Kniha a film: Nápady svaté Kláry

December 3, 2017, 6:54 pm

≫ Next: Někdo se dívá

≪ Previous: Tábor padlých žien – film a kniha (+TV)!

$

0

0

Výprasková dvoj-recenze + sestřih z filmu!

Ham-Handed

Máme tu jedno méně známé, ale raritní dílko, které bylo i zfilmováno. Takže bez dalšího vám představím nejdříve stejnojmennou literární předlohu Pavla Kohouta.
Ovšem hned tady se to trochu (zajímavě!) zamotává:

Zajímavé je – zvláště pro nás! –, že tato kniha a scénář filmu (viz recenzi níže) jsou obě podle původního scénáře manželky P. Kohouta, Jeleny Mašínové, který napsala ještě jako studentka FAMU. Ten se nejspíš dohledat nedá, a tak se můžeme jen dohadovat, jestli níže citované výpraskové motivy jsou věcí její a nebo pozdějším přínosem jejího manžela?

Pod scénářem filmu V. Jasného z roku 1980 (kde nejdůležitější – pro nás – scénky jsou) je uvedena v titulcích jako scenáristka na prvním místě.

 

Jako obvykle z knihy vypisuji i zajímavé pasáže na ženské zadečky a potřebu tvrdé ruky jen narážející. – Zvýraznění citací jsem provedl já.

Zrovna ta první (ze s. 11), je o nerealizované pomstě spolužáků, při níž by nejspíš od kopřiv utrpěly nožky osmačky Klárky, a vzhledem k tehdejší módě minisukýnek snad i spodní obliny zadničky, kdyby v houštině kopřiv musela sbírat své věci:

No počkej! pomyslel si Tikal za všecky, ty to schytáš! No tenhle fór si teda odpykáš! Rozhodl se, že jí hned po zazvonění provede Žhavý betlém, při němž obsah brašny nevysypán do uličky mezi lavicemi, ale z okna třídy, do kopřiv.

… a že nešlo o výjimku v zacházení se spolužačkami, potvrzuje i další zmínka (na s. 94) o tom, že dotyčný Tikal si své třídní náčelníkování:

(…) před dvěma roky pracně vydobyl na svalnatém, ale nenápaditém Brožovi přede­vším svou nevyčerpatelnou vynalézavostí při trestání holek.

K plánovanému trestu nedošlo nejen proto, že řečený se do pubertou změněné Zimové, které ještě včera podrážel nohy, bezmocně zamiloval, ale především z šokující události, že věštecké schopnosti Kláry Zimové, která pomohla napsat celé třídě písemku „za 1“ tím, že jim předem prozradila příklady, se skutečně potvrdily!
To ovšem vzbudilo překvapení u matikáře a tak spolu s ředitelem zahájili vyšetřování. Zve si je jednoho po druhém a v následující scénce zatlačí na žákyni Urbanovou, která – jak vytušíme – má velmi přísného otce, takže není divu, že spolužačku práskne. Nalezeno na s. 20-21:

— Tak koukni, —
prohlásil ředitel a vstal, aby svým slovům dodal váhu,
— vezmem to zkrátka. Dvaačtyřicet kompozic bez chyby a čtyřicet spolužáků nám tu před tebou tvrdilo, že je to náhoda. Když ty jediná teď přiznáváš podvod, a tys ho přiznala!, tak jsi za něj taky sama zodpovědná, nemám pravdu? Já teď zavolám tvému tátovi, ať si tě dál vyslýchá on.
Urbanová zaúpěla.
— Ne! Ne, prosím vás, ne...!
Kapitán Veřejné bezpečnosti Urban byl všeobecně znám jako muž, který přísně zachovává zákon, i jako otec, který ještě přísněji vychovává svou dceru. Vycházel z přesvědčení, že dcera policejního důstojníka musí být všem ostatním vzorem. Jelita, která rozkvetla na hýždích Urbanové po každém přestupku a vysvědčení, byla to jediné, co jí ve třídě zjednávalo krátkodobé sympatie. Jinak měla firmu fňukny a žalobnice.

Takže si přivolali do ředitelny otce Kláry Zimové (s. 31); u nějž předpokládají stejné výchovné metody:

Na prahu stál muž ještě vyšší než Brunát. Jenže Brunát byl samá kost, zatímco Zima samý sval. Měl na sobě promaštěné montérky a obrovské ruce skrýval za záda.
— Já si jen tak odskočil...
Ředitel mu vylíčil případ mnohem mírněji, než měl v úmyslu. Ne ze zbabělosti; začalo mu být dívenky líto. Když tyhle lopaty dopadnou...

Jenže ještě netuší, že tatínek Klárky je velice hodný a nikdy by svou dcerku neuhodil.
Ta zatím potkává přísného fotříka spolužačky Urbanové a má vidinu, že uklouzne na schodech (což se také později vyplní). Má ovšem štěstí, že tohle není její táta, jelikož zmatený policajt si místo poděkování pomyslí jen toto (s. 34):

— Pozor!
Zastavil se.
— Na co...?
— Abyste neuklouz...
— Já? Proč bych měl klouzat?
Zmateně pokrčila rameny.
Jaká zodpovědnost, být otcem. Jaká starost, být ot­cem dcery. Jaká dřina, být otcem dcery, kterou právě zalomcovala puberta. Policista měl jednu doma a o erup­cích jejího mozku by mohl psát vědecká díla, mít na to čas. Věře by prostě jednu plácnul. Na Kláru se jen útrpně usmál a kráčel bez řeči dál.

Když se později píše písemka nová, Klára má zase vizi, ovšem tentokrát si příklady nesmí opsat udavačka Urbanová, s tímto komentářem, trochu něčím připomínající některé romány Švandrlíkovy (s. 61):

Urbanová dopravila svůj majetek do lavice a po krát­kém váhání se přidala. Ale Tikal měl oči všude.
— Urbanko! Ty se otoč a prohlížej si obrázky! A jestli zas něco kecneš, dáme tátovi vědět, že se slejzáš s tím desátníkem!
— S jakým desátníkem?? —
kvičela Urbanová,
— já žádnýho neznám!!
— Jenže než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!
Věděla, že má pravdu. Raději se obrátila a hleděla přes slzy na zažloutlou tabuli s vyobrazením anorganických krystalů.

(S. 73-75) V podobně bodrém tónu se nese scéna následující, s velmi pěkným komentářem k pánovi, který si trapně spletl jelita velké slečny s jelity dětskými, které přece za pozornost nestojí!

Téhož dne, o něco později, provázela Klára Zimová cestou ze školy právě tu, která ji včera zradila. Neuvěřitelný zážitek způsobil, že se osmá á po odzvonění rozprchla jak hejno vrabců. Urbanová byla potrestána do zásoby a ke Kláře cítila podivný ostych.
(…)
Urbanová vydržela polykat slzy za první roh. Tam se rozbrečela na celé kolo.
— Nebul... —
řekla jí vlídně Zimová; její čapí nožky srovnaly krok a velké šikmé oči hleděly na kamarádku s upřímnou účastí.
— Kluci ti už dají pokoj, uvidíš!
— Co kluci! —
vzlykala Urbanová,
— ale táta! Dyť já stihla jen dva příklady a oba mám určitě šphatněěě...
— Táta ti nic neudělá.
— Jo neudělá, tak se koukni!
Urbanová pustila brašnu, zvedla sukni až ke kalhotám a ještě se předklonila, aby Klára lépe viděla jelita nepříliš starého data. Kolemjdoucí starší pán, kterému nedošlo, že ty dvě slečny jsou ještě děti, z toho mohl mít smrt.
— Víš, co mi udělá v pondělhííí...?
— Něco ti slíbí, —
řekla Zimová neurčitě.
— Slíbil mi už pár facek a ty mi taky dhááá!
— Ba ne, —
konejšila ji Zimová,
— slíbí ti kolo.

A to se samozřejmě také stane! Ovšem ještě než se rozejdou, komentuje jejich situaci vypravěč, s povzdechem, že mládí má ještě malý rozhled, aby si vážilo domova, naopak z něj touží zmizet:

A všude kolem čeká divukrásný svět, plný dobrodruž­ství a radovánek, které se konají bez nás. Kéž bychom tam už byli, kéž bychom přeřízli kotvu, která nás poutá ke školní lavici, drží v dostřelu matčiných příkazů a ot­cova opasku!
(…)
Avšak naše mladé dámy měly sotva čtrnáct jar, která prožily v rodné náruči města S., a tak se nelze divit, že neslzely dojetím nad jeho krásami. Urbanová se vydala k novému sídlišti krokem odsouzence. Odnesla s sebou svou starost, a Klára, zbavená její tíhy, začala poskakovat. Byla ráda, že se jí chvilku nikdo na nic neptá.

Když (na s. 83) přijde komise vyšetřovat domnělý podvod až ke Kláře domů, opět je zmíněn adekvátní výchovný prostředek, který se však u Zimů k jejich lítosti neuchytil:

Když vstoupili do kuchyně, Klára vstala, jako by byla ve třídě; rozdíl byl jen v tom, že nepřestala hladit bílou kočku. Otec Zima jim nabídl místa kolem kuchyňského stolu. Maminka vlídně odpověděla na pozdrav a zůstala sedět u televize. Také otec si sedl tak, aby přes hosty viděl na obrazovku. Babička si jich nevšimla; měla své starosti.
Představovali si přijetí jinak. Kapitán Urban postrádal obraz, na nějž byl zvyklý z rodin delikventů i z vlastního bytu: dítě se třese strachy, matka spíná ruce a otec odpíná řemen.

V záhlaví každé kapitoly, jak to někdy bývá, je vždy heslovitě uveřejněn takový pelmel z toho, co nás v ní čeká; u kapitoly IX. (na s. 158) je mezi jiným zmíněno mnohoslibně i:

Půjde profe­sor matematiky do blázince nebo uteče do lesů? — Župan jako košile a košile jako kapesník. Macešky místo vlasů. — Co stvořil bůh za účelem trestu?

Zvláště u toho posledního se člověk se sběratelskou zálibou mého typu zasní, ale po mnoha zkušennostech, kdy jej příliš bujná fantazie svedla nikoli poprvé na scestí, si plané spekulace rázně zakáže… Avšak tentokrát jsem měl pravdu!
Následuje scéna opravdového výprasku, dokonce nečekaně – po všech těch řečech o pádných rukou tatíků (viz další narážka předsedy na s. 167: „Jak tě poslouchám, je to buď rošťárna, a pár děcek potřebuje nářez, nebo lumpárna, a někdo potřebuje za­vřít…“) – jisté nevěrné paničky!!!
Ovšem nechme se překvapit. Vše začne tím (s. 158), že matikář se rozhodne místo písemek zkoušet ústně. A znalci těchto věcí nemohou nezaznamenat krásný pocit jasného případu pedagogického sadismu v pokročilém stádiu:

Brunát se zapsal do třídní knihy a vytáhl ohmataný notes. Sotva jej rozevřel a jeho zrak spočinul na kolon­kách číslic, v nichž tu a tam osaměle svítil modrý útes jedničky, kde po dvou po třech pluly zelené dvojky kolem ostrůvků hnědých trojek i černých pevnin čtyřek, a to vše se ztrácelo v bezbřehých oceánech rudých pětek — jeho nejistota rázem zmizela: pocítil tutéž rozhodnost a chuť k boji jako ostřílený generál, který rozloží mapu bojiště.
Ačkoli měl partii promyšlenu od prvního do posledního tahu, zalistoval v notesu a pár vteřin předstíral, že se rozhoduje mezi všemi.
— No tak... —
protáhl,
— sem půjde třeba... —
udělal další dramatickou pauzu a přišel si sám protivný, že cítí zvrácenou rozkoš vojáka, který jde lovit ručním granátem kapry,
— třeba Zimová!
Ve třídě zašuměl lehký vítr, jako když je v cirkuse ohlášen lev; scházel pouze virbl bubínku. Zimová vstala a cupitala na stupínek s očima čínského beránka.
Matematikář tentokrát jejich pohled vydržel. Jen žád­nou změkčilost! zatvrdil se, já ti dám, vyzval ji v duchu, já ti ukážu čáry, já ti předvedu kouzla, já tě, holčičko, proženu, že ty tvé buličí oči budou bulit krokodýlí slzy!
— Tak si vemte křídu! —
pravil nahlas,
— a napište nám... napište nám třebas tohle!
Nadiktoval jí rovnici, ze které se i Bašusovi udělalo na první pohled slabo, vymýšlel ji kdysi vlastně pro něho, odpovídala korektně vyžadovaným znalostem třídy, ale obsahovala originální chyták.

