teta nic neříkala až k naší zahradě.
    „Za chvíli se vrátím,“ řekla teta, když jsme byli na naší zahradě. Rychle jsem uklidil to málo co zbývalo. Teta se vrátila za chvíli a bylo poznat, že už ví co a jak.
    „Tak jste slavili? A bez mého vědomí,“ prohodila teta.
    „No, jen trochu. Odpusť mi to,“ odvětil jsem.
    „Slyšíš ten řev vedle? Anežka právě dostává svůj díl. A ostatní, co ještě nedostali, tak si užijí později, až tu budou. Nachystej prut, ať to taky vyřídíme! Mám tě ráda, ale nejsi výjimka,“ rozkázala teta.
    Z nejbližšího keře jsem uřízl prut a postupně ho zbavil listů a dalších větviček. Věděl jsem, že nemá smysl smlouvat. Hotový prut jsem položil na stůl, který stál před zahradní chatkou.
    „Výborně. Svlékni si kraťasy a trenýrky. Úplně. A přehni se přes stůl,“ velela teta.
    Svlékl jsem se jak chtěla, ohnul se přes stůl a rukama se chytil za protější okraj stolu. Teta si vzala prut, postavila se tak aby měla výhodnou pozici a začala. Jedna rána za druhou dopadala na můj holý zadek. Štípalo to od začátku a není divu, že jsem brzy začal také já se hlasitě projevovat. Během výprasku jsem si ani nevšiml, že k nám na zahradu přišla Anežka, která už měla výplatu za sebou a teď sleduje jak dostávám. Teta o ní věděla, ale nechala ji se dívat. Po chvíli teta přestala vyplácet a prohlížela si můj zadek. Já pořád ohnutý čekal co bude, po tváři mi tekly slzy a zadek dost bolel.
    „Ještě posledních deset ran a budeš to mít za sebou,“ ozvala se teta. Těch posledních bylo výživných. Ječel jsem po každé ráně a taky si uvědomil, že někdo další za mnou počítá těch 10 ran. Tohoto úkolu se zhostila Anežka.
    „Tak to by stačilo, Doufám, že si vezmeš ponaučení. Teď zůstaneš jen v tričku s holým zadkem a takhle zaliješ celou zahradu,“ prohlásila teta.
    Zvedl jsem se a mnul si chvíli zadek, na kterém byly rudé pruhy. Až nyní jsem uviděl Anežku, ta byla v plavkách a dávala tetě nějaké sazenice, které původně přinesla. Z pod jejího dolního dílu plavek „vykukovala“ fialová jelita. Nejen, že viděla asi celý můj výprask, ale ještě se může dívat, jak s nahatou zadnicí chodím s konví a polévám zahradu. Vlastně mám štěstí, že mi teta neporučila svléknout i tričko a být úplně nahý.  Z těchto úvah nás všechny vytrhly další dva jekoty. Hned vedle začal dostávat Pavel od táty řemenem a o pár zahrad dál i Kristýna. Prostě, když všichni tak všichni. Anežka zakrátko odešla a my s tetou dokončili, co bylo třeba na zahradě udělat. Každý, kdo šel kolem, viděl, že jsem s nahatým a pruhovaným zadkem a nejinak tomu bylo i jinde. Jakmile jsme totiž odcházeli domů, viděli jsme úplně nahatou Kristýnu klečet u branky do jejich zahrady. Její zadek hrál několika barvami.
    Toho dne svištělo na zahrádkách zhruba dvanáct prutů, řemenů a dalších trestacích nástrojů. Jo, mejdan jak má být. 

Charlotte

$
0
0
Příběh ze 60. let

Když jsem s úspěchem skončila studium paleontologie na UCLA, babička z matčiny strany mi jako dárek koupila zpáteční letenku do Československa. Byla jsem trochu zklamaná. Vlastně ne trochu, byla jsem hodně zklamaná. Byla jsem sakramentsky moc zklamaná. Co by to babičce udělalo, kdyby mi koupila  nějaký pěkný domeček v Beverly Hills, nebo aspoň bavora. Československo mě tedy ani trochu nelákalo. Vše, co jsem o něm věděla, kromě toho, co mi vyprávěla babička, jejíž vzpomínky končily někde kolem mnichovského diktátu, pocházelo z Fox News. Věděla jsem, že je to barbarská, nekulturní země, kde vládnou škaredí komunisti, že se Češi nemyjí, jsou špinaví a páchnou, že tam mají jen jeden druh chleba, a ani ten ne vždycky, maso jenom jednou za měsíc, a banány jenom na Mikuláše. Žádné hotdogy, žádné hamburgry, žádná kokakola. Že bydlí v odporných panelových králíkárnách, mají jen jeden kanál televize, a i na něm jen ruské filmy, nemluvě o tom, že televizor nemají zdaleka všude. Pokud tam přes to přese všechno zabloudí nějaký západní cizinec, české holky s ním souloží za žvejkačku. Všichni se navzájem špehují a udávají, nesmějí nikam cestovat a nikdo tam neumí anglicky.

Pokusila jsem se babičku přemluvit, aby letenku vrátila, ale babička trvala na svém, ostatně jako vždy. "Jestli nechceš, tak nejezdi. Ale jiný dárek už ode mě nedostaneš. Ani teď, ani nikdy jindy."

Tak jsem tedy letěla.

První část pobytu jsem strávila v Praze a v blízkém okolí. Musela jsem Československo trochu rehabilitovat. Nemají jeden druh chleba, ale dva, a oba jsou velmi chutné. Masa na trhu opravdu není moc, ale početné automaty, bufety, hospůdky, krčmy, bary a restaurace nabízejí za přiměřené ceny pestrý sortiment masných jídel, která jsou většinou velmi profesionálně připravena. Přesolené a přemaštěné hamburgery mi rozhodně nechyběly. Čechoslováci nesmrdí o nic víc, než jiné národy, které jsem měla možnost poznat. Televizní kanály jsou dva, a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden ruský film. Je pravda, že v hlavním vysílacím čase jsem jen málokdy byla "doma". Praha má na tak malé městečko obrovský počet divadel, která nabízejí všechen hlavní světový repertoár, vesměs velmi kvalitně inscenovaný. Plus řadu takzvaných divadel malých forem. A pokud člověk nereflektuje zrovna na místo v první řadě, může sledovat představení velmi levně. Nejlevnější vstupenky jsou na takzvaném bidýlku, kde jsem se seznámila s českými studenty, kteří měli hlouběji do kapsy. Co ušetří za vstupenky, investují do piva, které je v Československu opravdu skvostné. Měla jsem příležitost ochutnat různé značky, když mě studenti po představení nejednou zvali do hospod s nenapodobitelným koloritem. Jestli se navzájem udávají, jsem se nedozvěděla, ale tipuji, že asi moc ne, protože návštěvníci hospod se baví velmi hlasitým vyprávěním velmi pikantních džouků o příslušnících jejich establišmentu, kteří si říkají soudruzi. Studenti bydlí na koleji za půl dolaru měsíčně, a při skromném stravování jim jeden dolar vystačí na celý týden. V českém Národním muzeu je prý úžasná paleontologická sbírka, ale tam jsem se nikdy nedostala, protože stále bylo na programu něco důležitějšího. Za celou dobu mě nikdo nepožádal o žvejkačku. Jediné, v čem měl Fox stoprocentní pravdu je, že tam nikdo neumí anglicky. V duchu jsem děkovala babičce, která mě od malička proti mé vůli učila česky.

Druhou část pobytu jsem absolvovala na východní Moravě, u babiččiny neteře, tedy u mé vzdálené sestřenice Běty rozené Ponsové (nebo že by  to byla teta?). Tady se zprávy od Foxe začaly poněkud potvrzovat. No řekněte, není to barbarská země, když se nějaká vesnice může jmenovat Hovězí? Domorodci, pravda, ne všichni, bydlí v domech z dřevěných klád, jaké se u nás vyskytují už jen ve skansenech z doby zlaté horečky. Říkají jim "dřevěnice". Sestřenici-tetu nijak nedojalo, že jsem Američanka, a proto jsem se musela podílet na životě rodiny, jako všichni ostatní, milionářská babička sem, milionářská babička tam. Musela jsem (se naučit) dojit kozu, slepicím sypat zrní, králíkům sekat trávu a vyhrabovat zpod nich bobky, a na rozhrkaném kole jezdit dolů do vesnice nakupovat věci, které hospodářství neposkytovalo.

S čím jsem nepočítala, bylo to, že během mého moravského pobytu vypukly Velikonoce. Podezírala jsem babičku, že termín zájezdu zvolila se zlomyslností sobě vlastní naschvál. Na fakultě paleontologie mě nenaučili, že v této barbarské zemi se na Velikonoce nehledají čokoládová vajíčka poschovávaná na zahradě, ale že se k oslavě těchto jarních svátků přistupuje vpravdě barbarsky.

Na velikonoční pondělí ráno jsem, jako každé jiné ráno, vyšla se dvěma vědry k rumpálové studni, kterou jsme měli společnou s několika dalšími dřevěnicemi horní části vesnice. Tu jsem spatřila, jak parta mládenců v krojích násilím vytahuje ječící děvčata, rovněž v krojích, z chalup, a mlátí je jakýmisi klacky, na nichž se třepotá cosi barevné. Odhodila jsem vědra a pelášila zpět do chalupy, v bláhové naději, že se před takovým barbarstvím uchráním, nebo že mě v nejhorším uchrání teta. To jsem se ale přepočítala. Netrvalo dlouho, a slyším, jak teta v síni říká, "pojďte dál, mládenci, Šarlotka už na vás čeká." A kluci, tady se jim říká ogaři, už byli v parádní světnici a vrhli se na mě s těmi klacky, kterým se prý říká tatar, a které jsou, jak jsem se dozvěděla později, spleteny z několika vrbových prutů. Dala jsem se před nimi na útěk, uhýbajíc před jejich tatary. Po několika bolestivých ranách, které dopadly většinou na ramena a na záda, se mi podařilo utéct nejprve do síně a pak, přes "zvířecí" dvorek do zahrady. A ogaři za mnou. Když mě nejrychlejší z nich dostihl, ostatní se zdvořile stáhli, přeskočili nízký plot a zamířili do sousedství, kde měli tři dcery, nebo, jak se tady říká děvuchy.

Nejrychlejší z kluků, později se ukázalo, že se jmenuje Ondráš, mě levačkou chytil za ruku a sevřel ji jako do kleští. V tomto okamžiku jsem se přestala bránit. Ne proto, že při tomto železném sevření jsem neměla šanci se vyvléct, a kdyby přece, že bych tomuto fyzickou prací zocelenému mládenci utekla dál než na půl metru. Přinejmenším nejen proto. Najednou jsem se rozhodla, že podstoupím, co se od děvuchy v mém věku očekává. Zkrátka zachtělo se mi okusit ten hrůzostrašně vyhlížející tatar.

Ondráš vycítil, že jsem změkla, ale sevření nepovolil. Pravou ruku mi přitlačil na záda, čímž mě přinutil do mírného předklonu. Sukni mi vyhrnul k mé levé ruce, a aniž musel cokoliv říkat, sevřela jsem prsty lem sukně tak, aby ta zůstala vyhrnutá. Potom mě tatarem začal švihat po zadku, chráněném jen aušusovými americkými kalhotkami za čtyřicet dolarů. Nebylo mi všechno jedno, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat divadlo, aby se po vesnici nerozneslo, že americké holky jsou zdechlinky, co nic nesnesou. Když Ondráš usoudil, že pomlázka byla dostatečná na pomlazení, jak se tady o této proceduře věří, stáhl mi kalhotky a jednou mě přetáhl ještě po holé. Potom mě pustil.

Když jsem se upravila, měla jsem tisíc chutí mu dát pusu, ale bála jsem se, abych si nezadala. A tak jsem vykouzlila ten nejcukrkandlovitější úsměv, jaký v Americe kouzlíme, když nás fotografují, a pravila "Díky!"

Po Velikonocích se Ondráš u nás někdy večer zastavil a vzal mě na procházku. Cestou mi vyprávěl o zdejších zvycích, nejen velikonočních, o životě v Československu, nejen na východomoravských horách, o tom, jak mnozí, když jim zdejší režim poskytl "jistoty", se odnaučili pracovat a někteří se dokonce místo toho naučili krást.

Když se můj pobyt na Moravě a v Československu vůbec chýlil ke konci, nadhodila jsem Ondrášovi, že si ve svém paleontologickém zaměstnání zřejmě nevydělám tolik, abych mohla za rok zase přijet. Ondráš zabručel, že je mu to líto. Dodala jsem, že v důsledku toho nezažiju příští moravské Velikonoce. Ondráš nic nepochopil. Tak jsem musela přitvrdit. "Ale nebude mě mít kdo pomladit." Ondráš stále nic nechápal. Musela jsem vyjít s pravdou ven, že by mě měl pomladit dopředu na další rok, ještě než odjedu.

Až teď Ondrášovi konečně zapálilo. Tvář se mu rozjasnila. "Ale bude to na holou," pravil. "Jo," vyhrkla jsem až poněkud příliš překotně.

Naše procházka teď dostala nový cíl. Kráčeli jsme do hor, abychom snížili pravděpodobnost, že nás potká někdo z vesnice. Dostali jsme se tak daleko, že už nebylo z dřevěného kostelíku hluboko pod námi slyšet zvonění na večerní mši. Mezi pastvinami a lesem se táhl pás všelijakých křovin. Každý z nás vybral jeden pěkný prut. Ondráš vytáhl z kapsy zavírací křivák a oba pruty - můj byl tlustší, jeho tenší - dohladka očistil.

"Tak se svlíkej," přikázal mi. Poslechla jsem ho a svlékla jsem se do naha. Ondráš si mě chvíli zvědavě prohlížel a potom mě švihl tím tenším prutem po zadku. Hlasitě jsem vykřikla. "Takhle by to nešlo,"řekl Ondráš, a zmačkal mé punčochy a nacpal mi je do úst. Přinutil mě do předklonu a začal mě mrskat po hýždích i po stehnech. I já jsem se mrskala. Ze začátku to bylo velmi bolestivé a já jsem si nadávala, že jsem ho vyprovokovala. Ale za chvíli jsem si zvykla, a bolest jsem přestala vnímat. Místo toho se mi po těle rozlévalo teplo, spíš příjemné a pocítila jsem vlhko mezi nohami. Ondráš přestal s vyplácením, když se mu jeho chatrný proutek v ruce zlomil.

Pustil mě a vytáhl mi mokré punčochy z úst. S námahou jsem se vzpřímila, byla jsem od dlouhého předklonu celá zdřevěnělá. Protáhla jsem se, postavila na špičky, pravou rukou jsem se přidržela Ondrášova krku a vlepila mu pusu, se slovy díků.

Zatímco jsem ho držela kolem krku, cítila jsem, jak něco kutí rukou v oblasti mého pupíku. Rozepínal si knoflíky na kalhotách. "Co to děláš?" vykřikla jsem zděšeně. "Chci se s tebou milovat," odpověděl bez zakoktání.

Trvalo to jen sekundu, než jsem mu odpověděla, ale za tu dobu mi přeletěl hlavou celý můj "sexuální"život. Když mi bylo šestnáct, a nebyla jsem pro sex zralá, jsem dostávala spousty nabídek tohoto druhu. Patrick, Paul, Lee, Pancho, Ahmed, Boris, Giovanni, Šedý Bobr... Ani si je všechny  nepamatuji. Šmahem jsem je odmítala. A teď, když jsem dospěla, a když bych konečně některým z nich nejspíš řekla "ano", o mě nikdo ani nezavadí. Musela jsem odjet do zaostalého, primitivního, barbarského Československa, aby si nějaký kluk všiml, že jsem ženská. "Co ti brání,"řekla jsem Ondrášovi.

Ondráš, s kalhotami už pod koleny, mě objal oběma rukama a dlouze políbil. Stáhla jsem mu trenky, a když z nich vyskočil jeho úd, chvíli jsem ho potěžkala v ruce. Spěšně jsem mu pomohla se svlékáním zbylého textilu. Ondráš mě vzal do náruče a odnesl mě na pastvinu a opatrně položil do svěží jarní trávy. Přilehl si ke mně a jal se seznamovat s mým tělem. Líbal mě na krku, na ňadrech, na pupíku. Hnětl mi bradavky, hladil po bocích a po stehnech. Od pupíku se opatrně spouštěl k mým rezavým chloupkům. Tam se na chvíli zastavil, pohladil, zatahal, zvedl se na rukou a pošimral mě tam jazykem. Byla jsem překvapená, jak umí být něžný a ohleduplný, když ještě před chvílí byl docela surový. Ale líbilo se mi obojí: drsnost i něha. Zalykala jsem se štěstím a očekáváním.

Potom se odvážil ještě níž. Dvěma prsty si pohrál s mými pysky, a vzápětí jedním z nich zajel mezi ně. "Opatrně," zašeptala jsem a ňadry jsem se přitiskla k jeho hrudi. "Jsem panna.""To mi bylo jasné hned, jak jsem tě poprvé uviděl," odvětil.

Chtěla jsem se ho zeptat, podle čeho to poznal, ale než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem jeho jazyk hluboko ve své jamce, jak prudce doráží na něco, co by snad mohla být blána. Vzrušením jsem přestala dýchat. Když se mu jazyk unavil, vcucnul do úst můj poštěváček a dlouho ho jemně žmoulal mezi předními zuby. Když se mi znovu  podařilo popadnout dech, u svých žeber jsem našmátrala jeho úd. Už se mi nevešel do ruky. Maně mě napadlo, jak se může vejít TAM. Ale ta myšlenka se rychle někam vytratila. Ondráš zatím vytrval pokračoval ve zvláčňování blány. Kde se to ten kluk naučil? Začala jsem trochu žárlit, ale i ta myšlenka se rychle vypařila. Dělaly se mi mžitky před očima a myslela jsem, že omdlím. Modlila jsem se, aby to nikdy neskončilo. Chtěla jsem mu říct, "Ondrášku, zlato, nepřestávej, proboha tě prosím, nepřestávej!", ale vyšlo ze mě jen chrčení nápadně připomínající slastné vzdychání. Oběma rukama jsem mu přitlačila hlavu do klína a začala hýbat zadkem, který už ani nevěděl, že před chvílí dostal vydatnou povelikonoční pomlázku.

Když byla blána dostatečně předzpracovaná a má jamka plná Ondrášových slin a mé panenské mízy, Ondráš se nadzvedl na lokti a vnikl do mě. Vešel se TAM. Blána povolila zcela bezbolestně, jako by byla z pavoučích vláken. Ondráš byl zřejmě taky panic, nebo už nebyl v podobné situaci velmi dlouho, protože krátce po defloraci jsem pocítila v klíně něco, jako by mi tam vybuchla sopka. Vibrace jeho údu pomalu ztrácely na amplitudě, až utichly docela.

Nedovolila jsem mu vymanit se. Sevřela jsem ho rukama kolem pasu a nohama kolem zadku, a stahováním poševního svalstva se jala masírovat jeho zvadlé přirození, dokud nebylo znovu schopné provozu. Povolila jsem sevření nohama a dovolila jsem mu dokončit akt. Tentokrát bylo všechno v pořádku, tedy aspoň pokud mohu soudit podle početných obrázků, knížek a filmů, které prošly mýma rukama.

Když vibrace znovu  utichly, nikdo z nás nespěchal tuto nádhernou chvíli ukončit. Nenasytně jsme se objímali ve voňavé jarní trávě, a až hvězdy, objevivší se nad našimi hlavami, nás přinutily vstát a obléct se.

"Pamatuj si,"řekla jsem Ondrášovi, "kam schovávám ten druhý proutek. Zítra před odletem, se sem přijdeme rozloučit. Se vším všudy."

O princezně Zloběně

$
0
0
Až do dne jejích cca dvacátých narozenin probíhal život sličné blondýny Jany celkem běžně. „Piglovaná“ jedináčka z „lepší“ rodiny! Rodiče svou nebezpečně atraktivní zlatovlásku dotlačili-dostrkali-dotáhli až k maturitě – protlačili ji i na slušné místo v bance – a vzápětí zahynuli při leteckém neštěstí. Ona sama se sice ještě stihla provdat za stoupajícího činitele, Lišku – toto manželství však vzápětí krachlo. Krachlo pak její vinou – a manžílek tak do důsledku využil její lemplovitost, přezíravost a trochu i nafrněnou odtažitost, že jí zbyly jen ty oči pro pláč – a šaty na těle. Se svou troškou do mlýna přišly i “dobré kamarádky“. Její pozornosti se už sice těšil milenec Erik, o tom však švarná krasavice Mnohem více nevěděla, než věděla…!

Ale – popořádku…!

