Na terase přivrácené k jezeru postávaly dvě ženy a pozorovaly třpytivou hladinu. Ta mladší držela v náručí kojence, jmenovala se Klára a byla manželkou ornitologa který na jezeře studoval vzácné ptactvo o němž se chystal napsat podrobný a nudný článek do ornitologické ročenky. Starší se jmenovala Agáta a terasa na které stály patřila k jednopatrovému srubu který si Agáta pronajala pro sebe a svou neteř coby letní byt. Agáta v něm bydlela od začátku prázdnin a byla navýsost spokojená. Molly, která přijela teprve před devíti dny, bohužel totéž tvrdit nemohla. Větší část jejího pobytu se z kopců valila jen mlha a déšť.
"Už se vrací?"
Agáta udusila cigaretu a namířila dalekohled na opačný břeh.
"Já tu holku namouduši přetrhnu," zamumlala nazlobeně. Oči jí bolely od zíraní do pableskujících vln a mělký popelník za jejími zády začínal pomalu přetékat, stejně jako její trpělivost. "Zpáteční cesta jim zabere přinejmenším půl hodiny i kdyby hned obrátila, ale spíš budou muset vytáhnout vesla. V bezvětří jim bude plachta k ničemu."
Vítr slábnul, ohýbal už jen tenké větvičky a příboj se téměř utišil. Nastával vlahý letní podvečer.
"Počasí vám příliš nepřálo." Poznamenala Klára. "Škoda že Molly zítra odjíždí. Náš Eliáš si ji nesmírně oblíbil. Často mě uháněl o sourozence, ale s Mínou zatím moc zábavy neužije a ostatní děti si ho většinou jen dobírají. Chápete…“ odmlčela se. „No, snad jim není velká zima."
"Však oni se zahřejí až začnou pádlovat. A na břehu už jim zatopím sama."
"Obrat!" zvolala Molly a stočila loď proti větru. "Pozor na hlavu plavčíku. Potřebuju tě na téhle straně, tak si laskavě přesedni."
"Je tady mokro," poznamenal Eliáš.
"No a? Nejsi přece z cukru!"
Chlapec sebou neklidně zavrtěl.
"Chce se ti čurat? Jestli jo tak dělej, já nekoukám,"řekla a zahleděla se upřeně na třepotavou vějičku.
Ještě jeden obrat a budou skoro tam, pomyslela si. Jakmile proplují kolem mysu, otevře se před nimi nejdelší část jezera s ostrovem na severu. Kéž by na něj mohla ještě vstoupit dřív než zítra odjede. Ohlédla se přes rameno, slunce teď viselo těsně nad kopci, mnohem níž než posledně, a ostrov byl tak nedostupný jakoby ležel na opačné straně zeměkoule.
"A nepocákej palubu!"
"Nemůžu, když na mě pořád mluvíš!"
"Tak promiň, ale pospěš si. Nechci zase najet na mělčinu."
Ona by se vypravila na ostrov třeba hned. To by byl velkolepý závěr dovolené! Nejprve rozdělají na pláži oheň a vyhrabou si v písku postele. Až se plamínek rozhoří, nakrmí ho naplaveným dřívím a budou si dlouho do noci povídat o tom co všechno spolu zažili. A teprve až je to unaví, lehnou si vedle sebe a budou pozorovat hvězdy a netopýry a poslouchat šumění příboje. Molly O.: Psanci Pusté laguny... A nikdo je nebude zahánět na kutě.
KLAP! KLAP-KLAP!
"Drž se stěžně, dělám obrat!"
"Málem jsem spadnul do vody!"
"Já za to nemůžu..."
KLAP-KLAP!
"Eliáši zvedni káču, nebo uvíznem!"
"Ještě jsem se ani nevyčural."
KLAP!
"Nepouštěj se! Já ji vytáhnu sama. Tady je snad potopený les. Vidíš ty větve pod hladinou..?"
"Já..."
"Co?!"
"Chci se vrátit."
Molly si povzdechla. "Máš pravdu. Je pozdě." Naposled pohlédla vytouženým směrem, tam kde ostroh zátoky zacláněl ve výhledu na zbytek jezera. "Měli bychom se vrátit." Kdesi v koutku duše byla vlastně za Eliášův návrh ráda. Mohla si namlouvat, že ve své velkorysosti mění kurz kvůli kamarádovi. "Stejně s sebou nemám notes. Koneckonců ani zápalky."
„K čemu zápalky?“
„Vlastně k ničemu.“
"Možná to nebyly větve, ale hadi. Mořští hadi co utekli z pojízdného obludária, jako ty sladkovodní medúzy co jsme našli na pobřeží předtím než jsme začali stavět mohyly."
"To mi raděj nepřipomínej."
"Promiň. Mamka to taky říkala."
"Co říkala?
"Že ti nemám připomínat, že to vím."
"Co že víš?"
"Že jsem to slyšel."
"Co jsi slyšel?!"
"Oba jsme to slyšeli."
"A-ach!! S tebou je řeč. Když mi něco nemáš říkat, tak to znamená že o tom se mnou nemáš vůbec mluvit, ne že mi nemáš říkat že o tom nemáš mluvit. Ale když už to nakousneš tak to musíš říct."
Eliáš zavrtěl hlavou a místo odpovědi se začal kolébat jako obvykle když ho něco rozrušilo.
"No a co? Stejně vím že to víte,"řekla.
„Promiň.“
Vítr slábnul. Molly popustila otěž a usadila se na dně tak, aby mohla kormidlovat zády. Tohle bývala nejoblíbenější část každé její plavby. Vlny ani vítr už se je nesnažily převrhnout a člověk si mohl trochu odpočinout a pohoupat se, pokud nezapomněl po očku sledovat třepotavou vějičku aby vlála stejným směrem jakým bylo vykloněné ráhno.
„Vždyť stojíme na místě,“ poznamenal Eliáš.
„Plivni do vody.“
„Proč?“
„Plivni a uvidíš.“
„Já neumím plivat.“
„Alespoň to zkus.“
„Mamka říká, že se plivat nemá.“
„Před chvilkou ses tam vyčural!“
„To se nepočítá.“
„A děláš taky něco jiného, než co ti řekne mamka?“
„Vždyť víš.“
„Máš z ní strach?“
„Nemám.“
Není divu, pomyslela si Molly, vždyť Eliášova maminka, to je ztělesněná trpělivost. Oba jeho rodiče jsou tak milí. Poprvé je potkala skoro až na samém konci zátoky, tam na severu kde roste z vody rákosí a hned za ním hustý borovicový les. To právě skončil jeden z těch prudkých lijáků které se přiženou bůhví odkud, a během několika minut člověka úplně promáčí, pokud s sebou nemá pláštěnku. Molly pláštěnku neměla, třásla se zimou, její šaty vypadaly jako by je vyhrabala odněkud z nory a z vlasů ji trčely větvičky stromu pod kterým se poslední půlhodinu schovávala.
„Tak nevím. Je tohle divoženka, nebo spíš rusalka?“ řekl Eliášův táta.
„Ať je to co je to, ať už je to vevnitř a kouká se svléknout, jestli to nechce dostat zápal plic,“ zavelela Eliášova maminka.
„Copak rusalky můžou dostat zápal plic?“ podivil se Eliáš.
Mína neřekla nic, byla ještě moc malá než aby události kolem sebe dokázala komentovat, ale místo pozdravu věnovala zmáčené cizí dívce jeden ze svých nejroztomilejších úsměvů.
A tak se vlastně seznámili.
Molly byla příliš překvapená a vděčná, než aby se odvážila cokoliv namítat. Zničehonic se ocitla uvnitř prostorného plátěného stanu a Eliášova maminka jí vysvobozovala z mokrého oblečení.
„Svlékni si i spodky, necháme je sušit ve větru. Přede mnou se nemusíš stydět,“ řekla.
Molly málem vykřikla, když ucítila její prsty pod elastickým okrajem punčocháčů a cítila jak se jí látka shrnuje pod zadek, převrací se naruby a spolu se spodním prádlem klouže k zemi. Vyvolávalo to v ní neblahé vzpomínky. Pocítila jak jí od kostrče po páteři proběhla vlna iracionálního strachu a donutila ji bezděky zatnout hýždě, jenže to už byla Eliášova maminka s punčochami hotová a nyní se sháněla po kolíčkách, po šňůře na prádlo a ještě přitom hledala jakési osušky. Zdálo se, že má nejmíň dva páry rukou a dokáže se zhmotnit na třech místech zároveň.