Třída však z toho opět vyklouzne, jelikož je vyhlášen nástup na dlouho plánovanou, ovšem zapomenutou zdravotní prohlídku, přičemž ještě Klára prorokuje rozlícenému učiteli matematiky nevinně, že se bude za chvíli prát, a na jeho dotaz „s kým?“, že s pánem, který právě leží doma v jeho posteli! Ten odolá pokušení vrazit jí pár facek, ale slíbí jí trojku z chování – nakonec mu to však přece jen nedá, a běží domů zkontrolovat ženu, jelikož si vybaví, jak se v poslední době producírovala v teninké noční košilce, proč asi?! (No, my víme, že chtěla toho suchara konečně přimět k manželským povinnostem, ale to jej ani ve snu nenapadne…)
A skutečně tam po běhu městem narazí na zcela nahého, cizího pána! Nic nedbá na jeho výmluvy (s. 173):

— Já ti dám omyl!! — zařval profesor matematiky Jan Brunát, který se dosud nikdy v životě nepral; pokoření v něm zpřetrhalo zábrany zásad, žárlivost vyhladila exaktní myšlení, vztek vygumoval humanistickou výchovu: vrhl se na soka jak lesní muž (…)

a když jej kopanci nahého vyžene na ulici před dům, uvědomí si, že má ještě jednu důležitou manželskou povinnost (s. 176-177):

Brunát, který si ihned uvědomil, že naháče čekají na ulici citelnější útrapy, než jaké by mu mohl způ­sobit svým pronásledováním on, zamkl dveře a vnikl do ložnice, aby ztrestal tu, která si to zasloužila víc.
— Tak a teď ty!! —
zvolal hlasem mstitele.
Provinilá žena, která slyšela torturu svého milence, se zatím neprodyšně obalila přikrývkou a jala se matematikáři klást zoufalý odpor. První, co se mu po delším zápase zdařilo odhalit, byla právě partie, kterou spravedlivý bůh stvořil za účelem trestu.
Využil té příležitosti se vším oprávněným hněvem.
— Jau vau jau vau! —
kvílela hlava pod pokrývkou.
To už se blížil nemilosrdný konec. Mstitel uražené cti se zmocnil jednoho cípu a mocným rázem pokrývku strhl.
Pak měl pocit, že se doopravdy zbláznil: uviděl nahou ubrečenou zlatovlásku, která se ze všech žen na světě nejméně podobala jeho manželce.
— Panenanebi... —
zašeptal zděšeně.
— Vaše... vaše paní... —
vzlykala choť jeho ředitele,
— vaše paní nám půjčila byt...

Tak toto už je docela jako Švandrlíkovská anekdota! Je vidět, že duch doby působí i na vysokou literaturu. Ovšem jelikož předloha byla napsána koncem šedesátých let, je to poměrně progresivní; podobné vtípky mohl kreslit Neprakta až daleko později… Říkal jsem si, proč ve filmu není nějaká dohra celé události (např. že pan ředitel, když na to přijde, jí nařeže ještě jednou?), ale zde dozvuky jsou, byť jen drobně roztroušeny, až do konce knihy – napřed se dovídáme (s. 257) výmluvu omylem, ale po právu seřezané ženušky, kterou vysvětluje manželovi stav svého zadku:

Svozilová cvičeným uchem naslouchala, jak ředitel v předpokoji cukruje s chotí. Neslyšela, jak si mu stěžuje, že spadla do kopřiv a je samý puchýř; vyřadila zřejmě falešnou informaci z přeplněné paměti a zapomněla ji.

Na s. 272 je zmíněno, že u ředitelovic nikdo nebral v kritické chvíli telefon, jelikož:

Paní Dora odmáčela v bidetu, plném heřmánku, otisky Brunátových dlaní (…)

… a až do konce nic netušící ředitel-paroháč lituje na schůzi, že nemůže sedět (a asi ani jinde!) jeho žena Dora, ve vzpomínce titulována domácí přezdívkou (s. 192):

Jaká škoda, že Bobečka pálí ten zadeček, kdyby tu byl...

Schůze, kde má být verbálně potrestaná a zesměšněná Klára i její rodina, se mění ve fiasko. Vlastně se mi docela líbí, že ve vzduchu se neustále vznáší možnost lynče té novodobé čarodějnice (padne i zmínka: „Oni tenkrát dobře věděli, proč je upalovali!“), ale nakonec, aniž by to byla její zlá vůle, neštěstí vždy – jakoby náhodou – ztrestá své osnovatele.
Jako ukázku onoho latentního napětí dodávám ještě dvě krátké scénky; v první dokonce rozčílení funkcionáři vlezou rodině do ložnice po žebříku, aby je překvapili v nedbalkách – zvlášť Klárku! (s. 277):

Policista našel vypínač a místnost zalilo světlo. Na široké posteli pod šikmým stropem mrkali poplašeně manželé Zimovi. Bílá kočka, která jim ležela u nohou, protáhla hřbet a začla si dělat ranní toaletu. Lněné klubíčko nad ní, které se nepohnulo, byla Klára; z noční košile dojemně vykukovaly kaštanová čepice vlasů a růžový, dosud dětsky nevinný zadek.
— Tak! —
řekl Karas, jako by chtěl hlasem-břitvou rozřezat od­porný kýč,
— tak vy si tu ležíte...!

Škoda, že to ve filmu takto není; tento zadek bych rád viděl „vykouklý“ z pod peřiny!

… a o něco dříve (s. 225) se znova vznáší potřeba „otcovské pevné ruky“ jako řešení problémů rozjívených pubertálních dcer a jejich rozmarných nápadů, když v Zimovic kuchyni předseda MNV vyslýchá naši hrdinku, a soudí, že si drze vymýšlí, jen aby ho naštvala:

Naráz se mu rozsvítilo. Uvažoval jako politik, kde měl uvažovat jako otec; omlouvalo ho jen, že jeho holkám nebylo ještě deset. Tak proto ho manželka s matkou vždycky prosívaly, když si nakládal přesmoc — Šetři se, Fricku, abys měl páru, až to na holky přijde.

(Opět se vybaví Nepraktovské „Šetři silami Pepo, dvě holky se ještě nevrátily z rande!“)

Ovšem pravda je, že nakonec řešení celé záležitosti v dívčím fyzičnu a nezvládnuté pubertě vlastně spočívalo!
Ostatně to i nevěřícímu předsedovi dříve otevřeně prozradila babička, totiž že taková věštecká síla někdy postihne nepolíbenou, ale už dospívající slečnu; ten si však myslel, že to bylo jen proto, aby jim naletěl a jakmile by v dobré víře, že se dá tímto způsobem to nepříjemné „prokletí“ tak lehce zrušit, začal líbat nezletilou slečnu, označili by jej za devianta, čímž by jej politicky zdiskreditovali…
Takže i proto zbyde nakonec ten první polibek přece jen na od počátku do ni zamilovaného spolužáka Tikala, a skutečně pak od té doby Kláru „už nic zvláštního nenapadlo“, čímž celá zašmodrchaná maloměstská fraška skončí.

Co se však týče možných dalších osudů mládeže z tohoto městečka, já bych si tedy troufal docela s jistotou hádat – již za horizont příběhu –, že po takovéto nebezpečné ukázce možné rebelie žactva proti autoritám se pravděpodobně většina zodpovědných rodičů leda jen více než kdy dříve utvrdí v konzervativních názorech na potřebnost co možná nejčetnějšího využití starých dobrých výchovných metod do české tradice již pevně vrostlých, jelikož bez dlouhých diskusí každý musí uznat – i puberťák, byť leckdy nerad! – že stran pádnosti argumentů sotva co trumfne tátův řemen či máminu největší měchačku, zejména k řádnému cepování slušného chování náctiletých v onom nejproblémovějším telecím věku, se zvláštním důrazem na neposedné zadničky novopečených slečen, najmě těch už chlapci líbaných! (Třeba se tím prvním polibkem hocha zlomilo i kouzlo nadpřirozené důvěry v Klárku ze strany její rodiny?)

Filmová adaptace – rok 1980

Západní Německo / Československo

No, ona je to spíš taková televizní verze – zvlášť na předchozí standart mága obrazu, režiséra Vojtěcha Jasného. Ale když se na to díváte dýl, baví vás to víc a víc! Jako já, když jsem prováděl tento sestřih výpraskových scén:

https://uloz.to/!ksP8TR7zCnGR/napady-svate-klary-pouze-sp-ukazky-mp4

Film má žluté titulky a fialově jsou tam moje komentáře/vysvětlení. Tak snad pomůže těm, kteří si to nechtějí hledat a stahovat celé! (Možná i pobaví?)

Ještě následují nějaké podrobnosti a bližší info o výstřižcích:

https://www.csfd.cz/film/145861-napady-svate-klary/prehled/

buchli:Lehce schizofrenní film: natáčel se v Jugoslávii s převážně jugoslávskými herci, ale jako německý televizní film byl nadabován do němčiny... což vypadá vtipně, protože se odehrává (v souladu s Kohoutovou předlohou) v Čechách. Postavy mají česká jména, ve škole jsou české nápisy a celým filmem zní česká hudba.

A jak píše další uživatel: film spíše raritní, než dobrý. 

Co se ale výprasků týče, je to unikátní novinka, byť většinou se jedná jen o narážky slovní. Je jich tam ovšem poměrně hodně a nakonec dojde i na opravdové naplácání holých hýždí, byť překvapivě u žádné z nezletilých žákyň, ale jedné zadnice o generaci zralejší!

OBSAH SESTŘIHU; zde uvedené časy jsou takové, jak byly v původním filmu:

7m25s–9m16s– výslech v ředitelně. Teprve později se dozvíme, že tatínek Urbanové je „esenbák“, který ji vede přísně, takže logicky nechce, aby to tatínkovi říkali!

16m52s–17m20s– další výslech, tentokrát již Kláry Zimové, za přítomnosti jejího otce, kterému se ředitel pokouší vsugerovat jak by jí měl „domluvit“ (ručně!), ovšem on není ten typ.

21m17s–21m21s– „Naší Věře ale nic neříkej, já se postarám, aby se to naučila,“ vyhrožuje otec Urbanové; a my tušíme jak!

Scénka domácího dusna, kde dcerku zachrání před učením pod přísným dozorem otce maminka je od 25m23s–26m30s.

28m16s–28m39s– Ve školní třídě zrádné „Urbanové“ zakazuje spolužák opsat příklady na písemku a varuje ji, že jestli to na ně prozradí, tak že jejímu tátovi řekne, že „se slejzá s tím desátníkem“; což sice není pravda, ale „než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!“ – takže není pochyb o tom, že její výchova probíhá „klasičtěji“, než pouhými impulzivními pohlavky...

37m0s–37m39s– po písemce je skutečně nešťastná Urbanová jedinou, kdo nedopsal; a na ulici pak kamarádce Kláře ukazuje, co jí její táta udělá na příkladu starých jelit – vyhrne si za chůze sukni a vytrčí zadeček v kalhotkách. Kvalita filmu sice není dobrá, ale zdá se mi, že zašlé pruhy vykukující z bílých kalhotek jí stehno zdobí! Povšimneme si také postaršího pána, který šel kolem a dívčiny půvaby jej evidentně zaujaly...

1h0m44s–1h0m53s– „Koukni, Karle, buďto je to rošťárna a pár děcek potřebuje nářez... probírá možnosti předseda MNV.

1h4m55s–1h5m36s– a hleďme! Nakonec to nebyla Urbanová, jejíž výprask na holou bychom tu nejspíš čekali, ale někdo docela jiný! Klára totiž žárlivému učiteli matematiky prorokovala, že se bude prát s pánem, který leží v jeho posteli – ten jí napřed vyhrožuje trojkou z mravů, ale posléze mu to nedá a přece jen jde zkontrolovat domů svou ženu. A přistihne v ložnici skutečně nahého chlapa, kterého vyžene, načež se vrhá na nevěrnici skrývající se marně a poněkud nešikovně v peřinách – vystrkuje na zuřivce totiž příhodně právě zadnici! –, takže on jí obnaží vyšpulené hýždě a pravicí se pustí do díla... aby po (spíše jen symbolickém) naplácání zjistil, že se nejedná o jeho ženu, ale paní ředitelovou, které pro její avantýry jeho manželka půjčovala byt!

Opravdu zápletka jak z Nepraktovsko–Švandrlíkovského vtipu, klasické výpraskové nedorozumění, které však nakonec ztrestá tak jako tak tu, co si to zasloužila. Byť teda režisér byl milosrdný na herečku více, než by asi byl takový rozzuřený, domněle podvedený manžel na svou nevěrnou ženu!

1h21m24s-1h21m55s– no a jako malý bonus k výchově místní mládeže výjimečně jeden škodolibý facan matky synovi: napřed mu dá podržet tašky, takže se nemůže bránit… A to jen proto, že poznala, že nejde do kina s klukama, jak tvrdil, ale s holkou; hrozná „lež“!

RESUMÉ: Líbí se mi ta atmosféra zlatých osmdesátek, jak v oblečení, tak v roztomilých účesech dívenek; a také to, jak se tam výprask vznáší ve vzduchu – nejen v podobě trestů žákyně, kterou osud obdařil přísným otcem, ale též že ředitel předpokládá takový přístup jako správný a dokonce se dostane jeho záletné paničce!

Pro zamyšlení: které asi z žákyň, čím a jak doma také přísně vychovávají?

     

Tak to je vše, pokud to někoho zaujalo, dejte vědět. A nebo se stavte na okouním fóru s jakýmkoli spank-komentem tu: https://www.okoun.cz/boards/vyprask_neni_jenom_spanking

Pěkného brzkého Mikuláše přeje všem Váš

Ham-Handed

---

Někdo se dívá

December 8, 2017, 5:13 am

≫ Next: Bytná (Julča a Eva)

≪ Previous: Kniha a film: Nápady svaté Kláry

$

0

0

   Ano, někdo se dívá. Přesněji, je dobré vědět, kdo se dívá zrovna na vás v určitou chvíli. Samy jsme se o tom se sestrou přesvědčily, a to se všemi důsledky. Ale všechno pěkně popořádku.