Janu Liškovou soužil té noci podivný sen. Spíš – noční můra. V tom snu ji někdo honil, chytil, křičel na ni, cloumal s ní, přidržel, vysvlékl a… Bil. Bil ji na holou, až se hory zelenaly – a ona v těch ranách cítila hnus a odpor hrůzostrašné zrady…
Probudila se prudkým trhnutím. Za okny probleskovaly prvotní záchvěvy svítání. Barbínovská blondýnečka byla zpocená jak myš a nahá jak pramáti Eva. Tělo bylo plné lahodných dojmů ze skvostných milování, ale rozháranou mysl trýznily opačné emoce. Tatam byla úleva ze, perfektně zvládnutých – vyšetření, dobře podaného klysmatu a i dokonale bezbolestné injekce. Ani slast a rozkoš z brilantního sexu její nitro neuklidnily. Divoké myšlenky plné snů se úplně převrátily! Šel na ni s řemenem…! Chtěl ji strašně bít…! Nedopřát mu sexu – nepřistoupit na sex-co z něj čpěl už v její kanceláři-kdopak ví, jak by jí ublížil?? Nebýt strachu, nebýt děsu, z lékařských úkonů - které jí byly vnuceny - nikdy by neprošla tolika hrůzami! Vyskočila z cizí válendy, na které se ještě před pár vteřinami snivě vinula k mužskému tělu, s proporcemi značně atletickými. Skokem byla u místa, kde i večer nechala šaty. Hanbatit se před ním…! Nahatá jak prst…! Naskákala do cancourků, které měla místo spodního prádla, hupla do kostýmku s minisukní, vdupla se naboso do lodiček a utíkala z toho velkého starého domu, co jí nohy stačily.
A tak začal nejděsnější den celého jejího žití.
Začlo to hned ráno v práci. Není totiž nad „dobré kamarádky“! Takové, jakou se ukázala být i kolegyně z banky, Michaela Marková. Exoticko-bronzově-kudrnatá černovláska, která by se bez Jany nedokázala na svůj post ani „pro-souložit“. Nyní si tato pře-vnadnělá potvora Jany blazeovaně nevšímala, zatímco si propouštěcí formuli pronášející řiditelka afektovaně užívala jejích super-nenápadných doteků. Jana si směla jen, pod dozorem – Michaeliným – vyklidit stůl. Víc nic. Více – méně otřesená vykráčela na ulici – a byl tu další „ryc-pic“. Telefonát od Mariana, za stavu otřesené mysli bezděčně zvednutý. A bylo zle! Odmítání jeho hovorů v minulých týdnech přineslo hořké plody! Jana pozdě zjistila, že propásla u rozvodového soudu víc než jeden důležitý termín pro To-Ono a teď jí v tom všichni vymáchali. Kdepak byla slavná: „Nepružnost-Legislativně-Justiční“? Do oběda ji vyřídili, po obědě oškubali, po svačině odrali a před „padla“ vyhodili. Jana vyšla ze soudní budovy do pořádné průtrže, a ani ty kostýmkové šaty už jí vlastně nepatřily. V miny a naboso šlapala přívaly s večerem bleskově chladnoucí vody, aniž věděla, kam vlastně kráčí. Ty záchvěvy Marianova fešáckého knírku…! Šla večerem, lázní dešťových závěsů i světla luceren až nakonec, u starých předměstí, vrazila do muže v tak tmavém plášti, že ho ani při své bystrozrakosti neviděla. Tehdy jí myslí problesklo pochopení všeho, co prožila – a omdlela.
Když se probrala, ležela. Bylo jí zle. Bolela ji hlava, bolelo ji v krku, bolelo ji břicho, žaludek měla jak na vodě a tělo jak z tvarohu. Zamlženým zrakem rozpoznala skosené stropy Erikova podkrovního apartmánu a na chvilku zadoufala, že vše byl jen sen a ona má prostě kocovinu. Pak jí i v zastřené mysli došlo, že to tak není. Předně měla nádhernou noční košili po paty s obrovitými a i divukrásnými lemováními krajkovými lemy i límcem. Měla i kolosálně obrovitý polštář a tákhle tlustou hedvábnou přikrývku. Horko ji až přímo vřele polévalo, zároveň se ale tak klepala zimou, div zuby nejektala. Zpocená a rozklepaná pochopila, že je nemocná. A pak ho uviděla. Erika. Seděl u postele, jeho ruka ji něžně hladila po vlasech. Slabostí se sotva hýbala a tak ji jemně podepřel, posadil a zlehka přinutil vypít objemný hrneček. Byl v něm horký citrónový čaj. Ten neměla ráda – zvláště skoro vařící, ale pila. Poslušně a vděčně pila. Vypila vše z několika dolití. „Máš angínu.“, šeptal „skandinávský“ blondýn. „Je hodně těžká, možná hnisavá, ale do osobní péče jsem si tě dal přímo já.“ Podal jí pár pilulek – každou v jedné lžičce ohřátého medu. Ten taky nerada, ale – papala. „Tak…“ Otíral jí rtíky a ukládal. „Musím se podívat, jakou máš teplotku a taky – promiň – musí být…včelička. Vím, že to nerada, ale – neboj se. Jen jedna maličká.“ Pozvolna vstával. Ona bezděčně ukoukla stranou a na nočním stolečku spatřila tác, na kterém v čelní pozici ležel tákovýhle teploměr…
, jmenovitě – rtuťová rychloběžka. Nebo spíš „rtuťovitá“? Celkem se jí před očima vlnila… Maně se pousmála. Pousmála se a vůbec nedocenila, že vedle stojí i krémová pikslička. Zprvu ani nepostřehla, že je jí jedním cípem z nohou zvedlá a stranou odhozená peřina. Pak jako šok pocítila Erikův dotek na svých nohách. Projel jí žár i mráz z ovanu čerstvým vzduchem a s šokem pocítila že jí košile byla hladce vyhrnuta až do klína. „Eriku…??“, vyhlesla šeptavě, jenomže to už jí nedávný milenec nohy obemkl pevným úchopem a než se nadála, měla je zvednuté do „miminka“ div kotoul vzad neudělala. „Je-e??“ Udělala –a vtom pocítila, jak jí špička prstu Erikovy volné ruky mázla rýžku zadečku krémem. Tehdy, pozdě, pochopila. „Jej…! Ach!“, ještě zašpitla – až už se jí ona slavná rychloběžka svým třpytným konečkem v zadečku hřála! Jen oči zavřela a zoubky zaťala. Pálily ji a brněly. Nejenom, že se na Erika celou svou sedinkou hanbatě špulila, ještě mu předváděla, kterak její podrážděná dírečka protivný teploměr přepevně sevřela. Jej, to to i s krémem záblo a studilo! To to ale bylo s tím držením… PŘÍJEMNÉ! Přistihla se při tom, jak se svou rukou ve své vlastní kabelce. Jí se LÍBILO být takhle držená,… Krémem stuzená,… Teploměrem drážděná,… A Nekompromisně měřená…
Celkový pocit byl náhle tak blahý, že se celá ošila. A – Třep! Mrkla! Na vystrčenou půlku její pěkné zadničky dopadlo… Plesknutí! „Necukat se panu doktorovi – ani potěšením!“, napomenul ji málem vesele. Skoro ho neslyšela. Pokud ty nečekaně libé pocity potřebovaly nějakou korunu, tak to byl ten pleskanec! Jejím, nemocí trápeným tělem se rozlil pocit tak bezbřehé krásy, div nepadla do transu. Nahatá,… Vystavená,… Měřená,… Pleskaná,… Blažená,… Co to s ní bylo? Její, všestranně úspěšní, rodičové ji vedli od mala ke svrchovanosti, samostatnosti, emancipovanosti,… Jakto, že v těchhle chviličkách nalezla tolik radosti??
„Hmmm…“ Udělal Erik. „39,5,… Hmm, Hmm,… Včeličky budou dvě!“, rozhodl vzápětí a zvolna ji pustil. Povzdechla. Ve chladné volnosti byla radost i zklamání… Včeličky? Injekce?? Dvě…?? „Polož se na bříško!“ prohodil bezděčně a sahal kamsi do tácu. Dvě.. ? Na ni už chystané?? Celá její bytost křičela po výskoku a usilovném prchání z tohoto místa chystání pekelných muk,… A tak bylo její vlastní nitro samo šokováno, když vnímalo, jak se zvolna překuluje – a i tu překrásnou košili sama vyhrnuje. Maně si uvědomila, že ani nepomýšlí na to, kam se asi poděl kterýkoli kus jejích šatů. Ležela na cizí posteli, v cizí košili, v cizím bytě, od pasu dolů úplně nahatá, nemcná, její holá zadnice pro injekci vystavená,… A ona byla až dokonale šťastná!!! A to i proto, jak byla plesknutá. Koukala, kterak je injekce na ni chysaná –a byť se jí už z toho kouknutí ježila na kůži každičká šětinka, byla tím pcitem skoero až euforizovaná. Kde byly její postpubertální rvačky s oběma roiči a taky ošetřovatelkou, když měla být od doktorky očkovaná?? Nevěděla.
Pak byla schystaná injekce… Píchnutá…
JAK??
Zprvu Jana pocítila jen jemňoučké zastuzení, na jaké si byla matně s to vzpomenout už z minula, a jen se pousmála. Pak ale začal pocit stuzení sílit, a třebaže byla ranka dávno přelepená, začalo zeboucí místo najednou růst, rozlilo se po celé půlce zadečku a začalo se brnivě tlačit i do stehna. Jana se sykavě nadechla. Erik chystal druhou injekci, ona se ošila. „Aúúú…!“, vydala spíš šeptavě. „Bolí?“, prohodil tázavě. Jana se nadýchla k odpovědi, vtom se ale pocit přelil do jiné sorty vjemů. „S-Svrbí…!“, vydechla pravdivě. Půlka ji začala nepříjemně brnět, zadní strana jejího stehna čím dál tím protivněji svědit.
 Erik nechal injekci injekcí, přeptal se, co jak – přiložil jí k stehnu dlaň – a začal ho usilovně třít. Od kyčle ke koleni. Jen to svištělo, jen to syčelo. Místo začalo pálit – to ale zahnalo protivnou svědivost, a ta se jako napjaté, skoro bolné, tlačení rozlila do lýtka i do chodidla – kde začla podivně, jemně, dráždit. Ne trápit. „Rozpalovat“. Jana měla celou čtvrtinu těla najednou plničkou dráždivých mravenečeků, co ji – jak se patří, vzrušili! Erik ale přestal masírovat, a nemoc vše pohltila. Přišla – druhá injekce. Janě náhle prolétla hlavou kopice myšlenek. Co to prožívala? O vše připravená,… Nemocná,… Vlastně i samotná,… Ležela tady v cizím bytě polonahá,… Před mužem v podstatě cizím, se kterým už sice excelentně souložila, - leč skoro nic nevěděla,… A… A byla v té situaci DOKONALE ŠŤASTNÁ! Ona Nemohla nic dělat – a Ona NECHTĚLA Nic dělat! Ležela v božsky vyhřátém a skvostně pohodlném lůžku, hanbatě ukazovala nahatou zadnici, rajsky si užívala skoro až panenkovské opečovávání, jakoby byla Princeznovská Loutka na hraní – a Erik byl její laskavý a pečující princ…Ona, zavinutá do sítě nemoci, přijímala starostlivou péči, vnímala dotek dezinfekce na doposud „nepíchnuté“ půlce – a… Píchnutí…! Pro všechno na světě,…! Kde se v tom fobicky obávaném bodu jehly vzalo tolik příjemnosti?? Horečkou rozpálená kůže se až zatetelila slastí, když se jí s malinkým štípnutím tkla ledová ocel! Mladé ženě blahem naskočila husí kůže a ona bytostně vnímala, jak se na každičkém ze vztyčených chloupečků perlí kapička čerstvého potu, jak drahokamy. A zase to bolně brnivé tlačení…! A masáž,…! A jeho zpříjemnění až po konečky prstů,…! Měkká hřejivost Erikovy přítomnosti,…! TOLIK TOUHY PO MILOVÁNÍ!!! Ale nemoc zas všecičko rozpustila – a nechala touhu po spánku a snění. Erik jí také přepečlivě shrnul košili až cele na paty, jemňounce ji zase uložil, přikryl, pohladil, dal trochu napít a prohodil: „Nu, jenom spinkej! Ať se mi uzdravíš! Uvidíš, jaké nás čeká nádherné dobrodružství…!“
Jana jen lapnula po dechu! Zažila tohle kdy třebas i od maminky?? Usnula objatá, s pocitem nejblaženějším!
Janino léčení se rozběhlo jako na drátku. Teplotka jí byla zadničkovým měřeníčkem zjišťovaná NEJMÉNĚ třikrát denně, pilulky i kapičky dostávala na lžičkách medu, Píchnutíčko ji též vždy čekalo nejmíň jedno denně a ona se na něj – byť to znělo šíleně, těšila od jednoho k dalšímu čím dál tím více. Některé medicínky dostávala dokonce i v čípečcích – a byť se pro to zprvu styděla až k salvám smíchu a bezbřeze nekonečnému chichotání, zalahodily jí brzy tak, až často poprosila o přidání. Kam se poděla její citlivost na pěknou sedinku? Nevěděla. Proměnila se skoro na mánii. Chladivý krém, který „před i po“ do „rýžky“ dostávala, byl tou nejlahodnější věcí – kromě milování ovšem – kterou „tam dole“ kdy zakusila. Všechno jídlo i každé pití dostávala do postele, z teplounké přikrývky nesměla ani ten nosánek vystrčit! To by bylo nabacání! – Prohlásil Erik – a jí Božsky těšilo těm slovům věřit. Když už pak MUSELA postýlku opustit, Erik ji vždy nosil v náručí. Dokonce i na samou toaletu ji vždycky posadil, a když ji náhod ou trápilo bolení, zůstal a držel ji za ručky. Jenom ten toaletní papír užívala sama samotná, od toho ji Erik nechtě odradit – a to by se ani nechtěla nechat. Jinak byla čím dál tím šťastnější. I noční košilky – košile napořád střídala – a byly čím dál tím krásnější. Více než dva týdny to takto trvala a štíhlá plavovláska si přišla zdravější, nežli kdy předtím.
Tehdy se Erikova péče a starostlivost lékařsko-ošetřovatelská změnila na starost a péči milenecko-sexuální.
Tři soulože denně byly absolutní minimum. A to musel mít noční – a ráno být zavolán k návalu po hromadné nehodě.
Sexuální polohy i místa k milování zrovna tak dodržovali, jakožto i neustále měnili a Jana se brzy přistihla, že myšlenky na cokoli jiného téměř až vypustila z hlavy. Za všechny ty týdny ani nevzpomněla na perfektně němý mobil, a když přece, nenapadlo ji, kdo by od ní měl být zavolaný. Její život se tak říkaje smrštil jenom na špulený zadeček – a zajisté roztažené nožky. Byly řady dnů, kdy nevylezla z postele. Byly dny, kdy ji od rána do večera ani nenapadlo jakkoli se obléci. Heslo znělo: „MILOVÁNÍ S ERIKEM“. Jakékoli. Zkoušeli v sexu věci, na které si přes všechno své volnomyšlenkářství netroufla dřív pomyslit. A líbily se jí ty experimenty úplně všechny. Nebyla vydržovaná. Byla držená na sex.
Pak jednou, tak po čtvrt roce, zažila Janička Janinka „prozření“. Bylo ráno volné soboty a ona byla požitkářsky natažená na válendě v úplně „čerstvé“ noční košili s přebohatými krajkami. Najednou se jí hlavou mihly děsně divné nápady a ona uslyšela říkat svoje ústa absolutně nesmyslné věci!
„Eriku, promluvme si…! Nemohu přeci žít tak z tvé milosti,… Společenské povinnost,…! Kontaktovat úřady,…! Vrátit se ke své samostatnosti,…! Vyrovnat se za všechny laskavosti,… Být dál přáteli,…! Jana až trnula zděšením, co to ten její šílený jazyk žvaní, všechno to monologování však, ale ustřihlo až teprve Erikovo něžně pevné obětí. Milenec se blondýnce podíval do jejích krásných, leč – hrůzou ze samovolné plkavosti rozšířených očí.
„To jsou mi věci! To se podívejme! Tak moje Janička mi chce odejít! Ona mi chce utéci! Chce se emancipovat! Chce se osamostatnit! Chce se mi revanšovat. Slibuje přátelství! Jejejeje,-copak já udělám? A jak si s tím poradím?“, říkal jí v obětí zrovinka do tváře – a pronášel to s úsměvem, který jí na kůži rozježil “husí pupínky“.
A Jana najednou VĚDELA, co Erik udělá. A… A vůbec se mu nedivila. A ani se nebála. Její milenec ji objímal, držel, do očí se jí díval – a pak ji lehce a lehounce postrčil, takže se na břicho překulila. Ležela uprostřed postele, úplně natažená, na přikrývce uložená, nádhernou noční košilí, zatím, až po paty zahalená. Ležela opřená o lokty, pěsti zaťaté, hlavu pozdvihlou, zoubky zaťaté do dolního rtíku. Co to prve plkala?? Erik jí dal prožít divotvorně kouzelnou pohádku – a ona ho pošle „do kelu“? Pro všecko na světě!!! Zasloužila by, „…aby o ní přerazil tákovouhle lískovku…!“ Vybavila si jistou větu, kterou si maně zapamatovala, když četla jakousi pohádku. Zasluhovala by pětadvacet na holou…! A náhle pocítila, kterak jí Erik vyhrnuje tu její přenádhernou krajkovanou košilku. Mrkla. Copak to cítila v svém nitru. Se zuby zaťala pěsti – i chodidla – až se jí prstíky na nohou vzájemně promnuly. Jen víčka nesemkla – a tak postřehla, že zrovna dosáhne na jeho odložené šaty. Kde bylo její oblečení? Nevěděla. A nechtělo se jí po tom pídit. Zato velmi dobře postřehla jeho pásek. Ten pásek, kterým ji tenkrát, poprvé, přinutil k poslušnosti. Poprvé v životě tenkrát poslechla z donucení. A teď… Jedna její dlaň se vztáhla a chopila těžké kovové přezky. Její lýtka, stehna, hýždě se v tlustém lemu krajek víc a víc ukazovaly a ona tahala hlaďounký kožený jazyk.
Podala ho Erikovi ve chvilce, kdy měla vyloženou sedýnku úplně nahatou až po záda – a kdy on po něm sám sáhl. Jana nepochybovala, věděla, že nebýt její podávající ruky, dostala by nejvýš naplácáno. Jenomže ona…cítila,…vnímala,…že…, že ona zasluhuje, potřebuje, Chce něco víc…!!! Jak ležmo stála vzepřená na loktech, uložila se do „k zemi“ a hlavu zabořila do polštáře. Věděla, že teď přijde to co zasluhuje. Potřebuje,… Chce…! Výprask… Bití,… Bolest,… Mrkla po Erikovi. Přesku třímal v pěti, pár smyček řemene měl ovito kol zápěstí i zaťaté dlaně. Od stisklého palce s ukázovávek se mu plazivě vinul ten kožený had s dírkatým koncem svého špičatého ocasu… Navždy si zapamatovala ten pohled. A Erikův zrak. Tam bylo vše. A mnohem víc.
Pak přišla…rána.
Nebyla veliká. To spíše naopak. Přesto Jana téměř vykřikla. Zajíkla se vlastním dechem – a zakousla se do polštáře, kam vrazila celý obličej. Ta vlnka co jí z kratičkého plesknutí… Co živa bita nebyla… A ten vjem, který jí prokmitl do celé bytosti a stáh se… TAM… TO BYL ZÁZRAK…!!! Jana blahem zasténala – a tělem zavlnila. Druhý plesk tak skoro nepostřehla, tím víc si však užila jeho odezvu. Slastí vdechla, až kníkla. „Po-vyšpulila“ se, ani nevěděla. Další plesk. Stisklé nohy se jí naply – až je uvolnila. Tak Tohle byla ta rajská zahrada? Nevěděla, kolik ran dostala. Ani, jestli se po loži svíjela, nebo se do něho zatínala nehty a zakusovala. Neměla ponětí, kterak si stoupla do „kočičky“,-náhle ji však Erik nebil – ale miloval. Tak Ďasovitě Janina ještě v životě nesouložila! Žádnéz poloh se nemohli nabažit a ani nevěděli, jestli je střídají zběsile, nebo skoro vůbec ne. Košile i povlečení šlo po kouscích do pekel – a ani sami byli samý šrám. Jeden lahodnější než druhý. Od nehtů, zubů, stisků i pádů. Nevěděli jistě. Nevnímali je.
Jana sama přišla k sobě vlastně až ve vaně. Erik měl koupelnu v arkýřovém výklenku a vana, která vlastně plnila celou podlahu, neměla daleko k mini bazénku. Lázeň byla plná oleje a teplá byla tak dokonale, že na zdravé pleti nestudila a na zduřelé blažila.
Od té chvíle měl jejich sexuální život nový rozměr – a pro Janu svět kolem prakticky zmizel. Dalo se říci, že sex jejich společný život doslova naplnil. Sličnou plavovlásku doslova blažil občas „zazlobit“ a vyprovokovat si třeba malé naplácání. Či naopak, odpírat Erikovi sex po předehře tak dlouho, až se ho domohl třeba přidržením, nebo i – tak daleko se oba odvážili – uvázáním. Krásku šokovalo, jak ji ty „vylomeniny“ rozpalovaly… Tím více ji však trápily chvíle osamění. Nechtěla – a ani ji nenapadlo – starat se o svět mimo apartmán. Nahá a bosá bloumala jeho končinami, které byly překvapivě rozlehlé – a taky členité. Brouzdala vysokými koberci, ťapala po hladkých parketách, zdolávala malinkatá schodišťátka… A otvírala dveře. Bylo to jako v pohádce. Erik jí opakovaně dovoloval doslova cokoli, při každém z nezbytně nutných odchodů ji však varoval, ať za Nic na SVĚTĚ, Nikdy nechodí do druhého arkýře! V tom prvním měli svoji bazénkovou koupelničku, co bylo v druhém – to netušila. To jediné. Jinak směla kamkoli, jinak si mohla dovolit cokoli. I do trezoru směla. Do druhého arkýře – ne. Znala jen odečítací kalendář, co mu visel na dveřích. Měsíc za měsícem se tam odečítal úplněk po úplňku a Erik s mile zasněným úsměvem sliboval na konci odpočtu „něco úžasného“! Jana často, čím dál tím častěji, obdivovala zodiakální vzory na lunární spirále. Za chvíli ji to fascinovali více, nežli zkoušení dalších a dalších supér nočních košil – dobrých i na pohádkové bály čarodějných princezen – a i pantoflíčků s kramflíčky. (Stejně poetických.) Chodila se na ty dveře dívat čím dál častěji. Jednou si za přespřílišně přibližování k těm dveřím vysloužila opravdovské naplácání, její zájem tím však spíše vzrostl, než naopak.
A pak se to stalo…!
Ten den byl na svoji roční dobu zprvu jasný a teplý, pak ale přišla strašlivá bouře. Erik byl už od večera a jakési tajemně naléhavé akci – a bytem bloudící Jana setrápila. Něco jí chybělo… a od osamělého probuzení ji soužilo – svrbění…! Nejprve to byl jen náznak, jakoby se nemilovala den – což byla několikanásobná nepravda – za chvíli už ale okoušela pekelně svědivá muka co mnohaletá nositelka pásu cudnosti. Mysl se jí zmítala od lítosti ke vzteku – a Erikův mobil byl vypnutý. Jana v košili a pantoflíčcích bloudila od dveří ke dveřím. Od panoramatických oken až po temné komůrky. Něco hledala…! A pak ji začly chytat divné nápady. Hřímalo, blýskalo, tmělo se, - a Jana… Vyhodila do odpadní šachty svůj mobil. Netušila, co ji to popadlo, ani, proč to dělá. Jen zírala na své ruce, které do černé hlubiny posílaly všechno z její kabelky. Dokumenty, doklady, klíče,… Až na divukrásnou košili a pantoflíčky nahá kráska odhodila vše ze svého života. Nevěděla, jestli je tam dole kontejner či spalovna. Bylo jí to jedno. Hodila poslední kus a šla. A čím dál jasněji si uvědomovala kam. Ona, a její nahota. Dveře. Dveře se zodiakem. Věděla, že by tam neměla chodit… Svědění… Šla. Šla blíž, blíž, ještě blíž,… A pak to postřehla. Znamení zvěrokruhu byla jakási podivná,,,.. Šerem, jakoby, oživená,… A v tom cosi plesklo o zem. Jakoby to ze zodiaku vypadlo. Zvedla to – a málem vyprskla smíchy! Korunka! Korunka pro princeznu! Jako na maškarní bál! Třpytně lesklý papír,… Gumička pod bradu,… A nebyla o moc větší, než zatnutá pěst. Jenže,… Zarazila se. Ten papír měl lesk – málem – černý! Jako stříbro černý smalt, nebo metalíza… A blýskavé perličky svítily z té trety tak divně… Něco v janě křičelo, ať tu tretu odhodí, uteče, čeká na Erika… Svrbění… Jakoby ji volal i sám Erikův hlas… Svědění… Gumičku podvlékla a korunku si nasadila, ani o tom nevěděla.  Sice se se jí přitom zazdálo, jakoby tam, nad zodiakem, skoro u překladu, na chviličku ukázala ještě jedna taková korunka, zlatá… Jí ale ta protivná svědivost najednou tak rafla, že rázem vyskočila a… Otevřela.
Neuměla přesně vyjádřit, co se dělo dál.
V první chvilce myslela, že snad zablýsklo beze hromu. Všude světlo a… Nic. Cítila se být v prostoře plné světla a všude kolem jakoby stránkami šustila monstrózní vele-kniha. Vele-kniha, ve které jakoby ona stála, do ní se propadala – a pak záře ustoupila potud, že kolem sebe rozeznala… BARBÍNOVSKÝ POKOJÍČEK! Nic jiného! Od stěny ke stěně, od podlahy po strop,… Barvy, tvary ozdůbky… POKOJÍČEK PRO POHÁDKOVOU PRINCEZNIČKU! Ale nežli mohla alespoň vykulit oči, už tu byl další šok. Nebyla tam sama! V místě, kde se dalo tušit snad okno, šlo ve vší té záři postřehnout postavu ze světla. I ta sice pozvolně tlumila svůj jas a byla čím dál tím podobnější člověku, přesto ale – dlouhatánským šatem, zavitím hlavy, výškou postavy a vzletností pohybu – jeden by věřil, že potkal vílu. A skoro, že ano! Bytost, která ve vší záři vypadala jako čarodějka, víla, nebo vílí kmotra, promluvila nekonečně krásným, přesto ale přísným hlasem. „Janinko, Janinečko, Janinečičko,… Tys to ale vyvedla! Mohla jsi být svojí lásce princeznou Miljenou,… Ale,… Inu, co naplat… Budeš – Zloběnou!
A svítící bytost luskla prsty…!
A Jana se probudila…!
Kdepak??
Všechna ta záře jakoby blikla, Janě se zatmělo v očích – a když je otvírala, hladila ji po víčkách kouzelně příjemná sluneční záře nádherného, příjemného dne. Na zlomek vteřinky ji přepadla iluze, že to všechno byl sen, že je v Erikově podkrovním apartmá… Ale jen co se trošičku hla, bylo to jinak. Vedle toho hračkovitě překrásného lůžka seděla, už skoro bez záře, ona podivně vznešená paní – a pokojík kolem byl onou pohádkovitou komnatou, která také zářila už jenom nepatrně. Mladičká žena sebou trhla na lůžku, kde byla uložená, až se napůl posadila. „Tys to vyvedla!“, začala vznešená paní hned řeč. Její hlas, ač milý a pěkný, přibíjel jak kupa hřebíčků. Plavovláska strnula. „Můj chráněnec se do tebe zamiloval, náš svět tě neodmítal – a ty? Jako nějaká hloupá, nevychovaná holka uděláš hloupost, která,… Ale, což. Nebudu žehrat, řeknu co je pravda. Pohádky znáš, já jenom dodám – jejich svět existuje. Ne zrovna „za myší dírou“, ne tak úplně dosažitelný kouzelným „cestovním pláštěm“ na knoflík, ale – existuje. A abys věděla – ty v něm teď jsi! Přivedená láskou – a zamotaná neposlušností!“ Ohromené krásce konečně došlo, že stále má tu svoji su-super noční košili – a v hřívě vlasů jí vězí korunka. Rychle po ní sáhla a… Treta byla pravá! Skvost, za jehož úlomek šlo koupit… Cokoli. Třeba i nejedinou palácovou vilu! „Ano! Můj chráněnec měl tu nejlepší vůli – mít z Tebe svou věčnou, krásnou a – hodnou, princeznu. Vedl tě slastí i bolestí. Obstála si. Sama ses zbavila posledních nitek na to, co ti bylo takzvaným životem. Výborně. Stačilo na něho počkat! Jen chvíli – a měli jste už jenom to, čemu Vy říkáte Svatba Milénia. Teď, inu, teď tě má pořád rád – a chce s tebou být, jak se říká, napořád. Jenže, jeho představa rychlého happy endu je obrácena vniveč. Nu, aspoň si budeš své pohádky vážit. Tak – krátce! Přišla jsi sem přes nápadníkův zákaz – a to ti dalo punc zla  Je mi líto, tak to funguje. Ty si teď musíš prožít Svou pohádku jako, inu, Zlá princezna. Jsi nyní princezna Zloběna a… a nitka tvého příběhu se tká tak, že budeš… Zlá sestra. Už je to tak. To určil Zodiak. Já, měj si mne za šílenou, já jsem vílí kmotra. Váš svět je nám znám, podobně jako vám ten náš. A mí chráněnci, i blízcí jiných, mně podobných, též. Jsou posly a pomocníky – ale, to tě trápit nemusí. Ty jsi nikdy nebyla na „záhadologii“. Ty… Ty musíš začít s prožíváním své pohádky. Pohlédni!“ – a ukázala k prosluněným oknům. Ty byly v místnosti najednou čtyři, každičké do jedné světa strany. Dvě se jaksi objevily, čtvrté se proměnilo ze vstupních dveří. Blondýnka koukla – a strnula. Byla ve vysokananánské věži, vyšší, než cokoli z toho, co znala. Úzká byla tak, že to bylo k neuvěření! Výhled z oken byl do nekonečné a nekonečně krásné krajiny, sahající až, až, až, až… Hory, lesy, řeky, louky, pole, města, cesty, pěšiny, stezky a cestičky, městečka, vsi, vísky, vesničky, samoty, mlýny, hrady, zámky, skály, zříceniny,… Ale nejvíc, nejvíc byly z oken vidět čtyři věci. Každým jedna.
„Nu, princezno Zloběno? Kdepak Tvá pohádka začne?“, zeptala se ta bájně sošná dáma!
Lepá blondýna, která dřív bývala Janou Liškovou se jenom zajíkla. Stála na nádvoří ohromného, černavého, strašidelného, pro ni ale taky impozantního, velkolepého a přenádherného hradu. Hradby obrovité, věže až do nebe,… A sklepy byly hlubokánské tak, že z nich tou dvoranou fičelo jako vichřicí. Jí však neviditelné ruce otvíraly další a další dveře. Viděla ponurý přepych, viděla rytíře z prázdných zbrojí, sluhy z přízraků – i v podobě samotně poletujících rukavic… A šla dál sály i komnatami, chodbami i schodišti – až byla v té poslední a tam byl černokněžník. Jako vystřižený z pohádkové knížky! Vousatý, černě oděný v rouchu s hvězdami, vysoánskou špičatou čepici zdobenou půlměsícem. Hrál tam s čerty karty. Rohatými, fousatými, černými, skoro nahými, chlupatými, s ocasy i kopyty. Dříve však, nežli ji vyděsili, přistoupil tentatrman černokněžnický – a hleděl si jí, jako císařovny! „Ó – princezno Sem…! Ó – princezno Tam…! Tuna drahocenné dárečky…! Tamo líbivé pozornosti…!“ Darovával jí šperky i šaty… Podával ozkoušet všeliké lahodné opojnosti,… Čerti se šklebili. A tu uprostřed skvostů, vín, likérů a opojných dýmů – stála mezy čarovnými zrcadly! Čerti se rozesmáli! Zloběna se v nich viděla co Jana miss! Viděla se co top in cooll šéfová! Vládkyně! Císařovna! Paní světa! Bohyně…! Nejkrásnější! Nejpůvabnější! Nejzbožňovanější! Nejopěvanější…! Ona! Ona!! ONA…!!! A ONA jako Princezna…! Královna! Císařovna!! Věčná PANOVNICE! Nesmrtelná! Věčě mladá! A nemálo hrdě-pyšná blondýnka ani nepostřehla, že onomu černokněžníkovi cosi svojí vlastní krví podepsala… A čertí cháska se řehtala…
A Zloběna se v černém větru ocitla, tomu se poddala – a v jeho náručí letěla aletěla do daleka… Až zase usnula…
A probudila se ve Své posteli Své princeznovské komnaty královského zámku! Přepych, luxus, lesk a třpyt, tím hezčí, čím byl – opět – „Barbínovštější“. Ohromné lože, překrásné komnaty, krásné počasí za okny, bezpočet skvostů… A SLUŽKY…! Nevěděla, proč si právě tohle tak jasně vybavila… Ale stály ve dvou řadách podél obou pobočných stěn od velkého lože, které byly ve strukturách zámku uspořádány tak, že v nich obou byly řady velkých a vysokých oken. Závěsy roztažené, počasí nádherné,… Mladé, krásné dívky se klaněly – a byly připraveny podat to či ono, cokoli, ze všech všemožností, které držely v rukou či měly po ruce – a vykonat cokoli, co si ona vymyslí. Sebe-šílenější vylomeninu, hloupost, nemožnost… Ona, princezna Zloběna, vyvolená starší dcera Jeho Veličenstva…
A FAMFÁRY!
Sličná blondýna se pod nekonečnou přikrývkou rozkošnicko-požitkářsky protáhla a právě si chtěla své služtičce Marleně říct o podání oblíbeného bičíku na psy, když se ze všech věží ozvaly fanfáry. Ošila se slastí! Určitě se blížila nějaká milá návštěva, a to vždy bývalo příjemné rozptýlení,… Spousty pozorností,… Dárků,… Dárečků,… Zážitků,… A vůbec! Jen kdyby sestřička nezacláněla…! Myslí jí sice probleskl zmatek. „…Jaká sestra…?“ Vtom se ale s ostrým zaklepnutím otevřely dveře a byla tu – macecha. Zloběna zaťala zuby. Nenáviděla tu krásnou, sošnou silnou a i moudrou ženu, se železnou vůlí. Zmatek „…Macecha…?“ Nenávist převážila. Vše bylo jasné. Nenáviděla ji, protože umenšila Její moc nad otcem - a byla tak,… tak,… NEMOŽNÁ, že – že jí ve všem a hned nadávala vždycky úplnou přednost před sestřičkou Libjenou…! Zmatek. Moc nad otcem? Sestra?? Co ji to zas…??“ Teď se však ta impozantní bruneta tyčila před její postelí a tvářila se proklatě vážně. „K otci dorazil důležitý posel. Žádá si tě!“, pronesla královna věcně. A pevně. A Zloběně se Zachtělo Trucovat! S pompézním rozmachem si vrazila dlaně za hlavu, zkřížila je v týle, vypjala se v leže nazad, přimhouřila oči, odhlédla stranou a striktně prohlásila: “Jsem nemocná! Chci doktora!“ Věděla, jak macecha – jménem Vichrena – tuhletu výmluvu nesnáší. Znamenalo to volání lékaře – a při otcově povaze i nepostižitelnost, pokud šlo o trest za odhalené simulování. I teď bývalá arcikněžna pevně zatla zuby a odešla. Blondýnka se ušklíbla a začala naříkavým hlasem citýrovat služky. Proháněla je čím dál víc, a už si v duchu psala seznam těch, kterým dá napráskat. Tatínkovi si zase v duchu před-sumírovala stížnost na Vichrenu! Vyjádřila se vůči ní tolik neobratně, tj. – neuctivě, že nebylo jasné, zda ji volá tatíček – nebo snad pan posel…! A čí vlastně?? Tu se však otevřely dveře a v nich…!
Aby hrom do toho…!
Macecha vcházela dvojmo!! Krásně oblečené ženy černotmavých vlasů vstupovaly DVĚ, ale – JEDNA MĚLA ZELENKAVOU KŮŽI! Jinak to mohly být i dvojčecí sestry. Ale – nebylo příměru… Pro družinu, kterou sebou cizí žena přiváděla. I ty byly mladé, vysoké a štíhlé. Ženy jak má být, krasavice, jenže měly světloulince zelenavou pokožku! Hlavy jim halily temně fialové čepce – jako řeholní, a těla zakrývala roucha, opět ne nepodobná kutnám pro jeptišky. To však v barvě fialovo bílé. Tak jako tak – služtičky před nimi utekly a ony udělaly špalír tak těsný, - že vlastně obstoupily postel. „Jeho excelence, Nejstrašnější Drak Gaucín, nemá rád faleš, falešnice a švindlující švindlířky – zvláště, pokud chce takové uvésti mezi své manželky!“, řekla cizí žena. „Ano, ano, princezno Zloběno! Jsem medikusa dračího posla, který je Gaucínovým námluvčím! Chce si vás vzít. A vy že stonáte?? Hmmm…! Jdu se přesvědčit!“, křikla ta drako-lida a luskla prsty. A věci se začaly dít! Zloběnu popadlo za zápěstí – za kotníky cosi neviditelného a chytlo ji to nehmotně, ale i pevně jak okovy. Pak to trhlo – a dívka ležela naznak roztažená do X, jakoby neviditelně upoutaná ke sloupkům postele. Sykla nevolí, zavrčela vzdorem, zkusila odmítavě zavrtět hlavou – ale kdepak. Nehla se o píď! Zato ty podivné družinice se činily! Jediným lupnutím jí zcela sebraly peřinu, a druhým šustnutím jí přímo vysmekly celičkou nádhernou noční košili doslova od pat až po bradu. Tím rázem ležela na loži nahatá, jako ten prst. A vrchní „dračice“ se do ní dala! A jak. Doslova a do písmene od prstů na nohou přes bosá chodidla a holé nárty ji omakávala, prosahávala – a ani nehýtek jejího nahého těla podrobných průzkumů naprosto neušetřila. „Plosky správně jemné – i lechtivě citlivé,… Pokožka pěstěná, pleť uspokojivá, přítomnost chloupků a chloupečků náležitá,…“ Zubící se zlatovláska kus po kousku cítila, jak se jí dotyky blíží do klína… A když se tam tkly – poprvé kratičce zavyla. Bylo to jen kraťoulinké zakníknutí – ale bylo to poprvé, kdy pocítila převahu té krásné silné ženy. Ty doteky a hmaty plné škádlivé dráždivosti…! „Ajta – hleďme…! Dívenka už panna není…! Nu-nevadí…!“ Dívka se zkoušela vzpínat a kroutit, To, co ji drželo, však bylo pevné. Nepohla se ani o nehet. „Nádherně hluboký, , skvostně těsný – a excelentně citlivý pupíček,…! Bříško pružně měkké,…! Podpaží správně citlivá, jamky klenuté, chloupky jsou značně jemné,…!“ Zuby zaťaté,… Víčka semknutá,… Tvář celá zpocená,…! Blondýnka se snažila vše aspoň důstojně nést, ale nedařilo se. I ze zatlých úst se jí dralo syčení, vrčení a – kňučení. „Prsa nejen pěkná ale i pevná, pokožka hebce pružná,…!“ Dívka přímo rozrazila čelisti do široka a chtěla řvát – ale z hrdla se jí dral jenom tak nesmírně tenký pískot, že spíše ševelila, než ječela. A co bylo nejhorší – jí se to škádlivé trápení – líbilo! Jenomže – mělo být hůř! „Naslouchátko…!“, poručila ta démonsky krásná žena – a Zloběnu začalo studit! Neuvěřitelně pitoreskní variantou lékařského stetoskopu vybavená dračice se mladé dívky začala dotýkat nesmírně studivým nákončím nástroje! Od klína přes celé bříško až po hruď. Slabiny, pupíček, podžebří, pod prsy, mezi nimi,… A studilo čím dál tím víc!!! Byť se jí to protivné vrtidlo dotýkalo skoro pořád a všude, neohřálo se ani trošičku! Naopak! Doslova ledovalo! Blonďaté děvče se s ostrým sykotem zkoušelo marně vzepřít. Pak ji kouzlo obrátilo – a příšerných stuzení si užívala její záda. Stuzení, škádlení,… A Potupa! Všechny jí koukaly na holou! Na natáhlé nohy, kouzlem držené,… A pak to přišlo!
„Podejte teploměr…! Veličenstvo – ráčíte se obtěžovat – je to vaše pastorkyně…“ Nějak se jí opravdu povedlo pootočit hlavu – A ZDĚSILA SE! TOHLE Byl Opravdový pohádkový teploměr!! VELKÝ, JAK PŘEDLOKTÍ! Samotnou špičičku měl jako prostředník! „ne!“, vyhlesla hrčivě. Tohleto do zadku Nechtěla…! Tak nějak věděla, že ta Příšernost - s tlustším koncem kulatým a velkým jak jablko, je určena pro její zadnici. „Jufff…! Nééé…!“, pokoušela se kouzlu vzdorovat, marně. Drželo ji to – a ona jen slyšela, kterak tu hrůzu čímsi pomazávají – a pak jí totéž mázli mezy půlky! Zakničela – a bylo to tady! „Kejty“ jí podržely rozevřené, ona zatla zuby – A UŽ MĚLA HRŮZÁKOIDA VPRAVENÉHO DO SVÉ ZADNÍ DÍRKY! Blondýna div neztratila vědomí…! Ale… Óóóó…! Ten pocit byl… Příjemný…!!!Od lásky s Erikem nic tolik krásného nezažila…! Ústa se jí mocně zazubila, oči ale rozkoš neutajily. Čepcovité ošetřovatelky se tiše zachichotaly, ta hlavní se ukázala. V rukou injekci…! No – jako hrom! Blondýna se nemohla blahem ani vyděsit. A čerta jí záleželo, že toho mackovitého teploměra přidrržuje za kulatou hlavičku… MACECHA…! Co jí to napadalo?? Napadalo! Blahem div nepředla. Ta Věc škádlila, dráždila, hřála,… A začala – šumět! Šumět, syčet, bublat… A zpívat!

„Princeznička švindlovala,
nemoc jenom předstírala!
By - se schůzce vyhýbala,
tak zlobně simulovala!
Tralalá!
Toto princka udělala,
Prutem by zasluhovala!
Tralalá“




Princeznou projelo horko i zima! Nejen že tu ukazovala nahatou zadnici, - ještě tady o ní prozpěvoval nějaký kouzelný „Teploměreček-Žalobníček“…! Nemluvě otom, že ji usvědčoval ze švindlu. Společnost se taky decentně zasmála a vrchní, maceše podobná „dračice“ rozverně poručila: „Čípky sem…!“ Zloběně zatrnulo stokrát víc! Tohle NNNECHCHCHTĚÉÉLLLÁÁÁ…! Jenomže – on se jí nikdo neptal. Přidržená sedina a…Jóóój…! Co to bylo…??? Do zadku se jí dralo něco…OHROMNÉHO… A – LEDOVÉHO…!!! Héééch…! Mezi půlky se jí dralo COSI… Tlustšího, Mnohem tlustšího, než palec – a taky delšího, nežli prostředník! A STUDILO TO! Záblo…!! MRAZILO…!!!
„Jóóój…! Jéééj…! Grrr…!!!“ Skoro necítila prostředníček, co se jí do sedinky vedral hned se studilem – a zadloubával ho hloub a hloub, - což bylo ve vší té hrůze… Zas…příjemné. Štíhlý ladný prst, pokrytý blanou jakési snad pružně pevné rukavice se v její promaštěné, uvolněné, stuzením trápené sedince dovedně cukal, jakoby ji, po Řecku, souložil. Mučivá blaženost…! Princezna už ani nevěděla, jestli se opravdu vzpírá. To byla Tak TRÝZNIVÁ LAHODA…!!! „Studín už je! Podejte svědín!“, poručila „dračice“ a prst princezně z „dírečky“ vyklouzl. Půlky zadku jí však zase přidrželi – a dřív než vydechla, než lapla po dechu, BYL TU DALŠÍ… VETŘELEC…! SVĚDIVÝ!!! Teď To SVĚDILO…skoro až do Pálení… Do bolesti to ale nepřeskočilo. Zloběna se dala do kvičení a kničení,
Oproti studidlu nemenší svědidlo se do ní však dralo a dralo, - až ho týž prst jako prve vdloubal neméně hluboko. A zase týravá slast…! Blondýnka vydávalatenoulinké zvuky, o nichž nevěděla, že jich je mocna. A prst dloubal – a Svědilo to… Hýkavě se zajíkala další dávkou mastného soužení – co bylo tak slastné…! „V pořádku – pálín sem!“, poručil „dračičin“ hlas -  a sličné dívce se chtělo řvát!! A měla důvod – i příležitost. TO CO JÍ ZAČLO MEZI PŮLKY KLOUZAT,… To bylo HORŠÍ, NEŽ PAPRIKA S PEPŘEM DOHROMADY!!! Nejít to už Tak hladce – a nerozpouštět se Tolik moc rychle… Zbláznila by se. Křičela a nevěděla o tom. Řvala – a neslyšela se. A prst. A jeho pohyby. A ona si uvědomovala, že přestává se svým nebetyčným křičením – a že je jí en dotek zase milý. Skoro se uklidnila. Jenomže pak… „Injekci…!“ Zaznělo odkudsi a mladá kráska už jasně věděla, že bude peklo. A bylo! „Jééééé…!!!“, zavřeštěla, když TO, Uviděla! Teploměr jak předloktí – INJEKCE JAK PAŽE!!!
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zavřeštěla princezna a vzepjala se moci kouzel tak, ž-že se opravdu pohnula – a málem vytrhla. Jenomže! Byly tu dračí ošetřovatelky – a ty moc rády – a pevně, přidržely! Ležela natáhlá na břiše dál – a řvala už do ampulovité přípravy. Zelené ošetřovatelky tisky lýtka i předloktí a ona s histerickými skřeky pohazovala kroutivě sem tam celou svou nádhernou zadnicí, až se jí půlky jen natřásaly. Pak jí pár rukou přitisk nad bedry – a ona hýžděmi už ani nehnula – pokud jí děsem o sebe navzájem mlaskavě neklepaly. To ale nevěděla. Tělo až skoro necítila – a za řevem tolik moc zubama jektala, že skoro chrastila – a pranic neslyšela. Okouzlená, přidržovaná, zrovinka před nosem injekci chystanou měla! Půlmetrové táhlo…! Půlmetrová baňka…!! Půlmetrová JEHLA…!!! A jen se třpytivě blýskala – až jiskry s hvězdami ze špičky vypouštěla! A ta věc co do ní natáhli…!!! Joooj! Ta byla rudo-zeleně duhovatá…!! Joooj! A už od pohledu příšerná…!!!
A PAK PŘIŠLO… KŘUPNUTÍ!!!

Nic, pranic menšího! Ne ňáké píchnutí…! Bodnutí…! Kuchnutí…! To bylo KŘUPNUTÍ, jako od rozbíjené panenky, co se jí doslova PROBORALO DO NEJKLENUTĚJŠÍHO MÍSTA PRAVÉ PŮLKY…! (Žádná horní čtvrtina zadečku!)
„RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAHAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zavřeštěla krasavice řičivě – a omdlela.
Když se čarokrásná blondýnka probrala, pálilo ji, svědilo, tlačilo – od lopatky po lýtko. Po bodanci měla v píchlé půlce flastříčkové X a najednou si přišla tolik moc jak píchlá mičuda, až se divila – že neuchází. Už jenom laxně – ba trpně, vnímala, jak na ni chystají DRUHOU injekci. Totálně ochromená a paralyzovaná trýzní té první chtěla druhou snést trpně, - ale – kdepak! KUCHANEC…! Jaký svět neviděl! A byť to bylo do druhé půlky tak to byl bodavý kuchanec tisíckrát horší, než první!!!!!
„RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAHAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIJEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Dala o sobě krasavička vědět na celičký hrad – a už dostávala na zbylou půlku druhé, flastříčkovské X. „Ještě třetí doprostřed – a mám na zadku XXX symbol nemravnosti…!“, pomyslela si Zloběna, nevěděla jak! Jenomže – ty všechny kolem měly jinačí záměry, než dále flastříčkovat její zadnici. To spíše, panečku – LINÝROVAT!
„Na švindle rákosku!“, řekla rázně – a už tu jedna „třtina“ byla!
A princezna Zloběna začala dostávat VÝPRASK… Jaký jenom o pár chvil dříve vymýšlela pro své služtičky! Větší! Svištění! Hvízdání! Sykán! Bzučení! Hučení! … A Rány! Dopady! Mrskání! Švihání! Šlohání! Lískání! Práskání! Bití! Třískání! Mlácení! NářeZ! Mrskut! Vejprask!
Zloběna ječela! Pištěla! Vyla! Řvala! Řičela! Vřískala! Vřeštěla…!
Nic si nepomohla. Dostala na holou tolik a takových, až se jí zdálo, že nemá od zad po kolena jediné místo bez štiplavě palčivého šlehance. Nevěděla, kolikrát bolestí omdlela – a přišla zas k sobě. Konečně byl konec – i když to ani nepostřehla… Tak jak tak, najednou jí sama vrchní dračice namísto bití potírala zadek nějakou mastí. „Tak! Už máme dívenku kapinku poučenou!“, prohodila procítěně. A procítěně činila od oné chvíle všechno. A Zloběna vlastně taky. Dáma od té chvíle nepustila její ruku – a ona byla vláčná, jak hedvábný šátek! Málem s úklonou poděkovala všem sloužícím, za vše – co pro ni kdy dělali, pak s velkou ceremonií děkovala tatínkovi s macechou „za dobré vychování“ a nakonec se dala, „s patřičnou pompou“, vypravit na cestu. Tedy – ne že by byla zmámená či uhranutá. To ne. Jen „jelita“ po rákosce se jí pod všemi garderobami připomínala každičkou vteřinku – a ona nechtěla další. Poslouchala jak hodiny hodináře. Davy se s ní loučily, byla voděna špalíry, prováděna ceremoniemi – a nakonec uvedena dokočáru, který ji odnesl k panu ženichovi silou tří tuctů harpyí, které ho nesly vzduchem. Všichni koukalo, všichno záviděli – ale jen zloběna se svojí velitelkou v kočáře věděly, že ona uvnitř apartmánovitě-komnatní kabiny – klečí s vykasanými sukněmi - na hrachu!
Co živa by si princezna Zloběna nepředstavila, jak přenádherné může být dračí sídlo! Létající kočár ji i s přísnou průvodkyní zavezl do věžových skal, - které byly hradem plným přepychu. Ač většina věcí z kamene – byl to draho-kámen. A vše ostatní, látky – dřeva, jenom nejdražší – a mistrovské práce. Nechyběla snad ani tel… Co?? Nevzpomínala si. Co. A měla jiné starosti! Vítal ji – drak! U všech Bohů…! TAK si ho nepředstavovala! Měl podobu – MUŽE! A jakého! Dva a čtvrt metru měl na výšku jistě! Svaly jak špalky všude po těle, kudrnaté vlasy i kníry jak uhle, úsměv zubatý jako cikánský baron – a kůži světlounce zelenou, jako ty démonky, které mu sloužily! Jen očima ukazoval, jen pohyby prstů naznačoval – a ony konaly! A jak! I na ni jeho fluidum působilo. A pořádně! Ledový žár jí prokmitl od kořínků vlasů do paty a zpět! Po celičkém těle se zježila husí kůží až do svrbiva – a nejvíce té svědivosti zůstalo tam, kde mělo! Jenomže… Oj! Drak s ní přes lidskou ppodobu dal zacházet nelidsky! Démonky, ne nepodobné těm, které pomáhaly s jejím ošetřením, ji popadly a… Běda! V mžiku byla nejen bosa a v košili! Byla i naznak uložena na nízké a dlouhé lavici, ke které ji dovednými smyčkami upoutaly za stisknuté kotníky i zápěstí vzpažených rukou. Kvílivě kničela a marně se snažila bránit, či něco říct. Maně ji napadlo, že když ji uvázaly takhle, bít ji asi nebudou… On jen pompézně postával opodál a usmíval se s povýšenou nonšalancí. Pak – mrkl. VTOM Zloběnu něco PÍCHLO do obou dvou půlek zadečku! Jakoby – ano – jako najednou chytla pár injekcí… Co ji to napadalo? Tak jak tak se její tělo přímo vymrštilo do oblouku – a ona udělala na lavici „most“. Drak se distingovaně zasmál – a pokynul. A začlo PEKLO! Hihňavě rozchichotané démonky se přihrnuly – a vyhrnuly jí celičkou košili až úplně pod bradu. Zas nahatá přede všemi…! A hnout se nemohla! Jehly, co se z desky pod jejím zadečkem vysunuly, tam trčely dál – a do půlek se píchla při každičkém hnutí. Ale – to nebylo to nejhorší…!
TY BESTIE JÍ ZAČLY LECHTAT!
Jejich jemné, hrotitě drápaté prsty jí jemně škádlily hebounkou pokožku, beze spěchu ji dráždily v podpažích, na žebrech, bocích, břiše, ve slabinách, tříslech, na vnitřních stranách stehen, chodidlech - a i v podkoleních…! Bylo to pár vteřin, či několik tisíciletí? Nevěděla. Neuměla to od sebe odlišit. Vnímala jediné…
UTRPENÍ!!!
Ani z vejprasku řemenem neměla takovou hrůzu, jak z lechtání!!! A ty ďáblice lechtaly…! Šimraly,…!!! Lochtaly,…!!! Škádlily,…!!! Trápily,…!!! Mučily,…!!! A… A nepřestávaly!!! Zloběna vydávala skřeky a jeky i kvíly a skučení!! Do všeho se mísil smích s chechtotetm, řehotem i hýkáním,… Pouta však držela – a hroty bodaly A všecky „dračice“ – dračice – týraly. Na chvilku nepřestávaly!!! Zloběna se málem… Neopanovala…! Jenže, drak se smál a smál – a vždy v nejvypjatější chvíli dal znamení k přerušení. Trápit ji tak dal nesčíslněkrát. A pak… Pak se staly dvě věci:
První – poručil ji odpoutat a doprovodit do svého soukromí – a druhá – ozvaly se fanfáry.
Pro utýranou Zloběnu to bylo VYKOUPENÍ! Kterak kolem ní žila pohádka, dorazil do dračího Hloupý Honza – a hodlal se s drakem utkat. A – taky ano! ŘÍMŠTÍ GLADIÁTOŘI BY SE MUSELI SCHOVAT – i s celým Impériem! Ti dva – zelený muž, měnící se v mnohohlavého netvora z pohádek – a modrooký zlatovlasý atlet, si to rozdali stilem, který by vyrazil dech každému 3D režisérovi… CO TO MĚLA V MYSLI ZA SLOVA?? Co bylo 3D? Kdo byl – režisér?? Zloběně se divné nápady vykouřily z panenkovsky sličné hlavy. To byla podívaná! Ano, byla jen zajatkyní – před chviličkou navíc vylechtaná… (Možná proto ty divné nápady kroužily myslí…?) ALE TEN ZÁŽITEK! Byli tak silní!Tak velkolepí…! A ona nebyla hloupá! Poznala, jak tomu blonďákovi… Jakoby ho znala? Zas divné nápady…!! Jak mu pomáhají jeho věci – Meč a Pás…!! A ona dostala Nápad!! Ten blondýn se jí sice i líbil, hodně líbil… Ale – Ona, se Nechtěla poddávat! Ona, Princezna Zloběna, Ne! A bylo tu Vítězství! Blonďákovo – ovšem! Vrhla se k němu, jak se na vysvobozenou sluší a patří – a zatímco všude kolem prchal dračí personál, ona svého šampiona „zpracovávala“! A vedlo se jí! Vysílením byl zpola bez sebe, mnohokrát poraněný, choval se, toť se ví, vstřícně,… K její kráse – ujišťovala se – a s pronikavými úsměvy jej kousek po kousíčku, odzbrojovala. Její rozhárané mysli navíc došlo, že povědomost toho plavého pořeza byla mylná. Někoho jí připomínal… Ale – nevěděla koho, a ten dotyčný to určitě nebyl. A tak ji to divné napětí, které jí plnilo mysl i tělo, vedlo dál a dál. Připravila toho Arijského siláka o Větrný plášť, Čarodějný měšec i Divotvorný meč – a jako navedená, s dokonalým povědomím, co se jak užívá – ULÍTLA S POSMĚCHEM NA KRÁLOVSKÉ SÍDLO!
AJ! TO BYLO SLÁVY!
Drak pryč, odměna přemožiteli veškerá žádná – a co jen království přinesla! Každý ji velebil a všichni vychvalovali. A ona se ve vší té nádheře a slávě víc a víc smála. Tak nádherné neměl zámky a hrady ani Disney…! Co to bylo za nemožné slovo?? Nevěděla a nezajímala se!! Jen víc zábav! Plesů! Bálů! Maškarních merend! Více ctitelů! Více rytířů! Dvorních dam! Krásy! Šperků…! A pýchy. Zpychla zdivočelá princezna tak, Až při jednom rozbřesku – vrátila se zrovna ze zvláště divého trdlování, vyšla na východní balkón svých komnat, a jak byla rozjařená, po všech těch nedělích – měsících zábav, vyplázla na slunko jazyk, obrátila se zády, vyhrnula šaty i prádlo – a vyšpulila na ně svou holou zadničku. „Tááák!“, potom i udělala. „Nejkrásnější, nejšťastnější na světě jsem tu já!“, prohlásila.
A jakoby To tím všecko spustila!
Ještě ten den to začalo! Služebnictvo si o jejím rouhavém kousku sotva špitat odvážilo, panstvo hýřilo, a jen králův šašek se žertovnou vážností hlavou pokyvoval, že slunko divně blýská, že se asi hněvá. Zloběna se nestarala. Jen a jen se bavila a zrovna nevěděla, čím by se rozptýlila.
Jako z udělání zazněl před hradem jakýsi hlahol.
Dav se smál starému, vousatému, hrbatému bláznu. Prodávaljablka –a každé za tisíc dukátů! Všichni se posmívali, pak i Zloběma – a tak ji to popadlo, až se furiantsky rozhodla všecička koupit. S váčkem to šloo. Zaplatila, vzala celý košíček, a byť na ni cosi tam uvnitř křičelo, že páchá hloupost, za kterou by se jí Všichni smáli,… Odnesla až na stůl královské rodiny – a hned si s pár dalšími vzala.
A hrc!
Jenom co kousla, zatmělo se jí v hlavě – a když zas prokoukla, rostly jí ze spánků zrovinka nahoru dva černé parůžky! A jiným z rodiny také!
Jejejejej…! To byla mela!
To všichni vyváděly!
„Královská rodiny je rohatě parohatá!“
Ajajajaj! To byla hanba! To byla ostuda!
Všichni se smáli – a každý sháněl doktory§
Marně.
Ať po další čas snažilo lékařů kolik chrělo, nic proti parůžkům nepomohlo.
Až po čase!
Přišel lékař podivín, celý zahalený a…! Jednoho prince uzdravil prací…! Druhého hladem…! Všichni jančili radostí a Zloběně se v rohaté hlavince marně bouřila myšlenka, že to vše zná,…! Že „baští hada“, ale – ona se málem po čtyřech hrnula, aby už byla na řadě, aby už byla léčena…!
A už se ocitla ve vlastní komnatě, zahaleným doktorem pečlivě uzamykané. Byla poslední. Poslední na řadě. Ostatní už se zas smáli svou dokonalou krásou i pýchou,… Ona, se třásla. Co lékař poručí? Co bude chtít? Čest? Počestnost? Něhu? Lásku? Manželství? Cokoli! Jen pryč s těmi parůžky…! A VTOM HO POZNALA! HRDINA Z DRAČÍ PEVNOSTI! Ano! Nemohla se mýlit…!!! I při tom zahalení! Oči!Vlasy! Ruce…§ A TY ZAČLY ZPOD PLÁŠTĚ ODPÍNAT PÁSEK!!! Vypískla a dala se na útěk… Nikam. Dveře zamčené! Okna vysoko – a pevně zavřená…! POPADL JI! Popad a snadno strh do středu místnosti. Křičela, že všechno vrátí, že všeho lituje…! Nohou si přikopl sesličku a levou botou na ni stoupl. Pochopila. Nechtěl ji škrtit…! Vykřikla. Ohnul ji přes koleno. Zakňučela. Všecičky košile jí řádně vyhrnul!! Zakničela. “Holou“ mu ukazovala. A byla vyšpulená…!
A pak…!!!
Pak začla princezna Zloběna dostávat vejprask!
Řemenem!
Na holou…
A JAKÝ!!!
(Však to byl kouzelný opasek a divotvorný řemen: „MLASK!-PRÁSK!!“ Oj! Ten své Kouzlo Znal! A Dílo Ovládal! Ajaja…)
Jáááj!!!
Řezuluňk, Mrskut a Práskoid nad-astrálních úrovní ji rázem přinutil kopat holýma nohama jakoby při běhu, vřeštět, řvát, řičet a ryčet jak kdoví co – a rukama se trapně pnout po okně.
Jóóój!!!!!
To bylo!