Ten den kdy se seznámila s Klostrmannovými, to byl její první šťastný okamžik od chvíle co se pokazilo počasí…
Molly se nastěhovala v sobotu, ale náročná cesta ji natolik zmohla, že se sotva trochu opláchla a hned zalezla do kanafasu. Teta Agáta ji přiložila na čelo chladivý obklad a strachovala se, zdali snad děvče nedostalo v rozpáleném vlaku úžeh. Ať u to byl opravdu úžeh, nebo jen trojitá porce ostružinového ledu ze stánku pochybného zmrzlináře před nádražím, spánek Molly prospěl, takže se na druhý den probudila čilá jak rybička a v bezvadné náladě. V neděli spolu s Agátou podnikly báječnou výpravu na vzdálený ostrov a strávily plachtěním většinu odpoledne. Na cestě zpátky zakotvily na pláži nedaleko přívozu a schovaly se před bouřkou v nedaleké restauraci. Tahle část jezera byla z neznámých důvodů turisticky atraktivní a podobné podniky vyrůstaly všude kolem jako houby po dešti. Než posvačily, bouřka se přehnala. Agáta právě platila účet, když Molly zaslechla z rozhlasu tu otřesnou zvěst. Poprosila výčepního, aby zesílil zvuk a se zatajeným dechem vstřebala zbytek relace. Zdálo se jakoby rádiu narostla ruka a chystala se jí vlepit pořádný políček: „...zataženo a bouřky až do konce příštího týdne.“ !!!
„Ale no tak, děvenko, hlavu vzhůru! I meteorologové se občas pletou. Vlastně docela často, co se zdejšího kraje týče...“ a slunce které už zase pražilo ostošest, jakoby mu chtělo dát za pravdu.
Jenže tentokrát se meteorologové nespletli. Už večer vítr zničehonic zesílil a celou noc bubnoval do střechy nepřetržitě déšť. Molly usínala s těžkým srdcem a než aby musela poslouchat kvílení meluzíny, raději si zacpala uši polštářem. Ráno bylo nebe zatažené a hladinu vzedmuly obrovské vlny. Lodě z jezera zmizely a celý obzor působil pustě a nehostinně.
„Nebuď paličatá Molly. Vidíš přece, že v takovém nečase vyplout nemůžeš.“
„Tetičko! Vím co dělat, když se loď převrhne. Táta mi to vysvětlil.“
„Řekla jsem ne a už o tom nehodlám diskutovat. Nejde mi o loď, ale o tebe. I kdyby ses nějakým zázrakem udržela na hladině, budeš do pěti minut promáchaná a zmrzlá jak rampouch.“
„Vezmu si klobouk, svetr a pláštěnku. Vezmu si na sebe cokoliv budeš chtít, třeba i palčáky, kdybych je našla!“
„Tak poslyš, snažím se ti to vysvětlit po dobrém, ale sama víš, že to umím i jinak.“
Molly pochopila že vyjednávání skončilo. Dnes, zítra a nejspíš ani pozítří nevypluje. Pokud se v rádiu nespletli, dost možná zůstane trčet na břehu až do pátku.
„Tohle jsou ty nejpitomější prázdniny! Kéž bych se raděj vůbec nenarodila!“
Teta Agáta oklepala ze lžičky zbytky míchaných vajíček, stáhla plamen sporáku a rozvázala si tkaničku vzadu na zástěře, přestože snídaně nebyla zdaleka hotová a růžová drobně pokrájená slanina přímo žadonila, aby už ji také přihodili na pánev. Molly která Agátino počínání zamračeně pozorovala zpod krempy svého kanárkově žlutého klobouku, pojala zlé tušení. Byl to onen pověstný klid před bouří - okamžik, kdy i ti nejstatečnější mořeplavci velí skasat plachty a jindy divoká sprostá čeládka z podpalubí se obrací na vládce mořských živlů s pokornou modlitbou.
A bouře přišla! Hotová vichřice, ba přímo orkán. Prohnala se kolem jídelního stolu, převrhla prázdný hrnek a málem shodila na zem i talíř s chleby, které Molly tak pracně mazala.
„Zasloužila bys nařezat za takové řeči!! Měla bych ti sundat koupačky a zmalovat zadek vařechou. Dost možná to ještě udělám, ale teď tě nechci ani vidět. Běž se nahoru převléknout a vrať se až si vzpomeneš na své slušné vychování. Běž už, jestli nechceš abych si to rozmyslela.“
Molly poslechla. Naštěstí měla na hlavě ten klobouk který jí pomohl zakrýt lesknoucí se oči. Nechtěla tetě ukázat, jak snadno se nechá rozplakat.
„A jestli se ke Kluběně přiblížíš bez mého svolení, tak si mě nepřej! S plachtěním budeš mít nadlouho útrum!“
„To ne teto! Musím přece Kluběnku kontrolovat jestli je dobře zakotvená, jestli do ní nezatéká a…“
„Vytáhneme ji na břeh, tam bude v bezpečí. Zítra poprosím pana správce, aby nám s tím pomohl.“
Molly se zastavila na schodech do podkroví. Tohle byl konec všech nadějí, úplný konec světa, nebo přinejmenším prázdnin v té podobě, jakou si během školního roku vysnila. Už nebyla námořní kapitán, ale jen úplně obyčejná holka. Připadala si jako malý capart kterému před chvílí vyhubovali a nyní mu navíc berou jeho nejoblíbenější hračku. Málem už se stalo, že tu nešťastnou větu zopakovala, ale přece jen jí zbyla trocha soudnosti.. Podobné zvolání se možná hodilo k postavám z románu co sepisovala, ale mnohem méně k uším tety Agáty. Podrobnosti z jejího života sice příliš neznala, ale z různých útržků a přeslechnutých rozhovorů si ledacos domyslela. V jednom lékařském časopise, který otec odebíral, se kdysi dočetla o ženách které nejsou schopné donosit děťátko, jenže článek byl příliš dlouhý a většině lékařských výrazů stejně nerozuměla.
Přestala pobrekávat; prohlásit před tetou, že by se raději nenarodila, to bylo opravdu hloupé.
„Já nežertuji mladá dámo,“ připomněla se Agáta od sporáku, který už zase hořel na plné obrátky. „Pořád se ještě zlobím.“
„Promiň Agni.“
„Tohle nezkoušej. Dobře víš, že na mě slzičky ani omluvy neplatí. Něco jsem ti poručila.“
„Já už nebudu zlobit.“
„To víš že ne.“
„Vážně se o to pokusím!“
„A já tě vážně seznámím s kamarádkou měchačkou, jestli nebudeš přestrojená než napočítám do tří. Jedna…“
„Vždyť už jdu. Poslouchám tě.“
Jenomže taková předsevzetí nikdy dlouho nevydrží a hádky pokračovaly.
Když v úterý tahali se správcem Kluběnku na kolečkách z vody, Moly jim odmítla pomoct, postavila se opodál a snažila se správce provrtat očima. Jakmile se Agáta nedívala, vyplázla na něj jazyk, ale on se jen zasmál a gesto jí oplatil. Molly to pohoršilo a ještě víc se dopálila.
„Řekla jsi, že se ke Kluběnce nesmím ani přiblížit.“
„Řekla jsem že se k ní nesmíš přiblížit bez mého svolení.“
„A to jsem nedostala.“
„Když vidíš, že se dva lidé s něčím dřou, nemusíš snad čekat na svolení abys jim pomohla.“
„Možná ano a možná ne.“
„Koleduješ si o modřiny Marie.“
Molly k ní nasupeně vzhlédla. Nikdo jí neříkal Marie, dokonce ani učitelé ve škole. Dala si záležet aby všem vysvětlila, že se jmenuje Molly.
„A těch tvých obličejů už mám také po krk,“ dodala Agáta.
„Já mám zase plný zuby toho věčnýho sekýrování.“
„Máš pravdu. Třepím si ústa, zatímco na tebe platí jen jedno,“ řekla Agáta, chytila dívku vzadu za svetr a táhla ji přes trávník zpátky do dřevníku kam zaparkovali Kluběnku. Když se Molly pokusila vzepřít, Agáta ji plácla přes stehno a než došly k vratům, popohnala ji tímhle způsobem přinejmenším pětkrát.
„Tady zůstaneš! Děláš mi jen ostudu! Co jsem se panu správci navykládala, jakou mám fantastickou neteř a ty se začneš chovat jako rozmazlený spratek! Přestaň popotahovat a zamysli se nad sebou. Buď se urychleně srovnáš, nebo ti pomůžu, rozumíš? Nejsi zas tak stará abych tě nemohla ohnout přes koleno, mám ještě dost síly abych si s tebou poradila a to myslím naprosto vážně! Dávám ti poslední šanci, příště už tolik mluvit nebudu. Jestli chceš abych s tebou jednala jako s dospělou, začneš se podle toho chovat, jinak uvidíš jak s tebou zatočím. Uličnice! Tys mi ale hnula žlučí! Stoupni si sem a zpytuj svědomí dokud se nevrátím."
Správce předstíral, že se ho výstup netýká. Dokud nájemníci platili stanovenou činži, jejich rodinné spory ho nezajímaly, pokud při nich neničili vybavení srubu.
„Věřte že to nedělám pro vlastní potěšení,“ řekla Agáta a lačně vtáhla cigaretový kouř.