   V našem domě nás bydlí několik ve věku od 14 do 17 let a není proto divu, že se běžně stává, že je odněkud z bytu slyšet nářek neomylně svědčící o výchovném zákroku rodičů. Je jasné, že ten výchovný zákrok má jasný dopad na naše zadnice.

   Bylo letní odpoledne a my dvě se sestrou jsme se na zahradě před domem bavily s kamarádem, který bydlí vedle nás. Všechno v pohodě až do chvíle, než šla domů jeho máma. Jak nás uviděla zavolala kamaráda  a ten ještě usměvavý poslechl a šel s ní domů. Zatím nic zvláštního, ale netrvalo to dlouho. Stejně jak my, tak i kamarád bydlel v přízemí a z otevřeného okna jeho domova se začaly ozývat neklamné zvuky řemene dopadajícího na holý zadek a první ááááůůů. Zaujalo nás to natolik, že jsme neodolaly.

   „Hele ségra, když se postavíme tady na ten výstupek pod jejich oknem, tak uvidíme dovnitř,“ navrhla jsem a ona hned souhlasila. Obě jsme tam vylezly a krásně viděly, jak je náš kamarád ohnutý přes opěradlo křesla, má stažené kalhoty, holý zadek vystrčený k oknu. Jeho máma stála nad ním a řemenem mu sázela jednu ránu za druhou. Vůbec nám nevadilo, že nevíme proč je bit, důležité bylo, že jsme se mohly dívat v přímém přenosu, protože jeho mamka byla plně soustředěna na výprask a nás si nevšimla. Řemen lítal a kamarád naříkal čím dál víc.

   „Tak, co? Už budeš poslouchat? Však on ti řemen pomůže. Dlouho jsi nebyl bit,“ nadávala směrem ke kamarádovi jeho máma.

   „Budu poslouchat, áááááůůůů. Mamíííííí, už dóóóst, áááááůůůů, já už budu hodnýýýý,“ sliboval kamarád mezi křikem a vzlyky.

   Najednou se stalo něco, co jsme my dvě vůbec nečekaly. Někdo nás od okna odtrhl za naše uši a když jsme se vzpamatovaly, zjistily jsme, že nás takto drží naše vlastní máma.

   „Copak to tu děláte děvčata? Nestydíte se? Dívat se takhle někomu do okna a chichotat se, když je někdo jiný bit? Já vám to spočítám! Alou domů!“ dokončila svůj „projev“ naše máma a za uši nás obě vedla domů. Když jsme šly kolem bytu kamaráda, tak ještě výprask nebyl u konce.

   Sotva u nás zaklaply dveře máma spustila znovu: „Obě do obýváku, svlíkat donaha!“ Zároveň brala z poličky do ruky rákosku. Ani jedna jsme se neodvážily něco namítat. Úplně jsme se svlékly a ohnuly a přes pelest gauče. Máma na nic nečekala a střídavě začala rákoskou šlehat naše zadničky. Teď byl koncert u nás. Plakaly jsme, křičely a slibovaly, ale nic platné. Když máma skončila, měly jsme zadky plné jelit.

   „A teď obě půjdete nahaté klečet na zahradu k bazénu, aby každý z domu viděl vaše pruhované prdelky!“ rozkázala máma. Tento trest byl v domě běžný a nebyly jsme první ani poslední, kdo byl takto veřejně potrestán. Na chodbě jsme se potkaly s kamarádem a jeho mámou. On byl taky už úplně nahý a máma ho odváděla rovněž k bazénu klečet.

   Letní zprvu pohodové odpoledne skončilo tak, že my tři (jeden kluk a dvě holky) jsme nahatí klečeli u bazénu, bolely nás zadky a naše mamky v klidu popíjely kávu kousek dál od nás. Ani jsme ten den nezkoumali kolik sousedů (dospělých či dospívajících jako my) se dívá z okna. Jen pár poznámek o zlobení a krásně barevných zadničkách jsme zaslechli od procházejících. Zkrátka je dobré vědět, že se někdo dívá zrovna na vás. Tak už to v našem domě chodí.

Bytná (Julča a Eva)

January 8, 2018, 1:54 am

≫ Next: Rákoska (Markéta)

≪ Previous: Někdo se dívá

$

0

0

Po dokončení doktorandského studia mě, k mé velké lítosti, už nechtěli nechat bydlet na koleji. Musel jsem si hledat privát. Na  praktické věci, spojené s jakýmkoliv vyřizováním, jsem dost neschopný, a tak mi to trvalo dost dlouho. Nakonec však moje námaha byla přece jen korunována úspěchem.

Našel jsem mrňavý pokojík se šikmým stropem, v podkroví secesní předměstké vily, který za lepších dob nepochybně sloužil jako pokojík pro služku. Bytná, buď vdova, nebo rozvedená, byla zachovalá čtyřicátnice plné postavy. Když mi všechno poukazovala, a dohodli jsme se na ceně, zeptala se mě, jestli mám děvče. Myslel jsem, že mi hodlá zakázat dámské návštěvy, jak to v takových případech chodívá. Chodil jsem už přes dva roky s jednou dívkou, ale dosud jsme neměli sex, ani se k němu nikdy neschylovalo. Scházeli jsme se jen po divadlech, kavárnách a lavičkách v parku, a když jsem měl výplatu, tak  v obchodním domě, v odděleních klenotů a kabelek, kde mě vždycky dokopala k nějakému drahému dárku. V domnění, že bytná chce kvůli případné dívce právě dosaženou dohodu zrušit, jsem Evu zapřel.

"Co jste to za chlapa? Dospělý muž, a nemá děvče. Vy byste zasloužil na zadek,"řekla bytná. Smála se při tom, a tak jsem si myslel, že žertuje. Taky jsem se zasmál, a řekl, že od ní, klidně. Ukázalo se, že nežertovala. "Tak až si uložíte věci, sejdeme se dole v hale."

V duchu jsem si nadával za svou prostořekost a nepředvídavost. Ale nechtěl jsem vypadat jako mluvka, který si nestojí za svým slovem. A ještě k tomu hned v první den. A kromě toho se mi nechtělo znovu podstoupit anabázi s hledáním bydlení. Tak jsem šel.

Když jsem byl v půlce nejnižšího křídla schodiště, otevřely se jedny ze čtyř obrovských dubových dveří v hale. Ta ženská tam měla nejspíš namontovanou fotobuňku, aby špehovala, kdy a kdo jde po schodech, a s kým. Pozvala mě do velikého pokoje s francouzským oknem přes celou stěnu, který sloužil asi jako jídelna.

Neztrácela čas. "Tak se svlékněte,"řekla. Považoval jsem za zbytečné se s ní handrkovat, a tak jsem sundal kalhoty. Shýbla se pro ně a vytáhla z nich pásek. Namotala si ho na ruku a jemně mě s ním švihla po lýtku. "Všechno," pravila. Hlavou mi proběhlo další kolo sebekritiky. Loudavě jsem se svlékal, trenky jsem si nechal nakonec. Přehnul jsem se přes obrovský stůl, a volný konec pásku už přistál na mé pravé hýždi. "Vidím, že jste začátečník. Tak, pro dnešek jen třicet!" Ona si snad myslí, že bude ještě nějaké ne "pro dnešek". Pásek začal kmitat. Můj vlastní pásek! Po patnácti přešla na backhandovou stranu. Když byla hotova, pochválila mě, že jsem to snesl statečně. Bez naříkání a bez smlouvání. Ne jak někdo. Tuším jich tady bývalo přehnutých přes stůl víc. Ne-li mnoho. (Maně mě napadlo, co by se stalo, kdybych řekl, že děvče mám. Nejspíš bych dostal na zadek, aby mě přešly choutky.) Než mi dovolila se obléct, zlehounka mě pohladila po mírně rozpáleném zadku. Zdržela se tam o dost víc, než by stačilo na "změření" teploty.

Inu, nebylo to špatné. Ba dokonce, bylo to dobré. Líbilo se mi to. Překvapivě moc se mi to líbilo. Doufám, že se mě brzy zase na něco zeptá.

Zeptala se. Za týden. Potom znovu za dva dny. Od čtvrtého případu se přestala ptát - scházeli jsme se jen tak. Popáté jsme si potykali - jmenuje se Julča.

Někdy v té době jsem se rozhodl, že o tom, co a proč provádím s Julčou, nebo přesněji, co Julča provádí se mnou, budu vyprávět Evě, s níž jsem stále udržoval nemastný neslaný vztah. Snad se v ní  pohne svědomí, a pustí mě k tělu.

Svůj záměr jsem realizoval v cukrárně, zatímco Eva seděla nad trojitou porcí karamelové zmrzliny s obrovskou čepicí šlehačky flambované vodkou, a já nad malým pohárkem vodky, která zbyla po flambování. Vyprávěl jsem jí o svých sedáncích s bytnou. Vynechal jsem jen to, že mě bytná při výprascích lechtá v análu a masíruje mi varlata. Evu mé vyprávění zaujalo do té míry, že na chvíli zapomněla lízat tu dobrotu."Jé, to je dobrý nápad, to bych taky chtěla zkusit."Čekal jsem sice jinou, soucitnější a vstřícnější reakci, ale ani toto nebylo  špatné. Pozvala mě nazítří k sobě domů. To bylo druhé dobré znamení. Dosud jsem se k jejímu domu nesměl ani jen přiblížit.

Příštího dne mi přišla otevřít v kratičké béžové sukénce a bílé halence s vyšívaným ornamentem. Snad z toho něco bude, pomyslel jsem si. To je oblečení si přímo říká o  svlečení. Po nedlouhém posezení u nepříliš bohatého pohoštění mě vyzvala, abych se svlékl. Představoval jsem si to jinak, ale pro můj záměr bylo v podstatě v pořádku, abych byl svlečený. Aspoň konečně uvidí, co ji čeká. Ona se svlékne později. Snad. Tak jsem jí vyhověl. Eva dobře poslouchala, co jsem jí v cukrárně vyprávěl. Stejně jako má bytná se shýbla pro mé džíny a vytáhla z nich pásek. Přehnul jsem se přes křeslo, a pásek už mi tančil po holém zadku. Tipoval bych to na foxtrot. Eva to uměla o nic hůř, než Julča.

Když skončila, objal jsem ji levou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, pravou ruku pak jsem jí položil na stehno, a po jeho vnitřní straně šplhal k hornímu konci té miniaturní sukně. Eva začala ječet. Co si to dovoluji, jak si to představuji, a jestli si myslím, že ona je lehké zboží. Svůj hlasitý projev okořenila docela pestrým sortimentem škaredých nadávek, které se vyskytují pouze ve specializovaných slovnících. Přitom mě oběma rukama z celé síly fackovala. Až po páté facce se mi podařilo ji znehybnit. Zkroutil jsem jí ruku za záda, přinutil do předklonu, vyhrnul sukničku a začal ji energicky plácat po velmi drahém růžovém negližé, které jsem jí koupil z poslední výplaty. Tušil jsem si, že tímto náš vztah skončí, ale považoval jsem za potřebné udělit té sobecké mrše pořádnou lekci. Eva vřeštěla jak pominutá a přidávala vulgarismy, které jsem neznal ani teoreticky. Asi po patnácti-dvaceti ránách se přestala vzpouzet, kopat nohama, ba i dělat kravál. Natáhl jsem se pro pásek a pokračoval v krocení zlé ženy.  Během této bohulibé činnosti jsem deklamoval všechny hříchy, kterých se za dva roky randění dopustila. Poněkud politicky nekorektně jsem připomenul, kolik mě za tu dobu stála. Zpracovával jsem ty růžové krajky, dokud mi neumdlela ruka. Potom jsem ji pustil.

Eva se postavila, stáhla si kalhotky, pohodila je na zem a znovu se přehnula přes můj klín. Zašeptala, "Ještě!" Potom dodala ještě tišeji "Prosím!" Nahý zadek byl pěkně růžový. Risknul jsem další fackování a vyzkoušel jsem jeho teplotu dlaní. Ale odpovědí mi místo facky bylo jemné hemžení hýžďového svalstva. Poněkud jsem to svalstvo roztáhl, abych prstům otevřel cestu k její třinácté komnatě, Pandořině skřínce a rohu hojnosti. Mezi hebkými černými chloupky bylo vlhko. Teď už jsem byl jist, že fackování  pokračovat nebude. Zajel jsem dvěma prsty mezi roztažené svalstvo do Pandořiny skřínky, a na bříšcích prstů jsem sledoval neustále se zrychlující tep. Druhou dlaní jsem svíral Evino levé ňadro, zatím chráněné bílou halenkou. Jiné oblečení jsem pod ní nenahmatal. Že by věděla, o co jde, a fackování bylo jen divadýlko, aby mi ukázala, že není děvka? Nebo aby mě vyprovokovala k výprasku?

Když se tep na bodu G zpomalil, chopil jsem se opět pásku. Roztančil jsem ho opět po Evině zvolna červenající prdelce, a nechal jsem ho tancovat, dokud dívka nešeptla, že stačí.  Potom se postavila, přivinula se ke mně celým tělem. políbila mě, poděkovala mi, a konstatovala, že vždycky věděla, že jsem opravdový chlap, ale že mi to dlouho trvalo, než jsem se projevil. Uchopila mě za stojící úd a zeptala se, jestli mám gumu. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Přijď zítra touto dobou. Dones si gumu, nebo raději celý balíček. A nezapomeň ten pásek!"