„RJÁÁÁU! VRÁÁÁU! HRÁÁÁU…!!! KHRÁÁÁÁÁU!!! VHRÁÁÁUÁÁÁ!!!“
Bylo to peklo a nebralo to konce!
Nekonečno práskanců! Mrskanců! Třískanců! Řezanců! A Mydlicuňků! Její „vyšpulená“ se jí stala očistcem a nakonec se ryčným řevem prokřičela málem až do mrákot. Jen její pomyšlení na vykoupení z parohatosti… Jenomže…BĚDA!!!
Mstivý uzdravitel z dračí jeskyně je všechny přelstil stejně velkolepě, jako pompézně přemohl draka.
ZMIZEL BEZESTOPY – I SE VŠÍM KOUZELNÝM NÁČINÍM!
A JÍ PARŮŽKY ZŮSTALY!!!
TO BYL BRAJGL, BRAJGLOVIČ VIRVÁLUS!!!!!
Celý královský hrad běsnil, jak zbytnělá živelná pohroma!
A všecko to nakonec padnulo na hlavu rohaté Zloběně! Jakoby všecinko zavinila – (a v tom kousek pomyslné pravdy byl).
Bylo čím dál hůř. Rozběsněný král ji napřed poručil kurýrovat vším možným – ledovou vodou počínaje – a postním mordováním konče. Jenomže – parůžky držely – byť o kajících říkáních kolenačky málem zdřevěněla.
Král zuřil čím dál víc, zbytek dvora s ním – a nakonec…
Nakonec ji z vladařského sídla – Vyhnali.
Nevěřila – Stalo se.
Bosou, v noční košili.
Vyštvanou jako chycenou zlodějku, a k tomu parohatou, nutili ji prchat do hlubokánských lesů. A černých k tomu. Černočerných.
A hnali ji i pořádně hluboko!
Achich! – Achich!
To to píchalo! Studilo! Lochtalo – jak byla na boso! O větve se chytala, čím mohla, hlavně parůžky, - a porost jí na oplátku dával co proto! Jako kdyby byla bita po celičkém těle! Ona však spěchala dál a dál, protože za sebou stále slyšela psy.
Psy za sebou slyšela, vlkodlaky vpředu ne, a tak chvátala dál a dál, až…!
…až neslyšela vůbec nic, najednou to udělalo LUP! A krásce se kolem kotníků zadrhla tenoučká šňůra. Trhlo to… Jekla – a už visela hlavou dolů mezi dvěma vypruženými kmínky! Jej! Ta zaskučela! Jak visela ve stojce, že rukama ani na zem nedosáhla, vyhrnula se jí košile – a ona byla nahatá! Jej! Ta začala kničet! Volat! Zapřísahat! – Až se dovolala! I přes jemnou tkaninu, co ji balila, viděla, že k k pasti, kde visela, slétla – ježibaba na koštěti. Metla ji nadnášela zrovna u její ječící výsosti Zloběny – a hrůzy baba se smála. „Ale – Ale! Holuběnka se chytla! Ouha! Ouha! To jsem ráda! Už dlouho mi žádná panenka v tenatech neuvízla! Jestlipak je jak se patří vychovaná?!“ A s touhle otázkou chytila křičící a naříkající dívku za prsty stisknutých nohou, řádně jí nastavila obě dvě bosatá chodidla – a lehce po nich přejela hrotitým drápovím své volné ruky!
JEŽIBABA ZLOBĚNU POLECHTALA!!!
Jjjejjjjj!!!
T-t-t-ro Bylo!!!
„L-l-l-lochtat nééééé…!!! Hehehehehehehehehééééé!!!“, stihla ještě zlatovláska zavřeštět – a nastal tanec! Chechtala se, řehnila, bila rukama, až se rvala s látkou vyhrnuté košile, kroutila se, svíjela, mrskala, řvala i vyla… Celičký svět se jí smrskl do místeček, kde se heboulinké kůžičky jejích bosých plosek dotýkaly hroty těch děsných drápů!!! Ty ostraté špičičky ježibabích paznehtů…!!! V ryčném smíchu skoro necítila, jak je – při stálém lechtání, za svou smyčku zvedána – a vznáší se výš a výš – a letí dál a dál. Letěla na koštěti – a pro smích to nevěděla. Ale – ale jestli to bylo tím proudícím vzduchem, či co… Ona se mohla smíchy uječet, ale… Co To bylo za pocit, který náhle prožívala??? Křičící tělo jí sršelo energií, kterou se jí nedařilo tozpoznat a pak… Pak už byly Tam…!
Z rozmazlené princezničky – ježibabí služkou, snadno a rychle! A parůžkatou k tomu.
To Zloběna zakusila!
Od nošení vody přes drhnutí podlahy, mytí nádobí, šití, vaření, a čert ví co – a všechno v hnusné, roztrhané lesní chalupě, chatrči, srubu, z klád hlíny… Ale… Podivně… Romantickém, či co. Nebylo to tam bůh ví jak špinavé, nepáchlo to tam, jen ona musela dřít, divit se, že děrami ve slaměné střeše neprší, snášet, že chaloupka se občas zvedá na muří nohu – a ona nocuje… V kleci. Nu, ano. V kleci. V kleci jak na Jeníčka s Mařenkou. A jinak chodila v… Obojku. V obojku na řemeni, který, jakoby končil ve vzduchu. A ježibaba? Chlouba svého stavu! Ohyzda v šátku s bradavičnatým nosem, hadem na krku, kočkou na hrbu – a věčně věkův v luftě na koštěti. A ovšem i s věčnou kouzelnou hůlkou – pořádnou lískovkou! Jejich „Dohoda“ byla prostá. Ty budeš poslouchat, ty budeš dřít, já tě pak nebudu bít… A nakonec – až budu spokojena, budeš mým kouzlem svých rohů zproštěna. A tak dřela. Na košili nahá, bosá, stále rohatá – a občas bitá. Tomu se nevyhnula. A že bába vždycky připomněla, že naděje na odčarování je v poslušnosti – sama si musela košilku kasat – a všelijak se nastavovat! Nejčastěji vypnout se na špičky bosých nohou, a zadničku povystrčit do vyšpulení! Ojojojojoj! Život s přidržováním vyhrnuté košile! Ach – toho štípání! Pálení! Svědění! Brnění…! A potom přišlo to ze všeho nejhorší! „Zbavím tě tvých proklínacích kouzel – když obstojíš ve zkoušce lechtivosti…!!!“

Parůžkaté princezně Zloběně se život změnil v učiněné peklo. Bosou a košilatou služtičkou příšerné ježibaby, od které byla bitá… A lechtaná! Ano – lechtaná. Ach, ano. Lechtaná. Lochtaná, šimraná, škádlená… Bylo to k zešílení!!! Ale, princezna nepřestávala věřit, že když splní podmínku – a při trápení se nezasměje – než se prach v hodinách visících na houžvi ze stropu přesype, bude svých parůžků zbavena. A tak dobrovolně vzpažovala a obnažovala podpaždíčka, žebírka, bříško, slabiny stehna i, ano, chodidla. Vkleče, vleže,… Nechápala, jak je možné, že jí nožky vůbec neztvrdly, když stále bosky tolik moc trajdala po službách a pracech. Naopak. Měla je jak hedvábí! Nechápala, že ji nekonečno jemňounkého mučení nepřipravilo o rozum. Prosmála a prořehnila celé hodiny! Celé dny! Ale – nikdy ne až po uplynutí pekelně prašné lhůty. Už myslela, že vážně zešílí. Vypjatá v pozoru, natažená na lavici, na houni, vkleče kdekoli,… ALE!!! Nakonec uspěla! Povedlo se jí, podstoupit lechtání po tak velkém nalískání, že jí bolest pomohla!  Vytrýzněná k puknutí mysli i těla – snesla tu jemňoulinkou trýzeň – a vydržela! Hodiny rozfoukly přesypaný prach do široka – a ona se ryčným smíchem div neroztrhala. Však se smála skoro hodinu – a ježibaba taky. A měla důvod! Ono – završené kouzlo Zloběnu parůžků zbavilo, - ALE!
Před chýškou už čekali čerti! Čerti s úpisem od Zloběny!
A než se nadála – už byla v pekle!
Peklo jak z obrázku v pohádkové knížce. Sály, kotle, plameny… Na ni tu ale měli už schystané onačí zařízení!
Pořádnou, Panečku, železnou lavici! Ta byla! Napřed ji čertice přidržely v pozoru, se vzpaženýma rukama a vysvlékly jí z její, skoro už věčné, košile. V první chvíli byla nahota bez parůžků i jakousi úlevou,… Ale zato pak! Železná lavice byla věru vpravdě že pekelný udělák! Na břiše řádně natažená dívčina byla rázem upoutána na rukou i nohou pravými a nefalšovanými bleskovými pouty, načež k její vystavené nahotě přistoupil nejzlomyslnější a nejškodolibější ze všech pekelníků. Nu – a kterak mu z té lavice nahatou sedinku ukazovala, vzal na ni plamennou metlu. Ajaja! Více než jedinkrát byla už princezna Zloběna bita. Ale od prvního šlehnutí všecičky výprasky zapomněla! Do posledního!!! Ach! Achich! To byla Muka!!! To byla Trýzeň!! A NEKONEČNÁ…!!!!! Tak se to dívčině v mysli co skutečnost ukazovala. Trpěla tím ohnivým šleháním, bitím a mrskáním nekonečným… Jenomže – v pohádce i to nejhorší skončit musí. A skončilo i šlehavé šlohání metly ohnivým plamenem ocelové. Zloběna už snad ani svůj vlastní křik nevnímala když tu najednou… Namísto pekelných žárů, žahů a pálení… Chlad černokněžné rezidence. A v blahém, nestrašidelném stínu bez čoudu a čmoudu stál… On.Iryk! Princ kterého tolikrát, tolik moc ošvindlovala, podvedla, zklamala…! Ale… On tu byl, aby si ji vzal. V každém smyslu toho slova. Hlavně – pryč z Pekla…!!! Blesky povolily a ona z lavice spadla jak svalená.
Do Irykovi náruče!
Nes si ji z řetězových bran jako nevěstu. A tou mu i byla. Ba – novou košilku dostala! Zase dost dobrou – aby v ní třeba i na bál šla. Jenomže – protože byla černokněžnická, měla ta košilka i svoji čertovinu! Patřila k ní hezounká pentlička, co milé Zloběnce zápěstí před tělem jemňounce, lehounce spoutala! Ta to však pro něhu a vřelost ni nevnímala. Jenom Irykovu náruč. Skorem si nepovšimla, kterak je daleko, daleko vezena… Jen v nitru byla svému rytířovi vděčna, že ji neveze ohnutou přes sedlo – a že ji za jízdy nevyplácí. Konečně byli na místě.
Té nádhery!
A nejen dík kouzlu svobody! Irykův hrad byl… Dokonalý. A on ji do něho vnes opět v náručí. Chtěla až zaplakat hanbou, co vše mu provedla, vyvedla, zavinila… A že jí pálivá švihanda po cestě zázračně přebolela, tak trochu zatoužila, aby jí nasekal – a všechno vyrovnal. A stalo se! Tam, v křídle nejvyšším, (Nej-Disneyiovštějším!) Byla mnoha-komnatová, apartmánovitá rezidence. Ložnice jak sál… a před ní hezounká místnůstka – budoár. A uprostřed něj – vysoká taburetka. Jenom ji kráska Zloběna spatřila, věděla! A byla ráda. Sama si k měkké a vysoké sedačce stoupla, ráda se ohla, špulivě sedinku vystrčila – a s pravě upřímným úsměvem vnímala, kterak je za svoji pentličku na rukou uvazována. I vyhrnuté košilce se zasmála od srdce – a ptincův proutek, co na ni vzal? Nu, tak ten opravdu k smíchu byl! Menší, než psací brk! Ne větší, než dlaň! A tenký jak bavlnka! A těch pár lísknutí?? To byla pohlazení!!!
A pak??
Irykova náruč! Odnesena do lože – a opět ji jen a jen pobavil tenonký lehounký řetízek, co jí byl jako ozdobný připnutý na něžné hrdlo krásným a skvostně drahocenným zámečkem! Legrační se jí zdálo i to, kterak je pentličkou uvazována za vzpažené ručky k pelesti, - kde druhý zámeček připínal i druhý koneček řetízku! A nemohla být nikdy šťastnější, než když ji Iryk políbil, objal, směnil s n í pohled z očí do očí… Jako muž se ženou, manžel s manželkou,…
A DÍVKA PROZŘELA!

Ona je přece Jana Lišková! Moderní, emancipovaná slečna, která patří na výsluní representativního života…!

A ona najednou Věděla, že když teď, Teď, (!) Iryka políbí, bude z ní věčně šťastná a milovaná, Milovaná, Zloběna.
Když zavře oči – a otevře – probudí se, sen bude pryč, a ona – Jana Lišková!
A princezna Zloběna…
Zavřela Oči…
Otevřela…!!
A…!!!
V nenadálých mžitkách spatřila celičký svůj pokažený život. Svou niternou povýšenost, namyšlenost, odtažitost, hloupost…! Naivitu, pýchu,… Zvrzané manželství, kaženou práci, dluhy… Všecičko, všecko – K ČEMU SE VRACELA!!! CO TO ZASE VYVEDLA??!!! A byla by se do mžitek málem vzlykem rozbrečela! Iryk ji do svého světa vzal! Uvedl!! A ona?? Ona zas všecičko zvrzla! Pokazila!! Zahodila…!!! ZRADILA HO…!!! JEHO!!! KTERÝ JI MILOVAL – AŽ RISKOVAL CESTU VEN ZE SVÉHO SVĚTA!!! Co ji to napadalo?? Takové fantas-magorické hlouposti…?! Vtom jí cuklo v zápěstích. Uvědomila si, že má vzpažené ruce, stisklé v zápěstích. Proč?? Pak jí cuklo na krku. Copak měla sametku??  Zaslzené oči zkoušely rozmrkat pořádné koukání. Jenže – co mohla čekat?? Strop bytu, ze kterého ji Liška vyhodí? Krovy apartmánu, kde si ji Erik už držet nebude?! Spatřila… Vysoce klenutý strop, nádherný jak… V pohádkovém pokojíčku pro panenky! Všude plno světla, krásy, záře, tepla a ona… Ona měla ve vlasech korunku, na sobě nádhernou košili, a ležela v nekonečně velké a překrásné posteli – ke které si ji Iryk uvázal pentličkou – a připnul řetízkem. On přijal její hloupou a vrtošivou rozmazlenost…! A pojistil se proti ní! Plavý atlet ji stále objímal – i jí dal hubičku na nosíček! Tvářil se však vážně. Zase mu ta vrtošivá nezdoba chtěla zmizet! Utéct! Fouknout! Ona zkrátka byla princezna Zloběna! Ona ňák Musela všechny ty dobré kol sebe zlobit! Zlobit a zlobit a zlobit…!!! A vyhýbat se lásce, kterou si vespolek zasloužili, - a kterou ona tak hloupě měnila za lesk a trety! A zlatovlase modrooká kráska uviděla ještě něco! Od stropu se ve třpytné záři jasu snášely víličky! Mrňavé hezounké slečinečky s motýlími křidélečky! A hrozily jí dobrosrdečně prstíky. Zloběna zaslzela radostí a štěstím! Irykovy hračky ji tu… Podržely… Uvěznily… Zachránily!!! A on, princ Iryk, byl i přes svůj vážný smutek – šťastný. Uzlíkatá pentlička a řetízek se zámečky mu milenou Zloběnku udrželi – ale Hodněnku z ní ještě neudělaly! Musil se chtíc nechtíc, přičinit…! A Zloběna vnímala viděla, kterak jí košili, košilku hrne a kasá – zrovna až nad pupíček. Všecičky bývalé výprasky ji náhle v zadečku bodly, žahly a zabolely, až se ležmo naznak musila prohnout do mostečku. Učiněná jitrnička! (Z ní byla.) A v bosých patičkách ji lehce zašimralo, jako vším bábiným lochtáním! A Iryk jí podebral napjaté nožičky – a zdvih i ztlačil jí je tak, jakoby do hlavy postele měla snad metat kotouly vzad. Takto měl její nahatý zadeček k notnému vyšpulení. Tu víly přilétly a do oušek jí zašeptaly: „Mohlo tě teď čekat věčné milování! Žes ale zlobila, čeká tě nejprve jedna věčnost z naplácání, na řádné vychování do princezny Hodněny: A my tě při tomto polechtáme, bychom vše urychlily!“ A zatímco princ Iryk započal s jejím pleskavým vyplácením věčně věčným, víly slib splnily, řádně se do toho daly – a bosá chodidla po celých šlapkách jí řádně vylochtily…! A princezna Zloběnka se dala do bědavě naříkavého chichotání! Že je to škoda? Třeba je tak šťastnější! Však, oni se Iryk s princeznou Zloběnkou-Hodněnkou, své lásky se spoustou dětiček dočekají…!!! Ajjjajaj-chichichi…!!!

KONEC

(?)

Pohádka O Honzovi, co si věděl rady!

$
0
0
Nu, tak, to byl jednou jeden pohádkový kraj, - a do toho kraje přišli královští verbíři. Brali na vojnu. A žádné okolky! Pan král se chystal do války! V jedné chalupě tam žila vdova se třemi syny. Nejstarší do války chtěl, nejmladší nemusel, zato ten prostřední, Honza, do žádné vojančiny nešel! Jak po něm profousi vyrukovali – už skočil ze síně do komory, oknem do zahrady – a přes sad pryč! Oni – to se ví, za ním! Přes louku, pole a háj až do lesa. Honza utíkal, verbíři pořád za ním. Tam v lese byl blízko pomezní kámen sousedního království – a ten kdyby mládenec přeskočil, na vojnu by nemusil. Jenže! V lese byla též hranice do čarovných knížectví a černokněžných vévodství. Tam to bylo, panečku, horší, než vojančení! A tak Jeník musel dávat pozor i v nejprudším prchání, protože černokněžné pomezí bylo blíže, než sousední království. Tak se stalo, že ho vojáčtí chytači už-už dobíhali – a on musel k hranici v místě, kde se vedlejší říše stýkala s černými zeměmi. Bez dechu, uřícen, myslel už jen a jen na to, aby byl v bezpečí – a tak se stala nehoda! Jak skákal přes kámen se dvěma erby – ze všech sil vrazil do mládence, vrhajícího se taktéž zoufale opačným směrem. Žďuchli do se tak, až se převalili přes hranici čarodějných krajů – a že tam byl příkrý svah do propastné hlubiny, zřítili se tam, jak objímající se bratři. To vyděsilo verbíře i cizincovi pronásledovatele – a všichni utekli. Mládenci se v rokli rozpletli, omluvili jeden druhému – a jména si vzájemně prozradili. A vida! Ten druhý byl kralevic sousední říše, princ Malvín! Když se ho Honza ptal, kdo a proč ho honil, poctivě – upřímně prozradil:
„Váš pan král a můj otec se kdysi dohodli, že se mám oženit s vaší princeznou, královou dědičkou, spanilou Marlánou. Té ale vzápětí zemřela maminka – a jak šel čas, váš král ji rozmazlil. Když jsem jel na námluvy – hnedle jsem nepochodil. Že pro ni nejsem dost bohatý. Rok jsem se snažil – a poklad našeho království zvětšil. Zas jsem šel s dvorností, jenže jsem prý nebyl dost a dost slavný a statečný. Další rok jsem tak podnikal odvážné výpravy a smělým činěním ukončil přemnohé války. Zas jsem se potom byl Marláně poklonit – a ona poroučí, že prý mám na nebe vystoupit, zbraně tam nakoupit – a peklo porazit! Takový rouhavý podnik jsem odmítl zkusit! Vrátil jsem se domů, jenomže dcerunky Marlánky poslušný váš pan král teď chce s mým otcem zlou vojnu započít. Tomu chce tatínek předejít – a začal mne ku hříšné výpravě nutit. Nu – a to bylo to mé prchání. Chtěl jsem se raději u vás dát popravit, než vojnu zavinit. A tak jsem tady!
Honza se rozčertil!
„A heleme, darebnici! Nic jí nestačí, trápení druhých jí nepřekáží! Nu hrome! Tu by měli chvilku nechat u naší maminky! Ta by jí, panečku, vyhnala zhýčkanost z hlavy…! Nu, ale – my máme onačí starosti!
A měli! Byli v černočerném lese, kde jen mrtvé stromy mastnou mízu plakaly. Vyšli tam onam, cestou do šedé mlhy, aby se z lesa dostali – jenže cestu nevěděli. Ať se ploužili jakkoli chtěli, nikam se nedostali. Jen a jen další mrtvé stromy a mlha. Ani den od noci nerozeznali. Dál a dál se táhli, ploužili, až vůbec nemohli. Ani krok další nesvedli. Už se jen vzájemně podpírali – a vtom – hele! Jak kouzlem, najednou palouček, na něm strom bez mízy suchý – a na něm renety! A na světě nej-nej-nejpěknější! A i nejvoňavější! To se ví, že ti dva znavenci neodolali, natrhali si – a jedli. A hrom do kopřivy! V ten ráz jim narostly uši, jak truhlíky! Do každého by si mohli holínku vstrčit! Toť se ví, že se hrůzou div neutrápili! Jenže, hlad zahnali – a tak se rozhodli přece se, i jako netvoři, z lesa přec zachránit. Šli a šli, až zase od hladu a žízně zeslábli, když zurčení potůčku uslyšeli! Nemohouc odolat, přiklekli, řádně se napili – a hele! Najednou na kraji lesa byli, - a uší se zbavili! Vyhlíželi, jako kdy předtím! Jej! Ti se radovali! A co víc! Byli u hranice zakletých území! Mohli hned odejít, ale – přece se zarazili. Na něco jakoby potajmu vzpomněli!
„Ty, Honzo!“, říká princ. „Co jsi to pravil, že by si hezounkou Marlánkou spravil? K mamince svojí dopravil? Tak jsi to prohlásil? Proč? Že by to od její rozhýčkanosti pomohlo? Jak?“

Honza si neporučil a musel se dát do chechtání. „To proto…!“, opáčil, „…že by od maminky dostala proutečkem nasekání! Oj! To by ji Zhýčkáncí, běsové, překotně opustili!“, smál se té nemožnosti… A vtom se oba dva zarazili! Na renety po kapsách se rozpomněli, do vlnek potůčku koukli – no a už nápad měli! A hned ho i páchavě provedli!
---
Pod okny princezny Marlány už stáli vojáci, jen s válkou započít! Dívka krasavice nechtěla pláč jejich milovaných do svých uší vpustit! Jen otci kladla na srdce, že se má sousední království i s pány podřídit…! Vtom jí však větříček zanesl k nosíku náramnou vůni! A taktéž volání! Nějací dědové nosili s halasem po městě renety, aby je prodali. Že je však tuze moc drahé měli, nikoho ke koupi nezlákali. To jenom zhýčkanou Marlánu vidiny náramných výdajů neodradily! Hned dala rozkaz – a už jí ty plody služtičky nesly. A tři hromy do trojvěží! To náhle narostly princezně uši! Jak vlajky na věži! Ach jeje! To bylo všude hned božího dopuštění! Místo války hledat dědky, místo bitev shánět doktory! Jenomže – ať dal král cokoli – pomoci nemohl žádný! V zastřeném loži uložená kráska nevěděla co, jak, kterak, a její otec, pan král, zas vůbec netušil, kudy kam dál. Co počít? Co dělat?
Až přišli najednou doktoři dva! Jeden letitý, druhý věkovitý. Ten šeredný onen zas ohyzdný. Pomoci však mohli, jen prý musí býti s princezničkou chvilku sami! Aby svých slov podpořili – sami pár soust z oněch renet snědli, a když potom uši měli, vzájemně se uhodili, čehosi složitě míchaného se napili – a hned se těch uší zprostili! Jej! To princezna s králem jásali! Ihned, první poslední, podle nich činili! Všechny pryč poslali! Okno s vojáky pod balkonem otevřeli! Krále do něj postavili! Princeznu z postele na nohy a zpříma zvedli! Potom jí od brady do pasu celičkou pokrývkou ovili – a když ji takto spoutali – poznat se dali! Malvín s Honzou to byli!
„Tak!“, povídali! „Panenku princezničku jsme tuhle uzdravit – napravit přišli! Však už bylo na pováženou, pane králi, nechat ji pro chtivou neskromnost chystati tolikeré trápení! A stůjte v těch dveřích, sice ji každičký vojáček uvidí! A ty, Marlánko… Hajdy zpátky do postýlky – ale – na nos! Na pyšné sobectví je nejlíp kapinka bolného trápení od proutků do metličky! Tak jen chvilka přidržení – a pěkně bez košilečky!“
A už milou princezničku položenou, přidrženou, na nahatou vypláceli! Jej! To se jí ty trošičky medicínky nelíbily! Jenomže – nebylo zbytí! Sluhové nebyli! Jedny ruce držely, pouta z pokrývky svazovaly, zdvižené košilky prouteček nezastavily, a druhé ruce ji poctivě švihaly! A pan král opravdu nemohl ze dveří ustoupit, by páni vojáci výprasku princezny ušaté skutečně nespatřili. Tak aspoň přidržel závěsy, by ani pískotu jejího i s nářkem neslyšeli.
Nu, a tak schytala princezna pořádné nasekání! Jej! Ale bylo to, panečku, nářků a pištění!
Ke konci jí místo zlobení už ani bědy a prosbičky nestačily! Už jenom zbytečky křiku a kvílení. Pak teprve dostala trošinku vody a zbavila se svých náramných uší. Mládenci ji pak jen oblékli – a přivolaní sluhové už svatbu s Malvínem chystali. Král pustil závěsy a byl šťastný, že se říše válkou neničí a lidé netrpí. Honza si ponechal peníze za renety, vrátil se domů a koupil si své vlastní hospodářství.
A Malvín?
Nu, inu, ten si ten prouteček pečlivě uložil!
Protože…
CO KDYBY?!
Ale – o Tom až jindy!!



KONEC


Dáte si?

$
0
0
V poslední době se nám tady v Praze rozmohl takový nešvar.

Doby, kdy i ten nejlepší barista byl pořád jen uctivým služebníkem, vystřídala doba, kdy i ta nejmenší husička, co umí natočit kafe, má sebevědomí bezmála Buonarotiho Mikelandžela.

Mára, můj známý, má po Praze několik kavárniček a nová doba dostihla i jeho. Navštěvoval jsem občas jeho kumbálek na Vinohradech. Obzvláštní drzosti se dopracovala drobná černovláska, tak dvacet let. Její “Dáte si??” rozřízlo vzduch hned po zavření dveří. Při poslední návštěvě mě svou drzou pusou tak vytočila, že jsem do Šálku přestal chodit.

Uběhlo pár měsíců, bylo horké léto a já jsem na ulici na Máru natrefil. Pár frází a pak otázka, proč mě u sebe už delší čas neviděl. Vyposlechl si moji stížnost a zamyslel se. “Hm, to bude Veronika. Nejseš první, kdo si stěžoval. Teď má zrovna směnu. Máš chvilku?”

V Šálku si Mára vzal Veroniku stranou. Ani se nesnažila nějak vykrucovat. Jen zrudla a na Márovu rekapitulaci jen špitla: “Asi jo.” Potud dobrý. Trochu mě ale vyhodila z konceptu další Márova otázka, “co s tím teda uděláme”. Tedy hlavně reakce Veroniky. “Už to asi zase potřebuju, Marečku...” Co?

Z dalších slov Máry vyplynulo, že má doma “kouzelný proutek”, no a samozřejmě mi hned svitlo. Že by Mára a Nika, jak jí tady říkali, byli “naši”?

Mára bydlel za dvěma rohama. Po příchodu vytáhnul ze šuplíku tenkou rákosku (!) a oznámil Nice, že “nastal čas výplaty. Roman bude přihlížet, aby dostal satisfakci za tvoje držkování.”

Pak ukázal na střední Niky černé plátěné šaty. Měla na sobě černou prodlouženou tuniku s velkými větracími otvory pod rameny. Těmi vykukovala hnědá podprsenka. “Nějak si je vyhrň nebo sundej, ale za minutu bude tvůj zadek holý a vyšpulený u stolu.”

Nika, v obličeji silně rudá, by si asi tuniku obtížně vyhrnovala, protože zvolila druhou možnost. Přetáhla si šaty přes hlavu a stála v pokoji v podprsence a kalhotkách. Ani se neotáčela, s povzdechem se ohla a pomalu si stáhla kalhotky. Samozřejmě nejsme s Márou trapný, takže jsme "tam" Nice nečučeli. V ovzduší byla vlastně přátelská atmosféra, rozhodně ne jakákoliv úchylnost. Mladičká “delikventka” zatím bez instrukcí přidala kalhotky k tunice, přešla k psacímu stolku a ohnula se o desku. Této choulostivé situaci evidentně nečelila poprvé.

“Nejdřív dostaneš rukou zahřívací výplatu, a pak pomalý, kouzelným proutkem,” oznámil Mára. Dívenka se zapřela rukama a začaly pleskat rány. 

Připadal jsem si jak ve snu. Holka, která byla jakoby nedotknutelná a drze si na mě vyskakovala, mi tady ukazuje nahý zadek, to přinejmenším. Zadek vystavený speciální masáži.

Nika si tíživost chvíle uvědomovala taky. Její rudost v obličeji rozhodně neustupovala. Na jejích zadních tvářích pak postupně nastupovala. Nika se snažila podél stolu nakukovat dozadu a potichu sykala. Všichni jsme ale věděli, že zlatý hřeb má teprve přijít. Minimálně já jsem se upřímně těšil.

Po důkladném propleskání Niky hýždí jí je Mára prohmatal. Následně oznámil, že nastal čas na “pomalý proutek.” Nika zaprotestovala. “Marku, já mám ale tu nohu, před týdnem mi sundali obvaz. Už teď mě to zas bolí. Já pomalej ustát asi nevydržím. Ale rychlej NE, prosím prosím! Mohla bych si k tomu lehnout a zvednout nožky?”

Už při cestě jsem si všiml, že Nika si jednu nohu šetří, takže to asi byla pravda. Pro mě jako pro diváka ale poloha vleže byla představa šílená. Napadlo mě, že tohle možná zase neustojím já. Hele, a jak to safra tu Veroniku taky napadlo? Pokud teda taky občas nezabrouzdá na specializované webovky?!

Na Márovi ale bylo vidět, že není žádný trýznitel zaměstnankyň. Ani by to k němu nesedělo. Nakonec o výprask si Veronika řekla sama. Proti poloze ležmo nic neměl a za loket odvedl Veroniku ke gauči.

Nika si sedla a vzápětí přešla do lehu. Zatím měla nohy pokrčené na gauči a způsobně u sebe, dívala se do stropu a čekala, až Mára přinese trestný nástroj. “Tak jdeme na to,” ohlásil Marek autoritativně. “Nohy nahoru.” Nika měla ale ještě jednu námitku. “Já je ale sama neudržím. Nemoh by mi je Roman přidržet?”

To už jsem nevěřil svým uším. Mára ale jednoznačně přikývl. Stoupnul jsem si Nice u boku na úrovni jejího hrudníčku a chytil její levou za kotník. Pravé lýtko se opírala o moje zápěstí. Nika se usilovně snažila oba kotníky držet u sebe.

Asi chápete, že jen tak mohla zajistit, že u sebe zůstanou její dolní končetiny i tam, kde nohy ústí v zadek. Ačkoliv... Tohle vám zamlčet nemůžu, i když tím prozradím, že tak úplný džentlmen taky nejsem. Sice jsem to nechápal, ale nějakou záhadou ženské anatomie se Nice její záměr mezi koncem stehen vůbec nedařil.

Když ale špitla: “Marku, můžeme,” měla každopádně můj obdiv za svoji statečnost.

Marek nezdržoval a Niku poprvé švihnul. Výprask odpovídal svému názvu. Mezi jednotlivými švihy byla tak dvacet vteřin “přestávka”, ale možná i delší. To jen zvýšilo dramatičnost chvíle a umožnilo nám všem si plně uvědomovat, co se tady odehrává.

To bylo vidět hlavně na Nice. Střídala sykání s hlubokým tichým “jau” a už po pár ranách se začala potit. Po patnácti švihnutích (a cca deseti minutách) upřímně už nebylo ani řeči o nějakém držení kotníků u sebe! Po pravdě, Veronika nohy úplně vypustila. Ve výsledku jsem levý kotník držel v ruce a pravá noha skončila v mém ohnutém lokti.

I když jsme dělali přestávky na protažení, Nika už svoje soukromí nějak zvlášť neprožívala. Asi měla jiné myšlenky. Díky tomu bylo vidět, jak z Verči teče, v podstatě "všude".

Mára pokračoval. Nika získala temný zastřený pohled a po ráně vydala někdy táhlý hluboký vzdech, někdy jej vystřídalo slabé fistulové “Jááu”. Nebyl žádný spěch. Já, myslím že i Mára, jsme byli tak trochu v tranzu a já se snažil zaujmout takový postoj, který by zachoval moji důstojnost. Některé věci těžko ovlivníte, i když jste chlap. Nebo možná právě proto.

Když Mára skončil, bylo jich opravdu dvacet pět a procedura zabrala určitě půl hodiny. Nika si uvolněné nohy dala před sebe, v podstatě v tupém úhlu, chladila se. Nevídáno. “Doufám Niko, že teď budeš sekat dobrotu,” dodal Mára. Nika se pomalu posadila, zvedla a přitiskla k Markovi. “Ano Marku, určitě si dám pozor. Děkuju za nasekání,” dodala potichu a zahanbeně se na mě podívala.

“Jestli chceš, můžeš využít koupelnu, asi potřebuješ sprchu” dodal, a Nika se odebrala z místnosti. Mára nám nalil vodu a trochu jsme rozebírali, jak je dneska v Praze těžké nabrat lidi. Na druhou stranu se zase ale nechal slyšet, že “Nika vůbec není špatná. Jen potřebuje vedení.”

Z koupelny zatím šuměla sprcha. Najednou ale náš rozhovor něco přerušilo. Byly to, co si pamatuju, tři hlasité steny od Niky z koupelny. Nebojte se, nic se jí nestalo. To jen její temperament a životní síla se po hodině napětí vydraly na povrch. Můj názor je, že se ani nesnažila to tlumit. No, jak možná víte sami, takový pomalý a táhlý výprask temperamentní ženy má svoje specifika.

Když pak sprcha utichla, Nika vyklouzla z koupelny jen s ručníkem a podprsenkou v ruce. Tu si přidala na hromádku, přešla k balkonovým dveřím a pomalu se dosušovala. Z boku jsme viděli její zmalovaný zadek a unavený úsměv. A hezká malá prsa, která se mi moc líbila. O to víc, že se nám s nima Nika pochlubit vůbec nemusela.

Poté, co se dosušila, tak se před našimi zraky pomalu oblékla. Tajnosti tak nějak nebyly potřeba. Před domem jsme se rozloučili. Okamžitě jsem do sebe ve výčepu hodil dvě piva a sypal si to domů. Asi je fér se vám tady přiznat, že moje kroky vedly do sprchy.

---

Uběhlo několik měsíců. Navštěvoval jsem zase Šálek a Niku často vídal. O našem "zážitku" jsme samosebou nikdy nemluvili. Nicméně, to “číslo” se vždycky usmálo, zrudlo a oči nesklopilo.

Když jsem pak jednou zase přišel, Nika a Marek vedle seděli u stolku a evidentně “byli spolu.” Mávali na mě, tak jsem si přisedl.

Nejdříve jsme se jen bavili a různě na sebe pomrkávali. Pak se ale rozhovor stočil na blížící se koncert Leoše Mareše v outůčku. Mára poznamenal, že “vlastně ještě taky potřebuje koupit lístky.” Nika se na něj překvapeně otočila. “Ale ale ale, kdo tady říkal, že je to zařízený? To si Marečku vysvětlíme doma, ano?”

Marek se snažil zachechtat a zamluvit to, ale evidentně zrudnul až po kořínky vlasů. Oukej, takže Marek asi už taky poznal kouzelný proutek z druhé strany. Dobře Nika. Ale víte co. Je dobře, že se i dneska lidi najdou a vyjdou si ve svých potřebách vstříc. Určitě lepší, než se v duchu škvařit a tomu druhému nadávat.

Nemá vlastně ta kavárenská otázka “Dáte si?” ještě další smysl? Nebylo by lepší, kdybychom si navzájem dávali to, co potřebujeme a zasloužíme, a to nejen v kavárně?

Ej, hora...!