„Samozřejmě,“ přisvědčil. „Zřejmě vám na ní opravdu záleží.“
„Víc než si umíte představit.“
„Podceňujete mě.“
„Promiňte, nechtěla jsem vás urazit. Nevím co to do ní vjelo.“
„Bývala jste jiná v jejím věku?“
„Nejspíš ne, ale vyrůstala jsem v jiné době. Pamatujete časy kdy se v obchodech se smíšeným zbožím běžně prodávaly rákosky?“
„Bohužel.“
„V prostředí odkud pocházím měla dospívající dívka za úkol jedinou věc; připravit se na úlohu matky, naučit se jak správně hospodařit, jak vést domácnost, vychovávat děti. Otec mi zakazoval číst romány protože prý odvádí pozornost od každodenních záležitostí, od praktického života.“
„Opravdu? O tom jsem nikdy neslyšel.“
„Jednou mi nařezal jen proto, že jsem před zákazníkem nevysekla dostatečně hluboké pukrle. Bylo mi asi tak osm devět let.“
„Nechci se dotknout vašeho otce, ale to mi připadá přemrštěné.“
„Umíte si představit jeho reakci, kdybych se odvážila projevit zájem o plachtění? Nebo o kariéru spisovatelky?“
„Raději se o to nebudu pokoušet.“
„Mojí sestru zajímala medicína. Už jako malá pitvala žáby. Když byla o něco starší, matka ji za odměnu nechávala kuchat kapry na štědrovečerní stůl. Jednou ztropila obrovskou scénu protože ji rodiče odmítli pustit na jatka. Báli jsme se, že není normální... Takové morbidní záliby nevěstí nic dobrého, tvrdil otec. Dnes je asistentkou věhlasného chirurga a pomáhá zachraňovat lidské životy. Ale proč vám to vlastně vyprávím? Molly po své matce zdědila paličatost, nebo chcete-li cílevědomost, ale schází ji hranice, pevný řád, pokora, smysl pro povinnost, zodpovědnost a leckdy, jako například dnes, i obyčejná lidská slušnost.“
„Tak,“ hlesl správce, který se v té rodinné historii začínal pomalu ztrácet. „Každopádně, pokud by vám to nevadilo, zašel bych si přibližně za deset minut do dřevníku pro své zahradnické náčiní.“
„Půjdu s vámi. Myslím, že už jsem ji vytrestala dost a bylo by na čase pustit ji ven,“ řekla a zapálila si druhé viržínko.
Když otevřeli dvoukřídlá vrata v přízemí srubu a společně nahlédli do šera které panovalo uvnitř, byla tam loď, spousta odloženého harampádí, věšák na prádlo, správcovo nářadí, ale po Molly jakoby se slehla zem...
„Eliáši! Zůstaň venku, dokud se slečna nepřevlékne. Kam se podělo tvoje slušné vychování?!“
„Já si včera málem rozbil koleno, ale našel jsem přitom bezva skluzavku.“
„Nebudu to opakovat! Mazej!“
„Ale mami…“
„Žádné ale mami. Ať už jsi pryč! Nezlobte se slečno Molly, s naším Eliášem je někdy těžké pořízení.“
Molly zrudla jak rak a rychle si stáhla vlněný svetr přes útlá stehna. Doufala, že teď nebude muset té vlídné paní vykládat, proč opustila pronajatý srub tak narychlo a bez pláštěnky.
„Povečeříte s námi?“
„To bych moc ráda...“
„Ale?“
„Musela bych se dovolit.“
„Samozřejmě. Jste tu na prázdninách s rodiči?“
„Kdepak, ti jsou teď v Jihočínském moři.“
„Prosím?“
„Chci říct na služební cestě. Oni oba pracují. Já jsem tu s tetou.“
„Můj muž je zde také pracovně. Zkoumá místní opeřence.
Agáta nelhala když tvrdila, že napříště svůj projev zásadně zkrátí. Ve skutečnosti neřekla ani slovo. Vpustila Molly dovnitř a pohybem prstu naznačila „pojď za mnou“. Scéna už byla připravená. „Tam,“ ukázala na rozkládací otoman. Byl to skutečně všestranný kus nábytku; přes den sloužil coby pohovka a navečer jej Agáta přestavěla na komfortní lůžko. Teď byl navzdory pokročilé hodině stále ještě složený, jen přes vyvýšenou područku ležel přehozený polštář, jakoby se nemohl dočkat začátku noční směny a předběhl své kamarády kteří se ještě tísnili v úložném prostoru pod matrací. Molly víceméně počítala s tím, že za svůj útěk odevzdá zapůjčené šortky na druhý den důkladně vyprášené a cestou od Klostrmannových se snažila vnitřně zocelit. Přesto jí vyschlo v krku když spatřila svou polstrovanou Golgotu a pochopila co se od ní očekává. Jak se asi cítili odsouzení námořníci, když měli ujít těch pár kroků po rozhoupaném prkně, na jehož konci je čekal bezedný oceán a klapající čelisti nenasytných žraloků? Molly připadalo, že teď už to ví, a navzdory závažnosti situace si v duchu stačila poznamenat několik skvělých nápadů do svého nejnovějšího románu. Polštář pod břichem ji téměř urážel. Měla jím zavčasu mrštit pod nohy svých katanů, jak by to udělal zajatý hrdina s páskou, kterou mu chtěli milosrdně zavázat oči. „Ničeho nelituji!“ zvolal by a bojovně vysunul bradu. Molly se pokusila vysunout bradu do polstrované matrace, ale připadala si spíš hloupě než bojovně. Oči už měla zase plné slz. Proč se vždycky rozbrečí v tu nejnemožnější chvíli?! Molly O.: Zbabělý důstojník a jiné ztřeštěné historky
Když bylo po všem, dostala najíst a musela jít spát – „Dnes žádné psaní do notýsku!“ Mimořádně ji ale pod peřinou hřálo něco víc než naplácaný zadek. Konečně tu byl někdo, s kým bude moct trávit všechny ty uplakané dny na souši, zatímco prudký vítr zvedá na jezeře tak mohutné vlny, že se do nich odváží jen pár kajutových lodí s tunou balastu pod hladinou a dokonce i ty často skasávaly jednu nebo obě plachty a vracely se do přístavů na motor.
Nutno poznamenat, že Molly motorky neuznávala. Pro ni existovala jediná legitimní hnací síla: čerstvý vítr.
„Na čem se plavili Kolumbus, Drake nebo Magellan? No na motoru neasi!“
A právě ten vítr ji teď jako na potvoru držel na břehu, zatímco jiným pomáhal obeplout svět. Pokaždé když ráno otevřela oči a spatřila vikýřem zase jen ocelově šedou oblohu, dostala hned mrzutou náladu - a z její mrzuté nálady nevzešlo nikdy nic jiného, než fůra dalších mrzutostí.
Kluběnka se kormidlovala báječně, ale nikam nespěchala.
„Slunce zapadlo.“
„Ještě nezapadlo, jenom ho přes hory nevidíme.“
„Nebude se tvoje teta zlobit?“
„Strašně!“
„Jak moc?“
„Počítám že mi hned na pláži sundá plavky a nabančí.“
„Fakt?“
„To by se ti líbilo.“
„Náhodou nelíbilo.“
„Tak proč jsi tenkrát šmíroval za dveřmi?“
„Mamka občas říká že bych taky zasloužil.“
„Cha! To určitě! Raz – dva, a pusinku. Však jsem to viděla.“
„Občas se stane, že ji vážně naštvu, třeba když něco nechápu. Nebo když jsem na Mínu upustil hrnek, jenže já to narozdíl od tebe nedělám schválně.“
„Cože? Myslíš si, že já to dělám schválně?!“
„Ano.“
„A jak jsi na to přišel?“
„Prostě to vím.“
„Ty jsi vážně blbeček, viď? Promiň, to jsem nechtěla. Nemáš o mě říkat takové věci! Teď jsme srovnaný. Copak tys až do včerejška nikdy…“
„Kdysi dávno od táty, ale to jsem byl ještě malý a hloupý - skoro jako Mína, jenže už si to vlastně vůbec nepamatuju.“
„Existuje taková metoda s kyvadlem co ti roztočí před očima a pak počítají pozpátku…“
„Říká se tomu hypnóza. Dají se tím vyvolat zapomenuté vzpomínky.“
„Anebo můžeš zkusit plivnout do vody.“
„Chceš mě napálit?“
„Máš pravdu, jsem tak strašně zlobivá!“
„Líbí se ti moje maminka?“
„Co to zas vykládáš?“
„Máš ji ráda. Chtěla bys ji místo Agáty.“
Molly už měla na jazyku další sprostou nadávku, ale raději ji spolkla.
„Tvoje mamka je fajn, protože je hodná a má pochopení.“
„Ale mívá taky smutné myšlenky.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“
„Dobrá, tak na jaké číslo teď myslím?“
„Šest set třicet dva nebo tři, musíš si být jistá.“
Molly užasle otevřela pusu. Myslela na číslo 635.
„To mohla být náhoda,“ prohlásila nejistě. „Zkusme to znova.“
Zavrtěl hlavou.