Když jsem se vrátil domů, srazil jsem se s bytnou v hale. Vypadala, že má dobrou náladu. "Tak co," zeptala se žoviálně, "už sis našel nějakou holku?" Jako kdyby věděla, co se dnes odpoledne dělo. Asi se mi zachtělo vyzkoušet, jaké by to bylo, dostat za jeden den výprask od dvou různých žen. A jak se Julča zatváří a zachová, když spatří na mém zadku čerstvé červené pruhy. A tak jsem řekl, "Ne, zatím jsem si žádnou dívku, bohužel, nenašel."

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk

http://loyznude.blogspot.sk

Rákoska (Markéta)

January 10, 2018, 2:07 am

≫ Next: Velmi neobvyklé přání

≪ Previous: Bytná (Julča a Eva)

$

0

0

Přišel jsem domů z práce a všiml jsem si, že manželka je nějak nervózní, jako by měla něco na srdci. A opravdu, jen co jsem si umyl ruce a zhltl malou svačinku, přistoupila ke mně a pravila, "Podívej, co jsem koupila!" Rozbalila černé dřevěné pouzdro, vystlané červeným plyšem, a vytáhla z něj krátkou ratanovou rákosku. "Na co ti to bude?" zabručel jsem. "Na našeho Milana." Naším sedmnáctiletým synem Milanem mohutně lomcovala puberta, a jeho chování začínalo být už nesnesitelné. Skutečně bylo nejspíš na čase začít s jeho výchovou, kterou jsme dosud zanedbávali.  "To jsi koupila dobře," trochu jsem ožil. Markéta švihla rákoskou do vzduchu, a řekla, "Bylo by ji třeba vyzkoušet." To jsem považoval za racionální nápad. Každé nové zboží je třeba vyzkoušet, abychom zjistili, zda jsme nekoupili nějaký šmejd. Pochválil jsem ji za to, ale potom jsem se zarazil. "Na kom to chceš zkoušet?" zeptal jsem se. "Na to jsem nepomyslela," zarazila se i Markéta. Zamyslela se, a potom vyhrkla, "Například na tobě?" Její logika neměla chybu. Vyzkoušet bylo objektivně potřebné, a nikdo tady není, než já. Nezbývalo mi, než souhlasit. Postavil jsem se a předklonil. "Ale," namítla Markéta, "Milan je už velký klacek, a výprask přes kalhoty s ním ani nehne. Budeme mu jen pro srandu." Pochopil jsem, kam směřuje. Nelíbilo se mi to, ale ani tomu se nedalo cokoliv vytknout. Výprask přes kalhoty opravdu nemá cenu. Tak jsem si sundal kalhoty a stáhl trenky. Byl jsem připraven k vyzkoušení Markétiny nové hračky. "Můj táta, když dával výprask mému bráchovi, říkával ´pětadvacet na holou´. Uděláme to taky tak?""Jo," pravil jsem, "taky jsem slyšel, že se to tak říkávalo."

Zašli jsme do obýváku, přehnul jsem se přes křeslo a držel pětadvacet na holou, jak to říkával můj tchán mému švagrovi. Markéta se asi na výprasky svého bratra kdysi pozorně dívala, a dobře to odkoukala. Střídala místa dopadu a postupně přidávala na síle. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu... já se při tom vzrušil. Když bylo po všem, postavil jsem se, otočil čelem k Markétě a ukázal na erektovaný penis. "Podívej, jak pěkně stojí," pravil jsem. "Co s tím uděláme?""Co bys s tím chtěl dělat?" dělala ze sebe hloupou. "Třeba bych ho strčil do nějaké plonkové dírky, jíž hrozí, že zaroste pavučinami." Ještě chvíli se tvářila, že neví, oč jde, ale to jí nebránilo mě za tu stojatou nádheru chytit, pevně ji stisknout a stáhnout z ní předkožku. Ještě chvíli se mnou zápasila, ještě chvíli dělala drahoty, jak to dělají ženy každého věku, ale nakonec ležela nahatá na znak na koberci. Jsme oba klimakterického věku, a tak jsme se nemuseli zdržovat nějakou hloupou antikoncepcí. Milovali jsme se, jak už dlouho ne. Po desíti minutách jsem ležel na znak pro změnu já. Musel jsem tu rákosku pochválit.

I Markéta byla spokojená. Uchopila rákosku, ještě jednou mě s ní opravdu silně, ale kupodivu nebolestivě švihla po stehně, políbila ji, a opatrně vrátila do pouzdra. "Milana budeme muset řešit jinak,"řekla. "Třeba nebude s výpraskem souhlasit, bude se se mnou prát, a rákoska by se mohla poškodit, nebo docela zničit. Na Milana je jí škoda." S tím jsem souhlasil i já.

Na druhý den, když jsem se vrátil z práce, vedle naservírované svačiny leželo černé dřevěné pouzdro.

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk

http://loyznude.blogspot.sk

Velmi neobvyklé přání

January 12, 2018, 12:55 am

≫ Next: Rákoska (Marie)

≪ Previous: Rákoska (Markéta)

$

0

0

Před obchodním centrem mě zastavila velmi mladá žena a zeptala se mě, jestli bych jí neodpověděla na anketní otázku. Neměla jsem vůbec chuť se s ní vybavovat. Byla jsem unavená, v jedné ruce jsem nesla dost těžkou tašku s nákupem a za druhou vedla šestiletou Aničku. Chtěla jsem vzít sebou obě dcery, jenže ta starší, Kateřina, místo toho aby po obědě Aničku hlídala, dívala se na televizi, a nechala jí čmárat pastelkou po zdi. Naplácala jsem jí na zadek, a musela zůstat doma. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jako studentka jsem si také takhle občas přivydělávala, a jak bylo mnohdy těžké přesvědčit lidi, aby vám něco řekli. A tak jsem položila tašku na zem a zeptala se, co ji zajímá.

„Měla jste někdy nějaké přání, které by se dalo považovat za neobvyklé?“ zeptala se a otevřela složku, aby si mohla zapsat, co jí řeknu.

To byla zvláštní otázka. Chvilku jsem přemýšlela. To, že jsem si přála, aby se moje první dcera narodila 25. listopadu, tedy v den, kdy mám svátek, se za neobvyklé asi považovat nedá. Nic jiného mě nenapadalo. Řekla jsem tedy, že si, bohužel, na žádné nevzpomínám, a chtěla jsem jít domů. Byla jsem zvědavá, jestli ten v televizi tak často vychvalovaný čistič skvrn si s Aniččinými kresbami v nedávno vymalovaném pokoji poradí. Moc jsem tomu nevěřila, a dostala jsem zase na Katku zlost. Už je jí dvanáct, a chová se jako malá…

A v tu chvíli jsem si na jedno své velmi neobvyklé přání vzpomněla. Jenomže to bych stejně té dívce vyprávět nemohla…

Když mi bylo šest let, přinesla mi vrána sestřičku. Alespoň tak mi to tehdy doma řekli. Do té doby jsem byla pro tátu a mámu všechno na světě, pak se to ale změnilo. Alenka začala mít přede mnou ve všem přednost. Nesla jsem to hodně těžko, zvláště když jsem toho mrňavého spratka musela pořád hlídat. Do té doby mě rodiče ani jednou neplácli, když jsem zlobila, a teď jsem byla bita za všechno, co provedla ona.

„Měla jsi na ní dávat pozor,“ říkal vždycky táta, když si mně pokládal na klín.

Můj výprask byl také nejspolehlivější způsob, jak to řvoucí dítě utišit. Moc si ale nepomohl, protože místo Aleny jsem začala křičet já.

Když se Alena naučila mluvit, dokonce na mě žalovala. A když jsem pak dostala na zadek, každému, koho potkala, radostně oznamovala, že „Káča byla bita“. Domlouvala jsem jí, prosila, uplácela jí zmrzlinami, nebylo to ale nic platné. Každý výprask, který jsem dostala, byl pro ni víc než všechny hračky dohromady, a když mi táta před ním vyhrnoval sukni a stahoval kalhotky, očíčka se jí rozzářily radostí.

Jednou, to když bylo Aleně asi pět let, a byla jsem s ní sama doma, jsem to zkusila po zlém. Položila jsem si ji na klín, zdvihla sukénku, stáhla kalhotky a naplácala jí. Přesně tak, jak to dělával táta mně. Byla oproti mně mnohem menší, dalo mi ale moc práce udržet ji, aby se mi nevysmekla. Pak jsem ji ještě slíbila, že když bude zase žalovat, dostane na zadek znovu. Jenže nedostala ona, ale já. A hned dvakrát. Alenka to řekla mámě, a ta mi naplácala dokonce vařečkou, a když přišel táta domů, žalovala to ještě jemu. Ten si pak dlouho o něčem povídal s mámou, a pak mě poslal nahoru do pokoje, ve kterém jsme s Alenou spávaly. Čekala jsem tam na něj asi půl hodiny. Když konečně přišel, myslela jsem, že umřu. Přinesl si rákosku, a také jí hned na můj zadek použil.

A od té doby jsem na něj dostávala jen s ní. Když jsem měla být bita, musela jsem jít jako obvykle do mého a Alenčina pokoje a tam se nachystat na výprask. Byla-li jsem oblečená do kalhot, musela jsem si je před tím svléknout, pečlivě složit a položit na postel. Zdálo se mi to hrozně potupné, a tak jsem se raději vždycky převlékla do volné sukně a i kalhotky jsem si vybrala s ohledem na jelita, kterých bude na mé zadnici jistě požehnaně. Pak jsem sundala s věšáčku u dveří rákosku a čekala na tátu. Většinou nespěchal; někdy přišel až za půl hodiny. A jako bych to dobře nevěděla, musela jsem ještě vyslechnout, proč teď dostanu na zadek. To už jsem brečela. Pak už to probíhalo jako vždycky. Táta odstavil od stolu židli, opřel si o ni nohu a řekl:

„Rákosku!“

Sundala jsem ji z věšáčku a přehnula se mu přes koleno. Když mě zdvihnul sukni a stáhnul kalhotky, řekl podruhé:

„Rákosku!“

Podala jsem mu ji. A pak nastal mazec. Bylo to hrozné jako vždycky, ale dalo se to přežít. To horší následovalo pak. Alenka mi každou chvíli strouhala mrkvičku, kdykoliv se táta nebo máma nedívali, a každému, koho následujících pár dní potkala, řekla, že Káča byla bita. A aby bylo všem jasné jak, poplácávala se při tom po zadečku. Dokonce vodila svoje kamarádky do našeho pokoje, aby všem ukázala „rákosku na Káču“.

            Neměla jsem to ve škole jednoduché. Protože jsem nechtěla doma dostat výprask za špatné známky, měli mě všichni za šprta, a když se spolužáci chystali provést nějakou lumpárnu, nikdy jsem se k nim nepřidala. To se mi pak, hlavně holky, posmívaly, že se bojím, že dostanu od táty na zadek. Měly, samozřejmě, pravdu. Bála jsem se. Ony nejspíš doma bity nebývaly, a tak nevěděly, jak dlouho po tom si nemohou pořádně sednout. A tak jsem Alence důvod k radosti poskytla jen málokdy. A když jsem něco provedla a dostala poznámku nebo hodně špatnou známku, tátovi jsem žákovskou knížku ukázala, až když nebyla Alenka doma. Výprask jsem sice dostala, ale bez sestřina pošklebování.

            Dva dny před mými sedmnáctými narozeninami jsem cestou z odpoledního vyučování zašla s několika kamarádkami do restaurace. Nejdřív jsme pily džus, a pak jsme si každá daly dvě deci vína. Nevypila jsem ještě ani půl skleničky, když se u našeho stolu objevil táta. Vyndal z peněženky dvacku, a položil ji na stůl. Říkat nic nemusel, věděla jsem, že mě zadek bude bolet moc a moc. Když jsme přišli domů, Alena seděla u stolu, a tvářila se velice spokojeně. Hned mi začala strouhat mrkvičku. Táta jí požádal, aby zašla pro něco k tetě – bydlela asi čtvrt hodiny od nás, a táta ji k ní teď posílal vždycky, když se mi chystal zmydlit zadek. Alena tentokrát ani trochu neprotestovala a šla. Cestou ke dveřím vyndala z kapsy mobil a začala psát esemesku. Asi všem sděluje, že dostanu nářez.

„Běž nahoru do pokoje, a počkej na mě!“ poručil mi táta, když Alena odešla.

Poslechla jsem. Byl už večer, ale protože byl úplněk, nemusela jsem hned rozsvítit. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet. Lehla jsem si na postel, zabořila hlavu do polštáře a dala se do pláče. Nějaké slzy jsem si ale chtěla nechat – budu je ještě dneska moc a moc potřebovat, a také jsem se musela převléknout na výprask, který za chvilku dostanu, a tak jsem brzy vstala a začala si rozepínat kalhoty.

Naproti oknu máme terasovitou zahradu, takže tenkou záclonou je do našeho okna docela dobře vidět. A protože jí ozařoval měsíc, bylo vidět i ven. Zahledla jsem, jak se u angreštů něco mihlo. Podívala jsem se pozorněji. Za keři se schovávalo několik dětí. Zase jsem se dala do pláče. Tak je to tedy. Alena mě viděla, jak jdu s holkama do hospody a hned to žalovala tátovi. A teď si přivedla kamarády, aby se podívali, jak je její starší sestra bita. Když bude v našem pokoji rozsvíceno, budou mi moci dokonce i spočítat na zadku jelita.