$
0
0


·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, som podveděná!
Len čo sa mi něchce robiť, už by ma moj muž chcel dobiť!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená! 
Ej, hora-hóra, zlá je mama má!
Len som sa jej žalovala, nový remeň mužu dala!
Ej, hora-hóra, hora zelena!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora-hóra, ty si proradná!
Len som remeň uschovala, už si průtik mužu dala!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, něchcu byť bitá!
Abych bitku nědostala, do těba som zutěkala!
Ej, hora hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, muž ma naháňá!
Na trnky som bosky dupla, aj do žahlav potem hupla!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, zle sa mi behá!
Popichaná, dožahaná, muž ma už-už len doháňa!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už som zlapaná!
Rukou muža pochytěná, nazpět domou odněsená!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, bitka ma čaká!
Už si muž tvój prútik chystá, včil dostaněm –som si istá!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už som šlahaná!
Rany prútkom dopadajů, moje kriky pribůdajů!
Ej, hora hóra – ZLE SOM TRESTANÁ!



·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už chcem byť pilná!
Už chcem robiť! Brzo vstávať! Bitku vjacej nědostávať!
Ej, hora hóra, včil som taková!!!!

Nevěrná Zuzana

$
0
0

V sobotu odpoledne seděl František ve své  kanceláři a pročítal účetní knihy. Tvářil se velice spokojeně. Obchody mu šly velmi dobře, byl představený cechu zlatníků, a dům na náměstí, ve kterém bydlel, budil závist u většiny obyvatel města. Jediné, co mu dělalo starosti, byla Zuzana, jeho o více než dvacet let mladší manželka a matka dvou malých dětí. V poslední době se o syna a dceru moc nestarala a péči o ně přenechávala stále častěji chůvě. Když si postěžoval jednou v krčmě, kam občas zašel s několika dobrými známými na pohár vína, jeden z jeho přátel se ho zeptal, zdali se jeho paní dobře sedí. Nechápal smysl jeho otázky, nicméně přisvědčil, že ano.
„A to je asi chyba, měl byste vzít alespoň jednou za měsíc lískovou hůl a postarat se, aby tomu tak nebylo,“ řekl přítel, který byl takovými žerty široko daleko znám, a objednal další džbánek loňského mělnického.
František sice pokládal za nutné občas připomenout služce a chůvě jejich povinnosti rákoskou, a když někdy kuchařka připálila nebo přesolila oběd, na její zadnici si pak s chutí zadováděla vařečka. Zuzanu ale pořád miloval, a i když ho její chladné chování k němu velice rmoutilo, neuhodil by jí ani květinou.
Z práce ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zvolal „Dále!“ a vešla služka. Mírným poklesnutím v kolenou naznačila uctivý pozdrav a řekla, že by si s ním přála promluvit matka milostpaní. To bylo velmi neobvyklé, zřejmě se muselo stát něco velmi vážného. Jeho dojem potvrdila skutečnost, že tchýně měla od pláče zarudlé oči. Zuzaně se prý cestou na trh udělalo mdlo, a tak ji přivezli kočárem k nim. Asi by měla přespat dneska u nich a tak si přišla pro její noční košili. A opatrně se zeptala zetě, jestli snad náhodou není Zuzanka zase… František ji ujistil, že pokud ví, tak ne, a když služka košili přinesla, všeho nechal a spěchal s tchýní za manželkou.
Zuzaniny rodiče bydleli v malém domku na konci města. Žili prostě a byli rádi, že se jejich dcery dobře vdaly. Zuzana byla jejich nejmladší, a tak si manžela sama vybrat nemohla. Peníze na věno stačily jen pro její dvě starší sestry, a i když byla velice krásná, nezbylo jí, než vdát se za prvního, kdo si pro ni přijde. Na přepychový život si velmi rychle zvykla; žádné šaty dlouho nenosila a obsah její šperkovnice by jí záviděla mnohá šlechtična. Teď ale seděla jako hromádka neštěstí na židli a na čele měla studený obklad. Když spatřila manžela, vstala, a nechala se od něj obejmout. František ji politoval, řekl, ať si odpočine, a když jí zítra bude lépe, odveze si ji domů.
Večer, tak jako obvykle, zašel František do krčmy na džbánek vína. Dnes tam bylo neobvykle živo. Královský rychtář nařídil komisi cudnosti, aby provedla razii v jednom hostinci pochybné pověsti. Šest žen, které tam přistihli při mimomanželském obcování, bylo odvedeno do šatlavy, a zítra dopoledne je na nádvoří radnice čeká veřejný výprask. Místní doktor řekl, že musí být této exekuci přítomen, a všechny známé na ni zval; bude se prý na co dívat. Ženským budou nejprve ostříhány vlasy, a pak je žalářnice položí na lavici, zdvihne jim sukně, a našlehá na zadek metlou. Pak budou ještě týden zavřené v šatlavě. František se rozhodl, že si tu podívanou nemůže nechat ujít, a tak se ráno s ostatními vypravil na radnici.
Když kostelní zvon ohlásil desátou hodinu, žalářnice přivedla na nádvoří šest žen. Všechny byly hezké a některé i hodně mladé a ruce měly svázané za zády. Jedna po druhé usedaly na židli, a bez protestů si nechaly ostříhat vlasy. František mezi nimi poznal ženu mistra košíkáře, Markétu. Ten na ní bude jistě netrpělivě čekat s čerstvě uříznutým vrbovým prutem v ruce, a přivítání, kterého se jí od něj po návratu domů dostane, bude moc a moc bolet. Pak následoval zlatý hřeb dnešního představení. Ženy postupně ulehaly na lavici, žalářnice jim zvedla sukně a březovou metlou každé vysázela na holý zadek pětadvacet. Všechny při tom zoufale naříkaly, ale svůj trest přijaly poslušně. Věděly, že žalářnice bude mít dost času, aby si to s nimi pak v šatlavě vyřídila, kdyby se při výprasku vzpouzely.
„Mohlo by jich být sedm, jenže jedna z nich byla v pokoji sama a oblečená; říkala, že se jí cestou na trh udělal mdlo, a tak ji museli pustit. Opravdu nevypadala moc zdravě, a tak ji nechali odvézt kočárem k jejím rodičům. Asi to byla nějaká služka, prý byla oblečená ve velice jednoduchých šatech, jaké by si žádná měštka na sebe nikdy nevzala.“
Do Františka jako by hrom udeřil. Včera si toho nevšimnul, ale zrovna tak byla oblečená i Zuzana. A když ji, aby ji politoval, vzal do náruče, zdála se mu příliš měkká. Žádný korzet, žádné spodničky… Jako kdyby věděla, že se bude muset sama bez pomoci služky obléknout. To by se ale předtím musela svléknout… A ty hnědé šaty, co měla na sobě. Ty přece nedávno viděl na  jejich služce.  Zeptal se ještě, jak se jmenoval ten hostinec, ve kterém ty necudné ženy přistihli, a když se to dozvěděl, rychle se rozloučil a vyšel na náměstí. Posadil se v parku na lavičku a chvilku přemýšlel. To přece nemůže být pravda! Jeho Zuzanka mu určitě nevěrná není. Potřeboval ale mít jistotu, a tak šel do toho hostince. Po včerejší razii byl skoro prázdný. Položil na pult před hostinského pět zlatek.
„Řekněte mi něco o ženě, kterou od vás včera mravnostní policie neodvedla.“
Hostinský chvíli váhal, ale tak snadno vydělané peníze ho nakonec zlákaly.
„Měla štěstí,“ řekl. „Její milý se opozdil, a to jí zachránilo, husu jednu hloupou. Jinak by se dnes její vrkoče povalovaly na radničním dvorku a pak si na ní smlsla metla.“
„Proč jste řekl: „husa hloupá“?“ zeptal se František.
„Když tu byla poprvé, přišla vymóděná jako do kostela, a pak si nedokázala sama obléci korzet. Tak ho tady nechala, a poslala pro něj služku. A tu, náhodou, znám, pan cechmistr,“ řekl hostinský, a v očích se mu zlověstně zablesklo. „Byla to vaše Andula. Poradil jsem jí, ať příště své paní půjčí svoje šaty; nebude tak nápadná.“
A ještě škodolibě poskytl Františkovi radu:
„Když čas od času pořádně zmalujete paničce zadnici řemenem, nebudete muset nosit parohy.“
František ztěžka usedl na židli, a vděčně přijal skleničku pálenky, kterou hostinský odněkud vykouzlil. Rychle jí vypil a rozhodl se, že nařeže Zuzaně tak, že na to do smrti nezapomene. Už viděl, jak na její zadek dopadá… Ale co? Lískový prut, jak mu nedávno radil jeho přítel, anebo řemen, který mu doporučil hostinský. Doma trestal chůvu a služku rákoskou a kuchařku vařečkou.  Nebo má vzít na nevěrnou manželku metlu, jakou dnes dostávaly na radnici výprask cizoložné ženy?  Na rozhodnutí bude mít ještě čas. Teď musí jít domů a ujistit se, že mu hostinský nelhal.
František nebyl jen prvotřídní zlatník, ale i znamenitý obchodník. Nikdy se nenechal ošidit; naopak. Zpravidla to byl on, kdo měl z kšeftu větší prospěch. Nepochyboval, že se od Anduly dozví pravdu.
„Kolikrát si tvoje paní vzala ty tvoje hnědé šaty?“ zeptal se zatím nic netušící dívky.
„Proč by to dělala, pane, má přece mnohem hezčí,“ řekla služka, v jejích očích ale zahlédl strach.
„Lžeš!“ vykřikl František a hlasem nepřipouštějícím odmluvy dodal: „Přines rákosku!“  
Služka pro ni poslušně odběhla do komory, a když se vrátila a podala mu ji, tak, jako před každým výpraskem, se ohnula přes stůl a vykasala si sukni.
„Vím, že jsi lhala kvůli své paní, a tak nebudeš bita moc,“ řekl František. „Dobře si ale rozmysli, co mi odpovíš, až se tě zeptám znovu!“
Vyzdobil její zadek několika jelity, chvilku počkal, až přestala brečet, a položil jí stejnou otázku.
„Dvakrát,“ vzlykla služka. „Jednou minulý měsíc, a podruhé včera.“
„Víš, k čemu je potřebuje?“ zeptal se František.
Když služka dlouho neodpovídala, povzbudil ji zase rákoskou.
„Prosím, pane, už mě nebijte, všechno vám povím,“ vzlykala služka.
A František se dozvěděl, že Zuzana má milence a schází se s ním v hostinci „U zeleného stromu“. Poprvé tam nechala korzet a Andula pro něj musela zajít, a od té doby si její šaty bere proto, aby se pak dokázala obléci sama. Kdo je její amant, služka nevěděla.
František jí ještě pár ran přidal, nechal ji, tak jako po každém výprasku, políbit rákosku a zakázal jí o tom s kýmkoli mluvit. Protože jinak…
Teď už věděl všechno. Musel se rozhodnout, co s nevěrnou ženou udělá.
Když došel do domu jejích rodičů, přivítala ho Zuzana oblečená do matčiných šatů. Nebyly sice tak honosné, na jaké si během manželství zvykla, ale ty, které sebrala Andule, se s nimi nedaly srovnat.  Tentokrát ji neobjal, ale hned se jí zeptal, co dělala včera v tom hostinci. Je přece na druhém konci města, než je trh. Zuzana zrudla a ruce se jí začaly třást. František chvilku počkal, a pak se zeptal:
„Měla jsi tam dostaveníčko s milencem?“
Zuzana začala horlivě kroutit hlavou, jako že ne.
„Že jsi mě podvedla, to bych ti možná časem prominul, ale když ještě lžeš…“
Zuzana padla před ním na kolena, dala se do pláče, a prosila o odpuštění.
„Tak jak to bylo,“ zeptal se František.
A jeho žena se přiznala. Před nedávnem potkala na trhu moc hezkého studenta a ten ji svedl.
„Kolikrát se s ním sešla?“ zeptal se František.
„Včera by to bylo potřetí, jenže nepřišel…“ a znova prosila o odpuštění.
 „O tom si promluvíme později, teď přijde trest, Buď tě vyženu z domu, nebo dostaneš na zadek.“ řekl jí manžel a obrátil se k tchánovi. „Co bude lepší?“
Tchán rozhodně nechtěl, aby se mu nezdárná dcera vrátila domů -  patrně navždy, a tak byl pro výprask. Tchýně věděla, že Zuzana bude bita tak jako tak. Když ne od manžela, tak potom od otce. A dostat na zadek si zaslouží. A když František uchopil manželku za vlasy a přiměl ji tak, aby se mu podívala do očí, a zeptal se jí, co si vybere ona, vzlykla:
„Na zadek.“
Stejně jako její matka už věděla, že nebude trvat dlouho, a bude přehnuta přes koleno, a bylo jí jedno, jestli bude manželovo nebo otcovo.
„Dobře,“ řekl František. „Pětadvacet a na holou, stejně jako dostaly ty ženské na radnici.“
 Ještě ale bylo třeba rozhodnout, čím bude Zuzana bita.
František se zeptal tchána, čím dostávala na zadek, když něco provedla.
„Metlou, všechny holky i…“ zarazil se, a podíval se na svoji ženu, která při vzpomínce na to zrudla a mimoděk si pohladila vzadu sukni. „Všechny holky dostávaly výprask metlou nebo vařečkou., Co jsou holky pryč, metlu doma nemáme. Bude stačit vařečka?“
„Bude,“ řekl František. Vzpomněl si, jak kuchařka vždycky kvílela, když s ní dostávala.
Poslali Zuzanu pro vařečku.
„Však víš kterou,“ řekl její otec. „A přines také stoličku,“ poručil. Zuzana zbledla, ale poslušně odešla do kuchyně.
Když odešla, zeptal se František tchána, který byl jen o pár let starší než on, kdo Zuzaně nařeže.
„Je to vaše žena, na zadek jí musíte nasekat sám. Jedině tak si bude jistá, že bude bita pokaždé, když vás neposlechne. A to byste měl odteď důsledně dodržovat.“
Přesně to měl František v úmyslu.
Zuzana byla naposledy bita před svatbou a ještě včera by ji ani nenapadlo, že by se jí mohlo stát, to, co nepořádným služkám. Hrozně se styděla. Nejen že dostane nařezáno jako ty služky, ale ještě hůř. Ty si musely nachystat zadek na výprask sami, ona bude bita jako malá holka, kterou když zlobila, si tatínek ohnul přes koleno a pak z její vyšpulené zadnice odstranil vše, co by jí mohlo alespoň trochu před vařečkou chránit.. Než ale k tomu došlo, František řekl:
„Nejdřív ti matka ustřihne copy stejně jako žalářnice těm hanebnicím.“
Zuzana si na vrkočích nesmírně zakládala, a tak padla před ním na kolena a dala se do hlasitého pláče. Se sepjatýma rukama zoufale prosila, aby se nad ní slitoval, a copy ji ponechal. Nechal ji chvilku brečet, a pak jí dal na vybranou. Buď jí teď copy matka ustřihne, anebo bude Zuzana měsíc chodit jen v těch šatech, které jí půjčila matka. Bez šperků a bez korzetu a spodniček. Je léto, zima ji nebude. Andula bude na ni dohlížet. Dneska už kvůli své paní bita byla, a jistě nebude chtít, aby se jí rákoska do zadnice zařezávala znova.  A když se ten měsíc bude chovat jako vzorná manželka, na jeho konci ty šaty přijde matce vrátit. Pak dostane ještě jeden výprask, tentokrát metlou, a teprve potom jí František odpustí a přijme zpátky do svého lože. Když ale nebude poslušná, bude se dělit s kuchařkou o vařečku. S tím všichni souhlasili a výprask nevěrné ženy mohl začít. Zuzana se přehnula manželovi přes koleno. Na slabý protest se zmohla, když jí vyhrnoval šaty. Odhalení své zadnice se snažila rukou zabránit. Současně vrhla na matku prosebný pohled. Zatím vždycky, když si na ni nebo na její sestry vzal otec metlu nebo vařečku, matka ho prosila, aby nebyl moc přísný. Jenže tentokrát tomu bylo jinak. Matka ji plácla přes pusu, posadila se před ní a uchopila ji za ruce. Teď byla Zuzana bezmocná. Bylo jí slabou útěchou, že na zadek dostane od manžela a uvidí to jen její rodiče a ne skoro celé město, jak by se stalo, kdyby komise cudnosti přišla do toho hostince o chvilku později. Výprask je výprask, a bolí, ať ho dostává od kohokoliv.
A bylo to hodně zlé. Po několika plácnutích jí zadek bolel tak, že sebou mrskala jako ryba v síti, a ječela, až se hory zelenaly. Františkovi to nevadilo. Tchyně byla na svou dceru tak nazlobená, že mu řekla, ať jí nařeže pořádně. Že bude Zuzanin nářek slyšet až na ulici, nevadí; když se pak někdo bude ptát, proč bylo od nich slyšet takový křik, řekne, že rozzlobila manžela, který jí pak zmaloval zadnici, a vůbec mu nevadilo, že je u nich na návštěvě dcera se zetěm. A ženské se dál vyptávat nebudou; skoro každá občas dostane od manžela výprask. A tak Zuzanu nešetřil, a mrskal jí zadek, až ho ruka bolela. Ze slíbených pětadvaceti jí neodpustil ani jednu. Když se Zuzana dostatečně vybrečela, matka íi napudrovala pláčem opuchlý obličej, služčiny šaty si sbalila do uzlíčku, a František ji odvedl domů.
František s úžasem sledoval proměnu své ženy. Zuzana se pečlivě starala o děti a o domácnost, a když jí něco poručil, ihned ho poslechla. Zdálo se, že jak jeho přítel, tak i hostinský věděli, o čem mluví, když mu radili, aby své ženě občas zmydlil zadek. Rozhodl se, že se bude jejich radou řídit, a když v pátek viděl, že se Zuzana už druhý den může bez problémů posadit, usoudil, že její je zadnice zralá pro rákosku. Jenže byl spravedlivý, a nařezat ji, aniž by si to zasloužila, nechtěl. Možná by stačilo, kdyby viděla, jak je bita některá ze služek; ty ale jako by tušili, že nebezpečí výprasku je teď mnohem větší, než jindy, a ani jedna nechtěla být ta, která ho dostane. Naštěstí ale den na to měli ze šatlavy propustit doroty, které komise cudnosti přistihla při cizoložství, a tak se František rozhodl, že se na tu „slávu“ půjde podívat, a Zuzanu vezme sebou, aby ji připomněl, čeho se dopustila.
Když se v sobotu odpoledne otevřela vrata šatlavy, nejdříve z nich vyběhly čtyři nevěstky, které dráb s metlou v ruce hnal před sebou k městské bráně, a pak z nich pomalu a nejistě vyšla manželka mistra košíkáře a mladá dívka; tu si hned odváděl domů starší muž, zřejmě její otec. Asi nebydleli daleko, protože si již cestou začal rozepínat řemen. Markéta musela jít domů sama. Doprovázel ji ale dav zvědavců, dychtivých zhlédnout, jak jí doma manžel přivítá. Nešťastná žena nepospíchala. Dokonce se uprostřed mostu zastavila a dlouho hleděla do řeky, jako by do ní chtěla skočit a uniknout tak výprasku, který ji doma čeká. Nakonec si to ale rozmyslela, a loudala se dál. František vedl Zuzanu za ruku a šli za ní. Zuzaně se vůbec nechtělo, František ale poručil, a tak musela. Když celý průvod došel ke košíkářovu domku, otevřely se v něm dveře a statná ruka vtáhla Markétu dovnitř. A hned začal křik. Nejprve košíkář příliš hlasitě a do nejmenších podrobností své manželce oznámil, co se teď chystá s její zadnicí udělat, a pak jeho slova vystřídal zoufalý ženský pláč; to když svůj úmysl začal provádět. Když nářek trestané košíkářky už trval dlouho a okolo stojící ženy si libovaly, jak pěkný výprask dostává jejich nemravná sousedka, a vzájemně se ujišťovaly, že si to ta nestyda zaslouží, Zuzana to nevydržela. Ne že by jí bylo Markéty líto, doma se ráda dívala, jak její muž mrská služebným zadnici, když něco provedly a někdy jim tak nařezala i sama. Jenže nechybělo mnoho, a stejný dav pomstychtivých lidí mohl jít za ní i k jejich domu a pak škodolibě poslouchat, jak při výprasku naříká a pláče ona. Vysmekla se manželovi a bez jeho dovolení utíkala domů. František ji nechal. Byl rád, že má konečně pádný důvod seřezat jí zadek za neposlušnost. A když přišel domů, poslal chůvu s dětmi na procházku a služku pro něco na trh, a hned, jak ženské odešly, vzal rákosku, přehnul si manželku přes koleno, vyhrnul jí sukni… a zmydlil zadek tak, že Zuzana zase několik dní spávala s nosem zabořeným do polštáře.
Když uplynul měsíc, František se vydal s manželkou k jejím rodičům. Už je očekávali. Na stole ležela březová metla, a uprostřed pokoje stolička. František na nic nečekal, a vysázel manželce na holou zadnici pětadvacet. Jako posledně se to neobešlo bez pláče a křiku, tentokrát se ale Zuzana trestu nebránila, a matka ji držet ruce nemusela. Když výprask skončil, František utřel své ženě slzičky a políbil ji.  Zuzana se mu vrhla do náruče.
„Odpustils mi?“ zeptala se, a František řekl, že ano.
A doma na ni čekal dárek, zbrusu nová rákoska.
„To aby sis ji nemusela půjčovat od Anduly, když ti budu muset zase nasekat,“ řekl František, a opatrně pohladil manželce zadek. „Snaž se, abych to nemuselo být často."
A to, především sobě, Zuzana velmi ráda slíbila.

HUBERT

$
0
0

Nikdo na světě nemohl říct, že by se život byl s Hubertem jakkoli mazal. Naopak.
Sourozenců bylo doma hodně – a peněz pramálo.
Rodičové byli sice řádní lidé a dřeli do úpadu, jmění ale neměli, co by se za nehet vlezlo.
Bylo to opravdu veliké štěstí, že on sám se ocitnul v učení u cukráře Wolfa. Ani to nebyl žádný med a selanka – Hubert ale poctivě dřel a pranic neošidil. Nikdy. Mistr byl sice machr, jinak ale hulvát, surovec a grobián, jakého svět neviděl. Den bez tuctu ran – to byly vánoce. Doslova. A navíc… Navíc se do mládence dala i smůla na holky. Zamiloval se do Lízy, dcery mydláře z domu za rohem, - o tu si však řekl syn pana radničního písaře. Tak – kampak nějaký učedník…! Hubert se nedal. Nedal se – a obměkčil mistra nakonec tak, že směl zdarma složit tovaryšskou zkoušku. To bylo dobré. Jenomže, smůla se držela. Zahleděl se do Rózy, vnučky staré vdovy z blízkého náměstíčka. Ta utekla s nějakým komediantem, či co to bylo zač. Hubert už byl zavedený pomocník – a pomáhal dílnu i vést. Tehdy mistr náhle zemřel, vztek ho dohnal k mrtvici. Nu – a stará mistrová, rázná a přímo obří žena, to postavila jasně. Pokud si ji vezme – zaplatí mu mistrovskou zkoušku a předá dílnu. Jinak – ať táhne! Starobylý – leč, platný obyčej. Hubert souhlasil – a tumáš čerte kropáč! Okamžitě mistrovou obtěžkal a ta, už starší žena – zemřela při porodu i s děckem.
Hubert byl náhle na vrcholu!
Ani rodina mu nedělala starosti.
Rodiče byli dávno mrtví, a sourozenci ve světě.
A on se vrhl po hlavě do podniku, který mu utvořil život!
Všechno, všecičko vsadil na jedinou kartu - a ona mu vyšla!
Zděděný dům předělal na kavárnu s cukrárnou i vinárnou – a přidal se k rozpoutání nové módy. Konečně – císařský dvůr právě podpořil módu všeho, co zrovna překonal Herr General Laudon!.
Hubert zbohatl na patricie.
A právě tehdy, mistr na prahu středních let, potřetí v životě propadl zamilovanosti!
Do oka mu padla mladičká Vilemína! Dcera vele-úspěšného obchodníka Hocha!
Ona tedy byla hezounká, jako obrázek. Měla i – dle platné mínky – léta tak akorát na vdávání!
Jenomže, jenže! – Hubertovi se doneslo,…!
(Jak už jsou všude hodní lidé…!)
Že prý je ta sličná panenka, inu – líná jak veš!
A že je i trucovitá tak, až ji vlastní rodičové odprošují!
A – a že prý hezounkou pusinku má jako šlajferničku! Že ji ni ve spaní nezavře! Nu, - že je kleveta pomlouvačná a drchta drbavá, jakou svět neviděl!
Že prý v loubích a u kašen tráví přes své mládí tucetkrát více času, než kdejaká tetkovitá babka – staropanensky ovdovělá.
A že to vše mistránkovi potvrdila i babička světoběžnice Rózy – co mu byla nakloněna, že jí po zvrznutých zásnubách nenadělal ostudu, tak Hubert od námluv málem i upustil.
Pak ovšem přišla i poslední zvěst!
Kde Hubert uspěl, tam se zas Bernardu Hochovi zrovinka nevedlo, a pán, který pomýšlel na titul, měl jít na žebráckou hůl!
Cukrářsko-kavárenského vinárníka to kupodivu neodradilo – a naopak, šel na věc útokem!
Z námluv hned do zásnub – a ohlášky najednou!
Hochovi mu málem kolenačky děkovali!
Lidé to viděli všelijak, ale – hlavně muži, to chápali.
Vilemína opravdu stála za to!
Na žádný pád nebyla tlustá, byla však velice malého vzrůstu – a celá jakoby kulatá.
Od kulaté hlavinky, jejíž tvářička se jaksi přirozeně a stále usmívala, přes útlá ramena, klenuté poprsí, překvapivě úzký pas a opět kulatě tvarované boky – přecházející do ladně líbivých nohou – s nevídaně drobnými kotníky a titěrnými nárty i chodidly. Zhruba totéž pak šlo říci i o jejích pažích. Ladné a zároveň baculatě plné, s nevídaně štíhlými zápěstími a sladkými prstíky.
Celá v sobě pojila svěžest se ženskostí – a dobré se zlým.
A…!
NEVĚDĚLA, ŽE TATÍK JE NA HUNTĚ – a Hubert je drží nad vodou.
Přesněji – živí je.
Celé své oddavky brala, co: MILOST PRO PLEBEJCE.
A bavilo ji to, neboť už viděla – jak bude v mužově domě hned plně vladařit…!
A Hubert…
Hubert pod svou střechou zaměstnal vdovu Rézu, Rózinu babičku.
Věděl proč!
Ta krásku Vilemínku perfektně znala…!
Přípravy k samotné svatbě byly v plném proudu, všichni už se běžně navštěvovali. Vilemínka se s nosánkem nahoru nosila celým „svým“ příštím domem – a poroučela, jak královna ze Sáby. Vcelku úspěšně namíchla a znepřátelila si všechnu domácí čeleď i zaměstnance podniku. Přesto nebyla hloupá, aby si cosi dovolila k Hubertovi. Hrála si na nové koště – a čekala na oddavky. To ovšem i Hubert – a rozehrál svou hru!
Jak už spolu často a volně hovořili, zmínil se, mezi řečí, ať raději nechodí do té-oné komůrky – a rozhodně nenakukuje do skříňky, visící mezi okny. Trucovitá krasavice tam ovšem hned, na just a na truc, vyrazila! Komůrka byla podstřešní spíše jen obyčejná, skříňka mezi jejími okénky tvarem i velikostí připomínala visící hodiny s kyvadlem, Vilemína ji otevřela – a spatřila visící…!
Rákosku!
A jakou!
Na malík silnou, snad na sáh dlouhou.
Opatřená koženou rukojetí a zápěstním řemínkem – na kterém visela. Jakoby v té skoro hodinové skříňce byla jakýmsi skoro kyvadlem. Krasavici až podivně zamrazilo.
Velkopanskou „slečénku“ okamžitě napadlo, že to všechno je na trestání služek – doma měli cosi podobného – a hned si i vyložila, že snoubenec chce zákazem šetřit její city. Usmála se a řekla si, že Huberta co nejdříve ujistí o své způsobilosti vědět – a okukovat – úplně všechno. Odešla, ale přece jí to jaksi nedalo. Cestou domů se stavila na pár osvědčených místech a chutě dala k lepšímu, jak je její nastávající rázný – a ona statečná, že ho, z vůle rodičů, vyslyší! Pitoreskní hříčkou osudu to vše byla skoro pravda. Hubert rázný byl, a přísný i nesmlouvavý taky. Jenže! Vše držel přísné diskrétnosti – a Vilemínina žvanivost namíchla služky i pomocnice, o kterých teď šla řeč, jak ve službě dostávají! Lež to nebyla – ale nebýt Vilemíny, nemuseli to vědět všichni. A se zvrhlou nadsázkou.
Svatba se valem blížila a nevěsta stále netušila, že je s rodiči na mizině. Předsvatební úmluva nařizovala to tajit. Hubert ze jmění příštího tchána něco i vyplatil. Jeden dům, jeden sadařský statek za městem, kde nechal zavést velkolepé včelařství, ale – to byly zlomky. Navíc pak náležely jemu. Vilemína tak postřehla, že budoucí choť je sice bohatý a elegantní, na pána že si ale nehraje. Stále něco dělal. Když podnik nevedl, procházel ho, a kde bylo potřeba, přiložil ruku k dílu. Sám například běžně servíroval, nebo si stoupl k cukrářskému pultu. To se jí nelíbilo a neváhala nastávajícímu manželovi důtklivě připomenout, že ona je dáma a od svého chotě podobné chování nečeká!
Rodiče trnuli, Hubert to však přešel, a to i s kamennou tváří.
Konečně nastal den slavnostních obřadů!
Všecičko klapalo, jedna radost a šlo jak na drátkách.
I sláva, i soukromí – a i pár příštích dnů.
Hubert byl mladičkou ženuškou přece jen, kterak náleží, nadšen, a byť své povinnosti pranic nezanedbával, od novomanželky nežádal prakticky nic a věnoval se jí způsobem, který jí nejenom plně vyhovoval, leč, - též ji i příjemně překvapoval.
Prosté dny ovšem přece jen nakonec nastaly – a Vilemína postřehla, že choť ji jaksi, poněkud, neposlouchá. Pozorný, něžný, vitální byl a i zůstal. Stále však pracoval a též se nezdálo, že by svůj život snad směřoval do vyšších sfér panské společnosti. A to přece musel, když ona chtěla – a její otec to tak i dělával. O prvním dnu, kdy jejich dům musel mít zavřeno, se rozhodla. Hubert ji probudil polibky s laskáním – ona však nitečku něžností přetrhla a přímo v posteli i noční košili mu všechno přejasně řekla. Co musí, co nesmí, nu – a co bude a nebude dál! Stručně, jasně jednoznačně. A sáhla po zvonku, aby si zavolala služebnou ke vstávání.
Hubert mlčky vstal, upravil se, ustrojil a když služebná vešla – POSLAL JI PRYČ, - AŤ MÍSTO SEBE PŘIVEDE DRUHOU MAJORDOMU RÉZU!
Babička uprchlé snoubenky se dostavila hned.
Hubert se chopil slova a stručně, jasně, klidně i nekompromisně mladičké ženušce vyložil, co a jak. Dům povede nadále – ona má na vybranou. Buďto okamžité mateřství a to co nejpočetnější – nebo se do chodu domácnosti zapojí, jak každá způsobná měšťanka. A – nebo, obojí. Čtvrtá možnost – nebyla. Vilemína, která zatím aspoň sama vstala z postele, poslouchala s pusou dokořán. Ona a chovat?? Ona a pracovat??? Jen pantem zamlela, jak lapla po dechu – a spustila! Vychrlila na mužíčka notnou dávku řádně ostrých slovíček, procítěně dodala, co si o jeho řečech myslí, prohlásila, že ihned odchází zpět v „dům otcovský“ – a tam že mamince všecičko poví! A popadla první plášť, co jí pad do ruky a vyrazila z domu(!). Tak – bez paruky, oblečení, nebýt náhodně nazutých pantoflíčků, tak i bosa. Réza ji chtěla zadržet, to však Hubert nedovolil. Tajně jí i vysvětlil proč. Dávno tento zvrat předpokládal – a věděl, co bude!
Bylo!
Vilemína přerázovala pár ulic, (způsobeného pozdvižení všude kolem si ani nevšimla) a dorázovala k nejbližšímu otcovu domu – KTERÝ UŽ MĚL NOVÉHO MAJITELE! To byla krasavičce petarda! A tu na ni dopadlo i to, kterak je neoblečená! Rychle se rozběhla k dalšímu z otcových domů, TEN UŽ MU ALE TAKY NEPATŘIL – a mezitím zas „POBÍHÁNÍ KOŠILATÉ HANBÁŘKY“ vzbudilo tolik pohoršení, že to rozhýbalo i císařskou policii! Jenco i u druhého domu pochopila, že ani ten už není otcův, popadly ji rázem dvě modravé uniformy v černých čákách a LUP! Už byla hnědovláska v mřížovaném kočáře! Jej! Ta se hned dala do křiku! Ječela a řvala, co síly stačily! Vykřikovala, kdo je, co si to dovolují, ať ji hned pustí – a do pevných dveří bušila pěstičkami, až to dunělo. Stráž na to nedala nic, jen pátkrát třísnuli obuškovou holí přes mřížku okénka, ať je zticha. Jančila tím víc. Každopádně záhy byly u šatlavní stanice. Ona stále vyváděla, orace ale nebyly! Vyvlekli ji z vozu, protáhli kamenně klenutou chodbou, vroubenou mřížovými celami – a šup! Už byla strčená v jedné ze dvou na samém konci studené stavby. Mříž třeskla – a byla zavřená. Ihned se ovšem vrhla na kovové pruty a z posledních sil křičela, ať že ji pustí. Mříží lomcovala, jen to drnčelo. Vtom postřehla rázem tři věci.
První, z protější cely na ni až zuřivě mávala křiklavě oděná dívčina jejího věku.
Druhá – zrovna mezi posledními celami stála v chodbě jedinká pořádská lavice.
Třetí – někdo přicházel.
Někdo byl hromská žalářnice – Dora.
Ženská jak kyrysar – v šatech z přešité vojenské uniformy.
V levici džbán, v pravici – hůl.
Lískovici, jako hrom!
Tu napřáhla, zahrozila jí a prohlásila:
„Už jste máti Doru vyrušily od snídaně. Nechtějte ji ještě rozčílit!“
Vilemínu to tak vyděsilo, že zmlkla, - a když se obryně vzdálila, poslouchala sousedčinu řečnost jak ve snách.
Cizí dívka se jmenovala Emilie a byla členkou nejstaršího sesterstva na světě! Nad ránem ji lapli cestou ze štrychu – a že se pranýře pozvolna rušily, měla si odtrpět výplatu lískovkou! Teď bude hůř, když Doře přetrhly slinu – ale, chce prý „Košilandě“ co začátečnici, odpustit! Rozverně hned přidala otázku, jak chytli jí??
Vilemíně se vytratil sluch do ztracena.
Dlaně se jí samy přimkly k místům, kde se jí plášť dmul kulatým zadečkem.
Oni… Ji tu… Chtěli… BÍT???
CO ŽIVA VÝPRASK NEDOSTALA A…
Bystrá Emilie viděla její šok a pochopila, že cosi je jinak. Zkusila se ptát, ale když viděla, kterak je hnědovlasá sousedka vedle, začala jí spíše litovat. To už si i všimla fajnovosti košile s pláštěm – a začla být ještě více zvědavá… Přišly však na ni onačí starosti!
Dora byla po snídani – přicházela konat!
Nalíčená zrzka už věděla, že nejlíp bude držet a nevzdorovat – dobře to znala.
Žalářnice si ji nosem dolů natáhnula na lavici, spíš pro formu upoutala zápěstí s kotníky i pas, vyhrnula přebarvené sukně – bez prádla – až vysoko na záda – a vysázela jí příslovečných pětadvacet, až se hory zelenaly! A dá rozum, že na holou! Jak jinak.
Emilie křičela, až se v klenbě rozléhalo!
Přes všechen zvyk a i řemeslo trpěla jak zvíře a trvalo drahnou chvíli, než se vzpamatovala.
A žalářnice už se chystala k další práci…!
Jen co zrzka popadnula dech, odvázala jí – a strčila zpátky do cely.
Pak řinknula klíči – a vykročila k mříži Emiliině!
Hnědovlasá krasavice třeštila jen oči jako ihranitá!
Šla – pro ni…
Šla – s lískovkou…
Šla – ji bít…
Ne…!!!
Ve vteřince, kdy klecová dvířka zavrznula – kráska vyletěla!
S táhlým vřísknutím se vthla do mezery v železných prutech a zkusila prorazit mezi veřejí a kolem žalářnice. Ta ji ovšem tím lehčeji lapla, a že byla ostřílenou veteránkou, celou si ji přitisknula jejími zády k vlastnímu tělu, přičemž jí svou paží pevně obemkla a k pasu přitiskla oba dva hnědovlásčiny lokte. Ta se dala do běsného ječení a volnýma nožkama kopala ve vzduchu tak, až jí v tom marném běhu ulítly pantoflíčky.
(Mnohem později se měla dozvědět, jaké bylo štěstí, že jí Dořin hmat nedovolil škrábat a kousat!)
Jak v příšerné noční můře vnímala, kterak jenesená k lavici!
Volala mámu, táti, Huberta i Rézu…! Jen ať ji spasí z těch horoucích pekel…!
Přitisknuta nosem dolů na tvrdé dřevo, vnímala, kterak z ní padá plášť, jak je natažena, obě dvě předloktí má upoutána v zápěstích i loktech k předním nohám trestné lavice, na níž ležela. Křičným voláním vzývala nebe i peklo, aby se z té lavice dostala…!!
Vzpírala se chycenýma rukama – že ani nepostřehla, jak ji veležena poutá v pase.
„Nekřič tolik! Strháš si krk a bude tě víc pálit!“, zkoušela soudružsky radit Emilie, ale marně. Vilemína se krom křiku tak vzpírala, až jí na košili povolila tkanička límečku, volánkovitě nabírané kraječky povolily – a že byla lavice zrobena tak, že měla hruď skoro za jejím horním okrajem – málem  se jí celé poprsí z látky vydralo! Ta hanba! Na chvilečku ji to vyvedlo z míry tak, že zapomněla kopat bosými patami – a už je měla taky v poutech u druhého konce lavicové desky! V tu chviličku ucítila, jak jí žalářnice bere za lem košile u kotníků a s poděšeným jeknutím sebou začala ze všech sil mlít, vrtět i pohazovat, aby zabránila jejímu vyhrnutí. Bylo to zbytečné, spousta látky dělala košili tolik moc širokou, že by to šlo tak jako tak – ale to nakrucování Doře vše ještě usnadňovalo.
Záhy byla hnědovlasá krasavice nejenom uvázaná ale i nahatá – ne sice od hlavy, zato však – do paty. A to od zad – včetně zadničky. Nu, spíše – zadnice. Jak svrchu zmíněno, neměla daleko do oblé, či aspoň, lepé – boubelky. Trošinku baculaté. A tak se na lavce s křikem hanbatila – a Dora sahala po svojí lískovce…!
Vtom se ozval strážný od fortny – kdosi přicházel!
Obryně si zrovna odměřovala první šlohanec pozvolným přiložením!
Jej!
To ale Vilemínce důkladně zježené chloupečky „husí kůže“ naskočily!
Ať to byl kdokoli – pro ni byl vítaný jak anděl nebeský!!!
(Ne, že by nebrala i pekelného čerta!)
Ale…! Byla ro Réza!!
Nikdo jiný, než Hubertova majordoma.
Jej!
To Vilemína spustila!!!
„Rézo…! Rézinko…!! Rézinečko…!!!“
„Zachraň…! Pomoz…!! Spas…!!!“
„Já…! Já…!! Já tě…!!! Já budu…!!!“ – málem až slíbila hvězdu z nebe – a že se polepší.
Jenomže, - nedořekla, nepřislovila.
Réza po ní ani nemrkla a jen a jen k Doře. Důrazně, leč – šeptmo s ní vyjednala – a touhy Vilemíniny se začaly plnit!
(Na chvíli.)
Byla odpoutána, byla zdvižena, (sama by nevstala) byl jí vrácen plášť – a byla, bosky, odváděna. Na pantofle ani nevzpomněla.
Hnedlinko za branou je čekal kočár. Réza nemusela mladičkou paninku ani postrkovat.
Jen uvnitř ji šoupla na „nečestné“ místo – seděla na předním sedadle.
(koukala dozadu.)
Réza se beze slova usadila – a jeli.
Od první vteřinky bylo jasné, že domů to není.
Vytrvale mířili k m ěstským hradbám – a branou do polí.
Vilemína se po úlevě z výpraskové spásy zas trochu ulekla. Chce ji snad Hubert vyhnat? Poslat do kláštera?? Do káznice??? Směl by.
Troufla si přeptat se.
Leč – jediná odpověď byla poťukání Réziny hůlky.
Nikdy dřív si jí nevšimla.
Záhy však sama i poznala – kam jedou.
Na sadařský statek!
A už zastavovali.
Ne před stavením.
Před domečkem správce.
Réza ji vyvedla – a zašly dovnitř.
Tam – v hlavní a jediné světnici, stáli rodiče – a seděl Hubert.
Vyjukaná hnědovláska zkusila promluvit, na rameno jí ale dopadla stařenina dlaň.
Ostrá a pevná byla jako pařát.
Hubert vstal.
„Vzal jsem si za ženu vaši dceru, Vilemínu.“, pronesl s hlasitou věcností.
Rodiče ani muk.
„Je hezká i milá,… Žel je to i holka nevychovaná, rozmazlená a neposlušná.
Nechme stranou vše ostatní – jako je neexistence věna a podobně.
O to teď nejde.
Jde o zodpovězení následující otázky.
Buď vaši dceru na místě vyženu, vy si ji tady rovnou nechte – a hledejte jí ženicha, jako pro dceru šafářových na mém včelařském statku…!“
Vilemína myslela, že padne!
Leč!
Réza držela.
„Nebo, mi teď hned a tady budete nápomocni při prvním manželském kroku ku její nápravě!“
Mluvil, jak by tam nebyla.
A že přitom vstal, najednou viděla, že v jeho pravé ruce je…
RÁKOSKA!
A jaká!
Zrovinka taková, a možná ta, co v skříňce visela!
Krasavice jen po dechu zalapala. Hubert se na ni samotnou ani nepodíval.
Zato však rodiče se pohli!
Hlavy spíš skloněné, leč – konali rozhodně!
Vzali ji za ruce, Réza vzala plášť – a oni ji odvedli ke kratší hraně stolu. Než se po nich oněmělá boubelka alespoň rozhlédla, přehnuli ji přes tvrdou hranu!
Jak byla drobná, octla se jí drobná chodidla o chloupek výše, než byla podlaha.
Réza zastírala okna.
Vilemína vyjeveně zasténala!
Po bocích stojící rodičové jí tiskli široce upažená zápěstí – a také zátylek – a pevně utáhlý „chmoust“ z plátna košile, stáhnutý na bedrech ležících zad.
Hubert jen pozvolna přistoupil blíž.
Rézina si stoupla na stráž před dveře.
Po dechu lapající kráska začala překotným breptáním chrlit prosby i sliby.
K její smůle si neporučila – a tirádu proložila i mnoha hrozbami.
Vážně pokyvující Hubert jen naposled přetřel ratanovou haluz čisťounkým šátečkem.
Včelí vosk voněl.
„Snad bych i zvážil nějakou shovívavost…“
Shýbl se a vyhrnul-vykasal manželce košili, až na něj úplně špulila nahatou sedinku, „Ne však při skandálu, hodném tak nevěstky…“, poodstoup a velmi pečlivě přiložil stvol.
„A ne při takové hubatosti!“
Dodal – a začal.
Hubert začal svou ženu švihat a řezat a bít… Jak dávno zasloužila – a hromsky potřebovala!
Sličná hnědovláska spustila takový řev, rykot a vřískot, že to bylo k neuvěření!
Holaté nožky jí začly tak běsně kopat, že je až Rézina musela v kmitavých kotnících chytit a přidržovat!
Dáminka tak byla jako natažená – a bitá kůže se divoce vlnila!
Jej!
To byl výprask!
Však si s tím šatlavním nijak moc nezadal!
Dva tucty – a jedna!
Jen od muže namísto žalářnice – a z lískovky rákoska.
I tak si pak Vilemína přišla víc mrtvá než živá.
Nicméně – s mužem zpět do města kočárem odjela.
Už i vzpamatovaná.
Jela vstříc novému životu, co ženka poslušná.
Však to hned poznala!
Réza jí už cestou v kočáře – DALA KLEČET NA HRÁCH!
I po návratu domů bylo vše jinak – to už ale čekala.
Přes všechnu zhýčkanost nebyla hloupá.
Nejprve nastalo domácí vězení.
Zamčená v ložnici, pod Réziným dozorem, přičinlivě pomáhala na hojení svých jelit.
Hned poté se stala pilnou pomocnicí nejnižších služtiček-kuchtiček.
Opět pod dohledem. Za chyby a nehody bita nebyla, za lenost a odmlouvání ano.
Tak postupně prošla celý dům – až se ho naučila vést.
Ne že by Hubert při tom všem slevil ze svých manželských práv!
Naopak!
Ať byla Vilemína po sebetěžší práci sebe-více unavena, mužova náruč ji nikdy neminula!
A tak se stalo, že když už se opravdu mohla stát pravou paní velkého domu, nastala změna!
Žít kráska v jiném století, řeklo by se, že zažila to nejhorší.
Její muž ji už ten rok přinutil… Chovat.
A pak ještě sedmkrát.
A tak se stalo, že svět byl bohatší o osm nositelů jména, které se napravené krasavici zprvu tak ošklivilo, že se do něj málem neprovdala.
Hubertovo rodinné jméno.
Panovnicí právě zavedeno.
Tak jako její jméno - Hochová.
Zach.