„Chtěla bych ti prozradit tajemství,“ řekla ten den, kdy spolu na břehu stavěli mohylu a Molly se právě chystala umístit na její vrchol poslední maličký oblázek. „Veliké tajemství! Nevím proč ho chci prozradit zrovna tobě, ale myslím že se mi uleví až ho budeš znát.“
„Pak už to nebude tajemství?“
„Pořád to bude tajemství! Jestli ho vyžvaníš, tak už s tebou nikdy nepromluvím.“
Eliášova oválná tvář nezračila sebemenší zájem. Věnoval Molly asi tolik pozornosti jakoby se mu chystala vyprávět co předevčírem obědvali.
„Není pravda, že moji rodiče odjeli na služební cestu. Říkám to, abych nemusela odpovídat na hloupé otázky.“
„Aha.“
„Ale tobě řeknu pravdu, protože tě mám ráda.“
„Hmm.“
„Já nemám maminku ani tatínka. Narodila jsem se z mořské pěny. Našli mě na pláži uprostřed zimy, nedaleko místa kde se předtím potopil obrovský parník. Uměla jsem plavat ještě dřív než jsem se naučila mluvit nebo chodit.“
„Hmm.“
„Agni mě adoptovala. Ona nemůže mít vlastní děti, ale já od ní chci utéct, protože je přísná. Jednou už jsem málem utekla, jenže pak jsem potkala tebe.“
„To je smůla.“
„A když jsem se k ní vrátila ve tvých šatech, natloukla mi velikánskou rákoskou, protože nepřeje naší lásce.“
Zatímco vykládala, Eliáš začal stavět novou věž, kousek stranou od té kterou právě dokončili.
Kameny byly vlhké a slizké. Některé uvízly v písku a držely jak přilepené. Jiné museli zvedat společně. Oba dva se přitom řádně zapotili a Molly už měla ruce celé vytahané. Svlékla si pláštěnku a rozprostřela ji na zem namísto deky.
„Nechceš si taky na chvilku sednout?“
„Ale jo,“ souhlasil Eliáš a začal se dloubat klacíkem v zemi. „Co to máš s vlasy?“
„Rozpustila jsem si je. Líbí se ti?“
„Časem si snad zvyknu.“
Molly přestala potřásat hřívou. Ze zalesněných kopců na protějším břehu stoupala pára a vzdálenější obzor zahalila mlha. Vítr se utišil.
„Tobě se nelíbí zrzavé holky?“
„Mě je to fuk.“
„Přestaň si pořád s něčím hrát a podívej se na mě!“
Eliáš k ní vzhlédl, na tváři stále týž neurčitě zasněný výraz.
„Vadí ti moje pihy!?“
„Nevadí.“
„Tak proč se chováš jako chlapeček?“
„Já ti nerozumím.“
„Chováš se jako duševně zaostalý!“
„Proč tohle říkáš?“
„Protože je to pravda. Chováš se jakoby ti bylo pět a přitom jsi jen o rok mladší.“
„Sama se chováš jakoby ti bylo pět,“ řekl, ale znělo to spíš překvapeně než dopáleně.
„Víš co? Běž pryč. Nechci tě ani vidět.“
„Jestli mě nechceš vidět, tak běž pryč ty. Já musím dostavit tu druhou mohylu.“
„Tak slez z mojí pláštěnky!“
Molly třemi skoky vyběhla na zadní terasu a vtrhla do srubu s mimořádně mizernou náladou. Za stolem uprostřed místnosti která sloužila jako kuchyně, jídelna i obývací pokoj dohromady, seděla paní Klostrmannová s tetou Agátou a živě spolu cosi rozebíraly.
„Ahoj teto. Dobrý den,“ zabručela Molly a hodila vlhkou pláštěnku přes zábradlí aby trochu oschla než ji pověsí mezi ostatní svrchníky.
„Dobrý den Molly. Představ si, co jsem se právě dozvěděla! Tvoje báječná teta nás nechá tábořit na vašem pozemku. Ještě dneska se stěhujeme.“
„To mám opravdu radost,“ odvětila Molly s notnou dávkou ironie a obrátila se k Agátě. „Bude něco k jídlu?“
„Paní Klostrmannová nás zve na oběd. Ujistila jsem ji, že to není nutné, ale nenechá si to za žádnou cenu vymluvit,“ řekla Agáta.
„Samozřejmě že nenechám. Podle předpovědí se má konečně vyčasit. Uděláme si piknik na čerstvém vzduchu. Tak kolem půl druhé u nás? Co tomu říkáte?“
Molly protáhla obličej.
„Nebo je to příliš pozdě?“
„Ale vůbec ne Kláro,“ ubezpečila ji Agáta a vrhla po neteři varovný pohled, který jasně naznačoval, co si o podobných grimasách myslí. „Však slečně nijak neuškodí když jí do té doby trochu vytráví. Třeba se příště lépe nasnídá, než zas vyrazí na toulky!“
„Můžu si aspoň namazat chleba?!“
„Ne,“ rozhodla Agáta, pozorujíc Molly se stoupající nevolí.
„Nechceš si s námi dát čaj a sušenky?“ navrhla paní Klostrmannová.
„Děkuji, ale nemám na vaše sušenky chuť. Poroučím se.“ odsekla Molly a bez dalšího slova zmizela v podkroví.
„Omluvte mě na moment, Kláro.“
„Promiňte, nechtěla jsem způsobit potíže. Pokud jste zvyklí obědvat ve dvanáct…“
„Nezpůsobujete nám žádné potíže, drahoušku. Přijdeme o půl druhé, ani o minutu dřív. A prokažte mi prosím alespoň tu laskavost a dovolte, abych pro nás všechny zajistila skromný moučník.“
Jak Agáta vstávala od stolu, její zrak spočinul na příborníků. Byla už pevně rozhodnutá udělit Molly pořádnou lekci a rozmýšlela se, zdali by k exekuci neměla přizvat i hosta, kterého ta darebačka přivedla svým nevhodným chováním do rozpaků, jenže zrovna když se to chystala Kláře navrhnout, ucítila na hřbetu ruky jemný stisk.
„Nebuďte na ni moc přísná. Vím že je to hodné děvče a tyhle nálady k jejímu věku prostě patří.“
„Stejně jako vědomí, že za své činy musí nést odpovědnost. Podobné drzosti jí každopádně nestrpím. Smím vám zatím dolít čaj, než tu trapnou záležitost vyřídím?“
„Ne, děkuji. Budu už muset jít.“
„To mě opravdu mrzí,“ řekla Agáta. „Bohužel vás nemohu vyprovodit, jak jsem slíbila,“ dodala právě když otvírala šuplík s kuchařským náčiním.
„Ach Agni, málem bych zapomněla…“
„Povídejte drahoušku.“
„Muž vyznává ten zvláštní zálesácký styl - snad chce sepsat druhý Walden, či co,“ zasmála se, „ale mě pak nezbývá než kuchtit s klacíky, které mi vlastnoručně ořeže.“
„Ano?“
„Jenže jako ornitolog jaksi postrádá potřebnou řezbářskou kvalifikaci… “
Agáta potěžkala erární vařečku a zkusmo se s ní poplácala po dlani. Zdála se vyrobená fortelně a její plochá část měla ideální velikost v poměru k jistému nezdobnému pozadí, když samotná dlaň už nezanechávala v Molly žádné hlubší dojmy ani kýžený výchovný efekt. Co naplat? Poradí si tedy jinak...
„To jsou celí mužští! Plnou hlavu vlastních plánů a žena aby hospodařila jako v jeskyni!“
„Nevadilo by vám kdybych…“
„Samozřejmě že ne.“
„Jste nesmírně laskavá.“
„To nestojí za řeč. Tedy nashledanou odpoledne.“
„Nashledanou.“
Když Agáta zmizela za padacími dvířky na konci schodiště do podkroví, musela se té komedii pousmát. Klára, mladá matka, manželka významného přírodovědce, a vyrukuje s takovou dětinskou lstí! Kdyby to byla její dcera, musela by ji za podobné způsoby napomenout. Naštěstí nebyly víc než přítelkyně, blíženci pustého pobřeží se třemi letními sruby a jedním stanem. Dělilo je od sebe půl druhého kilometru a téměř dvě generace. Třebaže se v mnohých otázkách názorově lišily, výborně si spolu popovídaly a nad čajem se vzájemně sblížily. Klostrmannovi se zdáli být solidní a Molly si s jejich Eliášem rozuměla - koneckonců byli oba skoro stejně staří. Zdálo se přirozené že rodiny sestěhují, aby se mohli navštěvovat častěji. Správce jim dokonce nabídl druhý prázdný srub, ale Klára mínila, že by její muž v duchu svých tábornických zásad podobný luxus odmítl…
„Copak sám Thoreau nebydlel ve srubu? A věřte mi Kláro, tohle jsou ty nejpohodlnější sruby široko daleko... Přitom cena není nijak přemrštěná!“
A vtom si ta drzá holka přikvačí, ani se nepřezuje, pod pláštěnkou zmačkané sváteční šaty, a ke všemu navíc začne metat sarkasmy? Kdepak Kláro, tady pomůže jen jedna věc; stará dobrá medicína proti rozmrzelosti! „Kde nestačí domluva, ani pár varovných výstřelů, tam musí nastoupit těžší kalibr,“ jak říkal strýc Alois, veterán světové války.