Tak tohle si, sestřičko, už líbit nenechám! Rychle jsem vstala a postavila se ke dveřím zády k vypínači tak, že když táta přišel, rozsvítit nedokázal.

„Co to má znamenat,“ rozzlobil se.

„Tatínku, prosím tě, nasekej mi na zadek někde jinde. Výprask si zasloužím, neměla jsem do té hospody vůbec chodit. Neprovedla jsem ale snad nic tak hrozného, aby se všichni kluci z Aleniny třídy mohli dívat, jak dostávám rákoskou na holou, jako kdybych stála na náměstí na pranýři.“

„Nezbláznila ses? Alenu jsem přece poslal k tetě!  A jak by se sem ti kluci dostali?“

„Tak podívej z okna tam, kde máme angrešt.“

Chvilku váhal, jestli má nebo nemá, nakonec to ale přeci jen udělal. Pak se otočil ke mně, a řekl.

„Já ji seřežu, že si týden nesedne. A ty si vezmi rákosku a pojď se mnou,“ a odvedl mě do ložnice, kde spává s mámou.

Výprask mě, samozřejmě, neminul. Musela jsem si svléknout kalhoty a přehnout se tátovi přes koleno. Jako vždycky mi stáhnul kalhotky a seřezal zadek rákoskou. Brečela jsem jako pokaždé, nikdo ale můj výprask neviděl. Nebyla jsem tentokrát bita dlouho. Místo obvyklých pětadvaceti jsem jich dostala jen něco málo přes deset.

„To by ti mělo stačit, a doufám, že to dnes bylo naposled, co jsem ti musel zmalovat zadek. Obleč se, dej rákosku tam, kam patří a přijď za mnou dolů.““ řekl, když mě pustil.

Alena přišla asi za deset minut.

„Teta nebyla doma,“ řekla, netvářila se ale vůbec spokojeně.

Nedivila jsem se. Z podívané, kterou slíbila spolužákům, sešlo.

Táta vzal mobil a kamsi volal. Když skončil, řekl Aleně:

„Teď jsem mluvil s tetou. Nejméně hodinu byla doma. Slyšela by, kdybys zvonila. A když ti nepřišla otevřít, proč jsi jí nezavolala?“

Alena sice trochu zrudla, pak se ale tak, jako vždycky, když něco provedla, zatvářila vzdorně a řekla, že ji to nenapadlo. A vzápětí se vítězoslavně usmála. Jenže velmi špatně odhadla situaci. Možná, že kdyby se přiznala, táta by jí odpustil. Po takové drzé lži to už ale nešlo. Takže vzápětí následoval příkaz, který slyšela vůbec poprvé:

„Běž, Aleno, nahoru do pokoje, a počkej tam na mně!“

„Ale tati, to přece nemůžeš…!“ stačila ještě říci, než se rozbrečela, a pomalu a neochotně se vydala na místo, kde za chvilku dostane svůj první, a, jak jsem alespoň doufala, pořádný výprask.

„Tati,“ řekla jsem, když se za ní zavřely dveře. „Já mám pozítří narozeniny. Mohu si k nim něco přát?“

„Pokud to nebude stát moc peněz…“

„Nebude tě to stát nic… Chci se totiž teď dívat, jak Alena bude bita. Ona už viděla mnohokrát, jak já dostávám na zadek, a dneska to dokonce chtěla ukázat i ostatním…“

Táta chvilku váhal, pak ale souhlasil:

„Dobře, děvenko, myslím, že si to zasloužíš,“ řekl. „Tak pojď, než si to rozmyslím…“

Alena zřejmě nevěřila, že dostane opravdu výprask. Ležela na posteli a četla si knížku. Když jsme vešli, a otec sundal z věšáčku rákosku, rozzářily se jí oči.

„Káča bude bita teprve teď?“ zeptala se a posadila se, aby lépe viděla.

„Ne Katka, ale ty!“ řekl otec a poručil jí, aby si svlékla kalhoty.

To, co pak následovalo, by se Aleniným spolužákům jistě moc líbilo. Stejně, jako se to líbilo mně. Nebylo mi jí ano trochu líto. Dokonce – i když jsem se za to později styděla, jsem jí strouhala mrkvičku tak, jak to ona dělávala mně. A byla jsem si jistá, že to, co teď na zadek rákoskou dostává, je sice její první výprask, určitě ale ne poslední.

A já… já už jsem pak nikdy bita nebyla.

            Ano, to byl opravdu velice neobvyklý dárek, který jsem tenkrát od táty dostala. Jenže to té dívce říkat nebudu. Omluvila jsem se, že mě nic nenapadá, a chytala se jít domů. Kateřina je tam sama, a bůhví co je schopná provést. Budu muset říci manželovi, ať koupí rákosku. Dvanáctileté holce už na zadek jenom naplácat nestačí…

            „Paní, co je vám, celá se třesete!“ najednou slyším, a dívka, která se mnou chtěla dělat rozhovor, mě opatrně vede k lavičce před hypermarketem. „Jste celá bledá, nemám vám zavolat doktora?“

Anička se mě pevně drží a vyjeveně na mě hledí. Když se ihned nevzpamatuji, dá se nejspíš do pláče.

„Není třeba, děkuji, jen se mi trochu zatočila hlava, hned budu v pořádku,“ říkám a pokládám si dceru na klín. Proč jsem málem omdlela, jí, samozřejmě, také říci nemohu. S hrůzou jsem si totiž uvědomila, že se vlastně chovám ke Kateřině naprosto stejně, jako moji rodiče tenkrát ke mně. To už jsem zapomněla, jak moc to bolelo, když jsem dostávala na zadek?

            Nevydržela jsem tam sedět dlouho. Hned, jak se mi udělalo lépe, vzala jsem Aničku za ruku a spěchala domů. Kateřina seděla u stolu, a ani se na nás nepodívala. Došla jsem k ní a pokusila se jí obejmout a pohladit. Vysmekla jsem mi, vstala, a odcházela ke dveřím. Zabolelo mě u srdce. Tu rákosku by měl můj manžel asi opravdu koupit. Ne ale na Kateřinu, ale na mě. Zasloužila bych si to. Otočila jsem se, aby nebylo vidět, že mi z očí vyhrkly slzy. A v okně jsem jako v zrcadle spatřila, jak Anička sestru kopla. Už to bylo zlé, horší ale byla reakce Kateřiny: nic neřekla, jen se trochu shrbila a šla dál. Dostala jsem obrovskou zlost. Doběhla jsem k Aničce a plácla jí přes zadeček, jen to mlasklo. Nikdy předtím bita nebyla, a tak začala řvát, jako kdyby dostala opravdu pořádný výprask. Kateřina se zastavila, otočila se, chvilku se na mě smutně dívala a pak pomalu došla ke mně a objala mě. Vzápětí jsme brečely všechny tři. A v tom se otevřely dveře a do pokoje vstoupil můj manžel. Podíval se na nás a řekl:

„Holky moje zlatý, proč všechny pláčete? Nebyla zde náhodou Polednice?“

Rákoska (Marie)

January 18, 2018, 5:45 am

≫ Next: Oslava narozenin

≪ Previous: Velmi neobvyklé přání

$

0

0

Každý den v půl jedenácté míváme v práci kávový kroužek. Schází se v  něm všech šest ženských, které pracují v účtárně. Jsme všechny zralé dámy, které už mají za sebou stříbrnou svatbu. Známe se už léta, a tak diskuse při kávě bývají dost otevřené.

Tuhle si jedna z nás, Blažena, postěžovala, že jim to doma přestává klapat v posteli. To mě zajímalo, protože mám se svým Jirkou přesně stejné problémy, jenže na rozdíl od Blaženy se je stydím ventilovat, dokonce i před dobrými kamarádkami.

Ne tak Věra. Té dokonce nadhozené téma padlo do noty. "K tomu je dost snadná pomoc," vzala si slovo. "Pokud není moc pozdě, a to u žádné z nás chválabohu není, tak jsou na to dobré výprasky na zadek. Taky jsme se k nim museli už před pár lety uchýlit." Věra se blaženě usmívala. "Kdo komu je dává," odvážila jsem se zeptat. Věra se usmála mé naivitě. "Inu, stoprocentně to pomáhá chlapům. Ale ani výměna rolí není k zahození. To vím z vlastní zkušenosti. Můj Joska je ohleduplný, a tak mu kdykoliv ráda podržím." Blaženu to zaujalo. "Čím ty výprasky děláš?" zeptala se. "V mládí je dobré dělat to rukou, nebo pravítkem, nebo koženým páskem. Ale my jsme s tím začali dost pozdě, a to už pomáhá jen rákoska, nebo prut.""Nestačila by vařečka?" zeptala se Růžena, která má doma nejspíš stejné problémy, jako my tři. "To nedoporučuju. Nástroj na vyplácení by měl být pružný. Účelem této terapie není ublížit nebo poranit, ale zlepšit prokrvení orgánů a zvýšit rozkoš. " pravila Věra. "Jelikož nebydlíš v domě se zahradou a nemáš možnost nařezat nebo nalámat pruty z keřů, je nejlepší rákoska. Ta je dobrá i z toho důvodu, že se dá používat dlouho. Pruty za pár dní vyschnou, pokud je řádně neošetřuješ, a potom se lámou a dělají po bytě smetí.""Jak se mají pruty ošetřovat," zeptala se Irena, která zahradu má, a nebude muset tudíž utrácet za rákosku.""Pruty se dají do vázy nebo vědra s vodou," rozpovídala se Věra. "Voda se musí každých pár  dní vyměnit, aby se v ní nerozmnožovaly mikroorganismy. V Rusku máčejí pruty ve slané vodě, ale potom výprasky s nimi jsou dost surové. Nevýhodou prutů, pokud se nepoužívají vždy jen jednorázově, je i  to, že přivolávají pozornost případných návštěv. ´Jé, vy máte ve váze pruty! Na copak je potřebujete?´ Manželské nebo milenecké výprasky jsou intimní záležitost, a neměl by do nich kdekdo strkat čumák. Jak říkám, nejlepší je rákoska. Schováš ji do šuplíku nebo do skříně, je trvanlivá, pružná, neublíží, ani se nepokazí."

Věra zřejmě není kdekdo. Nicméně jsem jí byla vděčná, že nám vyprávěla o svých zkušenostech. Neměla jsem o těchto věcech potuchu. "Kde se dá taková rákoska obstarat," zeptala se Blažena. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zeptat já. "V kterémkoliv sexšopu," odpověděla Věra.

Téma bylo dost podrobně vyčerpáno a káva dopitá. Tak jsme se vrátily k práci.

Já jsem se ale po kávové přestávce nemohla na práci moc soustředit. Z telefonního seznamu jsem si vypsala adresy sexšopů, ale i potom se mi hlavě neustále honily pojmy jako rozkoš, rákoska, výprask, podržet a prokrvení.

Cestou z práce jsem se zastavila v sexšopu, kolem kterého jezdím domů. U pultu byla mladá prodavačka. "Potřebovala bych nějakou rákosku," vypravila jsem ze sebe s namáhou. Jistě jsem byla celá červená. "Na co ji potřebujete?" zeptala se slečna s úsměvem. V krku se mi udělal knedlík, a nebyla jsem schopna slova. "Vašemu manželovi nestojí, a vy byste ho chtěla povzbudit, že?" odpověděla  prodavačka sama sobě, nepřestávajíc se usmívat. Jen jsem němě přikývla. Dívka mi vybrala rákosku střední délky a střední cenové kategorie, a nabídla mi k ní pěkné kožené pouzdro, abych nebudila pozornost. "Máme tady i jiné pěkné pomůcky: důtky, plácačky, bičíky..." snažila se prodavačka zvýšit obrat firmy. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Umíte s tou rákoskou zacházet?" zeptala se, aniž se urazila pro mé odmítnutí. Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Pojďte se mnou," vybídla mě. Zavedla mě do kanceláře, zamkla za sebou a pravila, "Pane šéf, tato dáma si nás koupila rákosku, a neumí ji používat." Vedoucí zřejmě měl takových zákazníků víc, a věděl, co má udělat. Myš od počítače odsunul na jednu stranu, klávesnici na druhou, spustil si kalhoty, stáhl spodky a přehnul se přes svůj vlastní psací stůl. Prodavačka ho asi šestkrát švihla v různých směrech z různých stran po holém zadku. Vedoucí se beze slova oblékl a vrátil se k úřadování.

S prodavačkou jsme se vrátily do prodejny. "Ten výprask jsem jen tak markýrovala,"řekla. "Jednak je to můj šéf, tak ho nemůžu bít, a jednak si nemůžu dovolit, aby se mu zachtělo sexu. Ale aby to mělo význam, vy to musíte dělat silněji. Mnohem silněji." Při placení mi připočítala stovku "za praktické předvedení".

Když jsem vyšla z obchodu, v duchu jsem nadávala Věře, že nám neřekla to nejdůležitěší. Že se výprask musí dávat na holou. A sobě jsem blahořečila, že jsem se přiznala, že rákosku neumím používat.