Vlny, vítr, moře

$
0
0
Na terase přivrácené k jezeru postávaly dvě ženy a pozorovaly třpytivou hladinu. Ta mladší držela v náručí kojence, jmenovala se Klára a byla manželkou ornitologa který na jezeře studoval vzácné ptactvo o němž se chystal napsat podrobný a nudný článek do ornitologické ročenky. Starší se jmenovala Agáta a terasa na které stály patřila k jednopatrovému srubu který si Agáta pronajala pro sebe a svou neteř coby letní byt. Agáta v něm bydlela od začátku prázdnin a byla navýsost spokojená. Molly, která přijela teprve před devíti dny, bohužel totéž tvrdit nemohla. Větší část jejího pobytu se z kopců valila jen mlha a déšť.
"Už se vrací?"
Agáta udusila cigaretu a namířila dalekohled na opačný břeh.
"Já tu holku namouduši přetrhnu," zamumlala nazlobeně. Oči jí bolely od zíraní do pableskujících vln a mělký popelník za jejími zády začínal pomalu přetékat, stejně jako její trpělivost. "Zpáteční cesta jim zabere přinejmenším půl hodiny i kdyby hned obrátila, ale spíš budou muset vytáhnout vesla. V bezvětří jim bude plachta k ničemu."
Vítr slábnul, ohýbal už jen tenké větvičky a příboj se téměř utišil. Nastával vlahý letní podvečer.
"Počasí vám příliš nepřálo." Poznamenala Klára. "Škoda že Molly zítra odjíždí. Náš Eliáš si ji nesmírně oblíbil. Často mě uháněl o sourozence, ale s Mínou zatím moc zábavy neužije a ostatní děti si ho většinou jen dobírají. Chápete…“ odmlčela se. „No, snad jim není velká zima."
"Však oni se zahřejí až začnou pádlovat. A na břehu už jim zatopím sama."

"Obrat!" zvolala Molly a stočila loď proti větru. "Pozor na hlavu plavčíku. Potřebuju tě na téhle straně, tak si laskavě přesedni."
"Je tady mokro," poznamenal Eliáš.
"No a? Nejsi přece z cukru!"
Chlapec sebou neklidně zavrtěl.
"Chce se ti čurat? Jestli jo tak dělej, já nekoukám,"řekla a zahleděla se upřeně na třepotavou vějičku.
Ještě jeden obrat a budou skoro tam, pomyslela si. Jakmile proplují kolem mysu, otevře se před nimi nejdelší část jezera s ostrovem na severu. Kéž by na něj mohla ještě vstoupit dřív než zítra odjede. Ohlédla se přes rameno, slunce teď viselo těsně nad kopci, mnohem níž než posledně, a ostrov byl tak nedostupný jakoby ležel na opačné straně zeměkoule.
"A nepocákej palubu!"
"Nemůžu, když na mě pořád mluvíš!"
"Tak promiň, ale pospěš si. Nechci zase najet na mělčinu."
Ona by se vypravila na ostrov třeba hned. To by byl velkolepý závěr dovolené! Nejprve rozdělají na pláži oheň a vyhrabou si v písku postele. Až se plamínek rozhoří, nakrmí ho naplaveným dřívím a budou si dlouho do noci povídat o tom co všechno spolu zažili. A teprve až je to unaví, lehnou si vedle sebe a budou pozorovat hvězdy a netopýry a poslouchat šumění příboje. Molly O.: Psanci Pusté laguny... A nikdo je nebude zahánět na kutě.
KLAP! KLAP-KLAP!
"Drž se stěžně, dělám obrat!"
"Málem jsem spadnul do vody!"
"Já za to nemůžu..."
KLAP-KLAP!
"Eliáši zvedni káču, nebo uvíznem!"
"Ještě jsem se ani nevyčural."
KLAP!
"Nepouštěj se! Já ji vytáhnu sama. Tady je snad potopený les. Vidíš ty větve pod hladinou..?"
"Já..."
"Co?!"
"Chci se vrátit."
Molly si povzdechla. "Máš pravdu. Je pozdě." Naposled pohlédla vytouženým směrem, tam kde ostroh zátoky zacláněl ve výhledu na zbytek jezera. "Měli bychom se vrátit." Kdesi v koutku duše byla vlastně za Eliášův návrh ráda. Mohla si namlouvat, že ve své velkorysosti mění kurz kvůli kamarádovi. "Stejně s sebou nemám notes. Koneckonců ani zápalky."
„K čemu zápalky?“
„Vlastně k ničemu.“
"Možná to nebyly větve, ale hadi. Mořští hadi co utekli z pojízdného obludária, jako ty sladkovodní medúzy co jsme našli na pobřeží předtím než jsme začali stavět mohyly."
"To mi raděj nepřipomínej."
"Promiň. Mamka to taky říkala."
"Co říkala?
"Že ti nemám připomínat, že to vím."
"Co že víš?"
"Že jsem to slyšel."
"Co jsi slyšel?!"
"Oba jsme to slyšeli."
"A-ach!! S tebou je řeč. Když mi něco nemáš říkat, tak to znamená že o tom se mnou nemáš vůbec mluvit, ne že mi nemáš říkat že o tom nemáš mluvit. Ale když už to nakousneš tak to musíš říct."
Eliáš zavrtěl hlavou a místo odpovědi se začal kolébat jako obvykle když ho něco rozrušilo.
"No a co? Stejně vím že to víte,"řekla.
„Promiň.“
Vítr slábnul. Molly popustila otěž a usadila se na dně tak, aby mohla kormidlovat zády. Tohle bývala nejoblíbenější část každé její plavby. Vlny ani vítr už se je nesnažily převrhnout a člověk si mohl trochu odpočinout a pohoupat se, pokud nezapomněl po očku sledovat třepotavou vějičku aby vlála stejným směrem jakým bylo vykloněné ráhno.
„Vždyť stojíme na místě,“ poznamenal Eliáš.
„Plivni do vody.“
„Proč?“
„Plivni a uvidíš.“
„Já neumím plivat.“
„Alespoň to zkus.“
„Mamka říká, že se plivat nemá.“
„Před chvilkou ses tam vyčural!“
„To se nepočítá.“
„A děláš taky něco jiného, než co ti řekne mamka?“
„Vždyť víš.“
„Máš z ní strach?“
„Nemám.“

Není divu, pomyslela si Molly, vždyť Eliášova maminka, to je ztělesněná trpělivost. Oba jeho rodiče jsou tak milí. Poprvé je potkala skoro až na samém konci zátoky, tam na severu kde roste z vody rákosí a hned za ním hustý borovicový les. To právě skončil jeden z těch prudkých lijáků které se přiženou bůhví odkud, a během několika minut člověka úplně promáčí, pokud s sebou nemá pláštěnku. Molly pláštěnku neměla, třásla se zimou, její šaty vypadaly jako by je vyhrabala odněkud z nory a z vlasů ji trčely větvičky stromu pod kterým se poslední půlhodinu schovávala.
„Tak nevím. Je tohle divoženka, nebo spíš rusalka?“ řekl Eliášův táta.
„Ať je to co je to, ať už je to vevnitř a kouká se svléknout, jestli to nechce dostat zápal plic,“ zavelela Eliášova maminka.
„Copak rusalky můžou dostat zápal plic?“ podivil se Eliáš.
Mína neřekla nic, byla ještě moc malá než aby události kolem sebe dokázala komentovat, ale místo pozdravu věnovala zmáčené cizí dívce jeden ze svých nejroztomilejších úsměvů.
 A tak se vlastně seznámili.
Molly byla příliš překvapená a vděčná, než aby se odvážila cokoliv namítat. Zničehonic se ocitla uvnitř prostorného plátěného stanu a Eliášova maminka jí vysvobozovala z mokrého oblečení.
„Svlékni si i spodky, necháme je sušit ve větru. Přede mnou se nemusíš stydět,“ řekla.
Molly málem vykřikla, když ucítila její prsty pod elastickým okrajem punčocháčů a cítila jak se jí látka shrnuje pod zadek, převrací se naruby a spolu se spodním prádlem klouže k zemi. Vyvolávalo to v ní neblahé vzpomínky. Pocítila jak jí od kostrče po páteři proběhla vlna iracionálního strachu a donutila ji bezděky zatnout hýždě, jenže to už byla Eliášova maminka s punčochami hotová a nyní se sháněla po kolíčkách, po šňůře na prádlo a ještě přitom hledala jakési osušky. Zdálo se, že má nejmíň dva páry rukou a dokáže se zhmotnit na třech místech zároveň.
Ten den kdy se seznámila s Klostrmannovými, to byl její první šťastný okamžik od chvíle co se pokazilo počasí…

Molly se nastěhovala v sobotu, ale náročná cesta ji natolik zmohla, že se sotva trochu opláchla a hned zalezla do kanafasu. Teta Agáta ji přiložila na čelo chladivý obklad a strachovala se, zdali snad děvče nedostalo v rozpáleném vlaku úžeh. Ať u to byl opravdu úžeh, nebo jen trojitá porce ostružinového ledu ze stánku pochybného zmrzlináře před nádražím, spánek Molly prospěl, takže se na druhý den probudila čilá jak rybička a v bezvadné náladě. V neděli spolu s Agátou podnikly báječnou výpravu na vzdálený ostrov a strávily plachtěním většinu odpoledne. Na cestě zpátky zakotvily na pláži nedaleko přívozu a schovaly se před bouřkou v nedaleké restauraci. Tahle část jezera byla z neznámých důvodů turisticky atraktivní a podobné podniky vyrůstaly všude kolem jako houby po dešti. Než posvačily, bouřka se přehnala. Agáta právě platila účet, když Molly zaslechla z rozhlasu tu otřesnou zvěst. Poprosila výčepního, aby zesílil zvuk a se zatajeným dechem vstřebala zbytek relace. Zdálo se jakoby rádiu narostla ruka a chystala se jí vlepit pořádný políček: „...zataženo a bouřky až do konce příštího týdne.“ !!!
„Ale no tak, děvenko, hlavu vzhůru! I meteorologové se občas pletou. Vlastně docela často, co se zdejšího kraje týče...“ a slunce které už zase pražilo ostošest, jakoby mu chtělo dát za pravdu.
Jenže tentokrát se meteorologové nespletli. Už večer vítr zničehonic zesílil a celou noc bubnoval do střechy nepřetržitě déšť. Molly usínala s těžkým srdcem a než aby musela poslouchat kvílení meluzíny, raději si zacpala uši polštářem. Ráno bylo nebe zatažené a hladinu vzedmuly obrovské vlny. Lodě z jezera zmizely a celý obzor působil pustě a nehostinně.

„Nebuď paličatá Molly. Vidíš přece, že v takovém nečase vyplout nemůžeš.“
„Tetičko! Vím co dělat, když se loď převrhne. Táta mi to vysvětlil.“
„Řekla jsem ne a už o tom nehodlám diskutovat. Nejde mi o loď, ale o tebe. I kdyby ses nějakým zázrakem udržela na hladině, budeš do pěti minut promáchaná a zmrzlá jak rampouch.“
„Vezmu si klobouk, svetr a pláštěnku. Vezmu si na sebe cokoliv budeš chtít, třeba i palčáky, kdybych je našla!“
„Tak poslyš, snažím se ti to vysvětlit po dobrém, ale sama víš, že to umím i jinak.“
Molly pochopila že vyjednávání skončilo. Dnes, zítra a nejspíš ani pozítří nevypluje. Pokud se v rádiu nespletli, dost možná zůstane trčet na břehu až do pátku.
„Tohle jsou ty nejpitomější prázdniny! Kéž bych se raděj vůbec nenarodila!“
Teta Agáta oklepala ze lžičky zbytky míchaných vajíček, stáhla plamen sporáku a rozvázala si tkaničku vzadu na zástěře, přestože snídaně nebyla zdaleka hotová a růžová drobně pokrájená slanina přímo žadonila, aby už ji také přihodili na pánev. Molly která Agátino počínání zamračeně pozorovala zpod krempy svého kanárkově žlutého klobouku, pojala zlé tušení. Byl to onen pověstný klid před bouří - okamžik, kdy i ti nejstatečnější mořeplavci velí skasat plachty a jindy divoká sprostá čeládka z podpalubí se obrací na vládce mořských živlů s pokornou modlitbou.
A bouře přišla! Hotová vichřice, ba přímo orkán. Prohnala se kolem jídelního stolu, převrhla prázdný hrnek a málem shodila na zem i talíř s chleby, které Molly tak pracně mazala.
„Zasloužila bys nařezat za takové řeči!! Měla bych ti sundat koupačky a zmalovat zadek vařechou. Dost možná to ještě udělám, ale teď tě nechci ani vidět. Běž se nahoru převléknout a vrať se až si vzpomeneš na své slušné vychování. Běž už, jestli nechceš abych si to rozmyslela.“
Molly poslechla. Naštěstí měla na hlavě ten klobouk který jí pomohl zakrýt lesknoucí se oči. Nechtěla tetě ukázat, jak snadno se nechá rozplakat.
„A jestli se ke Kluběně přiblížíš bez mého svolení, tak si mě nepřej! S plachtěním budeš mít nadlouho útrum!“
„To ne teto! Musím přece Kluběnku kontrolovat jestli je dobře zakotvená, jestli do ní nezatéká a…“
„Vytáhneme ji na břeh, tam bude v bezpečí. Zítra poprosím pana správce, aby nám s tím pomohl.“
Molly se zastavila na schodech do podkroví. Tohle byl konec všech nadějí, úplný konec světa, nebo přinejmenším prázdnin v té podobě, jakou si během školního roku vysnila. Už nebyla námořní kapitán, ale jen úplně obyčejná holka. Připadala si jako malý capart kterému před chvílí vyhubovali a nyní mu navíc berou jeho nejoblíbenější hračku. Málem už se stalo, že tu nešťastnou větu zopakovala, ale přece jen jí zbyla trocha soudnosti.. Podobné zvolání se možná hodilo k postavám z románu co sepisovala, ale mnohem méně k uším tety Agáty. Podrobnosti z jejího života sice příliš neznala, ale z různých útržků a přeslechnutých rozhovorů si ledacos domyslela. V jednom lékařském časopise, který otec odebíral, se kdysi dočetla o ženách které nejsou schopné donosit děťátko, jenže článek byl příliš dlouhý a většině lékařských výrazů stejně nerozuměla.
Přestala pobrekávat; prohlásit před tetou, že by se raději nenarodila, to bylo opravdu hloupé.
„Já nežertuji mladá dámo,“ připomněla se Agáta od sporáku, který už zase hořel na plné obrátky. „Pořád se ještě zlobím.“
„Promiň Agni.“
„Tohle nezkoušej. Dobře víš, že na mě slzičky ani omluvy neplatí. Něco jsem ti poručila.“
„Já už nebudu zlobit.“
„To víš že ne.“
„Vážně se o to pokusím!“
„A já tě vážně seznámím s kamarádkou měchačkou, jestli nebudeš přestrojená než napočítám do tří. Jedna…“
„Vždyť už jdu. Poslouchám tě.“
Jenomže taková předsevzetí nikdy dlouho nevydrží a hádky pokračovaly.

Když v úterý tahali se správcem Kluběnku na kolečkách z vody, Moly jim odmítla pomoct, postavila se opodál a snažila se správce provrtat očima. Jakmile se Agáta nedívala, vyplázla na něj jazyk, ale on se jen zasmál a gesto jí oplatil. Molly to pohoršilo a ještě víc se dopálila.
„Řekla jsi, že se ke Kluběnce nesmím ani přiblížit.“
„Řekla jsem že se k ní nesmíš přiblížit bez mého svolení.“
„A to jsem nedostala.“
„Když vidíš, že se dva lidé s něčím dřou, nemusíš snad čekat na svolení abys jim pomohla.“
„Možná ano a možná ne.“
„Koleduješ si o modřiny Marie.“
Molly k ní nasupeně vzhlédla. Nikdo jí neříkal Marie, dokonce ani učitelé ve škole. Dala si záležet aby všem vysvětlila, že se jmenuje Molly.
„A těch tvých obličejů už mám také po krk,“ dodala Agáta.
„Já mám zase plný zuby toho věčnýho sekýrování.“
„Máš pravdu. Třepím si ústa, zatímco na tebe platí jen jedno,“ řekla Agáta, chytila dívku vzadu za svetr a táhla ji přes trávník zpátky do dřevníku kam zaparkovali Kluběnku. Když se Molly pokusila vzepřít, Agáta ji plácla přes stehno a než došly k vratům, popohnala ji tímhle způsobem přinejmenším pětkrát.
„Tady zůstaneš! Děláš mi jen ostudu! Co jsem se panu správci navykládala, jakou mám fantastickou neteř a ty se začneš chovat jako rozmazlený spratek! Přestaň popotahovat a zamysli se nad sebou. Buď se urychleně srovnáš, nebo ti pomůžu, rozumíš? Nejsi zas tak stará abych tě nemohla ohnout přes koleno, mám ještě dost síly abych si s tebou poradila a to myslím naprosto vážně! Dávám ti poslední šanci, příště už tolik mluvit nebudu. Jestli chceš abych s tebou jednala jako s dospělou, začneš se podle toho chovat, jinak uvidíš jak s tebou zatočím. Uličnice! Tys mi ale hnula žlučí! Stoupni si sem a zpytuj svědomí dokud se nevrátím."
Správce předstíral, že se ho výstup netýká. Dokud nájemníci platili stanovenou činži, jejich rodinné spory ho nezajímaly, pokud při nich neničili vybavení srubu.
„Věřte že to nedělám pro vlastní potěšení,“ řekla Agáta a lačně vtáhla cigaretový kouř.
„Samozřejmě,“ přisvědčil. „Zřejmě vám na ní opravdu záleží.“
„Víc než si umíte představit.“
„Podceňujete mě.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás urazit. Nevím co to do ní vjelo.“
„Bývala jste jiná v jejím věku?“
„Nejspíš ne, ale vyrůstala jsem v jiné době. Pamatujete časy kdy se v obchodech se smíšeným zbožím běžně prodávaly rákosky?“
„Bohužel.“
„V prostředí odkud pocházím měla dospívající dívka za úkol jedinou věc; připravit se na úlohu matky, naučit se jak správně hospodařit, jak vést domácnost, vychovávat děti. Otec mi zakazoval číst romány protože prý odvádí pozornost od každodenních záležitostí, od praktického života.“
„Opravdu? O tom jsem nikdy neslyšel.“
„Jednou mi nařezal jen proto, že jsem před zákazníkem nevysekla dostatečně hluboké pukrle. Bylo mi asi tak osm devět let.“
„Nechci se dotknout vašeho otce, ale to mi připadá přemrštěné.“
„Umíte si představit jeho reakci, kdybych se odvážila projevit zájem o plachtění? Nebo o kariéru spisovatelky?“
„Raději se o to nebudu pokoušet.“
„Mojí sestru zajímala medicína. Už jako malá pitvala žáby. Když byla o něco starší, matka ji za odměnu nechávala kuchat kapry na štědrovečerní stůl. Jednou ztropila obrovskou scénu protože ji rodiče odmítli pustit na jatka. Báli jsme se, že není normální... Takové morbidní záliby nevěstí nic dobrého, tvrdil otec. Dnes je asistentkou věhlasného chirurga a pomáhá zachraňovat lidské životy. Ale proč vám to vlastně vyprávím? Molly po své matce zdědila paličatost, nebo chcete-li cílevědomost, ale schází ji hranice, pevný řád, pokora, smysl pro povinnost, zodpovědnost a leckdy, jako například dnes, i obyčejná lidská slušnost.“
„Tak,“ hlesl správce, který se v té rodinné historii začínal pomalu ztrácet. „Každopádně, pokud by vám to nevadilo, zašel bych si přibližně za deset minut do dřevníku pro své zahradnické náčiní.“
„Půjdu s vámi. Myslím, že už jsem ji vytrestala dost a bylo by na čase pustit ji ven,“ řekla a zapálila si druhé viržínko.
Když otevřeli dvoukřídlá vrata v přízemí srubu a společně nahlédli do šera které panovalo uvnitř, byla tam loď, spousta odloženého harampádí, věšák na prádlo, správcovo nářadí, ale po Molly jakoby se slehla zem... 

„Eliáši! Zůstaň venku, dokud se slečna nepřevlékne. Kam se podělo tvoje slušné vychování?!“
„Já si včera málem rozbil koleno, ale našel jsem přitom bezva skluzavku.“
„Nebudu to opakovat! Mazej!“
„Ale mami…“
„Žádné ale mami. Ať už jsi pryč! Nezlobte se slečno Molly, s naším Eliášem je někdy těžké pořízení.“
Molly zrudla jak rak a rychle si stáhla vlněný svetr přes útlá stehna. Doufala, že teď nebude muset té vlídné paní vykládat, proč opustila pronajatý srub tak narychlo a bez pláštěnky.
„Povečeříte s námi?“
„To bych moc ráda...“
„Ale?“
„Musela bych se dovolit.“
„Samozřejmě. Jste tu na prázdninách s rodiči?“
„Kdepak, ti jsou teď v Jihočínském moři.“
„Prosím?“
„Chci říct na služební cestě. Oni oba pracují. Já jsem tu s tetou.“
„Můj muž je zde také pracovně. Zkoumá místní opeřence.

Agáta nelhala když tvrdila, že napříště svůj projev zásadně zkrátí. Ve skutečnosti neřekla ani slovo. Vpustila Molly dovnitř a pohybem prstu naznačila „pojď za mnou“. Scéna už byla připravená. „Tam,“ ukázala na rozkládací otoman. Byl to skutečně všestranný kus nábytku; přes den sloužil coby pohovka a navečer jej Agáta přestavěla na komfortní lůžko. Teď byl navzdory pokročilé hodině stále ještě složený, jen přes vyvýšenou područku ležel přehozený polštář, jakoby se nemohl dočkat začátku noční směny a předběhl své kamarády kteří se ještě tísnili v úložném prostoru pod matrací. Molly víceméně počítala s tím, že za svůj útěk odevzdá zapůjčené šortky na druhý den důkladně vyprášené a cestou od Klostrmannových se snažila vnitřně zocelit. Přesto jí vyschlo v krku když spatřila svou polstrovanou Golgotu a pochopila co se od ní očekává. Jak se asi cítili odsouzení námořníci, když měli ujít těch pár kroků po rozhoupaném prkně, na jehož konci je čekal bezedný oceán a klapající čelisti nenasytných žraloků? Molly připadalo, že teď už to ví, a navzdory závažnosti situace si v duchu stačila poznamenat několik skvělých nápadů do svého nejnovějšího románu. Polštář pod břichem ji téměř urážel. Měla jím zavčasu mrštit pod nohy svých katanů, jak by to udělal zajatý hrdina s páskou, kterou mu chtěli milosrdně zavázat oči. „Ničeho nelituji!“ zvolal by a bojovně vysunul bradu. Molly se pokusila vysunout bradu do polstrované matrace, ale připadala si spíš hloupě než bojovně. Oči už měla zase plné slz. Proč se vždycky rozbrečí v tu nejnemožnější chvíli?! Molly O.: Zbabělý důstojník a jiné ztřeštěné historky
Když bylo po všem, dostala najíst a musela jít spát – „Dnes žádné psaní do notýsku!“ Mimořádně ji ale pod peřinou hřálo něco víc než naplácaný zadek. Konečně tu byl někdo, s kým bude moct trávit všechny ty uplakané dny na souši, zatímco prudký vítr zvedá na jezeře tak mohutné vlny, že se do nich odváží jen pár kajutových lodí s tunou balastu pod hladinou a dokonce i ty často skasávaly jednu nebo obě plachty a vracely se do přístavů na motor.
Nutno poznamenat, že Molly motorky neuznávala. Pro ni existovala jediná legitimní hnací síla: čerstvý vítr.
„Na čem se plavili Kolumbus, Drake nebo Magellan? No na motoru neasi!“
A právě ten vítr ji teď jako na potvoru držel na břehu, zatímco jiným pomáhal obeplout svět. Pokaždé když ráno otevřela oči a spatřila vikýřem zase jen ocelově šedou oblohu, dostala hned mrzutou náladu - a z její mrzuté nálady nevzešlo nikdy nic jiného, než fůra dalších mrzutostí.

Kluběnka se kormidlovala báječně, ale nikam nespěchala.
„Slunce zapadlo.“
„Ještě nezapadlo, jenom ho přes hory nevidíme.“
„Nebude se tvoje teta zlobit?“
„Strašně!“
„Jak moc?“
„Počítám že mi hned na pláži sundá plavky a nabančí.“
„Fakt?“
„To by se ti líbilo.“
„Náhodou nelíbilo.“
„Tak proč jsi tenkrát šmíroval za dveřmi?“
„Mamka občas říká že bych taky zasloužil.“
„Cha! To určitě! Raz – dva, a pusinku. Však jsem to viděla.“
„Občas se stane, že ji vážně naštvu, třeba když něco nechápu. Nebo když jsem na Mínu upustil hrnek, jenže já to narozdíl od tebe nedělám schválně.“
„Cože? Myslíš si, že já to dělám schválně?!“
„Ano.“
„A jak jsi na to přišel?“
„Prostě to vím.“
„Ty jsi vážně blbeček, viď? Promiň, to jsem nechtěla. Nemáš o mě říkat takové věci! Teď jsme srovnaný. Copak tys až do včerejška nikdy…“
„Kdysi dávno od táty, ale to jsem byl ještě malý a hloupý - skoro jako Mína, jenže už si to vlastně vůbec nepamatuju.“
„Existuje taková metoda s kyvadlem co ti roztočí před očima a pak počítají pozpátku…“
„Říká se tomu hypnóza. Dají se tím vyvolat zapomenuté vzpomínky.“
„Anebo můžeš zkusit plivnout do vody.“
„Chceš mě napálit?“
„Máš pravdu, jsem tak strašně zlobivá!“
„Líbí se ti moje maminka?“
„Co to zas vykládáš?“
„Máš ji ráda. Chtěla bys ji místo Agáty.“
Molly už měla na jazyku další sprostou nadávku, ale raději ji spolkla.
„Tvoje mamka je fajn, protože je hodná a má pochopení.“
„Ale mívá taky smutné myšlenky.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“
„Dobrá, tak na jaké číslo teď myslím?“
„Šest set třicet dva nebo tři, musíš si být jistá.“
Molly užasle otevřela pusu. Myslela na číslo 635.
„To mohla být náhoda,“ prohlásila nejistě. „Zkusme to znova.“
Zavrtěl hlavou.

„Chtěla bych ti prozradit tajemství,“ řekla ten den, kdy spolu na břehu stavěli mohylu a Molly se právě chystala umístit na její vrchol poslední maličký oblázek. „Veliké tajemství! Nevím proč ho chci prozradit zrovna tobě, ale myslím že se mi uleví až ho budeš znát.“
„Pak už to nebude tajemství?“
„Pořád to bude tajemství! Jestli ho vyžvaníš, tak už s tebou nikdy nepromluvím.“
Eliášova oválná tvář nezračila sebemenší zájem. Věnoval Molly asi tolik pozornosti jakoby se mu chystala vyprávět co předevčírem obědvali.
„Není pravda, že moji rodiče odjeli na služební cestu. Říkám to, abych nemusela odpovídat na hloupé otázky.“
„Aha.“
„Ale tobě řeknu pravdu, protože tě mám ráda.“
„Hmm.“
„Já nemám maminku ani tatínka. Narodila jsem se z mořské pěny. Našli mě na pláži uprostřed zimy, nedaleko místa kde se předtím potopil obrovský parník. Uměla jsem plavat ještě dřív než jsem se naučila mluvit nebo chodit.“
„Hmm.“
„Agni mě adoptovala. Ona nemůže mít vlastní děti, ale já od ní chci utéct, protože je přísná. Jednou už jsem málem utekla, jenže pak jsem potkala tebe.“
„To je smůla.“
„A když jsem se k ní vrátila ve tvých šatech, natloukla mi velikánskou rákoskou, protože nepřeje naší lásce.“
Zatímco vykládala, Eliáš začal stavět novou věž, kousek stranou od té kterou právě dokončili.
Kameny byly vlhké a slizké. Některé uvízly v písku a držely jak přilepené. Jiné museli zvedat společně. Oba dva se přitom řádně zapotili a Molly už měla ruce celé vytahané. Svlékla si pláštěnku a rozprostřela ji na zem namísto deky.
„Nechceš si taky na chvilku sednout?“
„Ale jo,“ souhlasil Eliáš a začal se dloubat klacíkem v zemi. „Co to máš s vlasy?“
„Rozpustila jsem si je. Líbí se ti?“
„Časem si snad zvyknu.“
Molly přestala potřásat hřívou. Ze zalesněných kopců na protějším břehu stoupala pára a vzdálenější obzor zahalila mlha. Vítr se utišil. 
„Tobě se nelíbí zrzavé holky?“
„Mě je to fuk.“
„Přestaň si pořád s něčím hrát a podívej se na mě!“
Eliáš k ní vzhlédl, na tváři stále týž neurčitě zasněný výraz.
„Vadí ti moje pihy!?“
„Nevadí.“
„Tak proč se chováš jako chlapeček?“
„Já ti nerozumím.“
„Chováš se jako duševně zaostalý!“
„Proč tohle říkáš?“
„Protože je to pravda. Chováš se jakoby ti bylo pět a přitom jsi jen o rok mladší.“
„Sama se chováš jakoby ti bylo pět,“ řekl, ale znělo to spíš překvapeně než dopáleně.
„Víš co? Běž pryč. Nechci tě ani vidět.“
„Jestli mě nechceš vidět, tak běž pryč ty. Já musím dostavit tu druhou mohylu.“
„Tak slez z mojí pláštěnky!“

Molly třemi skoky vyběhla na zadní terasu a vtrhla do srubu s mimořádně mizernou náladou. Za stolem uprostřed místnosti která sloužila jako kuchyně, jídelna i obývací pokoj dohromady, seděla paní Klostrmannová s tetou Agátou a živě spolu cosi rozebíraly.
„Ahoj teto. Dobrý den,“ zabručela Molly a hodila vlhkou pláštěnku přes zábradlí aby trochu oschla než ji pověsí mezi ostatní svrchníky.
„Dobrý den Molly. Představ si, co jsem se právě dozvěděla! Tvoje báječná teta nás nechá tábořit na vašem pozemku. Ještě dneska se stěhujeme.“
„To mám opravdu radost,“ odvětila Molly s notnou dávkou ironie a obrátila se k Agátě. „Bude něco k jídlu?“
„Paní Klostrmannová nás zve na oběd. Ujistila jsem ji, že to není nutné, ale nenechá si to za žádnou cenu vymluvit,“ řekla Agáta.
„Samozřejmě že nenechám. Podle předpovědí se má konečně vyčasit. Uděláme si piknik na čerstvém vzduchu. Tak kolem půl druhé u nás? Co tomu říkáte?“
Molly protáhla obličej.
„Nebo je to příliš pozdě?“
„Ale vůbec ne Kláro,“ ubezpečila ji Agáta a vrhla po neteři varovný pohled, který jasně naznačoval, co si o podobných grimasách myslí. „Však slečně nijak neuškodí když jí do té doby trochu vytráví. Třeba se příště lépe nasnídá, než zas vyrazí na toulky!“
„Můžu si aspoň namazat chleba?!“
„Ne,“ rozhodla Agáta, pozorujíc Molly se stoupající nevolí.
„Nechceš si s námi dát čaj a sušenky?“ navrhla paní Klostrmannová.
„Děkuji, ale nemám na vaše sušenky chuť. Poroučím se.“ odsekla Molly a bez dalšího slova zmizela v podkroví.
„Omluvte mě na moment, Kláro.“
„Promiňte, nechtěla jsem způsobit potíže. Pokud jste zvyklí obědvat ve dvanáct…“
„Nezpůsobujete nám žádné potíže, drahoušku. Přijdeme o půl druhé, ani o minutu dřív. A prokažte mi prosím alespoň tu laskavost a dovolte, abych pro nás všechny zajistila skromný moučník.“
Jak Agáta vstávala od stolu, její zrak spočinul na příborníků. Byla už pevně rozhodnutá udělit Molly pořádnou lekci a rozmýšlela se, zdali by k exekuci neměla přizvat i hosta, kterého ta darebačka přivedla svým nevhodným chováním do rozpaků, jenže zrovna když se to chystala Kláře navrhnout, ucítila na hřbetu ruky jemný stisk.
„Nebuďte na ni moc přísná. Vím že je to hodné děvče a tyhle nálady k jejímu věku prostě patří.“
„Stejně jako vědomí, že za své činy musí nést odpovědnost. Podobné drzosti jí každopádně nestrpím. Smím vám zatím dolít čaj, než tu trapnou záležitost vyřídím?“
„Ne, děkuji. Budu už muset jít.“
„To mě opravdu mrzí,“ řekla Agáta. „Bohužel vás nemohu vyprovodit, jak jsem slíbila,“ dodala právě když otvírala šuplík s kuchařským náčiním.
„Ach Agni, málem bych zapomněla…“
„Povídejte drahoušku.“
„Muž vyznává ten zvláštní zálesácký styl - snad chce sepsat druhý Walden, či co,“ zasmála se, „ale mě pak nezbývá než kuchtit s klacíky, které mi vlastnoručně ořeže.“
„Ano?“
„Jenže jako ornitolog jaksi postrádá potřebnou řezbářskou kvalifikaci… “
Agáta potěžkala erární vařečku a zkusmo se s ní poplácala po dlani. Zdála se vyrobená fortelně a její plochá část měla ideální velikost v poměru k jistému nezdobnému pozadí, když samotná dlaň už nezanechávala v Molly žádné hlubší dojmy ani kýžený výchovný efekt. Co naplat? Poradí si tedy jinak...
„To jsou celí mužští! Plnou hlavu vlastních plánů a žena aby hospodařila jako v jeskyni!“
„Nevadilo by vám kdybych…“
„Samozřejmě že ne.“
„Jste nesmírně laskavá.“
„To nestojí za řeč. Tedy nashledanou odpoledne.“
„Nashledanou.“
Když Agáta zmizela za padacími dvířky na konci schodiště do podkroví, musela se té komedii pousmát. Klára, mladá matka, manželka významného přírodovědce, a vyrukuje s takovou dětinskou lstí! Kdyby to byla její dcera, musela by ji za podobné způsoby napomenout. Naštěstí nebyly víc než přítelkyně, blíženci pustého pobřeží se třemi letními sruby a jedním stanem. Dělilo je od sebe půl druhého kilometru a téměř dvě generace. Třebaže se v mnohých otázkách názorově lišily, výborně si spolu popovídaly a nad čajem se vzájemně sblížily. Klostrmannovi se zdáli být solidní a Molly si s jejich Eliášem rozuměla - koneckonců byli oba skoro stejně staří. Zdálo se přirozené že rodiny sestěhují, aby se mohli navštěvovat častěji. Správce jim dokonce nabídl druhý prázdný srub, ale Klára mínila, že by její muž v duchu svých tábornických zásad podobný luxus odmítl…
„Copak sám Thoreau nebydlel ve srubu? A věřte mi Kláro, tohle jsou ty nejpohodlnější sruby široko daleko... Přitom cena není nijak přemrštěná!“
A vtom si ta drzá holka přikvačí, ani se nepřezuje, pod pláštěnkou zmačkané sváteční šaty, a ke všemu navíc začne metat sarkasmy? Kdepak Kláro, tady pomůže jen jedna věc; stará dobrá medicína proti rozmrzelosti! „Kde nestačí domluva, ani pár varovných výstřelů, tam musí nastoupit těžší kalibr,“ jak říkal strýc Alois, veterán světové války.