Klára neodešla hned. Jakmile v prostorném pokoji osaměla a nikdo jí už nepozoroval ani nepokládal všetečné otázky, nastražila uši a podle vrzání parket, skřípotu pantů a jiných zdánlivě obyčejných zvuků hádala, co se teď v podkroví děje. Překvapilo ji to hluché ticho. Zdálo se že uplynulo nejmíň pět minut aniž by zaslechla cokoliv mimořádného. Snad tedy Agáta pochopila a od svého záměru upustila. Povznesena vlastním didaktickým úspěchem zastrčila vařečku vzadu za pásek a vykročila ke dveřím. Měla už ruku položenou na klice a ještě naposled se ohlédla napříč místností zakončenou verandou s výhledem na jezero, na stříbrný dřez s tekoucí vodou, sporák a kuchyňskou linku se způsobně vyrovnanými hrnečky, když poklidnou atmosféru proťal krátký výkřik bolesti, přidušený v samém zárodku. Třebaže obě patra od sebe dělil masivní dřevěný strop, Klára se nemohla mýlit. Výkřik nepatřil Molly, nýbrž Agátě. Spustila ruku a opět se zaposlouchala. Shora se tlumeně ozýval nepřetržitý šramot, jakési podupávání, arytmické kroky divošského tance, ale zprvu nebylo slyšet žádné hlasy. O to výraznější nástup si v této bizardní rozhlasové hře uzurpovala Molly svým „Ne! To ne!“ Vlastně šlo spíš o dva neartikulované výkřiky plné zoufalství, jejichž obsahu porozuměla až poté co byly několikrát zopakovány: „Ne! To ne! To ne! Na holou ne! Na holou prosím ne! Ne-ee-neee! Prosím to ne-eee!“ Klára neviděla, neslyšela a ani jí nenapadlo, že Agáta zrovna přikládá Molly na obnažené hýždě její vlastní plátěnku, chytá ji pevně za ruku a s prsty vzájemně propletenými si ji posouvá na klíně tak, aby měla zadek náležitě vyšpulený.
„Opovaž se mě ještě někdy kopnout! Jestli budeš kopat…“ znělo shůry tlumeně, skoro jako z porouchaného ampliónu, ale zbytek věty splynul s novou vlnou vzlyků, nesouhlasných výkřiků a brblavého kňourání. „Au! Au!“ Ozvaly se tři rychlé rány a jedno dlouhé zoufalé zasténání. Jak postupně sláblo a přecházelo od citoslovcí nářku přes vzlyky k tlumenému kňourání, bylo možné opět zaslechnout první hlas:
„…nejen za to, ale jak se celý týden chováš. Nejsi sama kdo už je otrávený z toho šeredného počasí, na to nezapomeň! A neříkej že jsem tě před tímhle nevarovala.“
„To strašně bolí tou teniskou to strašně bolí teto to strašně bolí…“
„Teniskou?“ podivila se Klára. „Vzala si na to TENISKU?“
„Měla jsi poslechnout hned...“
Pak začaly pršet rány nepřetržitě a slovům už nebylo rozumět. Prodleva mezi jednotlivými údery netrvala ani zlomek vteřiny a Molly ječela jak pominutá. Střídala jen barvu hlasu a chvílemi nakrátko umlkla, aby stačila nabrat dech. Poté celý koncert začal nanovo a tak to pokračovalo až do chvíle než mřížovaný vzorek gumové podrážky nepřebarvil křížem krážem její zadek do ruda.
Klára víc slyšet nepotřebovala. Jak prudce vzala za kliku a trhla dveřmi, málem vrazila do Eliáše.
„Co TY tu děláš?“
„Čekám na tebe.“
„Na mě?“
„Molly dostává na zadek?“
„Ano, byla zlobivá a teta ji za to potrestala.“
Jistěže minulý čas použila nesprávně, to oba koneckonců stále ještě slyšeli, ale víc ji teď zajímalo, proč se Eliáš potuluje kolem srubu a nehraje si na pláži s kameny, jak ráno avizoval. Proč vlastně není s Molly?
„Vy jste se pohádali?“
„Ne.“
„Eliáši! Podívej se mi do očí a mluv pravdu. Řekl jsi zas něco ošklivého?“
Chlapec sklopil hlavu, pomalu si dřepnul na bobek a začal se kolébat.
„Pojď ty uličníku. Tady už zábava skončila,“ rozkázala a jedním pohybem ho postavila na nohy. Jak syna táhla za sebou přes zadní verandu, po schodišti dolů a pryč, zeptal se překvapeně: „Na co máš tu vařečku?“
„Na zlobivé kluky co způsobují kamarádkám potíže.“
„S takovýma bych se nekamarádil.“
„Molly možná také ne.“
„Ona mě taky zlobila. Ale já ji za to netrestám.“
„Ještě to tak! Úplně stačilo, jak jsi Míně rozrazil obočí!“
„To byla nehoda! Promiň, já nechtěl. Neudělal jsem to schválně! Věříš mi?“
„Vím že jsi to neudělal schválně, ale občas můžeš lidem ublížit i neúmyslně, tím že něco neuděláš, nebo opomeneš. Napadlo tě to?“
„Řekl jsem aby šla pryč,“ přiznal sklesle, když ušli asi sto metrů lesem a octli se opět na pláži v místech kde byl písek u břehu tak podmáčený že v něm všude kam člověk došlápnul vznikaly loužičky. „Čekala že ji zavolám zpátky, ale já to neudělal.“
„No vidíš.“
„M-mrzí mě to. Promiň.“
„Já nejsem ta, které by ses měl omluvit.“
„Dostanu taky na zadek?“
„Ovšemže ne ty trumbero,“ řekla Klára a pohladila Eliáše po vlasech. „Jen mi slib, že se nad tím příště zamyslíš, než zas řekneš nebo uděláš něco, co by mohlo přivést druhé do maléru.“
„Slibuju!“
„Mám úžasného syna.“
„Ale na co máš tu vařečku?“
„Na zlobivé kluky… A taky protože dnes budu vařit báječný oběd a pozvala jsem na něj i naše nové sousedy.“
„My máme nové sousedy?“
„Myslím, že už je tak trochu znáš.“
„Dokonce i meteorologové se občas trefí, i když je to k nevíře. Jsou dvě hodiny a máme tu slunce,“ podivil se doktor Rudolf, Eliášův tatínek, s očima přimhouřenýma k nebi.
„Hurá!!!“ zvolala Molly, vyskočila od své rozpitvané ryby a začala obíhat stůl a každého objímat, dokud ji teta Agáta nezastavila. Stačilo vyslovit její jméno a ukázat zpátky na židli.
Klára nemohla uvěřit že je to tatáž dívka, kterou potkala dopoledne. Eliáš se držel vedle Molly a snažil se být „galantní“. Každou chvíli kamarádku upozornil že ryba má kosti, nabízel ji salát a různé majonézy, jednou vyběhl do stanu pro novou vidličku, když Molly tu svou upustila a byl ochotný vzdát se své porce moučníku v její prospěch ještě dřív, než vůbec usedli ke stolu. Snášela to báječně. Jeho omluvu přijala velkoryse, dokonce trvala na tom, že na údajné rozepři nesla podstatný díl viny. Hned poté vysekla ukázkové pukrle Kláře a omluvila se za své nevhodné chování. Kláru to dojalo. Nemohla si nevšimnout, že má na sobě stále tytéž bílé šaty a dokonce ty samé plátěnky jako dopoledne. Šaty byly vyžehlené a plátěnky zářily čistotou. Během oběda pak Molly nadšeně vykládala Rudolfovi o výhodách plachetnic s ploutvovou skříní a opět se zarazila ihned poté co ji Agáta napomenula.
„Tak dost Molly. Pan doktor se chce v klidu najíst a tvé neustálé švitoření ho unavuje.“
„Právě naopak! Už jsem uvažoval o pozorování ptactva z paluby lodi, ale motorové čluny a dokonce i veslice jsou pro ten účel příliš hlučné.“
„Já vás svezu! To bude skvělé dobrodružství! Jako cesta na Galapágy. Pravá přírodovědecká expedice!“
„O tom si ještě promluvíme podle toho jak se budeš chovat,“ mírnila její nadšení Agáta. „Teď si hleď svého talíře.“
„Máte okouzlující neteř.“ prohlásil doktor Rudolf.
„Není vždycky tak okouzlující, ale pevně doufám, že po dnešku jí to zas chvíli vydrží.“
„Když jsem Molly potkal poprvé, připomínala spíš vyplaveného krtka než příslušníka druhu Homo Sapiens, ale dnes? Kdybych nebyl tak starý, dám večer ornitologii košem a pozvu tuhle mladou dámu na tancovačku.“
„Nezapomínej že už jednu ženu máš a žádné milenky já nestrpím. Dost na tom, že se o tebe musím dělit s vědou. Tohle není Indie abys měl svůj harém,“ zasmála se Klára a šibalsky mrkla na Molly. „Čím se vlastně živí tvoji rodiče?“
„Ona nemá žádné rodiče. Narodila se z mořské pěny,“ vyhrknul Eliáš, dřív než ho stačila pod stolem štípnout.