Po dlouhé době jsem se těšila domů. Hned po večeři jsem musela Jirkovi vyklopit, co je nového. "Dnes jsme si v kávovém kroužku povídaly o sexu.""Hmmm," zabručel Jirka. "O tom vy si přece povídáte často.""Jo, ale tentokrát konkrétně. Představ si, že skoro všichni manželé našich holek mají potíže s erekcí.""Vyslepičila jsi jim, že ani mně pořádně nestoji?" durdil se na oko můj muž. "Ne, to jsem si nedovolila. Ale ostatní baby byly docela otevřené. A víš, co povídala Věra? Že prý na to pomáhá výprask na zadek.""To znám," opáčil Jiří. "To je známá metoda.""Proč jsi mi o tom neřekl?" otázala jsem se. "Jednak jsem se styděl, jednak jsem si myslel, že ti vyhovuje, že mi nestojí, a že nemusíš předstírat migrénu." To byla sice částečně pravda, ale teď právě se mi hrozně zachtělo milování. "A Věra ještě povídala, že je na to nejlepší rákoska. Nezkusíme to taky? Věra říká, že to dělá Joskovi už pár let, a je hrozně spokojená."

"Inu,"řekl Jirka. "Kdyby se nám měl zlepšit sexuální život, za trochu bolesti to stojí. Ale kde vezmeme rákosku?""Neměj péči," doma jsem nebyla tak zakřiknutá, jako v kanceláři. Otevřela jsem zip na pouzdře a vytáhla z něj krásnou novou rákosku. Jirka neřekl nic. Jen se mu zrychlilo poskakování ohryzku.

Nechala jsem rákosku na stole, aby byla na očích. Když jsme se chystali ke spánku, Jirka se osprchoval a oblékl si čisté pyžamo. V ložnici si lehl na břicho. Osprchovala jsem se i já, a s rákoskou v ruce vstoupila do ložnice. "Ale, Věra povídala, že se to má dělat na holou." Nepřiznala jsem se, že jsem se to dozvěděla až v sexšopu. Jirka zabručel něco o otravných buzerantských mrchách, ale poslechl mě. Jako ostatně vždycky. Stáhl si kalhoty, a iniciativně svlékl i blúzu, aby nepřekážela. Vykoukl na mě jeho baculatý zadek. Už jsem ho v tého pozici neviděla dost dlouho, a tak jsem si ho nejdřív trochu prohlížela. Potom jsem ho pohladila po hýždích i mezi nimi, a chopila se rákosky.

Udělala jsem to, jak mi poradila prodavačka v obchodě. Začala jsem mírně. Jirka na mírné vyplácení nereagoval. Ale když jsem zvýšila rychlost i razanci, Jiří se začal vrtět a tiše úpět. Ale nesnažil se výprask stopnout. Až asi po dvaceti minutách zašeptal, že stačí. "Copak?" zeptala jsem se škodolibě. "Bolí?""To taky, ale už jsem připraven na milování." Převrátil se na znak. a skutečně - jeho pták docela slušně stál.

Rychle jsem si shodila noční košili, stáhla mu předkožku a nasedla si mu na koníčka. Nejprve jsem se jen tak hnízdila, a sledovala, jak jeho penis ještě víc roste. Potom jsem ho přilehla celým tělem a spojili jsme se jazyky. Jirka mě chytil za obě prsa a dovolil mi rozhýbat pánev. Už jsem byla dávno hotová, když jsem pocítila sérii jeho výstřiků. Jako bych dostala skotský střik.

Rozpojili jsme se dole, ale stále jsme měli spojené jazyky. Jirka pustil jedno ňadro, a volnou rukou žmoulal můj dosud zduřený klitoris. Bylo mi nádherně, ale jaksi mi to nebylo ještě dost.

"Víš, co ještě říkala Věra? Že někdy neškodí výměna rolí.""Jaká výměna? Už mně s tou Věrou lezeš na nervy. Věra, Věra, Věra!" Nevím, jestli Jirka předstíral, že nerozumí, nebo je opravdu tak natvrdlý. Tak jsem mu to musela polopaticky vysvětlit. "No, že muž vymrská ženu." To ho zaujalo. Byla jsem v průběhu manželství často protivná, velmi protivná. Šikanovala jsem ho za každou maličkost, často i vymyšlenou, pod různými, často imaginárními záminkami jsem odmítala s ním souložit, udělala jsem mu několik let trvající peklo, když mi nějaká anonymní svině telefonovala, že má Jirka milenku, a neomluvila jsem se mu, když nade všechnu pochybnost vysvitlo, že to nebyla pravda. Takže bych se nedivila, kdyby Jirka někdy, často, zatoužil přehnout si mě přes koleno a seřezat mi prdel, co se do ní vejde. Bohudík to nikdy neudělal. Nebo bohužel. Teď má legální příležitost.

Překulila jsem se na bříško, a Jirka se chopil rákosky. "Věra říkala, že muž to nemusí dělat tak silně, jako žena."Švihl mě rákoskou přes zadek tak silně, že se mi udělaly hvězdičky před očima. "Věra! Jestli ještě jednou řekneš to slovo, tak tě seřežu tak, že na to do smrti nezapomeneš!" To by byla nádhera, pomyslela jsem si, ale pro jistotu jsem Věru nechala Věrou. Aspoň pro dnešek.

Jirka potom pokračoval mírněji v prokrvování mé prciny. Dělal to krásně a tak dlouho, že mi znovu začala téct ženská míza. Bočním pohledem jsem viděla, že i Jirkův panáček je znovu v pohotovosti. Tentokrát jsem se mu nabídla v klasické misionářské poloze. Než padesátiletý muž při druhé souloži za jeden večer dosáhne ejakulace, tak to pěkně dlouho trvá. Já jsem za tu dobu dosáhla orgasmů několik. A dvě soulože za jednu noc jsem nezažila od svatební noci. Věře budiž chvála!

I Jirka byl spokojený. "Umyj tu rákosku desinfekčním roztokem, a až uschne, ulož ji na místo, o němž budeme vědět oba," pravil. S takovým umístěním jsem ráda souhlasila.

Ráno jsem se zastavila v samoobsluze a koupila nejdražší bonboniéru, jakou měli na skladě. Vlezla jsem k Věře do kanceláře, a nedbajíc, že nás slyší Blažena, jsem nahlas řekla, "To máš za tu rákosku. Ale zasloužila bys na prdel, že jsi mi neřekla, že se to má dělat na holou!" Blažena nastražila uši, a zajiskřilo se jí v očích."

"Kdy budeš mít na to čas?" otázala se Věra.

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk

http://loyznude.blogspot.sk

Oslava narozenin

February 5, 2018, 6:59 am

≫ Next: Workshop

≪ Previous: Rákoska (Marie)

$

0

0

To bych nebyla já, abych na oslavu narozenin nevymyslela nějakou vylomeninu. Tentokrát jsem si je chtěla užít se vší parádou a tak jsem poprosila o sezvání pár kluků a teď Vám chci popsat, jak to probíhalo.
Dorazilo skoro patnáct kluků a mně se trochu rozklepala kolena, protože jsem si říkala, že budu ráda, když dorazí tři, čtyři, ale tak hojnou účast jsem nečekala. „Ale když jsem se dala na boj, budu bojovat“, říkala jsem si v duchu, když jsme se sešli v Ateliéru a když jsem všechny zvala k jednomu stolu a snažila se je zabavit bez toho, že by na mne byla nervozita znát. Trochu jsem se uklidnila, když jsem viděla dvě, tři známé tváře a také vzápětí, když jsem při pokecu zjistila, že většina kluků se chová naprosto normálně a očekávatelně a že se na můj výprask těší stejně jako já.

Když jsme se všichni okoukali, šli jsme do Gotiky, která svou velikostí nejlépe odpovídala našemu počtu a která měla příjemnou atmosféru a nepomíjitelným faktem byl i velký výběr nástrojů, které tam byly na půjčení.
Každý z kluků si přinesl židli, posedali si do půlkruhu po obvodu místnosti a já si stoupla doprostřed. Chvíli bylo trapné ticho, chvíli se ozývaly silácké řeči a stále mi nebylo vůbec příjemně, protože jsem nevěděla, co mám dělat nebo říkat. Pak se konečně probral organizátor, který tam vedl většinu diskuzí a vyzval mne, abych se svlékla od pasu dolů, což jsem promptně udělala, aby si nemyslel, že zdržuju.

Sedl si na svou židli, kterou mezitím přitáhl doprostřed místnosti pod přímé světlo. Posléze jsem si udělala pohodlí na jeho koleni a dostala prvních čtyřicet ran rukou na oslavu svých čtyřicátin. Polohu s hlavou dolů a opřenýma rukama o zem jsem si při deseti dalších lidech nedokázala moc představit a tak jsem sebrala ještě jednu židli, o kterou jsem se opřela, takže jsem napůl ležela, zadek vystrčený přes koleno vyplácejícího a ani nedutala, když se kluci střídali jeden po druhém. Většinou jsem dostala „svých“ čtyřicet, ale byli tací, kdo mne šetřili (nebo možná svou pravici) a dostala jsem jich, např., jen 28. To vím přesně, protože jsem si náhodou počítala. Chvílema. Ale povětšinou jsem byla roztěkaná a náležitě si to užívala. Komu se stane, aby měl k dispozici deset pádných pravic a nemusí se spokojit s jednou?

Jen co skončilo první kolo a já se trochu vydýchala a trochu si i promnula červenající a hřející zadek, už kluci vymysleli, že další kolo bude vařečkama. Nechala jsem jim volné pole působnosti, protože co jsem chtěla zažít (výprask rukou přes koleno od víc kluků) , to už jsem si zažila a ostatní bylo nad rámec mého uvažování a já nechtěla dřív přemýšlet o tom, jaké to bude a čím, když jsem si před začátkem  ani nebyla jista počtem osazenstva.

Následovalo tedy druhé kolo vařečkou, které bylo o poznání citelnější, někdo přitlačil víc, někdo méně (i zde se pár takových našlo). Už jsem nestíhala počítat, ale myslím, že každému se zalíbila číslovka čtyřicet a když jsem ani já příliš neprotestovala, sázely rány na můj zadek jednu vedle druhé. Ani se tolik neupejpali, jako v prvním kole. Přece jen už jsme se znali víc a tak jsem mohla zapojit i své hlasivky, když některá z ran „hodně dobře sedla“ a nebo naopak, když jich dotyčný „posadil“ pár za sebou na jedno místo nebo stačilo jen v rychlém sledu. Bylo příjemné mít k dispozici tolik kolen, každý si mne podržel trochu jinak, vyplácel trochu jinak a já si nebyla jistá, jestli na mne mé vzrušení, které se míchalo s bolestí, už dávno není vidět. Ale moc jsem na to nehleděla a užívala si, co mi kluci poskytovali, měrou vrchovatou. A nemyslím, že jsem byla sama, ale samozřejmě s hlavou otočenou od kluků jsem si je nemohla tak důkladně prohlížet, jak bych chtěla. Navíc byli všichni oblečení. (Příště musím vyhlásit povinný úbor – maximálně trenýrky, abych si i já užila nejen výprask, ale i chlapská těla J . Jedno, jestli velká nebo malá, tlustá nebo tenká, mladá nebo stará … jen abychom byli na stejné lodi a nebyla jsem tam svlečená sama.)

Po druhém kole jsme se opět trochu vydýchala, ale to už kluky napadlo (těch, kteří zůstali a neodešli, protože někam pospíchali), že bych se mohla opřít o nějaký vehement. Souhlasila jsem, ale jen do chvíle, než si na mne vzal hned první bičík a já musela držet. Pak už bylo jednodušší poprosit někoho z přítomných, kteří jen zevlovali J kolem, aby mi podrželi ruce, abych je tam nemohla strkat. Ozval se nejrychleji nejlepší z nejlepších a já si najednou přestala výprask užívat a začal mne bolet. Současně s mýma rukama, o které se dotyčný opíral a které mne bolely víc, než pozadí, u kterého se bolest snažili kluci vyvolat bičíkem. S dalším příchozím jsem poprosila o změnu i toho, kdo mi držel ruce a bylo mi vyhověno a dostala jsem takového z kluků, kteří už mi ruce drželi normálně. Po pár výměnách vyplácejících jsem se z „kluzkého“ vehementu, který byl vypoulený směrem nahoru dostala k takovému, který byl obrácený směrem dolů a ze kterého jsem tudíž nepadala a byl o dost pohodlnější. Zvlášť, když jsem si mohla břicho vypodložit velkým ručníkem, aby mne dřevo tak netlačilo.

I po tomto kolečku následovala pauza, která však tentokrát byla delší, protože jsme se šli najíst a také jsme si šli vzájemně vyměnit dojmy. Ani se mi z Gotiky nechtělo odcházet, i když jsem si oblékala už jen kalhoty, protože kalhotky byly na opuchlý zadek moc těsné a nechala jsem je tedy ležet na zemi doufajíc, že se k nim ještě vrátím – noc byla přece ještě mladá, uplynuly sotva dvě hodinky hraní a nějaké dvě hodinky byly ještě před námi, než jsme se chtěli začít rozcházet.

Při povídání u jídla jsem zjistila, že můj zadek už není moc kompatibilní se sedátkem tvrdé židle a tak jsem chvílema postávala u stolu, kde kluci v klidu seděli, chvílema jsem seděla obkročmo na židli, abych byla zadkem ve vzduchu a chvílema jsem „trpěla“ při normálním sezení.