Klára neodešla hned. Jakmile v prostorném pokoji osaměla a nikdo jí už nepozoroval ani nepokládal všetečné otázky, nastražila uši a podle vrzání parket, skřípotu pantů a jiných zdánlivě obyčejných zvuků hádala, co se teď v podkroví děje. Překvapilo ji to hluché ticho. Zdálo se že uplynulo nejmíň pět minut aniž by zaslechla cokoliv mimořádného. Snad tedy Agáta pochopila a od svého záměru upustila. Povznesena vlastním didaktickým úspěchem zastrčila vařečku vzadu za pásek a vykročila ke dveřím. Měla už ruku položenou na klice a ještě naposled se ohlédla napříč místností zakončenou verandou s výhledem na jezero, na stříbrný dřez s tekoucí vodou, sporák a kuchyňskou linku se způsobně vyrovnanými hrnečky, když poklidnou atmosféru proťal krátký výkřik bolesti, přidušený v samém zárodku. Třebaže obě patra od sebe dělil masivní dřevěný strop, Klára se nemohla mýlit. Výkřik nepatřil Molly, nýbrž Agátě. Spustila ruku a opět se zaposlouchala. Shora se tlumeně ozýval nepřetržitý šramot, jakési podupávání, arytmické kroky divošského tance, ale zprvu nebylo slyšet žádné hlasy. O to výraznější nástup si v této bizardní rozhlasové hře uzurpovala Molly svým „Ne! To ne!“ Vlastně šlo spíš o dva neartikulované výkřiky plné zoufalství, jejichž obsahu porozuměla až poté co byly několikrát zopakovány: „Ne! To ne! To ne! Na holou ne! Na holou prosím ne! Ne-ee-neee! Prosím to ne-eee!“ Klára neviděla, neslyšela a ani jí nenapadlo, že Agáta zrovna přikládá Molly na obnažené hýždě její vlastní plátěnku, chytá ji pevně za ruku a s prsty vzájemně propletenými si ji posouvá na klíně tak, aby měla zadek náležitě vyšpulený.
„Opovaž se mě ještě někdy kopnout! Jestli budeš kopat…“ znělo shůry tlumeně, skoro jako z porouchaného ampliónu, ale zbytek věty splynul s novou vlnou vzlyků, nesouhlasných výkřiků a brblavého kňourání. „Au! Au!“ Ozvaly se tři rychlé rány a jedno dlouhé zoufalé zasténání. Jak postupně sláblo a přecházelo od citoslovcí nářku přes vzlyky k tlumenému kňourání, bylo možné opět zaslechnout první hlas:
„…nejen za to, ale jak se celý týden chováš. Nejsi sama kdo už je otrávený z toho šeredného počasí, na to nezapomeň! A neříkej že jsem tě před tímhle nevarovala.“
„To strašně bolí tou teniskou to strašně bolí teto to strašně bolí…“
„Teniskou?“ podivila se Klára. „Vzala si na to TENISKU?“
„Měla jsi poslechnout hned...“
Pak začaly pršet rány nepřetržitě a slovům už nebylo rozumět. Prodleva mezi jednotlivými údery netrvala ani zlomek vteřiny a Molly ječela jak pominutá. Střídala jen barvu hlasu a chvílemi nakrátko umlkla, aby stačila nabrat dech. Poté celý koncert začal nanovo a tak to pokračovalo až do chvíle než mřížovaný vzorek gumové podrážky nepřebarvil křížem krážem její zadek do ruda.
Klára víc slyšet nepotřebovala. Jak prudce vzala za kliku a trhla dveřmi, málem vrazila do Eliáše.
„Co TY tu děláš?“
„Čekám na tebe.“
„Na mě?“
„Molly dostává na zadek?“
„Ano, byla zlobivá a teta ji za to potrestala.“
Jistěže minulý čas použila nesprávně, to oba koneckonců stále ještě slyšeli, ale víc ji teď zajímalo, proč se Eliáš potuluje kolem srubu a nehraje si na pláži s kameny, jak ráno avizoval. Proč vlastně není s Molly?
„Vy jste se pohádali?“
„Ne.“
„Eliáši! Podívej se mi do očí a mluv pravdu. Řekl jsi zas něco ošklivého?“
Chlapec sklopil hlavu, pomalu si dřepnul na bobek a začal se kolébat.
„Pojď ty uličníku. Tady už zábava skončila,“ rozkázala a jedním pohybem ho postavila na nohy. Jak syna táhla za sebou přes zadní verandu, po schodišti dolů a pryč, zeptal se překvapeně: „Na co máš tu vařečku?“
„Na zlobivé kluky co způsobují kamarádkám potíže.“
„S takovýma bych se nekamarádil.“
„Molly možná také ne.“
„Ona mě taky zlobila. Ale já ji za to netrestám.“
„Ještě to tak! Úplně stačilo, jak jsi Míně rozrazil obočí!“
„To byla nehoda! Promiň, já nechtěl. Neudělal jsem to schválně! Věříš mi?“
„Vím že jsi to neudělal schválně, ale občas můžeš lidem ublížit i neúmyslně, tím že něco neuděláš, nebo opomeneš. Napadlo tě to?“
„Řekl jsem aby šla pryč,“ přiznal sklesle, když ušli asi sto metrů lesem a octli se opět na pláži v místech kde byl písek u břehu tak podmáčený že v něm všude kam člověk došlápnul vznikaly loužičky. „Čekala že ji zavolám zpátky, ale já to neudělal.“
„No vidíš.“
„M-mrzí mě to. Promiň.“
„Já nejsem ta, které by ses měl omluvit.“
„Dostanu taky na zadek?“
„Ovšemže ne ty trumbero,“ řekla Klára a pohladila Eliáše po vlasech. „Jen mi slib, že se nad tím příště zamyslíš, než zas řekneš nebo uděláš něco, co by mohlo přivést druhé do maléru.“
„Slibuju!“
„Mám úžasného syna.“
„Ale na co máš tu vařečku?“
„Na zlobivé kluky… A taky protože dnes budu vařit báječný oběd a pozvala jsem na něj i naše nové sousedy.“
„My máme nové sousedy?“
„Myslím, že už je tak trochu znáš.“

„Dokonce i meteorologové se občas trefí, i když je to k nevíře. Jsou dvě hodiny a máme tu slunce,“ podivil se doktor Rudolf, Eliášův tatínek, s očima přimhouřenýma k nebi.
„Hurá!!!“ zvolala Molly, vyskočila od své rozpitvané ryby a začala obíhat stůl a každého objímat, dokud ji teta Agáta nezastavila. Stačilo vyslovit její jméno a ukázat zpátky na židli.
Klára nemohla uvěřit že je to tatáž dívka, kterou potkala dopoledne. Eliáš se držel vedle Molly a snažil se být „galantní“. Každou chvíli kamarádku upozornil že ryba má kosti, nabízel ji salát a různé majonézy, jednou vyběhl do stanu pro novou vidličku, když Molly tu svou upustila a byl ochotný vzdát se své porce moučníku v její prospěch ještě dřív, než vůbec usedli ke stolu. Snášela to báječně. Jeho omluvu přijala velkoryse, dokonce trvala na tom, že na údajné rozepři nesla podstatný díl viny. Hned poté vysekla ukázkové pukrle Kláře a omluvila se za své nevhodné chování. Kláru to dojalo. Nemohla si nevšimnout, že má na sobě stále tytéž bílé šaty a dokonce ty samé plátěnky jako dopoledne. Šaty byly vyžehlené a plátěnky zářily čistotou. Během oběda pak Molly nadšeně vykládala Rudolfovi o výhodách plachetnic s ploutvovou skříní a opět se zarazila ihned poté co ji Agáta napomenula.
„Tak dost Molly. Pan doktor se chce v klidu najíst a tvé neustálé švitoření ho unavuje.“
„Právě naopak! Už jsem uvažoval o pozorování ptactva z paluby lodi, ale motorové čluny a dokonce i veslice jsou pro ten účel příliš hlučné.“
„Já vás svezu! To bude skvělé dobrodružství! Jako cesta na Galapágy. Pravá přírodovědecká expedice!“
„O tom si ještě promluvíme podle toho jak se budeš chovat,“ mírnila její nadšení Agáta. „Teď si hleď svého talíře.“
„Máte okouzlující neteř.“ prohlásil doktor Rudolf.
„Není vždycky tak okouzlující, ale pevně doufám, že po dnešku jí to zas chvíli vydrží.“
„Když jsem Molly potkal poprvé, připomínala spíš vyplaveného krtka než příslušníka druhu Homo Sapiens, ale dnes? Kdybych nebyl tak starý, dám večer ornitologii košem a pozvu tuhle mladou dámu na tancovačku.“
„Nezapomínej že už jednu ženu máš a žádné milenky já nestrpím. Dost na tom, že se o tebe musím dělit s vědou. Tohle není Indie abys měl svůj harém,“ zasmála se Klára a šibalsky mrkla na Molly. „Čím se vlastně živí tvoji rodiče?“
„Ona nemá žádné rodiče. Narodila se z mořské pěny,“ vyhrknul Eliáš, dřív než ho stačila pod stolem štípnout.
„Přestaň se hrbit a chytni tu vidličku pořádně, než ti zase spadne.“
„Ano tetičko.“
„Eliáši, dones ještě trochu šťávy… Vezmi s sebou ten broskvový kompot… A ne abys vzbudil Dominiku!“
„Ano tatínku.“
„Nechme si v žaludku místo na bábovku. Vypadá fantasticky!“
„Já ji nakrájím. Ty zatím postav na kávu. Agáto, dáte si kávu, že?“
Jakmile se rozhovor stočil na politické poměry, ceny másla a sunaru a rozdíly v opeření ptáků jež žijí u moře a těch kteří žijí ve vnitrozemí, Molly už to nevydržela a nenápadně se vytratila.
„Kam jdeš?“ zeptal se Eliáš, když ji dohnal.
„Zkontrolovat, jestli je s Latlou všechno v pořádku.“
„Kdo je Latla?“
„Ne kdo, ale co… Latla je moje loď.“
„Myslíš Kluběnku? Nevěděl jsem že ti patří.“
„Kluběnka patří správci. Latla zase mě.“
„Víš, že se lodě nemají přejmenovávat.“
„Proč?“
„Nosí to smůlu.“
„Nesmíš věřit všem pověrám. Kdyby skutečně zahynul jeden námořník pokaždé když si někdo připálí od svíčky cigaretu, měla by už teta Agni na kontě víc nebožtíků než kapitán Titaniku.“
„Bolí to moc?“
„Co?
„Tamto. Vím že ti nabila.“
„Ne. Už moc ne.“
„Strašně jsi ječela.“
„Jak to víš?“
„No-oo…“
„A ty bys neječel, kdyby ti mamka zula botu a stopadesátkrát tě s ní přetáhla? Tvou-VLASTNÍ-botou!“
Brr! Ještě teď se celá otřásla. A to všechno jen proto, že si odmítla kleknout před postel. Agáta ji chtěla vzít za nohy a otočit sama, jenže Molly vyklouzla ze sevření, vykopla pravačkou a zasáhla ji do kyčle. Agátu to strašně rozlítilo. Popadla Molly v podpaží a hodila si jí na klín jakoby nic nevážila. Opravdu měla dost síly a především dostatečnou praxi. Tu tenisku vlastně spíš utrhla než zula, div že jí přitom neukroutila kotník. Bolelo to, ale Molly ani necekla. Strašně se styděla vyvádět před Eliášovou maminkou. V koutku duše doufala že snad odešla, ale na to se nedalo spoléhat...
„Vážně? Stopadesátkrát?“
„To je fuk. Řval bys jako siréna už po prvních pěti.“
„Myslel jsem že má tu velikánskou rákosku.“
„Prdlačky, žádnou nepotřebuje.“
„Tak proč jsi to říkala?“
„Abys mě litoval. Abys mi dal pusu a třeba mi pochválil vlasy nebo šaty.“
„Máš moc pěkné šaty.“
„A dál?“
„Ale víc ti sluší šortky.“
„Dál?“
„Taky často lžeš.“
„To má být pochvala?“
„Ne, teď tě lituju.“
„Podívej plachta. Plachta na obzoru! Už vyplouvají, třikrát hurá!!!“
Plachetnice o něco větší než Kluběnka obeplula ostroh zátoky a uháněla podél západního pobřeží. Vítr se do ní opíral z boku a loď se při každém silnějším poryvu nebezpečně naklonila.
„Jsou tam mělčiny. Jestli do nich v téhle rychlosti narazí…“
Kapitán jakoby zaslechl její varování, upustil od svého záměru a změnil kurs k východu, jenže teď s nimi zase smýkaly divoké vlny. Navzdory obrovské vzdálenosti, která je od sebe dělila, Molly zaznamenala na přídi drobnou postavu.
„Asi chtějí sundat kosatku,“ poučila Eliáše, „ale nějak se jim to nedaří. Myslíš, že by nám tvůj taťka půjčil dalekohled?“

„Ta improvizovaná spíž se každopádně hodila, ale potřebovali bychom zvláštní stan jen na uskladnění suchého dřeva,“ postěžovala si Klára
„Zítra bude suchého dřeva všude habaděj,“ ujistil manželku Rudolf.
„A pokud vás přestane bavit život zálesáků, můžete kdykoliv použít mou kuchyň, včetně veškerého vybavení,“ usmála se Agáta. „Padesát kroků a jste v civilizaci.“
„Nebude se nám stýskat?“
„Po komárech? Mě rozhodně ne!“
„Vaše pověst klame, Agáto. Mám takový pocit, že jste mou ženu během jednoho dopoledne spíš rozmazlila.“
„Moje pověst? Netušila jsem, že něčím takovým disponuji.“
„Ráda bych sbalila nejnutnější věci, dřív než se Mína probudí,“ plácla Klára nazdařbůh, jen aby stočila konverzaci na jiné téma. Když se Rudolf konečně vrátil ze své pozorovatelny, cítila se tolik rozrušená z dopoledních událostí, že mu vše čeho se stala svědkem podrobně vylíčila. Bohužel u něj nenalezla kýžené porozumění, ani podporu. Rudolf byl toho mínění, že Agáta jednala správně.
„Bylo to strašné Rudolfe. Taková surovost. Chtěla jsem odejít, ale byla jsem naprosto konsternovaná.“
„Možná se v tobě probudily atavistické pudy, nějaké vrozené sklony které nevědomky potlačuješ. Pověz mi upřímně, nezažila jsi v tom oceánu zhnusení ani na okamžik nutkání nenápadně nadzvednout poklop a podívat se?“
„Ne pane Sigmund, nic takového jsem nezažila. A netušila jsem, že máte doktorát i z psychoanalýzy!“
„Nač ta jízlivost? Sama jsi začala.“
Nejhorší na tom bylo, a to si Klára chtě nechtě musela přiznat, že ve skutečnosti takové nutkání opravdu měla. Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, že zaklepe na vrátka a řekne: „Promiňte že vyrušuji, ale mohla bych se podívat jak tlučete svou neteř? Čistě ze studijního hlediska, není v tom nic osobního ani zvráceného.“ Očekávala-li ovšem, že uvidí u oběda dívku zakřiknutou a sklíčenou, velice se spletla. Celým svým vzezřením vyzařoval z Molly nový elán, čímž nevědomky dávala zapravdu Rudolfovi a koneckonců i Agátě která se rozhodla podobné drzostinetolerovata raději včas zakročit.. Celá věc je vlastně docela prostá a beztak už věnovala úvahám o Molly a její zázračné proměně až příliš mnoho času.
Rudolf právě vykládal svou oblíbenou přednášku a Agáta ho zaujatě poslouchala, zrovna jak nějaká jeho studentka z univerzity, když odpolední siestu nečekaně ukončil Eliáš:
„Mami, tati, pojďte honem. Molly si myslí, že ti lidé na jezeře mají potíže,“ řekl.

„Tak co se tu vlastně děje?“
„Před chvíli ztratili jednoho muže. Kormidelník se pokusil vrátit, ale nepovedl se mu obrat a převrhli se,“ konstatovala Molly, aniž odtrhla zrak od dalekohledu nebo se na někoho z příchozích podívala. „Dost možná mají zlomený stěžeň. Neviděla jsem to, protože jsem sledovala toho člověka ve vodě.
„Teď jsou všichni ve vodě,“ doplnil jí Eliáš.
„Dostanou se z toho sami?“
„O tom pochybuji. Vypadají na zelenáče.“
„Molly, dej si pozor na jazyk!“
„Řekla jsem zelenáče - to přece není nadávka.“
„Co budeme dělat?“
„Správce má telefon. Mohli bychom zavolat pomoc.“
„Zajedu tam.“
„Tati počkej...“
„Teď ne Eliáši.“
„Ale táto!“
„Pojď sem Eliáši, tohle není hra. Ti lidé jsou možná ve vážném nebezpečí.“
„Co můžeme dělat my?“
„Zatím tu počkejte. Molly, nespouštěj je z očí.“
„Rozkaz!“
„Agni, pohlídejte prosím Eliáše. Kláro, postarej se o Dominiku.“
„Mě nemusíte komandovat doktore. Jen už běž.“
Molly, Agáta a Eliáš na břehu osaměli. Vítr se vzedmul k dalšímu prudkému poryvu a rozšuměl jim větve nad hlavami. V tom zvuku bylo něco zlověstného. Eliáš podupával na místě, třásl se a každou chvíli kousek popoběhl, ale hned se zas vrátil. „Ten člun, člun, ten člun,“ mumlal si pro sebe stále dokola
„Je pozdě!“ vykřikla Molly. „Potápí se!“
„Ach!“ uniklo Agátě ze sevřeného hrdla a chytila se za rolák u krku. Neviděla tak dobře jako Molly a bez dalekohledu se mohla jen domýšlet, co se vlastně děje. S dalekohledy se nikdy nenaučila zacházet, přestože jí každý druhý chytrák tvrdil, jak je to jednoduché.
„Je tu ten člun, ještě jim můžeme pomoct. Ten člun je tady v rákosí.“
„O jakém člunu to pořád mluvíš?!“
„Je tu motorový člun, našel jsem ho v rákosí. Je hned tady.“
„A k čemu je nám dobrý? Ty snad umíš ovládat motorku?“
„Ano umím.“
„Molly, dokázala bys tam s Kluběnkou v tomhle větru doplachtit a vyzvednout je?“ řekla Agáta velmi tiše a hlas se jí přitom nepatrně chvěl.
„Ano, myslím že ano, jenže Kluběnka je na břehu, musely bychom jí spustit a ustrojit… a pak bych celou dobu křižovala...“
„A ten člun o kterém mluví Eliáš? Nemá snad vesla?“
„Bůhví co si zase vymýšlí. Kde by se tu vzal motorák?“
„Kde je vlastně Eliáš?“
„Eliáši?“
„Eliáši!“
Ani ne padesát kroků vpravo od nich, skryté za neproniknutelnou hradbou rákosí, cosi zakloktalo a potom se nad hladinou rozlehlo brumlání spalovacího motoru.
„Kde je Eliáš?“ zeptala se překvapená Klára s brečící Mínou na ruce. 
Na to co následovalo Molly do nejdelší smrti nezapomene. Připomínalo jí to scénu z jednoho filmu který viděla v biografu, přestože byl podle programu mládeži nepřístupný. Eliáš se vřítil na scénu coby maličká postavička na palubě motorového člunu který se zařezával do vln jako šipka. Větší vlny jím smýkaly ze strany na stranu a několikrát už se zdálo, že nad lodí zcela ztratil kontrolu, ale přitom pokračoval stále dál a zmenšoval se úměrně s překonanou vzdáleností. Nikdo na břehu neřekl ani slovo, nepadla jediná výčitka. Když se Eliáš dostal až k trosečníkům, několikrát kolem nich zakroužil, ale nedokázal zpomalit. Molly napadlo, že možná ví, jak se motor startuje, jenže teď netuší jak ho vypnout, nebo alespoň přiškrtit. Naštěstí se jeden z trosečníků odvážil pustit převrácené plachetnice a zkřížit dráhu motorce. Minula chvíle napětí v níž nebylo jisté, zdali se trosečník dokáže vyšplhat na palubu, nebo ho vlny a vysoká rychlost smetou zpátky do vody, daleko od kamarádů. Dokázal to! Pak už se situace jevila nadějněji. Trosečník vystřídal Eliáše a zbytek záchranné akce organizoval sám. Netrvalo ani pět minut, a člun byl přecpaný k prasknutí. Vraceli se zpátky.
„To bylo neuvěřitelné! To bylo fantastické! Zachoval ses jako pravý hrdina!“ jásala Molly, když zmrzlí a promáchaní trosečníci vystupovali na břeh. Nevypadali zrovna vděčně ani moc nadšeně, ale možná byli prostě zdeptaní skutečností že ztratili zapůjčenou plachetnici, za kterou zaplatili tučnou zálohu.
„To bylo velice nezodpovědné Eliáši! Počkej až se vrátí tatínek, dostaneš co proto!“
„Nebuďte na něj moc přísná Kláro. Vždyť těm lidem dost možná zachránil život. Kdoví zdali by všichni doplavali a jak sama vidíte, jiná pomoc se dosud nedostavila.“
„Proč jsi o tom člunu nikomu neřekl?! Víš vůbec čí je?“
Eliáš mlčel. Nehájil se, ani nenaparoval. A zcela mimořádně se ani za nic neomlouval, když celá skupina zamířila zpátky ke stanům. Molly se za nimi opozdila. Zdržela se hledáním místa odkud motorák vyplul a když ho konečně našla, dala si záležet, aby člun pořádně uvázala. Nakonec jej pohladila, skoro jakoby to byla plachetnice, přestože neměl stěžeň, což jiným plavidlům zásadně neodpouštěla.
Vrátila se právě včas, aby mohla být svědkem další historické události. Klára stála vedle plápolajícího ohniště a ještě pořád Eliáše cepovala. Agáta držela malou Mínu a přihlížela. Zakřiknutí trosečníci byly dílem rozsazení kolem táboráku a přikládali všechno zbylé dřevo, dílem byli schovaní ve stanu a převlékali se do Rudolfových košilí a svetrů, naházených halabala v koši se špinavým prádlem. Když Klára svou litanii skončila, poručila Eliášovi aby k ní přistoupil a on bez vytáček poslechl. Potom pokrčila jednu nohu, přitáhla si Eliáše k sobě, trochu ho předklonila a s pořádným nápřahem ho plácla vypůjčenou vařečkou přes kalhoty. Nevydal ani hlásku, dokonce se ani nezašklebil a tak dostal přídavkem ještě jednu. Pravý hrdina! Tím to bylo odbyté a mohlo nastat velké mazlení a hýčkání.
„Kdy ses vlastně naučil řídit motorku?“
„Dneska.“
„A jak jsi věděl, čím se startuje?“
„Protože jsem se díval.“
Molly se plácla do stehna. Nejraděj by Eliáše objala, ale pochopila už, že mu to není zrovna příjemné a tak své city v jeho přítomnosti krotila.
Agáta s miminem v náručí celá zjihla a omládla. Na krátký okamžik si dovolila předstírat že přelstila zlou sudičku, stala se matkou a dítě které chová patří vlastně jí. Samozřejmě si uvědomovala jak pošetilá a hloupá je to iluze, ale vypadalo to, že dnešek je k pošetilým hloupostem přímo předurčen z vyšších sfér a nikdo nezůstal ušetřen, ať už se mu to zamlouvalo či li nic.
„Komu to říkáš teto?“ podivila se Molly.
„To už je samomluva holčičko. Samomluva protivných starých panen.“
„Ty ale nejsi stará, nebo ano?“
„Na některé věci ano.“
„Na jaké?“
„Třeba na tuhle,“ řekla Agáta a ukázala na dalekohled, který měla Molly doposud zavěšený kolem krku.
„Chceš s ním naučit?“
„Pokud myslíš že bych to zvládla...“
„Tak podívej; těmihle kolečky, těmi se ostří, ale nejdřív si musíš vybrat, na co chceš zaostřit. Vezmi si třeba támhletu osamocenou borovici v dálce...“


„To byl báječný den,“ prohlásila Molly, když si dávaly pusu na dobrou noc.  
„Mě zas tak báječný nepřipadal,“ mínila Agáta. „A dovolím si tvrdit, že nejsem sama.“
„Myslíš ty zelenáče?“
„Ty také. A potom toho rybáře, když se dozvěděl, že jsme mu za zády provětrali lodičku.“
„S tím to ale dopadlo dobře, ne?“
„Pokud tím dobře míníš, že si sbalil pruty i návnady a raději se před námi odstěhoval na opačný konec jezera...“
„To je fuk, stejně od zítřka začneme s Eliášem plachtit.“
„Opravdu? To je mi novinka.“
„Ale tetičko, byla jsem přece tak hodná!!!“
„Jedno celé odpoledne! No páni! Tak to mi asi opravdu nezbývá nic jiného, než ti Kluběnku povolit.“
„Hurá!!!“
„Ale jen podmínečně.“
„Jak to podmínečně?!“
„To znamená, dokud ti tenhle kurs vydrží, kapitáne Molly.“
„Rozkaz admirále Agáto!“
„A teď na kutě, beru si první hlídku.“
Molly otevřela okno a vyhlédla ven. Bylo už zase dusno. Léto se vracelo. Na vymetené obloze zářily myriády hvězd, jen vítr scházel, ale to bylo v pořádku. Však on se ráno zase dostaví, žádný strach! Dnes si ho užili ažaž.
„Všechno se obrací k lepšímu,“ zašeptala do noci, k místům kde stála na břehu povytažená Kluběnka.
Jak se vykláněla úzkým vikýřem přes parapet, připomněly se jí šrámy pod napnutou noční košilí. Sykla, ale hned se zas rozesmála, protože si vzpomněla, jak Eliášova maminka vyplatila Hrdinu dne a jak ho potom začala pusinkovat a hladit, jakoby ani sama nevěděla co chce dělat dřív. Pan Klostrmann byl možná překvapený když po návratu našel místo druhého Waldenu uprchlický tábor, ale o Eliášově nezodpovědnosti nepadlo ani slovo a žádné další „co-proto“ už nedostal. Dokonce i loď trosečníků se zachránila! Nakonec ji praví majitelé vylovili a odtáhli do přístavu, třebaže až o dvě hodiny později.
Když se Molly nabažila letní noci a důkladně provětrala všechny zážitky, ulehla do postele, uvelebila se pohodlně na břiše a vytáhla zpod polštáře tužku a zápisník s červenou ořízkou. Poté rychle, dřív než se jí myšlenky rozutečou, nalistovala stranu nadepsanou...


a připsala pod to...



Chvíli se klepala obráceným koncem tužky po tváři a tiše si cosi přeříkávala. Poté se zatvářila sveřepě, naslinila uhlově černý hrot a začala psát...



„Molly, ještě čtvrt hodiny a zhasnout.“
„Ano tetičko.“
„Nebudu to říkat dvakrát. Je tři čtvrtě na jedenáct.“
„Ano tetičko. Dobrou.“
„Dobrou noc.“

Molly pustila otěž, ale plachta se ani nepohnula. Strčila do ráhna až se loďka rozkývala, ale ráhno se vlastní vahou zhouplo zpátky.
„Pověz mi, jak to vlastně bylo s tím člunem?“
„Vždyť už jsem ti to vykládal.“
„Píšu román a potřebuju inspiraci.“
„No dobře. Ten člun jsem vídal za soumraku, když maminka uspávala Mínu a táta se chystal na svou pozorovatelnu.Vyplouval na vesla, ten člun, ale později večer bylo slyšet takové divné vrnění, jakoby někde na vodě běžela sekačka. Potom jsem našel bezva skluzavku. On to byl vlastně gumový koberec.“
„Já vím. Viděla jsem ho. Ale promiň, pokračuj, nechtěla jsem tě přerušit.“
„Bylo strašně těžké dostat se tam ze břehu. Člověk musel vědět kam šlápnout, aby se nevykoupal. Všude samé rákosí a ostrůvky co vypadají jako pevná půda a přitom se potápí. Já měl naštěstí holínky, ale když začalo pršet a hladina stoupla, zatopilo se tam úplně všechno.“
„Dobře, ale jak jsi zjistil, čím se startuje motorka?“
„Jednou mě rybář načapal. Skluzavka byla obsazená, tak jsem se chtěl vrátit, když vtom slyším čvachtání a spoustu nadávek které nechci opakovat. Měl jsem strach, tak jsem si dřepnul a dělal žábu.“
„A on?“
„Začal hulákat, co prý tam dělám a že mu chci poničit loď. Řval ať koukám fofrem vypadnout, jinak prý odepne řemen jestli hned nezmizím.“
„To byl ale hulvát!“
„Trvalo mu dost dlouho než pochopil že jsem žába a ne kluk co mu chce poničit loď.“
„A pochopil to?“
„Ano. Zničehonic úplně obrátil a začal se smát. Povídá; ty budeš ten debilní kluk od toho profesora co je tu na prázdninách, viď? Tak to promiň. Bál jsem se, že mi tu slídí nějací uličníci z vesnice.“
„A co ty na to?“
„Co já?! Byl jsem přece žába! Kva.“
„A on?“
„Nažvanil spoustu nesmyslů. Začal vykládat o tom jak si jede k farmáři co bydlí na ostrohu pro kukuřici… kolik už letos ulovil sumců… jak byli velcí… Řekl bych, že dost přeháněl a taky že si rád povídá s obojživelníky. Nakonec spustil loď a vyplul, ani se nerozloučil.“
„Vyplul na motor?“
„Ano.“
„A tys ho přitom pozoroval.“
„Kva.“
„Eliáši, ty jsi génius!“
„Podle mě už nezafouká. Neměli bychom začít pádlovat?“
„To v žádném případě! Tohle je naše poslední plavba a já míním přistát pod plachtami!“
„Rozkaz kapitáne Molly!“
„A teď? Na jaké číslo teď myslím?“

Uvítací výbor stál nastoupený. Scházel pouze správce, který před časem prohlásil, že na tahání Kluběnky už je stejně příliš pozdě, on že se tu nehodlá cachtat potmě, že se na něj nemohou zlobit, ale tohle on nemá v popisu práce. Teta Agáta řekla, že je to v pořádku, omluvila se jménem své neteře a slíbila mu, že ji za nedochvilnost přísně pokárá. Pan správce nechal Molly pozdravovat, doporučil Agátě vynikající pruty z nedaleké lísky, popřál všem dobrou noc a odešel. Nebe se zbarvilo z oranžové do purpurové a rudé. Vypadalo to, jakoby oblaka stála v jednom plameni. Mína přestala žvatlat a konečně usnula. Doktor Rudolf Klostrmann, který měl v plánu pořídit ještě dnes skupinovou fotografii se západem slunce zamyšleně sledoval expozimetr a svoje náramkové hodinky.
„Nebýt toho že je to náš poslední společný den a její poslední plavba, nejspíš bych si ten proutek vážně utrhla.“
Klára se otřásla.
„Je vám zima drahoušku? Nechcete půjčit něco teplejšího na sebe?“
„Kdepak, děkuji Agáto. Doběhnu si pro svetr. Stejně musím uložit Mínu. Za chvilku jsem zpátky,“ řekla a spěšně společnost opustila.
Těžko říct co přesně tu vzpomínku vyvolalo z hlubin zapomnění a proč přišla právě teď. Byla tak stará a zaprášená, že ji zprvu za vzpomínku vůbec nepovažovala. Když si konečně uvědomila, že pozoruje ztracený střípek z mozaiky vlastního života, bylo už příliš pozdě. Opatrně položila Mínu do postýlky a posadila se na rozkládací židličku. Srdce jí bušilo až v krku a zrychleně dýchala. Ano, nepochybně, jak jen mohla zapomenout? Samozřejmě že nemohla, jen tu vzpomínku odsunula stranou. Pruty – proutky – metlička. Rodiče jí přece nikdy nebili. A přesto metlička ležela na jejím nočním stolku. Kdo ji tam položil? Proč tam je?
„Tuhle máš nočník. Jestli to znovu uděláš do peřin, tak si nás nežádej.“ Čí to byl hlas? Maminky, nebo snad otce? Stáli nad ní oba a mračili se. Věděla že provedla něco ošklivého, věděla že se na ni zlobí, protože to neprovedla poprvé. Nemohli pochopit proč se v noci tolik bojí vylézt z postele. Nevěřili že pod postelí žije bubák, netvor, strašidlo. Samozřejmě že se schoval, když jim ho chtěla ukázat. Museli by ho překvapit, museli by si na něj počíhat! Jenže místo toho odešli a bubák teď číhal na ni. Byl tam! Slyšela ho šramotit! Z dlouhé chvíle okusoval pelest, když se nemohl zahryznout do její bosé nohy, ale byl trpělivý.
„Bubák, ten si na tebe počíhá. Dospělých se bojí, ale malé holčičky mu moc chutnají.“ To řekla pihatá Tereza, „Rezka,“ tak ji říkali. Byla o moc starší a měla vztek že musí trávit volný čas hlídáním mrňousů. Ráda se bavila tím, že jim vyprávěla strašidelné historky o upírech, ježibabách a vlkodlacích. Měla křivé zuby, pištivý hlas a něco krysího v povaze i v obličeji.
„Klárko, je všechno v pořádku?“ zašeptal Rudolf.
„Ano, jen se mi trochu zamotala hlava.“
„Měla by ses napít. Podám ti vodu.“
„Už je mi dobře. Byla to jen chvilková slabost,“ přinutila se k úsměvu. „Asi tou změnou tlaku.“
„Asi,“ přisvědčil Rudolf, ale nepřestal svou ženu starostlivě sledovat. „Kdybys cokoliv...“
„Žádný strach tatínku, můj muž je doktor, víte?“
„Slyšel jsem o něm. Prý je to veliký odborník, ale poslední dobou poněkud zanedbává svou rodinu.“
„Ale to se pletete! Kdo vám takové nesmysly nakukal?!“
„Štěbetali vrabci na střeše.“
„Tak flintu na ně a pif paf! Vycpat je a do muzea!“
„Tiše, ať nevzbudíš Dominiku.“
„Mína spí jako dudek. Počkej venku. Něco na sebe hodím a hned jsem u vás.“
Nakonec strach z metličky zvítězil. Tu noc už se Klára nepočurala, ani žádnou noc příští. Bubák samozřejmě neexistoval. Chroustavé zvuky vydával starý známý červotoč. Nakonec i metla z jejího nočního stolku zmizela, ale ten zvláštní svíravý pocit nikoliv. Nejprve myslela, že je to vztek na Terezu, která ji tak zlovolně vystrašila, ale nyní si uvědomila, že je v tom ještě něco jiného. Nebyla to Terezina potměšilá tvář, ale vzpomínka na metličku, která v ní vyvolala ten prvotní otřes. A nebyla to zlost ani strach, co dnes cítila, když se jí vzpomínka z dětství po tolika letech vrátila. Nebyl to odpor ale touha co zažila, když slyšela Molly pištět bolestí a ponížením. Teď už si byla naprosto jistá.
„Co by tomu řekl náš doktor Sigmund? Myslíš, že by mamince naplácal, kdyby ho hezky poprosila?“
Mína se ze spánku bezstarostně culila, drobné ručičky zatnuté v pěst. Snila si svůj báječný sen a neřekla nic.


Domácí trestní řád

$
0
0

1.      Trestem se rozumí výprask.
2.      Výprask se provádí vždy na holý zadek provinilce.
3.      Provinilec si na vyzvání obnaží svůj zadek.
4.      Provinilec má při výkonu trestu nahý buď jen zadek nebo je svlečen od pasu dolů, případně je úplně nahý.
5.      Trestaný drží danou polohu po celou dobu vykonávání trestu. Pokud tomu tak není, je připoután.
6.      Křik a pláč trestaného není důvodem k předčasnému ukončení trestu.
7.      Základním výměrem trestu je 25 ran, přičemž podle uvážení trestajícího může být zvýšen až na dvojnásobek.
8.      Výprask je vykonán trestním předmětem podle volby trestajícího (ruka, vařečka, pásek, rákoska atd.)
9.      Po vykonání trestu provinilec poděkuje za péči a starostlivost trestajícímu. Trestající může provinilci utřít slzy kapesníkem.
10.  Po výprasku je provinilec buď propuštěn nebo poslán na hanbu, kde klečí či stojí po určenou dobu (minimálně 15 minut, maximálně hodinu).

11.  Výprask je proveden i za přítomnosti třetí osoby (třetích osob), která (které) může (mohou) přihlížet. I za této situace musí provinilec nastavit svůj holý zadek nebo být úplně nahý.

Anglická specialita I.

$
0
0

z knihy Milostné hrátky ve staré Anglii od Nigela Cawthorna

Francouzi ji označovali jako „le vice Anglaisa v Itálii a Španělsku ji téměř neznali. Zdá se, že pouze Angličané našli zalíbení v bití. Ještě pozoruhodnější však je, že móda flagelace neboli bičování se mezi příslušníky středních a vyšších tříd dočkala největší obliby právě v době, kdy byla ve velké míře ukládána jako trest těm, kdo náleželi k nižší vrstvě.

Výprask děvčat
V 16. století popsal básník, dramatik a vyzvědač Christopher Marlowe (1564 — 1593) v následující básni, po čem on sám toužil:

Když se Francis přijde potěšit s jeho děvkou
Nahý poroučí přinést pruty a rákosky
Aby ukojil svou žádost
Bičuje pak svou děvku
A já mu nezávidím, jen chci mít tu moc
Stát se aspoň na okamžik tou děvkou.

Mrskač Tom
Ke konci 17. století znepokojovalo obyvatele Londýna individuum známé jako Mrskač Tom. Pohyboval se po městě a každou ženu, kterou potkal, svázal, zfackoval a zmrskal bičem. Obratně se vyhýbal všem pronásledo­vatelům a trvalo dlouhou dobu, než ho chytili, takže mezi obyvateli začaly pomalu kolovat řeči, že je obdařen nadpřirozenými schopnostmi.
            V roce 1681 oněm vyšla kniha. Nesla název Whipping Tom Brought to light, and exposed to View: In an Account of seve­ral late Adventures of the pretended Whipping Spirit (Mrskač Tom odhalen: dobrodružství domnělého Mrskače Ducha).
           