„Přestaň se hrbit a chytni tu vidličku pořádně, než ti zase spadne.“
„Ano tetičko.“
„Eliáši, dones ještě trochu šťávy… Vezmi s sebou ten broskvový kompot… A ne abys vzbudil Dominiku!“
„Ano tatínku.“
„Nechme si v žaludku místo na bábovku. Vypadá fantasticky!“
„Já ji nakrájím. Ty zatím postav na kávu. Agáto, dáte si kávu, že?“
Jakmile se rozhovor stočil na politické poměry, ceny másla a sunaru a rozdíly v opeření ptáků jež žijí u moře a těch kteří žijí ve vnitrozemí, Molly už to nevydržela a nenápadně se vytratila.
„Kam jdeš?“ zeptal se Eliáš, když ji dohnal.
„Zkontrolovat, jestli je s Latlou všechno v pořádku.“
„Kdo je Latla?“
„Ne kdo, ale co… Latla je moje loď.“
„Myslíš Kluběnku? Nevěděl jsem že ti patří.“
„Kluběnka patří správci. Latla zase mě.“
„Víš, že se lodě nemají přejmenovávat.“
„Proč?“
„Nosí to smůlu.“
„Nesmíš věřit všem pověrám. Kdyby skutečně zahynul jeden námořník pokaždé když si někdo připálí od svíčky cigaretu, měla by už teta Agni na kontě víc nebožtíků než kapitán Titaniku.“
„Bolí to moc?“
„Co?
„Tamto. Vím že ti nabila.“
„Ne. Už moc ne.“
„Strašně jsi ječela.“
„Jak to víš?“
„No-oo…“
„A ty bys neječel, kdyby ti mamka zula botu a stopadesátkrát tě s ní přetáhla? Tvou-VLASTNÍ-botou!“
Brr! Ještě teď se celá otřásla. A to všechno jen proto, že si odmítla kleknout před postel. Agáta ji chtěla vzít za nohy a otočit sama, jenže Molly vyklouzla ze sevření, vykopla pravačkou a zasáhla ji do kyčle. Agátu to strašně rozlítilo. Popadla Molly v podpaží a hodila si jí na klín jakoby nic nevážila. Opravdu měla dost síly a především dostatečnou praxi. Tu tenisku vlastně spíš utrhla než zula, div že jí přitom neukroutila kotník. Bolelo to, ale Molly ani necekla. Strašně se styděla vyvádět před Eliášovou maminkou. V koutku duše doufala že snad odešla, ale na to se nedalo spoléhat...
„Vážně? Stopadesátkrát?“
„To je fuk. Řval bys jako siréna už po prvních pěti.“
„Myslel jsem že má tu velikánskou rákosku.“
„Prdlačky, žádnou nepotřebuje.“
„Tak proč jsi to říkala?“
„Abys mě litoval. Abys mi dal pusu a třeba mi pochválil vlasy nebo šaty.“
„Máš moc pěkné šaty.“
„A dál?“
„Ale víc ti sluší šortky.“
„Dál?“
„Taky často lžeš.“
„To má být pochvala?“
„Ne, teď tě lituju.“
„Podívej plachta. Plachta na obzoru! Už vyplouvají, třikrát hurá!!!“
Plachetnice o něco větší než Kluběnka obeplula ostroh zátoky a uháněla podél západního pobřeží. Vítr se do ní opíral z boku a loď se při každém silnějším poryvu nebezpečně naklonila.
„Jsou tam mělčiny. Jestli do nich v téhle rychlosti narazí…“
Kapitán jakoby zaslechl její varování, upustil od svého záměru a změnil kurs k východu, jenže teď s nimi zase smýkaly divoké vlny. Navzdory obrovské vzdálenosti, která je od sebe dělila, Molly zaznamenala na přídi drobnou postavu.
„Asi chtějí sundat kosatku,“ poučila Eliáše, „ale nějak se jim to nedaří. Myslíš, že by nám tvůj taťka půjčil dalekohled?“
„Ta improvizovaná spíž se každopádně hodila, ale potřebovali bychom zvláštní stan jen na uskladnění suchého dřeva,“ postěžovala si Klára
„Zítra bude suchého dřeva všude habaděj,“ ujistil manželku Rudolf.
„A pokud vás přestane bavit život zálesáků, můžete kdykoliv použít mou kuchyň, včetně veškerého vybavení,“ usmála se Agáta. „Padesát kroků a jste v civilizaci.“
„Nebude se nám stýskat?“
„Po komárech? Mě rozhodně ne!“
„Vaše pověst klame, Agáto. Mám takový pocit, že jste mou ženu během jednoho dopoledne spíš rozmazlila.“
„Moje pověst? Netušila jsem, že něčím takovým disponuji.“
„Ráda bych sbalila nejnutnější věci, dřív než se Mína probudí,“ plácla Klára nazdařbůh, jen aby stočila konverzaci na jiné téma. Když se Rudolf konečně vrátil ze své pozorovatelny, cítila se tolik rozrušená z dopoledních událostí, že mu vše čeho se stala svědkem podrobně vylíčila. Bohužel u něj nenalezla kýžené porozumění, ani podporu. Rudolf byl toho mínění, že Agáta jednala správně.
„Bylo to strašné Rudolfe. Taková surovost. Chtěla jsem odejít, ale byla jsem naprosto konsternovaná.“
„Možná se v tobě probudily atavistické pudy, nějaké vrozené sklony které nevědomky potlačuješ. Pověz mi upřímně, nezažila jsi v tom oceánu zhnusení ani na okamžik nutkání nenápadně nadzvednout poklop a podívat se?“
„Ne pane Sigmund, nic takového jsem nezažila. A netušila jsem, že máte doktorát i z psychoanalýzy!“
„Nač ta jízlivost? Sama jsi začala.“
Nejhorší na tom bylo, a to si Klára chtě nechtě musela přiznat, že ve skutečnosti takové nutkání opravdu měla. Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, že zaklepe na vrátka a řekne: „Promiňte že vyrušuji, ale mohla bych se podívat jak tlučete svou neteř? Čistě ze studijního hlediska, není v tom nic osobního ani zvráceného.“ Očekávala-li ovšem, že uvidí u oběda dívku zakřiknutou a sklíčenou, velice se spletla. Celým svým vzezřením vyzařoval z Molly nový elán, čímž nevědomky dávala zapravdu Rudolfovi a koneckonců i Agátě která se rozhodla podobné drzostinetolerovata raději včas zakročit.. Celá věc je vlastně docela prostá a beztak už věnovala úvahám o Molly a její zázračné proměně až příliš mnoho času.
Rudolf právě vykládal svou oblíbenou přednášku a Agáta ho zaujatě poslouchala, zrovna jak nějaká jeho studentka z univerzity, když odpolední siestu nečekaně ukončil Eliáš:
„Mami, tati, pojďte honem. Molly si myslí, že ti lidé na jezeře mají potíže,“ řekl.
„Tak co se tu vlastně děje?“
„Před chvíli ztratili jednoho muže. Kormidelník se pokusil vrátit, ale nepovedl se mu obrat a převrhli se,“ konstatovala Molly, aniž odtrhla zrak od dalekohledu nebo se na někoho z příchozích podívala. „Dost možná mají zlomený stěžeň. Neviděla jsem to, protože jsem sledovala toho člověka ve vodě.
„Teď jsou všichni ve vodě,“ doplnil jí Eliáš.
„Dostanou se z toho sami?“
„O tom pochybuji. Vypadají na zelenáče.“
„Molly, dej si pozor na jazyk!“
„Řekla jsem zelenáče - to přece není nadávka.“
„Co budeme dělat?“
„Správce má telefon. Mohli bychom zavolat pomoc.“
„Zajedu tam.“
„Tati počkej...“
„Teď ne Eliáši.“
„Ale táto!“
„Pojď sem Eliáši, tohle není hra. Ti lidé jsou možná ve vážném nebezpečí.“
„Co můžeme dělat my?“
„Zatím tu počkejte. Molly, nespouštěj je z očí.“
„Rozkaz!“
„Agni, pohlídejte prosím Eliáše. Kláro, postarej se o Dominiku.“
„Mě nemusíte komandovat doktore. Jen už běž.“
Molly, Agáta a Eliáš na břehu osaměli. Vítr se vzedmul k dalšímu prudkému poryvu a rozšuměl jim větve nad hlavami. V tom zvuku bylo něco zlověstného. Eliáš podupával na místě, třásl se a každou chvíli kousek popoběhl, ale hned se zas vrátil. „Ten člun, člun, ten člun,“ mumlal si pro sebe stále dokola
„Je pozdě!“ vykřikla Molly. „Potápí se!“
„Ach!“ uniklo Agátě ze sevřeného hrdla a chytila se za rolák u krku. Neviděla tak dobře jako Molly a bez dalekohledu se mohla jen domýšlet, co se vlastně děje. S dalekohledy se nikdy nenaučila zacházet, přestože jí každý druhý chytrák tvrdil, jak je to jednoduché.