Konečně bylo jídlo snědeno a my se po chvíli přesunuli opět do vyššího patra. Moje děti by řekli, že jsme se dostali i o „level výš“. A také že ano. Kluky nenapadlo nic chytřejšího, než mne přidělat za hlavu a za ruce (které musely obalit poutama) do klády, u které jsem musela stát, a začali mne následně, chvílema i z obou stran, častovat rákoskou.  To už jsem pištěla z plna hrdla, uhýbala do stran a snažila se rukama vykroutit, což se mi bez problémů povedlo, ale vzhledem k tomu, že nebylo jak uhnout s hlavou, zůstávala jsem pokorně ve stoje a snažila se držet do chvíle, než to kluky přestane bavit. To se ale hned tak nestalo, takže zadek už mne bolel víc než intenzivně.
Konečně mi pomohli dostat se z klády a já si mohla aspoň chvíli chránit a ochlazovat rozžhavený zadek odkrvenýma rukama z toho, jak byly ruce ve výšce.

Když už jsem si myslela, že to tím skončí a v poklidu si půjdeme popovídat a rozpustíme naší sešlost, napadlo jednoho dobráka, že by to kluci mohli završit tak, že mne položí na soudcovský stůl na záda a zvednou mi nohy směrem k hlavě. Tahle poloha se mi vůbec nelíbí ani normálně, když dostávám od jednoho kluka a teď mne jímala hrůza, co jich vymyslí tak šest, sedm, co tam zbylo. Chvíli mne přemlouvali, než jsem souhlasila v domnění, že se na mne s nástroji vystřídají a že jich dostanu dohromady oněch čtyřicet a že mne zaručeně některý z nich bude držet i za ruce, abych je tam nemohla strkat.
S malou dušičkou a bolavým zadkem jsem si udělala co možná největší pohodlí na ručníku, který jsem si opět pod sebe rozprostřela na soudcovském stole, ulehla, zvedla nohy. Téměř bych řekla, že přiskočili dva nejhorlivější, ale samozřejmě už byli nachystaní všichni, někdo s rákoskou, někdo s vařečkou někdo s něčím jiným v ruce, někdo mne jen tak držel za nohy, někdo mi pomáhal s rukama a pak to začalo. Nepopsatelné stakato ran, které přestávalo jen na okamžik, než se kluci vystřídali u nástrojů a u držení nohou/rukou. Nebránila jsem se, i přesto jsem sebou však podvědomě šila a snažila se uhnout rychlým ranám. Zvlášť, když se někdo „dobře“ strefil na vnitřní stranu půlek nebo na přechod zadku a stehen, to bolelo víc než hodně a měla jsem docela na krajíčku a bála se, že to klukům zkazím tím, že se rozbrečím, což jsem nechtěla. Bojovala jsem sama se sebou i s bolestí zvyšujícím se jekotem, už ani na vztekání jako při rákosce v kládě jsem neměla pomyšlení. Pak už jeden z nich, kterého ostatní poslouchali, konečně zavelel k tomu, že už to pro dnešek stačí a že jsme se pobavili dost. Což jsem mohla jen a jen odsouhlasit.

Pak už jsem jen vyšla vstříc jednomu z kluků tím, že jsem si lehla na břicho a přijala nějakých dvacet ran rákoskou vleže, protože polohu se zvednutýma nohama neměl rád a neúčastnil se, když jsem v ní byla bita.

Suma sumárum (sama to nedám lépe dohromady), trvalo to čtyři hodiny, během nichž  jsem dostala nějakých dvěstě ran vařečkou přes koleno i v jiných polohách, stovku bičíkem na vehementech, další stovku rákoskou v kládě a nějakou stovku ran vleže na lavici. Rány rukou nepočítám, ty byly spíš na rozehřátí nebo na zpestření a byly moc milé.

Klukům bych chtěla moc a moc poděkovat za zážitek, který jsem jejich prostřednictvím mohla prožít a také za čas a trpělivost se mnou. A věřte nebo ne, občas jsem ten svůj jekot nemohla poslouchat ani já sama, takže klobouk dolů, že klukům nezvoní v uších ještě teď – já mám na zadku šlincy doteď, a to už uběhlo tak 14 dní od mé oslavy. Ale nelituju a bude-li čas a chuť, ráda si příští rok narozeniny zopakuju, i když už nebudou tak kulaté jako při této oslavě.

Kluci, díky.

EMA

Workshop

February 8, 2018, 2:08 am

≫ Next: Studentská láska

≪ Previous: Oslava narozenin

$

0

0

“Takže nejseš zas takový svobodomyšlenkář,” hecovala mě Jitka.
“Jak to s tím bože souvisí? Nepůjdu ani na seminář Hare Krišna! Ne proto, že by mě to pobuřovalo, ale proto že je to prostě pitomost a ztráta času a peněz,” kontroval jsem já.
Několikrát se nám už v minulosti při polední pauze s Jitkou stočil rozhovor k sexualitě Čechů a k jejich prudérnosti. K tomu, že se nesnaží objevovat a jsou zaprdění měšťáci, co vzruší leda tak vystrčené popředí Agáty Prachařové.
Dnes Jitka přišla s “novinkou”: V Praze se pořádal workshop, a to workshop s uhozeným názvem “Poznej sebe: Tvoje skrytá sexualita a jak ji odhalit”. Vstupné samozřejmě zpoplatněné, a to docela dost. A třešnička na tom všem bylo, že jako doklad o absolvování dostane účastník certifikát. Super, dám si to do cívíčka, až se budu ucházet o práci v Erotic city.
“Myslím, že na to prostě nemáš.” Ještě že nedořekla, kterou část těla jako že na to nemám. “Prostě typický Čech. A asi tě nejvíc dorazilo, že za to musíš zaplatit.”
Už jsem se naštval. “Dobře, dobře, já tam teda jdu. Nebudu poslouchat hemzy o tom, jaký jsem čecháček.”
Jitka si mě vychutnávala. “Ale slyšela jsem, že hodně hlavně chlapů v průběhu vyměkne, hihihi, a vzdá to. Takže Míšo, bez certifikátu to neplatí. Chci ho pak vidět!”
“Přinesu ti ten certifikát, Jituško. A pak si ho dám nad postel. Ale nechci slyšet, že se o tom šušká v práci, to mi garantuješ.”

---

Následující středu jsem stál v recepci Tantra Centrum Vršovice. Po vstupních formalitách jsme byli uvedeni do učebny. Muži a ženy namícháni. Jitce jsem přičetl plusový bodík, chlapů byla tak třetina oproti ženám. Nikdo si mě neprohlížel, ženy se koukali se společenským úsměvem k pultíku, muži si prohlíželi mobily.
Následoval delší dotazník. Nevím, jak a kdo ho koncipoval, ale ode mě mohl leda tak zjistit, že mám rád českou hudbu (Marie Rottrová), moje barva je červená a že rád vařím. Jo, a že jsem na holky, což teda bude pro profil mé sexuality úplný průlom.
Pak jsme byli přizváni do expozice sexuality. Jasně, takhle se vydělává na vstupném. Procházeli jsme kolem exponátů, různých podvazkových pásů a vtipných košilatých ilustrací.
Chvilku jsem se zastavil u vitríny s vařečkama (plus pár rákosek), prostě kuchař nadšenec. U pultu s knihami jsem zalistoval v manuálu pro středoškolačky z šedesátých let z Anglie. Délka a vzory sukní, pokrývky hlavy, ale taky spodní prádlo. Retro mě vždycky bralo. Někdy tedy dost obkreslené, až jsem se začervenal.
Jedna speciální kapitola popisovala správný postoj u výprasku. To snad nemyslejí vážně. Z metodičnosti obrázků se mi až trochu zatočila hlava a musel jsem se pořádně nadechnout. Realita někdy předčí fantazii, že. Opatrně jsem se podíval okolo a ulevilo se mi, že mě u toho nikdo nesledoval.

---

Pak si nás zavolali zpět do učebny. Tak, dostanu svůj nic neříkající certifikát a jde se domů o pár stovek lehčí.
Jenže večer nabral trochu jiný směr. Vystoupilo postupně několik lektorů a lektorek, kteří nám dali stručný přehled o “vychýleních”, které prý jsou kupodivu dost rozšířené. Například pro muže radost z ukazování těla jiným ženám, u žen zase partnerské rozkoše s rizikem spatření... Dobře ony!
Jedna z lektorek nás upozornila na libůstku údajně nezanedbatelné části populace ve všech vyspělých zemích – výprasků. A zatímco všichni lektoři se dívali vždycky do prostředka “třídy”, tato lektorka se jako z udělání při výkladu několikrát podívala přímo na mě.
Pak jsme byli vyzváni k přemístění do dvorany, kde asistentky rozdávaly lístečky, na kterých bylo číslo a písmeno. Podíval jsem se na lísteček a pak kolem sebe. “Moje” lektorka stála s drobnou silnější mladou paní a naše pohledy se opět střetly. Rozešla se směrem ke mě a s úsměvem se zeptala: “3E?” Bylo to moje číslo. “Tak můžeme jít, dnes jste jen dva. Jmenuji se Adéla, ale můžete mě oslovovat jen slečno.” Představil jsem se a pak jsem i s mladou “kolegyní” Adélu následoval.
Došli jsme chodbou až před místnost 3E, kde čekala ještě jedna lektorka. “Dovolte, abych vám představila mojí kolegyni Magdu, ale opět, za oslovování slečna vám bude vděčná.”
Po pozdravu (moje souputnice se jmenovala Romana) se Magda obrátila na Adélu: “Máme připravena dvě kola, takže můžete společně.” – “Myslím, že se vám to bude líbit, nebojte se,” obrátila se na mě. “O tom nepochybuju,” zasmála se na Adélku Magda. “Oba mají nad 85 procent,” dodala se smíchem.
Moje předtucha se pod tíhou indicií stávala skoro jistotou. Nějakým záhadným způsobem vydedukoval centrální mozek téhle akce, že potřebuju dostat na zadek?! A budu u toho jezdit na kole?! A proč je u toho ještě nějaká Romana? Která ani nemá anglickou školní sukni, ale džíny jako já!
Z myšlenek mě vytrhla Magda, která otevřela tajemné dveře a vpustila nás dovnitř. Stáli jsme v patách podlouhlé místnosti, která byla rozdělena na délku na dvě poloviny přenosnými látkovými paravany. Ale paravany stály opodál i napříč místnosti, tedy čelem k nám, takže jsme neviděli, co je v zadnější části. Bylo jasné, že se vše bude rozléhat a i přes paravany moc soukromí nebude, alespoň co se týče slov. A taky dalších zvukových projevů, jak jsem pochopil později.
Před našima očima stály zatím dvě provizorní šatní kóje, každá s odkládací židlí a věšáčkem s ramínky.
Slova se ujala Magda. “Jak víte, podepsali jste naprostou diskrétnost směrem k ostatním účastníkům workshopu. Můžete také samozřejmě kdykoliv volně odejít. V tom případě však nedostanete certifikát.”
Navázala Adélka. “Na základě testů, ale i pozorování vašeho chování v expozici, byla u obou identifikována inklinace k dlouhým nástrojům v rukou jiné osoby (úsměv a mrknutí), jinak řečeno k vyplácení na zadek.” Překvapeně jsem se podíval na Romču. Ta zčervenala a sklopila oči.
 “Zeptám se, už máte Michale a Romano zkušenost s výpraskem?” Přímost Adélky mi trochu vyrazila dech.
“Samozřejmě že nemám,” odpověděl jsem.
Na straně Romči bylo ticho. “Romano, pro vás to není poprvé že?”
“Není. Já jsem dostávala od své spolubydlící na koleji, prosím.”
“Jakým způsobem jste dostávala Romano? A bylo to konsenzuální?”
“Rukou a páskem, prosím.” Pak ještě tiše dodala: “Bylo to s mým souhlasem, teda vždycky na požádání. Teda každý víkend.”
“Tak tedy jste středně pokročilá. Ale máme Michala, který je v tomto ohledu zatím nepolíbený. Ale pokud to nevzdá, tak po dnešku už bude moci říkat samozřejmě že “mám”, viďte Michale?” Adélka se mi snažila evidentně dodat kuráž.

---

Teď ale převzala otěže Magda. “Tak teď prosím k židlím a odložte si do spodního prádla.” Romča vůbec nic nenamítala, přešla k pravé židli a pověsila si tašku a začala si rozepínat halenku.
“Promiňte prosím, slečno, to teď dostanu na zadek? To myslíte vážně?” Ještě pořád jsem tomu nějak nemohl uvěřit. Romana zatím před našima očima už měla rozepnutou košilku, v klidu sundala botky a ponožky a rozepínala si džíny.
Adéla se na mě s úsměvem obrátila: “Michale, vezmu si vás na starost. Věřte mi, že nakonec budete spokojený. Řemen, který máme dnes s sebou, krásně štípá. To v podstatě ani nebolí. Naši lekci absolvují většinou křehké slečny a dámy. To přece určitě dáte. Ale pokud necítíte dost odvahy, tak se na vás zlobit nebudeme.”
Na takovou promluvu se těžko říká, že to vzdáváte. Byl jsem šokovaný z Romči, která se svižně ve své kóji svlékala a na mě nebrala ohled. U ní stála s rukama na prsou Magda. Romča na věšák pověsila halenku a my jsme viděli těžká prsa v krajkových košíčkách velké podprsenky. Její ruce svižně stáhly kalhoty a na nás vykouklo její pozadí ve šedých spodních.
“Tak pojďte, Michale, nejsme tady na koukání,” vyzvala mě Adéla. Romana s plachým úsměvem vzhlédla od své činnosti směrem ke mně a já jsem raději otočil a zamířil ke své židli.