„Mrskač Tom,“ psalo se v knize, „po dobu několika týdnů číhal v uličkách a dvorcích Fleet Street, Chancery-Lane, Shoe-lane, Fetter-lane, Strandu, Holbornu a na dalších mís­tech na svou kořist, na kterou v nestřeženém okamžiku zaútočil. Pohyboval se hbitě jako úhoř a poté, co se se svou obětí vypořádal, zase nepozorovaně zmizel.“
           
Tom se údajně zmocnil také jedné služebné, která venku hledala svého pána, a „bleskurychle si ji přehnul přes kole­no, nadzvedl jí plátěnou sukni a naložil jí pořádně na zadek. Nebohá dívka žalostně volala o pomoc, ale marně…“
            Nakonec byl muž jménem Thomas Wallis zatčen a sou­zen „nejen za to, že svlékal ženy z šatů, prohlížel si je nahé a vystavoval jejich krásná pozadí chladnému, větrnému a deštivému počasí, ale také za to, že krutě a nelítostně bičoval jejich něžné zadečky, boky a stehna“.
            Na svou obhajobu uvedl, že dotyčné ženy si zasloužily, aby „z nich vyprášil všechnu zlovolnost“, protože jinak by se muži stali jejich otroky. Nicméně speciálně vybraná porota, která sestávala ze samých žen, ho shledala vinným z „útisku a tyranie“. Byl nad ním vynesen neobvyklý rozsudek: „dva­krát týdně po dobu jednoho roku ho v Bridewellu budou dvě dívky bičovat březovými pruty, dokud mu nebudou záda krvácet alespoň na šesti místech“.
            Také byl třikrát postaven na různých místech na pra­nýř — u Temple Bar, Royal Exchange a Margaret’s Hill v Southwarku. Když se lhůta jeho trestu chýlila ke konci, musel v Cheapside „čelit dvěma stovkám dívek, žen a sta­řen, zaručit se za své dobré chování na dalších sedm let a zaplatit 2 tisíce marek. Z vězení pak byl propuštěn teprve tehdy, až tuto částku zaplatil.“


Oběšenci od Bloody Assizes
Soudce Jeffreys, který odsoudil 320 lidí ke smrti oběšením u Bloody Assizes, byl známý pro své sadistické sklony. Obzvlášť velkou radost mu činilo, pokud mohl odsoudit lidi — a zejména ženy — k výprasku. Ve svém díle History of England(Dějiny Anglie) Macaulay píše:

Ze způsobu, jakým pronášel rozsudky nad viníky, bylo cítit zlomyslnou radost. Vypadalo to, jako by ho jejich pláč a úpěnlivé prosby ještě víc dráždily a vzrušovaly; vychutnával si jejich strach, když jim dopodrobna líčil, jak budou trpět. Proto využíval jakékoli příležitosti, aby ubohé odsouzenkyně nechal zmrskat koňským ohonem. „Kate,“ zvolal, „pověřuji tě, abys této dámě věnoval mimořádnou pozornost! Zbičuj ji důkladně, dokud z jejích ran nepoteče krev! Jsou Vánoce, tedy příliš chladno na to, jak je dáma skrovně oděná. Doufám proto, že ji pořádně zahřeješ!“

Anglická specialita II.

$
0
0
z knihy Milostné hrátky ve staré Anglii od Nigela Cawthorna

Flagelantství

Během celého 18. století bití u Angličanů získalo takovou oblibu, která si vyžádala napsání řady spisů a knih na toto téma. Příběhy o ukájení sebe či ostatních bičováním pravi­delně vycházely v takových časopisech, jako byl například Rambler’s, Originál Rambler'snebo Bon Ton. Noviny Notes and Queries(Zprávy a otázky) dokonce tomuto tématu vyhradily speciální stránky. Články na toto téma se však objevovaly také ve Family Herald(Rodinný posel) nebo nebo ve Englishwoman's Domestic Magazine(Domácí magazín pro Angličanky). Čtení na toto téma bylo tak oblíbené, že byly zveřejňovány rovněž dopisy lidí, které přišly na adresu redakce. Postřehy, které byly otisknuty v posledně zmíně­ném časopise v období mezi dubnem a prosincem 1870, vyšly jako samostatná brožura s názvem Letters addressed to the Editor of the Englishwoman’s Domestic Magazine on the Whipping of Girls(Postřehy čtenářů Domácího magazínu pro Angličanky týkající se bičování dívek). Kniha začínala takto: „S velkým potěšením jsem si přečetl vaše odvážné a otevřené připomínky na téma ,Neslušný výprask dívek...“ Tyto komentáře se z velké části zaměřovaly na skutečnost, že zmiňované mladé ženy, většinou osmnáctileté až dvacetileté, byly veřejně svlékány donaha — často před zraky mužů —, aby byl na nich vykonán trest. Poté musely pokleknout na zem a bič nebo rákosku políbit.
            Brzy nato vyšla v rozsahu 550 stran kniha reverenda Williama M. Coopera History of the Rod in all countriesfrom the earliest period to the present time... with illustrations(Dějiny rákosky od nejstarších dob až po současnost...; s ilustracemi) a okamžitě byla vyprodána. Cooper v ní líčí podivný příběh šlechtice žijícího za vlády krále Jiřího II., který si v Londýně pronajal dům i s krásnou hospodyní. Ta si dvakrát týdně najímala na výpomoc dvě služebné. Jednoho dne se šlechtic přestrojil za chudou dívku a nechal se od hospodyně zaměstnat. Zadanou práci však schválně vykonal velmi špatně, takže ho hospodyně musela zbičovat.


Rákoskoví příznivci

Německý sexuolog Ivan Bloch poukázal na to, že v Anglii se záliba v bičování neomezovala pouze na starší muže a na „postižené sexuálními úchylkami“. Oddávali se jí i mladí muži v nejlepších letech. V knize Venus’s Schoolmistress or Birchen Sports (Venušina učitelka aneb Březové hrátky) z roku 1788 se píše, že „rákoskovými příznivci byli zejména generálové, admirálové, plukovníci, poslanci a lékaři“.
            Zapojovaly se však i ženy. Jistý džentlmen, vášnivý flagelant, v roce 1877 vypověděl: „Z vlastní zkušenosti znám osob­ně pár dam vysokého společenského postavení, které měly silnou vášeň pro rákosku, a činily tak s nelítostnou krutostí.“       Rovněž tvrdil, že znal pouze jednu jedinou ženu, která ráda výprask dostávala a „pocházela z nejnižších poměrů“, Když se opila, „nechala se zešlehat tolik, až měla zadnici úplně rozedřenou do živého a rákoska byla dočista nasáklá krví. Při tom však ze všech sil křičela: Ještě! Ještě!“, a pokud nedostala co proto, nadávala a klela.“


Pohled zvenčí

Francouzi slabost Angličanů pro bití připisovali nadměrnému pití, zatímco Němci v ní spatřovali zcela přirozené vyjádření sexuálního sadismu. Poukazovali na to, že jisté projevy a po­hyby vyvolané bitím se výrazně podobaly těm, k nimž do­cházelo při sexuálním styku. Proto byly vzrušující pro obě strany — jak pro toho, kdo bil, tak pro toho, kdo byl bit.
            Ve své knize Dějinyflagelantů aneb Výhody biče autor Jean Louis de Lolme ze Ženevy píše, že potřebu sexuálního sadismu ve své nejobvyklejší formě — bití zadnice — po­vzbuzoval samotný estetický půvab zadnice. Autor zjistil, že obzvláštní sexuální naladění vyvolávalo jak zčervenání hýždí, tak orgastické chvění při výprasku.


Typy flagelantů

V knize Venus's Schoolmistress or Birchen Sports(Venušina učitelka aneb Březové hrátky) se píše, že muži, kteří měli zálibu v bití, se dělili na tři skupiny:
1. ti, kdo se nechávali krůtě zbít ženou, která se nebála pevně uchopit rákosku a používala jí se vší silou;
2. ti, jimž činilo potěšení zbít ženu;
3. ti, kdo se na to rádi dívali.
            Typy ženských flagelantek bylo možné rozdělit do sku­pin stejným způsobem.


Učitelka biče

Nevěstince, které se specializovaly na bití, se v Londýně začaly provozovat od roku 1760 — první takový založila madam Jenkinsová. Od roku 1800 jich pak fungovalo mnoho. Pisanus Fraxi v předmluvě k seznamu zakáza­ných knih napsal:

Na začátku tohoto století nebyly ničím neobvyklým pře­pychově vybavené podniky, které se věnovaly mrskání a bičování svých zákazníků. Pracovaly zde ženy, které se naučily účinně a s grácií obsluhovat svůj nástroj — bič.

Podle Fraxiho mnohé z těchto žen náruživě propadly svému řemeslu. „Bylo by snadné sepsat dlouhý seznam těchto flagelantek, ale já se omezím pouze na některé.“
            Na první místo svého seznamu umístil madam Colettovou, která byla „svým bičováním pověstná“ a mezi jejíž zákazníky patřil sám král Jiří IV. Zařídila si podnik v Tavistock Courtu, v Covent Garden, později také na Portland Place a v Bedford Street nedaleko Russel Square. Když zemřela, podniky po ní převzala její neteř madam Mitchellová a přestěhovala je na Waterloo Road číslo 22, později do čísla 44 a nakonec na St. Mary’s Square v Kenningtonu.
            Madam Jamesová, svého času služka lorda Clanricadea, provozovala veřejný dům v Carlisle Street číslo 7 v Soho, který byl tak úspěšný, že než odešla do penze, nabyla obrovského jmění a mohla si dovolit koupit přepychový dům v Notting Hill — „dům si vyzdobila drahými obrazy a sama sebe zasypala drahokamy“.


Škola bití

Pod záštitou Společnosti na ochranu žen vpadla v červenci roku 1863 policie do „akademie“ madam Stewartové, odkud podle Pisanuse Fraxiho odvezli k policejnímu soudu „unikátní sbírku bicích pomůcek“. Tato sbírka „podivných nástrojů sestávala ze skládacího žebříku s upínacími řemeny, březových prutů, rákosek, hlodášových košťat a utajovaného náčiní jak pro muže, tak pro ženy“. Madam Stewartová byla obviněna z toho, že „lákala mladé ženy do její školy bití, kde si k jejímu prospěchu vytrpěly strašná muka pod pruty a rákoskami starých i mladých flagelantů“.
            Během řešení tohoto soudního případu vyšla brožura s dlouhým názvem Mysteries of Flagellation or A History of the Secret Ceremonies of the Society ofFlagellants.The Saintly Practice of the Birch! St Francis whipped by the Devil!How to subdue the Passions by Art of Flogging! With many Curious Anecdotes of the Prevalence of this Peculiar Pastime in all Nations and Epochs, whether Savage or Civilised (Tajemství flagelantství aneb Historie tajných obřadů Spolku flagelan­tů. Svatá metla! St. Francis zbičován Ďáblem! Jak zkrotit vášně prostřednictvím výprasku! Včetně mnoha zajímavých historek o rozmachu této nezvyklé zábavy u všech národů a ve všech dobách, ať primitivních, nebo civilizovaných). O případu madam Stewartové se zde psalo, že její metodou, jak vést svůj podnik, bylo „sehnat mladé dívky a poskytnout jim stravu, ubytování a ošacení“. Byly jí za to zavázány a na oplátku uspokojovaly chtíče zákazníků.

Byly bity různě. Některé byly připoutány k žebříku, jiné měly volný pohyb po místnosti a výprask dostávaly vleže na po­steli. Za každý nápad nebo rozličné obměny, jimiž oblažo­valy své zákazníky a dodávaly jejich orgiím pestrost, byly od majitelky podniku odměňovány částkou od 5 do 15 liber.

Za dnešních 300 až 900 liber si pak madam Stewartová mo­hla dovolit pořídit venkovský dům a — k velkému skandálu v místní společnosti — i přitažlivého muže.
            Pisanus Fraxi (autor seznamu zakázaných knih) tvrdí, že takový popis toho, co se dělo v jejím podniku, je přehnaný, a pokusil se tuto záležitost uvést na pravou míru. Píše:

Nelze tvrdit, že by nějaká dívka byla týrána proti své vůli, protože většinou byli biti zákazníci. Pokud se mu však přece jen podrobila a nechala se od něj zmrskat, dostala za to dobře zaplaceno. Služby, které byly poskytovány pod záštitou madam Stewartové, byly určeny zejména mužům, což znamená, že biti byli muži, přestože dívkám se občas í nějakého toho výprasku také dostalo.

Přesto však byla madam Stewartová uznána vinnou z tý­rání dívek proti jejich vůli a musela si odsedět nějakou dobu ve vězení. Později žila v Howland Street, kde byla usvědčena z prodeje nemravných knih. Štěstěna ji opustila; Odstěhovala se na Old Kent Road a poté na Lavinia Grove v King’s Cross, kde v roce 1873 zemřela.

            Fraxi z toho usoudil: „Kdyby to nebylo indiskrétní, dodal bych jména jedné nebo dvou dalších dam, které stejné povolání stále provozují.“

Anglická specialita III.

$
0
0
Královna rákosky

Jako „královnu tohoto povolání“ Pisanus Fraxi označil ma­dam Theresu Berkleyovou z Charlotte Street číslo 28 v Portland Place. Podle něj byla „dokonalou učitelkou svého umění“ a věděla, jak uspokojit své zákazníky. Byla rovněž vynikající obchodnicí, která si během své kariéry vydělala značné jmění.
            Madam Berkleyová měla tu vlastnost, která je pro kurtizánu nezbytná —oplzlost.

Pozorně sledovala každý chtíč, vrtoch, rozmar a touhu svého zákazníka a byla připravená je uspokojit, pokud byla na oplátku uspokojena její hrabivost. Měla mnohem víc nástrojů k mučení než jakákoli jiná flagelantka. Její zásoba rákosek a prutů byla velmi rozsáhlá a uchovávala je ve vodě, takže byly stále zelené a pružné...

Měla k dispozici tucet pout, tucet různých velikostí důtek, z nichž některé byly osázeny ostrými hroty. Používala také „rozličné druhy tenkých pružných rákosek, kožených třme­nů, plácaček vyrobených ze silné kůže pokryté po celé ploše velkými hřeby a také hřeblo“.
            V druhém patře podniku v Charlotte Street fungoval také kladkový systém, jehož prostřednictvím bylo možné zákazníka zavěsit za ruce. „Takto se zde mohl každý, kdo si to mohl dovolit, nechat zmrskat, zbičovat, zbít (obuš­kem), vypráskat důtkami, pobodat jehlicemi, téměř oběsit, vyprášit metlou, požahat kopřivami, hřeblovat, pustit si žilou — prostě nechat se mučit až do sytosti“.
            Pokud měl zákazník zájem zbít ženu, podvolila se mu sama madam Berkeleyová — „jestliže tím však byl posedlý, měla v záloze dost těch, které mu byly po vůli rády“.

Kůň madam Berkleyové
Na jaře roku 1828 paní Berkeleyová zavedla speciální zařízení, na němž se muži mohli nechat zbít v jakékoli po­žadované poloze. Byl znám jako „kůň madam Berkleyové“ neboli chevalet, k němuž bylo možné se připoutat do jakékoli požadované polohy a nechat se zbít. Obrázek tohoto zařízení se objevil v její vzpomínkové knize The Favourite of Venus, or Secrets of My Note Book Explained in the Life of a Votary of Pleasure (Venušina oblíbenkyně aneb Tajemství deníku o životě rozkošnice). Zachycoval muže upoutanéhona chevaletu.
            „Žena před ním seděla v křesle s odhaleným poprsím, břichem a pohlavím a mnula mu jeho embolon, zatímco mu madam Berkeléyová mrskala zadnici,“ popisoval Fraxi.
                Po službách madam Berkeleyové byla velká poptávka. V lednu roku 1836 jí jistý mladý muž poslal na její adresu v Charlotte Street dopis, v němž psal, že „má velmi špatné chování, které je nenapravitelné“, a doznal se k tomu, že ho trestali i „ti nejslavnější londýnští učitelé“, ale on nebyl schopen svou svéhlavost držet na uzdě. Poté co vyjmeno­val řadu míst, která mu doporučili, aby mu dopomohla k nápravě, pokračoval:

Nakonec, vážená paní, mi něco doporučil Váš blízký přítel, hrabě G., pročež skáču radostí — pověděl mi o Vašem slavném přístroji, chevaletu, který má údajně velké úspěchy v trestání neukázněných mladíků, jako jsem já.

Poté madam Berkleyové nabídl, že by se s ní rád setkal „na začátku února, kdy na mě i mého přítele hraběte budou v Londýně čekat nějaké parlamentní povinnosti“, a sepsal seznam svých požadavků:

- Je nezbytně nutné, abych byl k chevaletu připoután řetězy, které si sám přinesu.
- Jednu libru šterlinků za první pouštění žilou.
- Dvě libry šterlinků, pokud mi krev bude stékat až na paty.
- Tři libry šterlinků, pokud se mé paty budou v krvi koupat.
- Čtyři libry šterlinků, pokud krev bude téct po podlaze.
- Pět liber šterlinků, pokud se Vám podaří zařídit, abych ztratil vědomí.

Když madam Berkeleyová v roce 1836 zemřela, jejího původ­ního koně vykonavatel závěti předal Umělecké společnosti v Adelphi. Zanechala po sobě 10 tisíc liber, které shromáždila během více než osmi let. Odkázala je svému bratrovi, misio­náři v Austrálii. Ten když však přijel do Londýna a zjistil, jakým způsobem k nim jeho sestra přišla, veškerých svých nároků se zřekl a peněz se vzdal ve prospěch Království.
            Během výstavy v Paříži, která se konala v roce 1900, si chevalet získal své příznivce ve Francii — jako další skvělý anglický vývozní artikl.

Bičovací stroje
V 18. století sestrojil jistý anglický prostopášník Chace Price stroj, který dokázal zbít až čtyřicet lidí najednou. V podniku Charlotte Hayesové se o svém vynálezu bavil s hercem Samuelem Footem a nemohl se dočkat, až si jej nechá patentovat.
            Mnohonásobný mláticí stroj pak v roce 1830 poprvé zprovoznil James Beard v londýnském nevěstinci. Den­verská vysoká průmyslová škola v Coloradu později tento britský vynález obohatila o elektřinu. V jedné reportáži se psalo o „zmíněném zařízení“ jako o křesle bez sedátka, na které si měl „pacient“ sednout s nahou zadnicí.

Toto pokrokové křeslo je dostatečně vysoké, aby se mohly čtyři klepače, které jsou pod ním umístěny, volně otáčet buď rychleji, nebo pomaleji podle přání zákazníka, jenž jejich pohyb ovládá s pomocí elektrické baterie připojené železnými dráty ke křeslu. Klepače, uvedeny do pohybu, vykonávají svou činnost co nejpečlivěji a mají tu výhodu, že fungují pravidelně a neprojevují žádné známky únavy.

Smysl bití
Ve staré Anglii se-hodně diskutovalo o tom, k čemu flagelantství vůbec je. Pisanus Fraxi napsal: „Bití, pokud mělo vůbec nějakou cenu, znamenalo přípravu na vyšší rozkoš (proto je samotné můžeme jen stěží označovat jako požitek).“ Podle něj se jednalo o krutou formu milostné předehry.
            Na jeho straně stály také názory lékařů. V knize Aphrodi­siacs and AntiAphrodisiacs (Afrodiziaka a antiafrodiziaka) z roku 1869 John Davenport píše: „Nelze pochybovat o tom, že bití uplatňované na hýždě a přilehlé partie má silný vliv na rozmnožovací orgány.“
            Arabská medicína prý bití předepisovala na impotenci a neplodnost. Italové si mysleli, že zvyšuje naděje ženy na početí. Jak Peršané, tak Rusové než začali vykonávat své manželské povinnosti, své ženy nejprve zbili a ruská manželka údajně podle toho, kolik od manžela utržila ran, posuzovala, jak moc ji miluje.
            Také se tradoval názor, že krev, která se nahrne do partií postižených bitím, napomáhá zvětšování zadnice což byla velmi žádoucí kvalita.

Další požitky
Jedna erotická příručka On the Venusburg (O městě Venušině) doporučovala natírat pokožku práškovým azbestem, který měl vyvolat pocit mravenčení a pálení — bití pak ne­způsobilo takové poškození kůže. V té době se samozřejmě nevědělo nic o karcinogenních účincích azbestu.
            A v knize Lascivious Gems(Chlípné klenoty), která vyšla v Londýně v roce 1866, jistá dáma uvázala svého impotentního milence k posteli a zpráskala ho rákoskou.
            „To mě však stále neuspokojovalo,“ vyprávěla žena. „Popadla jsem smetáček a vrazila mu ty štětiny přímo do živého masa. Pak jsem vzala z toaletního stolku láhev kolínské vody, její obsah mu nalila rovnou na rány a pokračovala s kartáčem na vlasy.“
            Ubohý muž ztratil vědomí.

Inteligentní tyranky
Podle knihy Venus’s Schoolmistress(Venušina učitelka) musela být žena, která muže uspokojovala bitím, zkušená. „Musí mít cit pro to, aby dokázala rychle rozpoznat rozličná přání mužské představivosti, pohotově je vyplnit, a muže tak uspokojila.“
            Margaret Ansonová, autorka knihy The Merry Order of St. Bridget(Veselé rozkazy svaté Brigity) vydané v roce 1857 v Londýně, napsala:

Pokud rákosku používá sprostá žena, nepřináší žádnou radost ani užitek a vzrušení je rázem totam; když ji však v ruce třímá vkusná a kultivovaná, dáma s důstojným výrazem a půvabným postojem, pak se z utrpení a bolesti stává opravdová rozkoš.

Voničky
Prostitutky, které nabízely sadistické služby, nosily k živůtku připevněnou kytičku. Těmto ozdobám se říkalo „voničky chlípnosti“ a v 18. století zkrášlovaly poprsí žen ve Vaux hallu a Ranelagh Gardens.

Stoprocentní sadismus
Někteří Angličané ve svých hrátkách zacházeli ještě o krok dále — nechávali se bít i přes genitálie. Tyto praktiky jsou popsány v knize The Romance of Chastisement, or the Revelations of Miss Darcy (Romantický výprask aneb Prozrazení slečny Darcy), která vyšla v Londýně. Totéž líčí kniha s ná­paditějším názvem With Rod and Bum; or Sport in the West End of London by Ophelia Cox (S rákoskou a zadnicí aneb Milostné hrátky Ofélie Coxové z londýnského West Endu).

Pozorovatelé
Někteří muži a ženy se do sadistických hrátek zapojovali jen jako pozorovatelé. Jistý stařík podplácel dukátem strážníka, aby se mohl dívat pokaždé, když měla být za trest zmrskána zatčená prostitutka.
            Jiný policejní důstojník pořádal „představení“, při nichž nechal tuctu mladých dívek zmrskat záda a holé zadnice. Na tuto podívanou se vždycky přišly podívat dámy z vyšší společnosti. Jednou dokonce nechal nelí­tostně spráskat dvacet služebných, které se pohybovaly v ulicích po osmé hodině večer.
            Tento policista se nakonec sám znemožnil, když ve slušné společnosti nabídl jedné dámě špetku šňupacího tabáku a ona na vnitřní straně víčka jeho krabičky s tabákem zahlédla obrázek bité ženy.

Ženské kluby
V 18. století existovaly ženské sadistické spolky. Členky jednoho takového klubu se scházely pravidelně každý čtvrtek v Jermyn Street. Prosincové číslo časopisu Bon Ton otisklo podrobný popis toho, co se na takových setkáních dělo, a členky klubu charakterizoval jako vdané ženy, které chtějí oživit dávno zapomenuté vzrušení, jež prožívaly na začátku manželství. V reportáži se dále popisovalo, že prezidentka spolku vždycky rozdala ostatním ženám rá­kosky, biče nebo jiné nástroje a sama sobě začala nadělovat výprask, „po jakém toužila, zatímco ostatní ženy se na ni při tom dívaly“. Někdy přikázala, aby se ženy začaly bičovat od lýtek a pak pokračovaly až k zadnici a bily se tak dlouho, „dokud se bílá kůže nezbarvila dokrvava“.
            Existovaly také takové sadistické spolky, kde se nejdříve hrálo na fanty, a teprve když byli všichni svlečení donaha, následoval výprask.

Anglická specialita IV.

$
0
0
Zbitý jako malý kluk

Brožura Sublime of Flagellation(Krása mrskačství) vyšla v roce 1872 v Londýně. Na jejím konci byl otisknut „inze­rát“, který pánům nabízel, že jim náležitě „vyhubuje“.
            Ti, kdo projevili zájem, „byli odkázáni na dámu vybraných osobních a duševních schopností“, která je měla „pokárat“. Inzerát pokračoval takto:

Tato dáma má vlastní dům, v němž se nachází „kárací místnost“, která je vybavená rákoskami, pruty na výprask a důtkami. Pokud si zákazník vybere, že chce být potrestán jako malý kluk, měla k dispozici korpulentní služebnou, která byla dost silná na to, aby si ho dokázala přehnout přes koleno.
            Ke svobodným džentlmenům, kteří si rádi hrají na malé kluky, je dáma se svou služebnou ochotna ráno přijít domů, vytáhnout je z postele, potrestat a zbít za to, že nešli do školy.

Zdá se, že těchto pasivních sadistů byla většina; ti ostatní však měli sadistické sklony výrazné. Jistý plukovník Span­ker popisoval, jak „dráždivě vzrušení cítil, když mohl v sále Společnosti sadistických aristokratů v Mayfairu zbít a ponížit jednu skromnou mladou dámu.“
            Podle plukovníka Spankera „není možné najít zábavu v mrskání kostnaté zadnice dívky sprostého původu, nýbrž v odhalování delikátní nahoty dobře živené dámy, jejíž mysl je pečlivě kultivována“.

Může za to škola
Můžeme nabýt podezření, že slabost Angličanů pro sadistické praktiky pochází už od dob, kdy chodili internátních škoL Zde byly totiž bity děti obou pohlaví. Bitím svých žáků byla neblaze proslulá westminsterská škola, jež dokonce zaměst­návala dva muže, kteří měli na starosti obstarávání prutů a rá­kosek, aby jich vždy byl dostatek. V roce 1838 byl učiněn po­kus tomuto všeobecně rozšířenému výchovnému prostředku oficiálně zamezit, ale v praxi se ho v nezmenšené míře užívalo dál. Není divu, že to na sexualitě mládeže zanechalo stopy.
            Dne 13. března 1859 jistý džentlmen s láskou zavzpo­mínal:

V mých klukovských dobách bylo v přípravných školách běžné, že kluky i dívky společně měla na starosti jedna žena a rákoska se používala při všech příležitostech a pokud možno co nejpřísněji. Byli jsme zvyklí na to, že jsme byli biti před sebou navzájem, dívky přes kolena nebo přes natažené ruce a kluci přes zadek.

Rákoska to vyřeší
Na konci 19. století napsal jeden dopisovatel do časopisu Society(Společnost), aby podpořil názor předchozího do­pisovatele ohledně vzájemného trestání muže a ženy; prý se tím „dá vyhnout rodinným neshodám všeho druhu“.

            Kromě toho se domníval, že to je „skvělý důvod pro obnovení starodávných zvyků, jako je líbání apod. Dříve údajně existoval zvláštní zvyk, kdy muž zbil svou vlastní ženu a ona zase zfackovala jeho. Doufám, že doba, kdy všechny hádky srovná rákoska, se zase vrátí.“

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 9

$
0
0
Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??

Tak to vám jednou stanuly před soudní stolicí sudího Šemjaka dvě sestry.
První ošklivá jak noc – ale práskaná, jako pekelná liška!
Druhá hezounká jako malovaný obrázek, - jenomže hloupoučká, jako ta štoudvička.
První jen očima sekala.
Druhá se miloučce usmívala.
První druhou za ruku držela – a hnedle spustila:
„Jsem ňáká Hafija z dolního konce Dolní-Dolní. A potkalo mne štěstí,… Chci povědět, zde moji sestřičku, Vasijenku-Hlupěnku, potkalo neštěstí!“ Plesknula krasavičku po rameni.
Ta vyhrkla: „Tak-tak-tak!“ A jenom zakývala.
Hafija pokračovala:
„Dostala za muže statkáře Mikulaje!“
„Tak-tak-tak!“
„A on…! On jí dennodenně nevinně napráská!“ - „Tak-tak-tak!“
„Ráno řemenem!“ - „Tak-tak-tak!“
„V poledne holí!“ - „Tak-tak-tak!“
„A večer bičem!“ - „Tak-tak-tak!“
Hafija se vypjala. „Je tedy jasné, že statkáře je třeba vypráskat do lesa – a stateček musím dostat…! Ééé – musí dostat tady Vasjenka!“ - „Tak-tak-tak!“
Hihňala se sličná popleta.
Nu, soudce už věděl, co a jak – dal si ale ještě zavolat mladého sedláka.
Ten vše vyslechl, chápavě přikývl, vzal ženu za ruku a jen se zeptal:
„Copak bys nám pověděla, Vasjenko, kdyby tuhle Hafijenka řekla, že sudí je hlupák?!“ – a postrčil švagrové ruku tak, že sestře poklepla na rameno jako vždy prve. A Vasija se zasmála – a vyhrkla: „Tak-tak-tak!“ Úředníci se zděsili – sudí a hospodář už ale chápali, že Vasija neuráží – ale provádí, čemu byla – sestrou – naučena. Myslela, že je to celé jen švanda.
Hafije se chtělo jmění, - ale ne švagra. Toho se chtěla zbavit. Vasije namluvila, že je to švanda. Sestru by pak snadno odstavila – a sobě ženicha našla.
Mastičkářská bylinářka i s porodní babicí potvrdily, že Vasijina kůže je netknutá – byť je to od Mikulaje trpělivost světecká – a láska nesmírná, že té své popletě ještě nikdáže nenařezal!
Tak byla Hafija vymrskána – a Vasija odsouzena!
Aby si pro příště pamatovala, že žena provdaná sestřino ponoukání před soudem neposlouchá – natož takové navádění opravdu dělá, měla jít s Mikulijem hnedlinko domů – a dát si nabacat!
A když spustila plačnou, že to bude „bolinkat“, byly bylinářka i s babicí poslány, že mají dohlédnout a v potřebě - přidržovat. A třeba sukničky vyhrnovat – když bude odmlouvat!
A stalo se! Byl od práskané Hafky pokoj – a Mikulij musil doma Vasce naplácat! Ajajaj! Ta si vám zapištěla! Nestačily obě kmotry přidržovat, - vyhrnovat – a hubovat. Že je brní hlava. Ale dobře to dopadlo! Švandu před soudem už nikdáž nechtěla ta popletená krasavice dělat…!

Tábor padlých žien – film a kniha (+TV)!

$
0
0

A máme tu po delší době zase trocha umění; zato množstvím do zásoby! (Ovšem kdo je netrpělivý a chce číst jenom ty věty, v kterých se vyskytují „klíčová slova“ jako výprask, řemen, slzy, zadek..., inu, pro ty z vás jsem příslušné pasáže označil kurzívou... Takže žádný strach!)

Jistě znáte film, pokud ne, níže nabízím „výpisky“ a sestřih, no a rozšířenější verzi knihy, než jsem znal z Tomas_46„Žena a výprask v literatuře“navíc v půvabné slovenštině.

FILM: Tábor padlých žien (1997)

Filmový tragikomický príbeh z obdobia 50-tych rokov, kedy sa v pracovných táboroch nazhromažďovali „protispoločenské živly“, aby tu prešli procesom prevýchovy na uvedomelých občanov. To je aj osud bratislavských prostitútok a ich osobné osudy a drámy v tomto bizarnom prostredí nadobúdajú dramatické rozmery, kedy zápasia o svoju ľudskú dôstojnosť. (oficiální text distributora)

Podle knihy Antona Baláža.

Dostává Eva Pavlíková – v době výprasku asi 36 let.


V táboře hraje udavačku a práskne sadistickému dozorci, že vězni hrají ilegálně karty. Ovšem neřekne mu už, že ji při tom chytil jejich hlavní velitel, který svého podřízeného nemá rád. Když vlítne na karbaníky, velitelova přítomnost jej zaskočí – aby neztratil tvář, je donucen hrát s nimi ruskou ruletu (nevím, jestli náboj byl falešný, ale on si myslí, že ne!), ač jej oblívá strachy pot a když vyjde pistole na něj, nedokáže vystřelit a připosraný (doslova) s ostudou uteče od stolu…

Je potom jasné, že se udavačce za takový tip patřičně poděkuje svým vojenským opaskem přes tak volné dobové kalhotky, že je to prakticky na holou zadnici – úryvek k zkouknutí:


(BACHA! Klasický výprask následuje až od 2m45s, před tím je scéna výslechu a výprasku přes záda – někoho by ovšem přesto mohla svým dusnem – a expozicí saďoura – zajímat!)

Popis scén, uvedené časy se týkají celovečerního filmu:

31m48s–34m13s je tam bičování přes záda, navíc elektrickým kablíkem, ale to nás tu až tolik nezajímá; 35m20s–35m40s je ošetřování ran.

1h15m10s–1h15m55s– hlavní výprask. Všimněme si, že zprvu, když ženskou ohne přes regál a hrubě ji vyhrne sukni, nešťastnice se ještě po tom prvním vyjeknutí leknutím zatváří tak nějak snivě, jakoby na moment čekala docela jiné přetáhnutí, než širokým vojenským řemenem přes zadnici…
Pár desítek minut předtím totiž následovala scéna, kdy se jej pokusila svést, ovšem on ji odmítl – jako patologický sadista byl zřejmě impotentní, známe svoje lidi! Ovšem na výprask měl nejspíš chuť vždy, takže chudinka vypadá napřed dost zaskočeně a pak i vysloveně propadá smutku, tedy hlasitě řve, štká a bulí pod tíhou pádných ran a poznání, že její v pokorném předklonu vyšpulené zralé půlky v nepředpisových lila kalhotkách s podvazky inspirují pouze k tomuto sice vášnivému aktu, který však bývá příjemný většinou jen výrazně jednostranně!
Mezi nápřahy ji navíc zároveň peskuje, že je nepoužitelná, ačkoli ji přitom používá k vylití svého vzteku docela dost, což ponížené konfidentce na náladě také nepřidá, takže slzičky jen tečou! (EDIT: toto jsem popsal před přečtením knižní verze, kde je to výslovně tak – a mnohem lépe: konfidentka si myslí, že bude sex, dokonce provokativně vrtí zadkem, netušíc, co bude ve vteřině následovat!)

Ovšem i ten, kdo není sadista, může spolu s ním být uspokojen, protože i nezaujatý pozorovatel musí uznat, že tady je náhodou pro jednou spravedlnosti učiněno zadost a udaná děvčata jsou patřičně pomstěna!
Což vždy potěší, a lze tak odpustit, že přepočítavší se prospěchářce nebyly stažený i ty její nóbl spoďárky…

KNIHA: Tábor padlých žien (BALÁŽ, Anton)


Text existuje i v českém překladu, ale já narazil jen na původní verzi. Tomas_46ve svém archivu krátký úryvek má, mě ale zaujaly delší pasáže, takže to sem dávám v rozšířené verzi.
Autor má možná výprask i v nějaké jiné knize, napsal jich pěknou řádku! Mně se dostaly k prolistování do ruky už jen Penelopin návrat, Tu musíš žiť a Sen pivníc– v té poslední, která popisuje akce fašistického trestného komanda ve vesnici pomáhající partyzánům sice žádný realizovaný (dívčí) sekec není, ale je k němu jen krůček.
Hned v úvodu se totiž krásná, mladá dcera místního rychtáře, bohatého sedláka, smiřuje s tím, že ji budou „palicovať“, tedy že dostane nařezáno pruty; a později dokonce vidí lavici, na které trpí ostatní, vedle pohodlného rudého křesla hlavního důstojníka, přes které jsou přehozené dva „dlhé remenné korbáče“. Dotyčný velitel si také neustále pohrává s „trstenicou“, tedy rákoskou, kterou nikdy neodkládá. (Za jazykovou lekci díky přispěvatelům klubu Okoun.cz – vyprask neni jenom spanking: příspěvek vrrattka, Irmy a dalších!)
Myšlenky krasavice se také nejednou zatoulají k bičování, hromadnému znásilnění vojáky apod. Bohužel pro ni nedojde k tomuto, ale je zastřelena, což je mimo naše téma.
Také v těch civilnějších románech ze současnosti projevuje autor docela smysl pro zadečky, často se o nich zmíní a o jednom velkém prohlásí, že má „usmiřovací schopnost“, jelikož s ním dotyčná vesničanka svedla k milování nazlobeného manžela. Škoda, dovedu si představit takovou schopnost i jinak pojatou!
Nu a v knize „Tu musíš žiť“ přidávám bonusovou pasáž ze s. 43:


Pozerá na pomaly sa vzďaľujúce dievčatá, najmä na tú nižšiu, ktorej texasky, ukončené dolu veľkými zipsami, tesne obopínajú stehná a pekný zadok. Kráča tak, akoby si uvedomovala, že muži práve ten zadoček oceňujú ako jej prednosť. Druhé dievča, vyššia hnedovláska s dlhými vlasmi, sčesanými teraz do vysokého a tuhého uzla, zaujme Romana len tak normálne, ako vedia zaujať mužov neznáme ženy. Pohne sa za nimi.

Ale teď už k tomu hlavnímu: zfilmovanému románu, kde je nářezů hojně, zvláště díky zástupci velitele Plažákovi (BTW: nezní Plažák jako akronym Baláž?!), který takto sleduje zatím nic netušící vězeňkyně už od začátku, na příjmu, zatímco musejí potupně odevzdávat své buržoazní prádélko a punčošky bachařkám, osprchovat se, odhmyzit práškem a navléct do hrubých, šedivých táborových mundúrů:

(Z filmu: prostřední z první fotky má solidní, dobovou prdel!)

Tučným písmem je vždy můj komentář, jelikož citace jsou dlouhé, takže by se kurzívou špatně četly – zvýraznil jsem s ní takto jen to z citací nejpodstatnější... Takže:
S. 16 – mladé kurvičky ve vykřičené čtvrti „Vydřice“ by se rády dověděly, co se svým milým dělá jejich vzor, ale nahlédnout do okna se jim nepodaří:
(…) vždy sa motali v uličke nejakí chlapi v širákoch na očiach a montgomerákoch, a keď sa niektorá priblížila k domu, len cez zuby precedili: Zmizni, štetka, lebo vyfasuješ na holú! a každú hneď zvedavosť prešla.
S. 35 – opět výrazný autorův fokus na zadnici, jako nejdůležitější zbraň ženského těla, která ovšem – jen počkejte! – bude nakonec zhanobena, mimo výprasku, ještě jiným, dost kuriózním způsobem:
Carmen sa až teraz upokojí: až ked sa môže zadívať na svoje dlhé, pružné nohy, tancom dokonale vytvarované stehná, ich neporušenú vonkajšiu i vnútornú krivku, hodiť pohľad aj na svoj zadoček a uistiť sa, že to hlavné má v poriadku. Rovnaké pocity, kým sa nenavlečú do erárnych nočných košieľ, ktoré im ušili v dielni z barchetu a v ktorých sa zasa premenia na neženy, prežívajú zrejme aj ostatné. Chvíľočku, len v podprsenkách a zväčša borde- lových nohavičkách, zostávajú preto obnažené a zatiaľ ešte s potešením si prezerajú svoje telá. Od mladého osvetára sa dozvedeli, že to boli ich, už bývalé, pracovné nástroje a v tábore postupne prídu na to, že je ich možné používať aj na vznešenejšie ciele. Carmen sa z toho len smiala. Ale čo ked sa tu naozaj dožije aj zimy a telo pod barchetovou košeľou už nebude oplývať vzrušujúcimi krivkami, aby jeho majiteľka mala šancu presadiť sa v konkurencii, ktorá vraj teraz panuje v americkej zóne. Carmen na to radšej nechce myslieť.