„Je tu ten člun, ještě jim můžeme pomoct. Ten člun je tady v rákosí.“
„O jakém člunu to pořád mluvíš?!“
„Je tu motorový člun, našel jsem ho v rákosí. Je hned tady.“
„A k čemu je nám dobrý? Ty snad umíš ovládat motorku?“
„Ano umím.“
„Molly, dokázala bys tam s Kluběnkou v tomhle větru doplachtit a vyzvednout je?“ řekla Agáta velmi tiše a hlas se jí přitom nepatrně chvěl.
„Ano, myslím že ano, jenže Kluběnka je na břehu, musely bychom jí spustit a ustrojit… a pak bych celou dobu křižovala...“
„A ten člun o kterém mluví Eliáš? Nemá snad vesla?“
„Bůhví co si zase vymýšlí. Kde by se tu vzal motorák?“
„Kde je vlastně Eliáš?“
„Eliáši?“
„Eliáši!“
Ani ne padesát kroků vpravo od nich, skryté za neproniknutelnou hradbou rákosí, cosi zakloktalo a potom se nad hladinou rozlehlo brumlání spalovacího motoru.
„Kde je Eliáš?“ zeptala se překvapená Klára s brečící Mínou na ruce.
Na to co následovalo Molly do nejdelší smrti nezapomene. Připomínalo jí to scénu z jednoho filmu který viděla v biografu, přestože byl podle programu mládeži nepřístupný. Eliáš se vřítil na scénu coby maličká postavička na palubě motorového člunu který se zařezával do vln jako šipka. Větší vlny jím smýkaly ze strany na stranu a několikrát už se zdálo, že nad lodí zcela ztratil kontrolu, ale přitom pokračoval stále dál a zmenšoval se úměrně s překonanou vzdáleností. Nikdo na břehu neřekl ani slovo, nepadla jediná výčitka. Když se Eliáš dostal až k trosečníkům, několikrát kolem nich zakroužil, ale nedokázal zpomalit. Molly napadlo, že možná ví, jak se motor startuje, jenže teď netuší jak ho vypnout, nebo alespoň přiškrtit. Naštěstí se jeden z trosečníků odvážil pustit převrácené plachetnice a zkřížit dráhu motorce. Minula chvíle napětí v níž nebylo jisté, zdali se trosečník dokáže vyšplhat na palubu, nebo ho vlny a vysoká rychlost smetou zpátky do vody, daleko od kamarádů. Dokázal to! Pak už se situace jevila nadějněji. Trosečník vystřídal Eliáše a zbytek záchranné akce organizoval sám. Netrvalo ani pět minut, a člun byl přecpaný k prasknutí. Vraceli se zpátky.
„To bylo neuvěřitelné! To bylo fantastické! Zachoval ses jako pravý hrdina!“ jásala Molly, když zmrzlí a promáchaní trosečníci vystupovali na břeh. Nevypadali zrovna vděčně ani moc nadšeně, ale možná byli prostě zdeptaní skutečností že ztratili zapůjčenou plachetnici, za kterou zaplatili tučnou zálohu.
„To bylo velice nezodpovědné Eliáši! Počkej až se vrátí tatínek, dostaneš co proto!“
„Nebuďte na něj moc přísná Kláro. Vždyť těm lidem dost možná zachránil život. Kdoví zdali by všichni doplavali a jak sama vidíte, jiná pomoc se dosud nedostavila.“
„Proč jsi o tom člunu nikomu neřekl?! Víš vůbec čí je?“
Eliáš mlčel. Nehájil se, ani nenaparoval. A zcela mimořádně se ani za nic neomlouval, když celá skupina zamířila zpátky ke stanům. Molly se za nimi opozdila. Zdržela se hledáním místa odkud motorák vyplul a když ho konečně našla, dala si záležet, aby člun pořádně uvázala. Nakonec jej pohladila, skoro jakoby to byla plachetnice, přestože neměl stěžeň, což jiným plavidlům zásadně neodpouštěla.
Vrátila se právě včas, aby mohla být svědkem další historické události. Klára stála vedle plápolajícího ohniště a ještě pořád Eliáše cepovala. Agáta držela malou Mínu a přihlížela. Zakřiknutí trosečníci byly dílem rozsazení kolem táboráku a přikládali všechno zbylé dřevo, dílem byli schovaní ve stanu a převlékali se do Rudolfových košilí a svetrů, naházených halabala v koši se špinavým prádlem. Když Klára svou litanii skončila, poručila Eliášovi aby k ní přistoupil a on bez vytáček poslechl. Potom pokrčila jednu nohu, přitáhla si Eliáše k sobě, trochu ho předklonila a s pořádným nápřahem ho plácla vypůjčenou vařečkou přes kalhoty. Nevydal ani hlásku, dokonce se ani nezašklebil a tak dostal přídavkem ještě jednu. Pravý hrdina! Tím to bylo odbyté a mohlo nastat velké mazlení a hýčkání.
„Kdy ses vlastně naučil řídit motorku?“
„Dneska.“
„A jak jsi věděl, čím se startuje?“
„Protože jsem se díval.“
Molly se plácla do stehna. Nejraděj by Eliáše objala, ale pochopila už, že mu to není zrovna příjemné a tak své city v jeho přítomnosti krotila.
Agáta s miminem v náručí celá zjihla a omládla. Na krátký okamžik si dovolila předstírat že přelstila zlou sudičku, stala se matkou a dítě které chová patří vlastně jí. Samozřejmě si uvědomovala jak pošetilá a hloupá je to iluze, ale vypadalo to, že dnešek je k pošetilým hloupostem přímo předurčen z vyšších sfér a nikdo nezůstal ušetřen, ať už se mu to zamlouvalo či li nic.
„Komu to říkáš teto?“ podivila se Molly.
„To už je samomluva holčičko. Samomluva protivných starých panen.“
„Ty ale nejsi stará, nebo ano?“
„Na některé věci ano.“
„Na jaké?“
„Třeba na tuhle,“ řekla Agáta a ukázala na dalekohled, který měla Molly doposud zavěšený kolem krku.
„Chceš s ním naučit?“
„Pokud myslíš že bych to zvládla...“
„Tak podívej; těmihle kolečky, těmi se ostří, ale nejdřív si musíš vybrat, na co chceš zaostřit. Vezmi si třeba támhletu osamocenou borovici v dálce...“
„To byl báječný den,“ prohlásila Molly, když si dávaly pusu na dobrou noc.
„Mě zas tak báječný nepřipadal,“ mínila Agáta. „A dovolím si tvrdit, že nejsem sama.“
„Myslíš ty zelenáče?“
„Ty také. A potom toho rybáře, když se dozvěděl, že jsme mu za zády provětrali lodičku.“
„S tím to ale dopadlo dobře, ne?“
„Pokud tím dobře míníš, že si sbalil pruty i návnady a raději se před námi odstěhoval na opačný konec jezera...“
„To je fuk, stejně od zítřka začneme s Eliášem plachtit.“
„Opravdu? To je mi novinka.“
„Ale tetičko, byla jsem přece tak hodná!!!“
„Jedno celé odpoledne! No páni! Tak to mi asi opravdu nezbývá nic jiného, než ti Kluběnku povolit.“
„Hurá!!!“
„Ale jen podmínečně.“
„Jak to podmínečně?!“
„To znamená, dokud ti tenhle kurs vydrží, kapitáne Molly.“
„Rozkaz admirále Agáto!“
„A teď na kutě, beru si první hlídku.“
Molly otevřela okno a vyhlédla ven. Bylo už zase dusno. Léto se vracelo. Na vymetené obloze zářily myriády hvězd, jen vítr scházel, ale to bylo v pořádku. Však on se ráno zase dostaví, žádný strach! Dnes si ho užili ažaž.
„Všechno se obrací k lepšímu,“ zašeptala do noci, k místům kde stála na břehu povytažená Kluběnka.
Jak se vykláněla úzkým vikýřem přes parapet, připomněly se jí šrámy pod napnutou noční košilí. Sykla, ale hned se zas rozesmála, protože si vzpomněla, jak Eliášova maminka vyplatila Hrdinu dne a jak ho potom začala pusinkovat a hladit, jakoby ani sama nevěděla co chce dělat dřív. Pan Klostrmann byl možná překvapený když po návratu našel místo druhého Waldenu uprchlický tábor, ale o Eliášově nezodpovědnosti nepadlo ani slovo a žádné další „co-proto“ už nedostal. Dokonce i loď trosečníků se zachránila! Nakonec ji praví majitelé vylovili a odtáhli do přístavu, třebaže až o dvě hodiny později.
Když se Molly nabažila letní noci a důkladně provětrala všechny zážitky, ulehla do postele, uvelebila se pohodlně na břiše a vytáhla zpod polštáře tužku a zápisník s červenou ořízkou. Poté rychle, dřív než se jí myšlenky rozutečou, nalistovala stranu nadepsanou...
a připsala pod to...
Chvíli se klepala obráceným koncem tužky po tváři a tiše si cosi přeříkávala. Poté se zatvářila sveřepě, naslinila uhlově černý hrot a začala psát...
„Molly, ještě čtvrt hodiny a zhasnout.“
„Ano tetičko.“
„Nebudu to říkat dvakrát. Je tři čtvrtě na jedenáct.“
„Ano tetičko. Dobrou.“
„Dobrou noc.“
Molly pustila otěž, ale plachta se ani nepohnula. Strčila do ráhna až se loďka rozkývala, ale ráhno se vlastní vahou zhouplo zpátky.
„Pověz mi, jak to vlastně bylo s tím člunem?“
„Vždyť už jsem ti to vykládal.“
„Píšu román a potřebuju inspiraci.“
„No dobře. Ten člun jsem vídal za soumraku, když maminka uspávala Mínu a táta se chystal na svou pozorovatelnu.Vyplouval na vesla, ten člun, ale později večer bylo slyšet takové divné vrnění, jakoby někde na vodě běžela sekačka. Potom jsem našel bezva skluzavku. On to byl vlastně gumový koberec.“
„Já vím. Viděla jsem ho. Ale promiň, pokračuj, nechtěla jsem tě přerušit.“
„Bylo strašně těžké dostat se tam ze břehu. Člověk musel vědět kam šlápnout, aby se nevykoupal. Všude samé rákosí a ostrůvky co vypadají jako pevná půda a přitom se potápí. Já měl naštěstí holínky, ale když začalo pršet a hladina stoupla, zatopilo se tam úplně všechno.“
„Dobře, ale jak jsi zjistil, čím se startuje motorka?“
„Jednou mě rybář načapal. Skluzavka byla obsazená, tak jsem se chtěl vrátit, když vtom slyším čvachtání a spoustu nadávek které nechci opakovat. Měl jsem strach, tak jsem si dřepnul a dělal žábu.“
„A on?“
„Začal hulákat, co prý tam dělám a že mu chci poničit loď. Řval ať koukám fofrem vypadnout, jinak prý odepne řemen jestli hned nezmizím.“
„To byl ale hulvát!“
„Trvalo mu dost dlouho než pochopil že jsem žába a ne kluk co mu chce poničit loď.“
„A pochopil to?“
„Ano. Zničehonic úplně obrátil a začal se smát. Povídá; ty budeš ten debilní kluk od toho profesora co je tu na prázdninách, viď? Tak to promiň. Bál jsem se, že mi tu slídí nějací uličníci z vesnice.“
„A co ty na to?“
„Co já?! Byl jsem přece žába! Kva.“
„A on?“
„Nažvanil spoustu nesmyslů. Začal vykládat o tom jak si jede k farmáři co bydlí na ostrohu pro kukuřici… kolik už letos ulovil sumců… jak byli velcí… Řekl bych, že dost přeháněl a taky že si rád povídá s obojživelníky. Nakonec spustil loď a vyplul, ani se nerozloučil.“
„Vyplul na motor?“
„Ano.“
„A tys ho přitom pozoroval.“
„Kva.“
„Eliáši, ty jsi génius!“
„Podle mě už nezafouká. Neměli bychom začít pádlovat?“
„To v žádném případě! Tohle je naše poslední plavba a já míním přistát pod plachtami!“
„Rozkaz kapitáne Molly!“
„A teď? Na jaké číslo teď myslím?“
Uvítací výbor stál nastoupený. Scházel pouze správce, který před časem prohlásil, že na tahání Kluběnky už je stejně příliš pozdě, on že se tu nehodlá cachtat potmě, že se na něj nemohou zlobit, ale tohle on nemá v popisu práce. Teta Agáta řekla, že je to v pořádku, omluvila se jménem své neteře a slíbila mu, že ji za nedochvilnost přísně pokárá. Pan správce nechal Molly pozdravovat, doporučil Agátě vynikající pruty z nedaleké lísky, popřál všem dobrou noc a odešel. Nebe se zbarvilo z oranžové do purpurové a rudé. Vypadalo to, jakoby oblaka stála v jednom plameni. Mína přestala žvatlat a konečně usnula. Doktor Rudolf Klostrmann, který měl v plánu pořídit ještě dnes skupinovou fotografii se západem slunce zamyšleně sledoval expozimetr a svoje náramkové hodinky.
„Nebýt toho že je to náš poslední společný den a její poslední plavba, nejspíš bych si ten proutek vážně utrhla.“
Klára se otřásla.
„Je vám zima drahoušku? Nechcete půjčit něco teplejšího na sebe?“
„Kdepak, děkuji Agáto. Doběhnu si pro svetr. Stejně musím uložit Mínu. Za chvilku jsem zpátky,“ řekla a spěšně společnost opustila.
Těžko říct co přesně tu vzpomínku vyvolalo z hlubin zapomnění a proč přišla právě teď. Byla tak stará a zaprášená, že ji zprvu za vzpomínku vůbec nepovažovala. Když si konečně uvědomila, že pozoruje ztracený střípek z mozaiky vlastního života, bylo už příliš pozdě. Opatrně položila Mínu do postýlky a posadila se na rozkládací židličku. Srdce jí bušilo až v krku a zrychleně dýchala. Ano, nepochybně, jak jen mohla zapomenout? Samozřejmě že nemohla, jen tu vzpomínku odsunula stranou. Pruty – proutky – metlička. Rodiče jí přece nikdy nebili. A přesto metlička ležela na jejím nočním stolku. Kdo ji tam položil? Proč tam je?
„Tuhle máš nočník. Jestli to znovu uděláš do peřin, tak si nás nežádej.“ Čí to byl hlas? Maminky, nebo snad otce? Stáli nad ní oba a mračili se. Věděla že provedla něco ošklivého, věděla že se na ni zlobí, protože to neprovedla poprvé. Nemohli pochopit proč se v noci tolik bojí vylézt z postele. Nevěřili že pod postelí žije bubák, netvor, strašidlo. Samozřejmě že se schoval, když jim ho chtěla ukázat. Museli by ho překvapit, museli by si na něj počíhat! Jenže místo toho odešli a bubák teď číhal na ni. Byl tam! Slyšela ho šramotit! Z dlouhé chvíle okusoval pelest, když se nemohl zahryznout do její bosé nohy, ale byl trpělivý.
„Bubák, ten si na tebe počíhá. Dospělých se bojí, ale malé holčičky mu moc chutnají.“ To řekla pihatá Tereza, „Rezka,“ tak ji říkali. Byla o moc starší a měla vztek že musí trávit volný čas hlídáním mrňousů. Ráda se bavila tím, že jim vyprávěla strašidelné historky o upírech, ježibabách a vlkodlacích. Měla křivé zuby, pištivý hlas a něco krysího v povaze i v obličeji.
„Klárko, je všechno v pořádku?“ zašeptal Rudolf.
„Ano, jen se mi trochu zamotala hlava.“
„Měla by ses napít. Podám ti vodu.“
„Už je mi dobře. Byla to jen chvilková slabost,“ přinutila se k úsměvu. „Asi tou změnou tlaku.“
„Asi,“ přisvědčil Rudolf, ale nepřestal svou ženu starostlivě sledovat. „Kdybys cokoliv...“
„Žádný strach tatínku, můj muž je doktor, víte?“
„Slyšel jsem o něm. Prý je to veliký odborník, ale poslední dobou poněkud zanedbává svou rodinu.“
„Ale to se pletete! Kdo vám takové nesmysly nakukal?!“
„Štěbetali vrabci na střeše.“
„Tak flintu na ně a pif paf! Vycpat je a do muzea!“
„Tiše, ať nevzbudíš Dominiku.“
„Mína spí jako dudek. Počkej venku. Něco na sebe hodím a hned jsem u vás.“
Nakonec strach z metličky zvítězil. Tu noc už se Klára nepočurala, ani žádnou noc příští. Bubák samozřejmě neexistoval. Chroustavé zvuky vydával starý známý červotoč. Nakonec i metla z jejího nočního stolku zmizela, ale ten zvláštní svíravý pocit nikoliv. Nejprve myslela, že je to vztek na Terezu, která ji tak zlovolně vystrašila, ale nyní si uvědomila, že je v tom ještě něco jiného. Nebyla to Terezina potměšilá tvář, ale vzpomínka na metličku, která v ní vyvolala ten prvotní otřes. A nebyla to zlost ani strach, co dnes cítila, když se jí vzpomínka z dětství po tolika letech vrátila. Nebyl to odpor ale touha co zažila, když slyšela Molly pištět bolestí a ponížením. Teď už si byla naprosto jistá.
„Co by tomu řekl náš doktor Sigmund? Myslíš, že by mamince naplácal, kdyby ho hezky poprosila?“
Mína se ze spánku bezstarostně culila, drobné ručičky zatnuté v pěst. Snila si svůj báječný sen a neřekla nic.