S. 39-41
Ovšem oblá stehna a vytrčený zadeček tanečnice se jí v další scéně vymstí, jelikož na sebe upoutají pozornost sadistického zástupce velitele, který si ji pozve k nočnímu výslechu…
Nastane pauza. Carmen si zasa musí pritiahnuť na brucho krátku bundu. Plažák akoby si to až teraz všimol.
— Akosi ti ten úbor nepasuje. Ale kto si to zaslúži, môže aj v tábore chodiť v civile. Dobré, nie?
— Nevedela som o tom, — ticho povie Carmen.
— Môžeš začať rozmýšľať, čím by si si to ty zaslúžila. Alebo môžeme popremýšľať spolu, času máme dosť.
— Ja musím ráno o šiestej nastúpiť do dielne. A majstrová je prísna.
— Áno? Pozrime, aká úderníčka za tri dni. Ako sa tu všetci hneď polepšia. Nejaký škrabák by tomu uveril. Hm...
Plažák si začne Carmen dôkladne prezerať, pohľad mu najdlhšie utkvie na jej stehnách. Carmen ich inštinktívne zovrie, aby sa oslabila ich vonkajšia krivka, ktorá je aj v hrubých nohaviciach, a v noci a pre nejakého nadržaného chlapa, dosť provokujúca.
— Takže ty by si rada odišla.
— Ak môžem ...
A pretože Plažák nepovie nič, Carmen začne vstávať.
— Sadnúť, štetka! — zreve odrazu Plažák a zasa udrie dlaňou po stole. — To by si sa lacno vyzliekla zo svojej nemravnej minulosti. Až budú tieto židovské handry visieť na tebe ako na strašiakovi, ako na tých židovských šiksách, keď už žiadny pracháč nebude mat chuť odbaviť sa medzi tvojimi stehnami, potom ti uverím. A teraz sa porozprávame inak. Sú aj iné argumenty ako získať informácie, nemusia pritom ani šušťať doláriky. Pozri!
Plažák trhnutím otvorí jednu zo zásuviek stola a Carmen vidí, že sú v nej poskrúcané čierne hrubé šnúry. Plažák jednu schmatne a začne si ju navíjať na svalnaté predlaktie. Carmen sa díva, namiesto strachu sa z nej začne drať akési začudovanie, narastá v nej pocit čohosi nepravdepodobného, stupňuje sa pri pohľade na Plažákovu tvár, ktorá jej odrazu vôbec nepripadá desivá, je to tvár hlúpeho dedinského Jana, ktorý chce každého len strašiť. Zároveň si uvedomuje, že žiadny dedinský Jano pred ňou nesedí, dozvedeli sa, že chodí do Ilavy mrzačiť ľudí, zversky ich mláti a — aj tak, zlyhávajúcim hlasom, ale predsa nezadržateľne povie:
— Nevedela som, že tu poskytujete aj masáže. Nebola by som si jednu doviedla so sebou.
Plažák ustrnie v pohybe. Aj ruka, obalená šnúrou ako škrtidlom, mu prekvapene capne na stôl. Ale ohromenie trvá len okamih. — Ty štetka! — zreve Plažák, skočí k nej, schmatne ju za vlasy. Strašne ju to zabolí. Prudko mykne hlavou, bolesť jej udrie do mozgu. Podarí sa jej obrátiť, ale vzápätí pocíti na pleci šľahnutie, ktoré jej až vyrazí dych. Po druhom švihnutí šnúrou po chrbte len otvorí ústa a zvezie sa na stoličku. Počuje hlasný Plažákov dych, uvedomí si, že aj ona tak hlasno, drsno dýcha. Vtedy sa odrazu rozletia dvere na kancelárii. Stoja tam dvaja pripití žandári.
Ti ji vysvobodí, ovšem ze slibem, že „věc není uzavřena!“ a odvedou na barák:
Odrazu je jej na omdletie. Už ledva stojí na nohách, kým príde rozospatá dozorkyňa a pustí ju dnu. Popamäti zamieri uličkou k svojej prični. Ria ju čaká, šeptom sa jej pýta, či je v poriadku. Carmen nemôže nič povedať, lebo by sa rozplakala. Chce si vyzliect táborovú blúzu, ale tá sa jej prilepila na plecia. Len zástene od bolesti. Ria všetko pochopí, opatrne začne Carmen vyzliekať. Jemnými masérskymi prstami jej hmatá po chrbte. Carmen sa strhne, Ria ju dotykmi upokojuje. Potom sa jej začne dotýkať perami — sú to cudné, hojivé dotyky. Carmen sa jej schúli do náručia a dusivo sa rozplače.
I jinak hodný velitel tábora praví na s. 64 bachařce:
— Ja vám verím. A nielen to, viete, že oceňujem vašu robotu v ženskom oddelení, kde sa tiež nedá niekedy zaobísť bez nejakého toho tvrdšieho výchovného prostriedku ... pri tých potvorách.
a má strach, že:
(…) odteraz už nebude schopný dívať sa na ne tak pohŕdavo, začne byť možno zvedavý na ich stehná a rozkroky, chlapskými rukami vymiesené zadky. (s. 66)
„Chlapskými rukami vymiesené zadky“ – jak nádherný to výraz!
Jestliže po výprasku Carmen byla řeč jen o „chrbátě“, později je navíc zmíněn i sešvihaný „zadoček“, když ji přítelkyně Ria masíruje; ta ovšem má k možnému výprasku jiný, zvláštní vztah… (s. 69-72)
To sú veci, žasne Ria. Všetko je aj pre ňu také neuveriteľné. Chodila do lokálov obdivovať Carmen, nikdy sa jej neodvážila ani prihovoriť, a teraz sú spolu od rána do noci, v táborovej práčovni, kam ich vyšupovali z dielne, môže pozorovať jej ušľachtilé telo, potom, keď sa im podarí utiahnuť kdesi do kúta, sa ho aj dotýka, a to bez pocitu studu či viny, pretože Carmen ju sama poprosila, aby jej dávala masáže, ktorými by si udržala aj v tomto pekle svoju postavu. Nežne ošetrovala aj jej zošľahaný chrbát a zadoček. Tiež znenávidela Plažáka. Ale namiesto strachu, ktorý stále ovláda Carmen pri pomyslení na ďalší výsluch, namiesto zdesenia pri predstave kábla ovíjajúceho sa na Plažákovo svalnaté predlaktie, sa v nej zrodila akási nepochopítelná zvedavosť, čosi uväznené v jej tele, čo doteraz dávala len do súvislosti so svojou zahanbujúcou vášňou ku koňom, akoby sa začalo nezadržateľne drať na povrch; predtým to, len tušené, otupovala tabletkami, ale teraz... Čaká na pozvanie na nočný výsluch? Áno, áno. Odviedla by pozornosť od Carmen a...
Jej nádherná tanečnica o týchto Riiných úvahách nemá ani tušenie, a tak keď naozaj raz večer príde dozorkyňa, položí jej odzadu ruku na plece, opýta sa: Ty si Eichardová? Carmen naľakané zašepká: — Ria, maličká moja! — a dovolí si ju pred dozorkyňou objať.
— Neplaš sa, — povie Ria pokojne a poberie sa za dozorkyňou.
Na táborovom apeli horí cigánska vatra, odblesky plameňov padajú na košiny vozov. Ria prekvapene zastane. A hneď ňou prenikne známa vôňa uznojených koní, zachytí aj pach žrebca. Rýchlo ho začne hľadať pohľadom. Pocíti prítomnosť žrebca ešte určitejšie, celým telom.
(…)
Ak chceš, vycikaj sa tu! reaguje na náhlu triašku jej tela dozorkyňa. Ria len pokrúti hlavou.
Plažák má zasa vyhrnuté rukávy na vojenskej košeli, jeho svalnaté predlaktie spočíva na stolovej doske, teraz sa lesknúcej od svetla rozžatej nočnej lampy. Povie dozorkyni, aby ich nechala, ponúkne Rii možno tú istú stoličku, na ktorú sa posadila aj Carmen, a pred ňou iste mnoho iných táborových mužov a žien, a začne listovať v jej spise.
Ria nemá strach, jasne si uvedomí, že celé tajomstvo takéhoto výsluchu spočíva vo vyvolaní strachu z bitia a trýznenia, z obavy pred fyzickou bolesťou a rovnako možno aj z toho, že bolesť človeka donúti urobiť či povedať veci, ktoré mu navždy zoberú ilúzie o ňom samom. Bolo by sa to stalo aj Carmen?
Plažák pomaly dvihne pohľad.
— Si Ria Amala Eichardová? Slobodná, dvadsaťosemročná. Masérka so samostatnou živnosťou na Sedlárskej šesť. Sedí? Zaradovacia komisia zistila, že živnosť riadne nevykonávaš, venuješ sa radšej koňom, celé dni vysedávaš v konskej stávkovej kancelárii, kde vsádzaš na klusákov odrazu aj päťtisíc korún. Prišli k záveru, že si nenapraviteľná hazardná hráčka a celkovo mravne spustlá osoba, zaobstarávajúca si peniaze asociálnymi spôsobmi. Dostala si dvadsaťštyri mesiacov. Komisia navrhla národnému výboru, aby ti zrušili aj užívacie povolenie na byt. Ale to ťa teraz nemusí trápiť. Kým sa vrátiš do mesta, budú zrušené aj takéto nemravné živnosti.
Plažák odsunie od seba Riin spis, zatvári sa pritom dosť štítivo. Potom sa prvý raz pozrie na Riu priamo. Má trocha vodnatý pohľad.
— Ty si sa teda zamilovala do koní.
— Áno. Mám ich radšej ako ľudí. Sú ušľachtilejšie a viac ma preto aj vzrušujú.
— Preto si na ne vsadila také veľké sumy. V pokútnych stávkových kanceláriách.
— Za pokútne ste ich vyhlásili vy.
— Kto vy?
— Vieš kto vy.
— Ále, ty mi tykáš?
— Môžeme si vykať... aj keď je to vraj buržoázny prežitok. Mali sme o tom desaťminútovku.
Desaťminútovka Plažáka trocha vyvedie z konceptu. Na chvíľu si zasa pritiahne jej spis a nazerá do neho. Ria sa cíti povzbudená.
— Vídali ťa často aj na Štukovej, v hostinci a tančiarni U Partizána. Chodievala si tam za juhošskými námorníkmi?
— Chodila som sa pozerať na jednu tanečnicu.
— Na Carmen Hojčíkovú?
— Áno, na ňu. Výborne tancuje španielske tance a má aj senzačné telo. Je svalnatá ako mladé žriebä, s dlhými, aj ked trocha nervóznymi nohami, malými pevnými prsníkmi, ktoré sa jej pri tanci nenatriasajú, so správne vášnivým zadkom. Trocha exhibicionistka — ako všetky tanečnice, baletky a modelky a herečky. Ked som nemala možnosť dívať sa na kone, chodila som obdivovať dokonale stavané ženy.
— Ty nemravnica, — ohúrene, zaskočené, aj vzrušene povie Plažák. — Ty si musela v tom svojom salóne vyvádzať ...
— Isté veci môžu robiť len isté typy, nie?
— Ako to myslíš? — napne sa hneď Plažák.
— Ty vieš, ako to myslím, — povie pomaly Ria a cíti, že teraz sa musí pozrieť Plažákovi do očí a nesmie sklopiť zrak. Urobí to. Plažák po chvíli, v akomsi úhybnom manévri, hodí pohľad na neurčitý bod na svojom stole. Ria si uvedomí, ako tuho má stiahnuté stehná, ich vnútorné strany sa dotýkajú po celej línii, čo je znak vrcholného vzrušenia. Aj to ju povzbudí, pocíti v sebe hazardnú odvahu.
Plažák zneistel, a tak na ňu hrubo, ale nešikovne vypáli:
— Takže si dobre poznala titovskú agentku Carmen. Odpovedz!
Ria sa hlasno, provokujúco rozosmeje.
— Tým si ju teda vystrašil? Nemohla som z nej ani dostať, či si z nej urobil Titovu agentku, alebo aj agentku CIC.
— Tak ty si vedela, že je to agentka a ... už to neodtajíš! — povie dosť nelogicky Plažák. Veľkú ťažkú ruku položí na jej spis a dodá nasilu veselo: — A bude to hneď aj v protokole. — Pozrie na Riu, aby zistil, ako to na ňu zapôsobilo. Stretne sa s jej posmešným pohľadom.
— Ste smiešni. Vieš, že Carmen je práve taká veľká špiónka CIC-u, akú ty máš veľkú cicinu. Ženy, ktoré najprv takto vyľakáš, nestoja potom v posteli za veľa. Okrem toho by si zistil, že Carmen nie je žena podľa tvojho vkusu, je skôr na pozeranie. Pokús sa dostať radšej mňa.
— Čuš, ty hnusná štetka! — zreve Plažák. Vyskočí od stola a cúvne k oknu, akoby sa chcel zahnať k poriadnemu úderu.
Ria pomaly vstane, stehná sa jej chvejú.
— Chceš si pozrieť moje stehná? Keď som robila masáže telo na telo, mojich zákazníkov vždy strašne vzrušovali, stačil im pohľad na ne, aby zvädli. Chceš si to aj ty vyskúšať? Stačí poprosiť. Alebo nemáš odvahu, Plažáčik?
Plažák ešte viac cúvne, nehybne pozerá na jej ruky, veľmi pekne formované ruky skúsenej masérky. Tvár mu dostane akýsi tupý, zastretý výraz. Ria cíti, že v ňom začala provokovať zviera, aké je možno aj v nej, ale nedovolila mu prebudiť sa, aby neublížilo, zraňovala len seba roky narastajúcim vnútorným tlakom, ktorý ju doviedol k práškom a nádhernej vášni pre dostihové žrebce. Uvedomí si, že teraz môže spoznať svoje tajomstvo, táto chvíľa ju môže telesne oslobodiť. Zasunie si jednu ruku pod gumu nohavíc, brušká prstov sa dotknú hladkého podbruška, potom nohavičiek, zostúpia do nich, ešte nižšie, kde sa už začína nitka kučier, rozširuje sa do vlhnúceho trojuholníka a... Zachveje sa, pristaví ruku, pozrie na Plažáka. Strach a neznesiteľná zvedavosť sa v nej premiešajú, prerývane povie:
— To obliekajú do uniforiem bársakých impotentov?
— Nie! — zreve odrazu Plažák. — Urážať beztrestne našu bezpečnosť nebudeš, ty štetka!
Plažák skočí k zásuvke stola, prudko ju otvorí, schmatne pripravenú šnúru.Ria sa pomaly obráti.
— Radšej sem, to sa ti bude viac páčiť, — a pomaly si začne sťahovať cez boky nohavice. Plažák sa zaženie. — Tak nie, jemnejšie, jemnejšie, z toho je väčší pôžitok. No... — povzbudí ho Ria zachrípnutým hlasom a pred Plažákom sa vynoria jej krásne zaokrúhlené stehná a úzke biele nohavičky, ešte z masérskej výbavy, na zadku celkom napnuté, olemované modrou čipkou.
— Ty diablica, — zachrčí Plažák, kábel mu vykĺzne z ruky a on sa celý zapotáca. Obaja sú chvílu ako omráčení, Ria takmer cíti potrebu oprieť sa o jeho mohutné telo. Ale na chodbe sa ozvú nejaké kroky.
— Obleč sa, došlaka, — rýchlo povie Plažák, a pretože Ria sa nevie rozhýbať, skočí k nej a začne jej vyťahovať nohavice, ťahá jej ich cez široké boky a ruky sa mu trasú. Ria cíti na tele jeho ručiská, nechá sa mu obliecť a sotiť na stoličku. Ozve sa krátke zaklopanie, za jej chrbtom sa otvoria dvere, akýsi hlas sa opýta: Ešte pracuješ? Tak pardon! a dvere sa zasa zavrú. Plažák sa zvalí na stoličku.
— Tak ty si ma chcela skompromitovať. Takto ste si to vymysleli, vy kurvy. Toto sú tie vaše kurevské spôsoby. Takto ste vy znemravnili milióny chlapov, celú armádu statočných otcov rodín. To mi ešte zaplatíte.
Plažák má tvár tupú, akoby vyfackanú.
— Môžeš odísť. No choď a počkaj pri bránke na striedanie stráží.
Ria sa nevie dvihnúť zo stoličky. Pocíti akési sklamanie.
— Tak zmizni, zmizni! — skríkne Plažák, skočí k nej a vyšmarí ju na chodbu, až Ria padne na špinavú zaolejovanú dlážku. Chvíľu si posedí na zemi, všetko je skoro ako sen. Potom sa začne zbierať zo zeme.
Takže ona mu sama nabídla zadek k výprasku, a pak ostrouhala – zase někdo přišel…!
Na s. 97 je pěkný eufemismus pro výprask:
A práve vtedy sa mi dostala do rúk knižka Napsugár kisasszony, ženy, keď ju čítali pri varení, tak presáľali od sĺz polievky a pripaľovali zápražky, že boli potom z toho riadne domáce világoše, ale neskôr aj nemanželskí pangharti (…)
Co mi k tomu bylo před časem vysvětleno na Okounovi potvrzuje i Wikipedie:
Slovo Világoš v češtině zlidovělo; sousloví "dostat Világoš" se používá ve smyslu "dostat výprask", "drtivě prohrát"či "dostat pořádně vynadáno".


S. 124-125
Na pracovních směnách v dole se opět potvrzuje, že výprask Carmen při výslechu kabelem skutečně nebyl jen přes záda:
Lampárky z nočnej zmeny Carmen už netrpezlivo vyčkávajú. Sú to dve dobrosrdečné dedinské ženy, ktoré pochodili so svojimi mužmi belgické a francúzske bane a sú aj tu doma. Majú Carmen rady a aj ju ľutujú, lebo im vždy navypráva, ako ich v tábore trýznia po nociach — a preto sú vždy šťastné, ked sa ráno vôbec objaví a že nie je zmlátená. Hlbokým dojmom na ne zapôsobilo, ked im ukázala fialové klobásy po Plažákovom kábli na chrbte a zadku. Aj sa prežehnali, lebo sú velmi pobožné, a potom s úľavou poznamenali: Aspoň ta nie po hlave, Karminka. Oni deti po hlavách tiež nikdy netlčú.
… ale ne všichni v „bani“ mají (naštěstí) k jejím hýždím takovou posvátnou úctu (s. 128):
— Ach, ty potvora prešibaná prešporácka! — zalichotí jej Vendrický a od kováčskeho kladiva stvrdnutými, ale už studenými rukami ju pocápe po zadku.
Život jim v táboře ztěžuje udavačka a zlodějka Cukrikárka, která má takovou zvláštní skrýš:
A zasa Carmen, ktorá má už celkom málo času, prikročí k Cukrikárkinej posteli a stiahne z nej jediným šklbnutím deku. Zistia, že Cukrikárka naozaj spala, dokonca podľa príkazu číslo tri, lebo košeľa sa jej v spánku vyhrnula až pod pazuchy, a ich ešte ospaté oči sa neveriaco dívajú na jej veľké ružové bombardiaky. Hned pochopia, prečo Cukrikárke v poslednom čase tak narástol zadok, aj kde sa môžu nachádzať všetky tie drobnosti, ktoré sa im začali na baraku strácať.
— Už vstávam, pani veliteľka, — zahundre ešte so zatvorenými očami Cukrikárka. Keď ich otvorí a zistí svoj omyl, uvidí všetky tie upreté oči a už zlé tváre, ktoré na ňu pozerajú, prudko sa na posteli posadí a usiluje sa stiahnuť si dolu košeľu.
— Ty stará zlodejka! — precedí cez zuby Carmen. — Dolu gate!— zvrieskne odrazu a pretože je presvedčená, že by musela odísť z baraku, skôr ako ju Cukrikárka poslúchne, skočí k nej a začne jej sťahovať bombardiaky. Cukrikárka je taká zo všetkého vyjašená, že ani nestihne stisnúť stehná a pokrčiť kolená a ženy ju už vyzliekajú. Nie sú ani tak ohromené tým, že hneď našli brošňu, ale že v bombardiakoch sa našli okrem iného tri americké žuvačky, tri americké trc gumy, dvoje nylonky z prídelu UNRRY, dva balíčky nemeckých žiletiek, niekoľko nepoužitých vložiek a jedna zámka na skriňu, krém na topánky, lístky na cukor a kúsok hrubej, dobre zašpicatenej ceruzky. Pravdupovediac, špicatá atramentová ceruzka ich tak ohromila, bola to taká zvrhlosť, o akej ani na Vydrici nikdy nikto nepočul, že Cukrikárka sa zo všetkého len-len že nedostala celkom poľahky — zhabaním majetku. Potom si ale niektorá spomenie, že ceruzkou sa dá aj písať. (…)
… velká škoda, že udavačce vzápětí naliskají po hubě; když už měla dole gaťky, mohli jí ten příhodně holý zadek seřezat do velikosti dříve nakradeného zboží!
S. 144 – Injekce do pozadí! Jedno z nejmladších děvčat je těhotné s jedním z vězňů, takže trpí na mdloby a je odneseno k táborovému lékaři; ten následně vytrollí mladého panice-svazáka:
— Mala si zostať v tom kláštore. Čo si si myslela, že o čo prídeš, keď nebudeš poznať chlapa? Dám ti injekciu, ale keď ti to od nej neodíde, už ti nemôžem pomôcť. Ten pes Plažák po mne stále pasie a ja kvôli nejakej... prichystaj si zadok, — a Zigmund jej doň po chvíli vrazí injekciu. Bolí to, štípe to, ale Ernička sa šťastne usmieva. Je dojatá Zigmundovou dobrotou. Škoda, že má taký malý zmysel pre ženy.
Roznežnenie pre Zigmunda u nej ešte trvá, keď sa vo dverách ordinácie objaví Chomič vo svojom neodmysliteľnom skampole. Ernička sa schová za zástenu.
— Už sa prebrala? — počuje starostlivú Chomičovú otázku.
— Bohužial, — odpovie Zigmund, ale Ernička sa za to na neho nehnevá. Ba ani keď doloží: — Ale na bruchu má ešte modrinu. A do zadku som jej práve vrazil jednu konskú injekciu, tak ani po ňom ju ešte neplieskaj.
— No dovoľ! — strašne pobúrené zvolá mladý osvetár a Ernička si musí priložiť dlaň na ústa, aby sa nerozchichotala. — Prišiel som za ňou z poverenia veliteľa tábora. — pokračuje vážne Chomič, — lebo s ňou máme špeciálny agitačný plán.
 S. 157
(…) ľutujú ju, že taká mladá už zostala bez chlapa. A starý Vendrický sa jej nemôže v dielni každé ráno ani dočkať, aby si mohol pred ňou zaspomínať na všetky vdovičky-lavičky, ktoré poznal a bol by ich veru s chuťou v tých ich lavičkách popreťahoval, keby sa nebol bál starej Vendrickej. A vždy pyšne uzavrie, že teraz sa jej už nebojí; len čo z toho, keď už ani nemôže. Tak Vdovu vždy len poplieska po zadku, popohládza po bokoch a potom sa s bohovaním, ale ako drak pustí do roboty.
… To sem dávám proto, aby byla vidět výhoda fetišismu výprasků: i když se mu už nepostaví, ruka se na pěkné zadničce může vyřádit stále stejně uspokojivě jako zamlada!
S. 171
Vzpomínáte si ještě na úvod, kdy si Carmen s uspokojením prohlíží svůj provokativní zadek tanečnice, který později svede Plažáka k výprasku? Tak teď se mu stalo něco mnohem horšího, rafinovanějšího, než ten nejkrutější nářez! Svým způsobem také ďábelský „fyzický trest“:
Konečne sa povyzliekajú pri dennom svetle a bez náhlenia a — od odvlečenia z Vydrice nezažili taký šok, ako vo chvíli, ked zistia, čo sa v tábore udialo s ich postavami.
A mohli si to uvedomiť predsa aj skôr: nevysilujú sa, vela sedia a aj vela bez pohybu ležia, kým predtým sa celé noci hýbali, často až do úplného vysilenia. Teraz celú noc pokojne preležia, ba zväčša aj prespia. Kým mali na sebe od rána do večera táborové handry, potom šup do barchetových košieľ a šup pod deku, nestihli si jasne uvedomiť, ako rafinovane ich v tábore ničia kuchyňou a pristrkávajú k občianskemu stavu oveľa nenávratnejšie ako osvetovými prednáškami. (…) Ale teraz im konečne spadlo beľmo z očú a zistili, čo sa s nimi v tábore vlastne deje. Je im do plaču.
Carmen stojí pri svojej posteli, vyvracia hlavu dozadu, div si navykrúti krk a neveriaco pozerá na svoj sploštený zadok. Nehovoriac o tukových vankúšikoch na bruchu a poklesávajúcich prsiach. Brucho, pás i prsia až tak veľmi neutrpeli, ale ten zadok, to je pohroma. Tanečnica s takým zadkom, ktorý chlapov zrak nenaplní obdivom, žiadostivosťou aspoň na sekundu sa ho dotknúť, na minútu priložiť dlane na jeho srdiečka a teplom strašnej túžby sa k nemu pritlačiť, taký zadok nemôže mať úspech ani v poslednej vydrickej krčme, nie v nejakom nóbl viedenskom podniku alebo pred vyberavými a rozmaznanými zrakmi US Army, ktorej udatní seržanti preputovali počas vojny pol sveta.
— Vykrútiš si krk! — upozorní Carmen na neprirodzenú polohu Vdova a potom ešte musí do nej aj drgnúť, lebo stále, ako zhypnotizovaná, pozerá na svoje poklesnuté a trocha aj zmraštené zadné pologule. Carmen klesne zadkom na posteľ. Hneď sa spamätá a prevalí sa na bok, aby žialila v menej ubližujúcej polohe.
S. 187-188
A máme tu hned druhý „alternativní fyzický trest“ – vyholení klína! Zvláštní, zvlášť v dnešní, v tomto směru tak bezbožné době:
Tak tých všivákov na chodbe dokopala, že keď ju dovliekli do tábora, znova sa na ňu vrhli, strhli z nej sukňu a vyholili ju. Bývala vyholená už aj predtým, lebo na Vydricu chodili aj takí prasáci, čo sa dokázali odbaviť len na vyholenej. Ale v tábore Manda takú kurváreň nečakala. Pomaly si prejde rukou po sukni, ale aj brucho má také necitlivé, že by sa teraz potrebovala ponoriť do nejakého kotla s horúcou vodou a pol dňa sa v nej máčať. Zatne zuby, a keď nikde nevidí stráž, pomaly zíde po drevenom schodíku pred barak. Od ostrého svetla a slnka jej začnú slziť oči.
S. 197-202
A nyní již konečně přichází ke slovu velký výprask udavačky, ještě lepší, než jej známe z filmu!
V této scéně je proradná Cukrikárka nazývána „Ucho“ a scéna začíná, když přinese sepsaná udání sadistickému Plažákovi, pro kterého to, husa, dělá z lásky, takže jej při čtení nanápadně vyrušuje a neobratně svádí, což se jí vymstí („papalkami“ jsou zde asi přezdívaná ňadra, z kontextu?):
— Čo je zasa?
Prsia sa mu ako veľký had škrtič pritlačia odzadu na krk, zovrú ho ako do klieští, stlačia mu krčné tepny, až sa mu zatmie pred očami. Ďalej našťastie nič, lebo to sa Ucho len cez neho natiahlo za svojou podprsenkou. Zoberie ju, sadne si veľkým zadkom na okraj stola, vytiahne odkiaľsi ihlu-robotnicu a začne ňou zašívať rozrezaný košíček. Zamilované sa pritom na Plažáka usmieva. A v sladkom očakávaní odmeny, ktorá, ako je Ucho presvedčené, ju ani dnes večer neminie, aj slastne priviera oči.
(…)
Plažák opatrne, akoby to bola vzácna relikvia, zloží papierik a takmer so zbožným výrazom si ho dobre uschová. Pozrie na Ucho. Stále si zašíva podprsenku.
— Dobrá robota, — nevie zákryt nadmernú spokojnosť Plažák.
— Daj ešte papalkám, — využije hneď situáciu Ucho.
Plažák sa načiahne za fľašou ražovice. Potom, strhnutý vlastnou veľkodušnosťou voči nejakému bezvýznamnému táborovému Uchu, čiahne rukou pod stôl a vytiahne odtiaľ ledva načatú fľašu martelu.
— Óch! — prekvapene zareaguje Ucho. Odhodí podprsenku, ihlu-robotnicu si šikovne zastrčí kdesi pod pás a pristrčí Plažákovi svoje papale.
V náhlom rozmare si Plažák naleje do dlane koňaku, omočí si doň jazyk a načahuje sa ním, kde chce, a zasiahne. Líže, šúcha, plieska, bije jazykom a Ucho ho ešte pristrkávaním a híkaním povzbudzuje.
— Ach, ty ceckatá škatuľa, — brble Plažák. — Ty frnda, ty drnda, ty nadržaná kontráška, ty chlpaňa, ty ... — drví slová medzi zubami.
— Áno, áno, chcem tým všetkým byť, chcem, — chrčí mu do ucha jeho predĺžené Ucho, a aby Plažákove zuby a pery nedrvili len nejaké slová, strčí mu sama medzi ne svoje zdurené a tvrdé papale. Dusí ho nimi, tlačí ho nimi, udiera ho do zubov, mydlí mu pery a líca, zatlačí mu jazyk do krku, až Plažák začne vyvalenými očami prosiť o zľutovanie. Ale svet udavačov je tiež nemilosrdný, preto ho tak hneď spomedzi ceckov nepustí. Až ked jej zúfalým pohybom očú sľúbi, že ju urobí v prvom štátnom bordeli vedúcou bordeldámou a ona všetkým tým nafúkaným vydrickým primadonám ukáže, kto je. Konečne sa mu prestane pchať do krku, ba musí mu potom do neho naliať aj poriadny dúšok martelu, aby sa vôbec spamätal a aby ako Ucho neprišla o sľúbenú odmenu.
Plažák sa spamätáva naozaj pomaly. Pred očami sa mu ešte hodnú chvíľu robia krvavé kruhy, musí si koňakom aj potrieť sluchy, aby sa mu ustálil zrak a tep. Poriadne sa vyľakal: akoby bol práve prežil pokus o akýsi zvlášť rafinovaný atentát, rovnako rafinovane načasovaný na chvíľu, ked stratil svoju povestnú bdelosť a ostražitosť. Ved ho chcela naozaj udusiť ceckom. Nie je to v skutočnosti len predĺžená ruka tých štetiek? Najskôr mu ukladali o čest, potom s tým síce prestali, ale prečo by mu teraz nemohli ukladať priamo o život. Sú rafinované. Len ony mohli prísť na takýto zvrhlý spôsob jeho zlikvidovania. Áno, sú to ich spôsoby, ich kurevský rukopis. A ak jej to aj nenariadili priamo, určite to od nich odkukala a chcela si to na ňom vyskúšať. A on sa dozvie prečo!
— Zamkni, — povie Plažák chrapľavým hlasom.
Ucho sa na neho zamilované usmeje, pomaly sa pohne
k dverám, rozkošnícky pritom krúti zadkom. Zamkne na dva západy, obráti sa a zasa tak pomaly, teraz sa natriasajúc, sa k nemu blíži, na tvári má už zároveň aj dychtivý výraz šmelinárky a priekupníčky.
— Obráť sa. Celkom. A chyť sa stoličky. Tak, oboma rukami. Ešte pevnejšie. A zažmúr oči, bude prekvapenie.
— Ó, — vzdychne Ucho a zasa zavrtí zadkom.
Plažák pomaly otvára fiok na svojom stole. Keby sa Ucho náhodou obrátilo, zistilo by, že neotvára fiok, kde drží zhabaný tovar z UNNRY a ktorým ju vždy obdaruje, ale fiok, kde má svoje pracovné nástroje. A tak kým Plažák vyberá kábel a nehlučne si ho namotáva na pravú ruku, Ucho sa stále blažene usmieva.
Plažák vstane. Prudko zdrapne svoje predĺžené Ucho za vlasy a vytne mu prvú ranu.
— A teraz si niečo spolu predebatujeme! — stihne povedať ešte skôr, ako sa udavačka príšerne rozjačí.
Přestože ve filmu z rafinovanosti této scény nezbylo mnoho, i tak jsem poznal – viz výše EDIT, kterou jsem napsal ještě před četbou knihy! –, že se vyplácená při zdvižení sukně tváří, jakoby čekala něco jiného... Velká čest herečce, protože to bylo jen ve výrazu, když skoro celá scénka s Plažákovým „překvapením“ pro roztouženou konfidentku vypadla!
Ale pojďme zpět na barák vězeňkyň (jo, a ta níže zmíněná smradlavá „ražovica“, kterou ji po výprasku ještě zmučil zadek, je žitná pálenka):
— Čo to tu tak smrdí? — vysloví nahlas kolektívnu myšlienku práve Berta.
Odpoveďou jej je akési zaskučanie z kúta, ktoré sa hneď zmení na súvislé skuvíňanie. Niektorá rodí! napadne všetkým to isté, všetky to rovnako vyľaká, vyskočia z priční a narážajúc jedna do druhej zadkami, vrhnú sa za zvukom.
Hmatajú v tme, niečo nahmatajú. No nie je to brucho rodičky.
— Pre zmilované božie, nechajte ma. Som dobitá, — prehovorí ktosi z tmy plačlivo a odstrkuje ich ruky. Spoznajú Cukrikárkin hlas.
— To ty tak skuvíňaš? — konštatuje Carmen a všetkým hneď odľahne. — A čím tak smrdíš? Fuj, hádam...
— To nie je ... to je ražovica, — zasa plačlivo prehovorí Cukrikárka.
— Fuj! — zopakuje Carmen štítivo. — To ta ňou museli aj polievať.
— Áno, — zafňuká Cukrikárka. — To Plažák...Daj, preboha, nejaké svetlo, všetko na mne horí...
Chvílu bez súcitu hladia na jej nejasnú postavu na prični, potom sa Carmen predsa zľutuje, zazíva a ide zobrať kahanec. Rozožne ho a robí potom smrad ešte aj ním.
— Namojdušu, celú riť má rozsekanú, — povie s údivom Vdova, keď mihotavý plameň kahanca osvetlí Cukrikárku, skrútenú na bruchu, s nočnou košeľou vyhrnutou nad boky.
— Ten sa ale riadne rozvášnil, — pokrúti Carmen hlavou.
Cukrikárka zasa len zaskučí.
— Vidíš. Chcela si s vlkmi žiť, teraz s nimi aj zavýjaj! — neľútostne to komentuje Carmen.
— Ale aspoň sa jej to nezapáli, má to hneď aj s dezinfekciou, — vľúdnejšie konštatuje Vdova.
Cukrikárka zástene, podvihne k nim zmučenú tvár.
— Preboha, ženy, niečo studené ... priložte mi...
Ale čo? Barak je zamknutý, voda vo vedre oteplela a možno je už aj špinavá. Keby bolo niečo chladné a hladké. Len kde ... Dívajú sa na seba, zívajú, potom sa začnú aj obzerať okolo seba, Carmen si pomáha aj karbidkou. Niečo sa bielo, matne a čisto zaleskne. Hneď sa všetky zohnú: je to bruchatý porcelánový nočník pod grófkinou posteľou, vzácny dar priamo od ruskej cárovnej do jej svadobnej výbavy. Vdova ho opatrne, takmer úctivo vytiahne spod postele, nazrie do neho. Výrazom tváre dá najavo, že nie, nebol ešte použitý. Cukrikárka zasa začne stonať a skuvíňať, tak ďalej neváhajú: vyberú jej spod vankúša kašmírový ručník, dôkladne ním nočník zvonku poutierajú a potom jej ho Vdova opatrne priloží hladkým a od betónovej podlahy dobre vychladnutým dnom na rozšľahaný zadok. Cukrikárka zhíkne. Potom si uľahčené vydýchne, hlava jej padne na vankúš.
— Budeš teraz ako cárica. Ani si to nezaslúžiš, — povie Carmen, keď Vdova zasa tak opatrne položí nočník na iné miesto na zadku a Cukrikárka zasa slabo zhíkne. — Len híkaj, aspoň si budeš pamätať, aký somár si bola, ked si sa s nimi spriahla.
— Už nebudem, — zafňuká Cukrikárka. Tvár jej zalejú judášske slzy. Carmen len zazíva, sfúkne kahanec a všetky sa šmatlú späť do postelí. Súcitná Vdova zostane pri Cukrikárke a uľavuje jej.
(…)
Cukrikárka sa teraz presvedčila, čoho je ten odroň schopný, ked sa aj na nej vedel tak rozvášniť.
Myslím, že malinko potupný nočník na ztýraném zadku je docela pěknou tečkou za tím vším.
Inu, konec dobrý – všechno dobré! Pravda, vypuknou prudérní padesátá léta a na vtipy Neprakty si budou muset všichni ještě celá dlouhá a šedá desetiletí počkat, ale my můžeme skočit časem rovnou zas k nějakému tomu nejbližšímu dalšímu výprasku…!

Zatím se srdečně loučí Váš
Ham-Handed       

ZAJÍMAVÉ TV-PS od MrX: zmínka o nářezu v písni herečky z filmu (a její opravdové dcery!)

 

MrX: Jistě si pamatujete, jak herečka Eva Pavlíková ve snímku „Tábor padlých žien“ dostala opravdový (a ne jen naoko) nářez řemenem od Jozefa Vajdy. Náhodou jsem narazil na její divadelní vystoupení.Společně s dcerou, která vystupuje pod uměleckým jménem KataRzia (ve skutečnosti se jmenuje Katarína Kubošiová), v něm obě naspívaly happening / show ohledně vzájemného vztahu mezi nimi dvěma, teda matkou a dcerou. Na stránce http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/katarzia/mama-616602
se v levém sloupci nachází text písně. Pro nás zajímavá část se objeví hned v první větě z refrénu Evy Pavlíkové - ve videu kolem [1:55], kde zazní kratičká zmínka:

Tak by si zaslúžila po riti, klame, telefón ma vybitý, ..." 

Přímý odkaz na video je zde: http://www.youtube.com/watch?v=jvWnjM0NEpI

Celá situace se mi líbí z několika důvodů:
- moje oblíbené F/F, navíc matka a dcera v osobním životě
- obecenstvo v hledišti
- Eva Pavlíková pocítila štiplavou bolest od řemene vysloveně na vlastní kůži (kalhotky ve filmu "Tábor padlých žien" ji příliš neochránily)
- Eva by nejraději napráskala na prdel své dospělé dceři Kateřině, protože ji někdy vytáčí
- k pohrůžce použila frázi
"po riti", což mi od ženy připadá jednak expresivní až jemně vulgární výraz, jednak sexy spojení - obdobně jako jiná apoziopeze "po holej".

HamH:což je použito v jiném, asi „slušnějším“ pořadu Noc nádejí 2014 v jiné verzi tu: https://www.youtube.com/watch?v=vY6W2xhibbU[cca 2m]:


Tak by si zaslúžila po holej, klame, vyhovorek má habaděj,“ ...
Ale teď už fakt konec, a Zduř všem!

 
Viewing all 278 articles
Browse latest View live