---

Nechci se dlouze probírat ve svých pocitech. Samozřejmě byla ve mně ješitnost a nechuť se vzdát před třemi slečnami, z nichž jedna šla na “plac” dobrovolně. Ale ještě jsem měl jeden pocit, celá situace byla prostě divně vzrušující, ta předtucha bolesti na holém zadku způsobená mladou ale sebevědomou paní učitelkou.
Navíc jsem cítil, že po dvou hodinách v tomto experimentu jsem trošičku vlhký (asi slečny víte, že to není jen vaše výsada). Romana mi svým expozé taky nepřidala. Měla krásnou plnou postavu a výraz “kozy” byl rozhodně namístě.
Vzal jsem si příklad z Romany a sundal si svetr, boty, ponožky a kalhoty. Stál jsem před usmívající se Adélou v bílém spodním tričku a světlých elastických trenkách. Adéla mrkla na hrbolek na trenkách s mokrým flíčkem. Pak mi s jasně míněným povzdechem pokynula za plentu.
Po přejití do druhé zakryté části jsem uviděl, co slečny myslely pod pojmem “kolo”. Přede mnou stál opravdu něco jako rotoped, avšak stupačky měl nízko a ve stejné poloze, vepředu rovné zábradlí na držení ve stylu řidítek. Zaujalo mě sedlo – byl to vlastně úzký váleček.
“Tak Michale, to je naše kolo, a za chvilku se na něm projedeš.”

---

Podíval jsem se na Adélku. “Hned se dočkáš. Nejdřív ruční příprava.
Adélka dala pravou nohu na nízkou židličku. Přistoupil jsem z pravé strany a Adélka mě se přes ní přehnula. Pak mě začala rytmicky pleskat, přičemž jednou za pár ran mě silněji masírovala hýždě.
Do pohybu se věci daly i vedle za plentou. Ozývaly se odtud pleskance, následované vzdechy Romči. Já jsem se snažil být zticha. Možná to přimělo Adélku se na poslední ránu v sérii vždycky pořádně rozpřáhnout. To už jsem zaúpěl taky a dovzdychával jsem v rámci masáží.
“Tak, a teď se projedeme na kole. Naskoč si,” zavelela Adéla, vysunula sedlo s pomocí páčky výš a navlékla přes něj i hygienický návlek.
“Ano, slečno,” vypadlo ze mě, chytil jsem se řidítek a vylezl jsem na stupačky. Adélka se postavila za mě, oběma rukama vzala za konec mých trenek a vzadu mi je jedním tahem stáhla až pod zadek. Sedlo bylo tak vysoko, že jsem musel stát v podstatě vzpřímeně, mohl jsem si dovolit jen lehké pokrčení v kolenou. Tento postoj mě nutil v podstatě být v jedné pozici, nějaké uhýbání nebude připadat v úvahu.
Ohlédl jsem se. Adélka mířila ke mně s koženým řemenem v ruce. “Hlavu dopředu a hezky počítat Michale. Celý výprask je na bázi dobrovolnosti, můžeš ho kdykoliv zastavit. Ale to by tě asi Romana zahanbila.”
Od vedle už se ozývalo švihání a vzdychání. Ale to už jsem se díval dopředu a čekal. Ta chvíle byla snad nekonečná. Adélka mi evidentně dávala prostor si ji vychutnat a zvýšit napětí.
Pak se ozval svist proťatého vzduchu a já ucítil šleh na zadku. “Uhhh,” zasténal jsem a zvedl hlavu do výšky. “Jedna.”
Zase delší chvíle. Pak svist. “Jehe,” tiše jsem zasténal, snažil jsem se tlumit. “Dvě.”
Adélka se postavila přede mě. “Míšo, tohle je v podstatě terapeutický výprask. Můžeš se tlumit, je to na tobě. Ale správně se doporučuje to napětí ze sebe pustit. Tady se nemusíš bát. Klidně si zakřič, jako u sebe doma v noci v ložnici. Vezmi si příklad z Romči.”
A vskutku, od vedle se po každé ráně ozval sten mojí spolutrpící, který stydlivý určitě nebyl. Spíš to bylo skoro takové samiččí zaječení. Přesně jako doma v ložnici, jak říkala Adélka.
Aby to Adélka demonstrovala, tak přistoupila k plentě a vzala za ní. Naskytl se mi úžasný pohled. Na druhém byciklu v mé úrovni se potila Romana. Kalhotky stažené. Ale neměla ani podprsenku. Její těžké prsy, které by v byciklovém postoji na silnici obvykle krotila drahá sportovní podprda, se houpaly pod vlivem zemské přitažlivosti ze strany na stranu. V rámci úpění se podívala doleva a věnovala nám bezděčný úsměv. Přišlo mi, že zabírá rukama a v oblasti třísel po sedýlku jakoby šoupá zepředu dozadu.
Adélka zase zatáhla závěs a přešla opět k mému sedlu. Přišla třetí, čtvrtá a pátá rána. Pak šestá, sedmá, osmá, devátá. Vzal jsem si ponaučení a už nic nebránilo mému živelnému a velice uvolňujícímu “Jaúúú!”.
Michale, teď poslední desátá rána. Přece jen jsi začátečník. Souhlasíš, chceš ještě jednu?
“Ano slečno Adélko, prosím vás ještě o jednu ránu řemenem na prdel.” – “No to ani nemuselo být, ale aspoň je vidět, že naše analýza se opět trefila do černého, nebo spíš do červeného,” pronesla radostně a s odstupem paní “učitelka”, a uštědřila mi poslední ránu.
Vychutnával jsem si její účinky, když odvedle jsem slyšel rychlé vzdechy. No jasně, pro holky to úzké sedlo skýtá mnohé možnosti, pomyslel jsem si. I mě však moje sedýlko “stimulovalo”, ale na konec jsem naštěstí nedošel. Jenže to ještě mělo přijít.
“Protože jsi oproti holkám znevýhodněn, máme v postupech i mužskou sladkou tečku. Přeci jen po skoro třech lechtivého testování a výprasku bych tě i podle instrukcí měla odstříknout. Ale samozřejmě Michale můžeš odmítnout. Je to jen na tobě.”
Neměl jsem se k odpovědi a Adélka vzala mlčení jako souhlas. “Pojď sem ke stolu, ohni se a opři rukama. Dovyplácím tě se stimulací.”
Udělal jsem, jak mi bylo řečeno. Adélka mi tentokrát, když jsem neměl mezi nohama sedlo, stáhla prádlo ke kolenům. Stoupla si z boku, levou rukou mě něžně uchopila za moje tajné místečko a začala stimulovat. Mezitím mě zlehka propleskávala pravou rukou na prdelce.
Netrvalo to ani dlouho. Za chvíli pleskání jsem se zhoupnul v bocích, zvedl hlavu a zaúpěl slastí. Adélka si stoupla za mnou a pomohla si pravou rukou. Po nádherné křeči, která trvala snad patnáct vteřin, si odběhla pro ručník. Ohlédl jsem se. Uviděl jsem vyhrnutou plentu a rozesmáté tváře Romany a Magdy.

---

Byl druhý den a já jsem opět seděl naproti Jitce v naší kavárně. Byl jsem “na koni” a na stůl jsem položil draze zaplacený certifikát. Byl jsem včera tak vyšťavený, že jsem se do něj ani nepodíval. Ostatně, certifikátů jsem ve své korporátní kariéře už viděl.
Jitka byla očividně vzrušená a v očích měla uznání. “Teda Michale, tak gratuluju!” Oběhla stůl, objala mě a vlepila mi pusu na tvář. Tak aspoň zasloužená odměna. Jitka, kolegyně a kamarádka, byla prostě fajn.
“Můžu se podívat?” zeptala se vzrušeně. Blahoskonně jsem přikývl. Jitka vyndala certifikát z desek a k mému překvapení se od něj oddělil ještě jeden arch papíru.
Jitka se nejdřív probrala certifikátem. “Hm, uspěl bez výhrad. Udělen vysoký stupeň ‘bez předsudků’. Seš třída, ne jako ten Mynář.” To mi lichotilo.
“A co to máme tady?”, zeptala se Jitka. Vzala druhý papír a začala číst. Zabralo jí to už nějakou chvilku. Při čtení se výraz Jitky změnil v soustředěný a tak trochu nevěřícný. Taky trochu zčervenala a občas se na mě podívala.
Nakonec hrobové ticho přerušila. “No Michale, tak to jsem nečekala.” Očima opět zabloudila na papíře.
“Zaměřen na výprasky na holou... Typ vizuálního vychýlení: výprasky dívek a dívčí pohlavní orgán... řemenem na vlastní žádost... ženský dohled a pravidelné uvolnění doporučeno... ejak. pozit.!” Jitka se odmlčela a upřela na mě zrak.
“Chceš mi k tomu něco říct?”
Podíval jsem se pod sebe.
“Já jsem připravena ti ten ženský dohled zajistit, když teda potřebuješ promrskat. A Kája taky nebude proti.” Kája je Jitky asertivní, až přidrzlá spolubydlící.
“Přijdeš zítra rovnou po práci. A Michale, do zítřka prosím aby byla u tebe ‘ejak. negativní.’ Něco jsem si o tom četla a vím, že uvolnění je účinné, pouze když je několikanásobné. Tak ať jsi při zítra síle,” usmála se výchovně.
No tak to mě čeká zajímavé období. Ale zase se asi dozvím něco o sobě. Až teď mě začalo docházet, k čemu v těch dvou dnech došlo. Čeká mě dnes každopádně nekonečný večer doma, plný očekávání. A nejspíš taky hodně studené sprchy. Nechci Jíťu zklamat.

---

Studentská láska

February 12, 2018, 3:47 am

≫ Next: Anastázie

≪ Previous: Workshop

$

0

0

Ještě jeden příběh ze šedesátých let

Vysokoškolští studenti mívali kdysi polopovinné letní brigády, kterým se říkalo Letní studentská aktivita. Pro národní hospodářství brigády nepředstavovaly velký přínos, ale konstituovaly vztah k manuální práci a zakotvovaly u mládeže některé principy užitečné pro budoucí povolání, jako odpovědnost, pravidelný režim a disciplina. Kromě toho na brigádách byla sranda, utužoval se kolektiv a navazovaly se mezilidské vztahy. O jednom navázaném mezilidském vztahu chci vyprávět.

V létě po třetím ročníku naše fakulta budovala kravín v odlehlé horské pastvinářské oblasti. Tábor jsme měli kvůli zásobování v blízkosti úzké silničky a stejně úzkého potoka, ale do práce jsme chodili asi tři kilometry dost strmou lesní stezkou. Pro výkop základů jsme byli rozděleni do dvojic - jeden kopal, druhý vyhazoval nakopanou zeminu. Ocitl jsem se v družstvu s holkou. Měl jsem podezření, že výběr nebyl docela náhodný.

Jmenovala se Alexandra, ale rodiče jí říkali Šura, a ona chtěla, abychom jí tak říkali i my. Asi to byli zapálení revolucionáři. Znali jsme se od prvního ročníku, mluvili jsme spolu, ale pouze o studiu a o počasí, případně ještě o politice a o zdraví. Líbila se mi, ale neodvážil jsem se ke sblížení, dokonce ani prvního druhu.

Bylo horké léto, a tak jsme pracovali jen v trenkách, děvčata v plavkách. Já jsem kopal, ona vyhazovala. Když byla ona ve výkopu, pozoroval jsem shora její bradavky. Cítila můj pohled šestým, nebo kolikátým smyslem. Když jsem byl ve výkopu já, pocítil jsem na zadku štípnutí. Lekl jsem se, ale nebylo to nepříjemné. Vzpřímil jsem se, a spatřil Šuru, jak nade mnou stojí s nějakým prutem, a chystá se znovu švihnout. "Co děláš?", zabručel jsem. "To máš za to, že se mi díváš na kozy." Potom dodala, "Někde jsem slyšela, že když se chlap mrská po zadku, tak se mu postaví." Já jsem nikdy nic takového neslyšel, ale když jsem se podíval na své trenky, mohlo na tom něco být.  Něco se v nich dělo. Nevím ale, jestli to způsobil ten prut, nebo ta její věta. "Co blbneš,"řekl jsem potichu a ustrašeně se rozhlížel, jestli ji neslyšela vedle kopoucí dvojice. "Jsou tady lidi.""A kdyby tady nebyli lidi?", nesnažila se ztišit hlas. Neřekl jsem nic, ale asi jsem se zatvářil, že ano, třebaže jsem nevěděl, co přesně ano. "Tak jo," pravila. "Až budeme mít po práci."

Po práci jsme se loudali s odevzdáním nářadí do improvizovaného skladu, a v koloně, vracející se do tábora jsme byli poslední. Asi ve třetině cesty dolů byla na levé straně pěšiny paseka, nebo snad polom, končící až někde vysoko v horách. Tam jsme zabočili. Když jsme byli z dohledu, Šura ulomila z nějakého keře dost dlouhý prut a začala mě s ním švihat po trenkách. Když těch švihů bylo asi deset, zeptala se, "Tak co, slyšela jsem dobře? Podíváme se?" Nečekala na můj souhlas, který by nejspíš nedostala, a stáhla mi trenky. Vyskočil z nich úd, už trochu postavený, asi tak do pětačtyřiceti stupňů. "Funguje, ale ještě bude třeba přidat,"řekla. Jednou rukou uchopila úd, otočila si mě, aby mi viděla na zadek, a pokračovala ve výprasku na holou. "Ani tady nezůstaly žádné stopy," komentovala. Na závěr mě po zadku pohladila, a pak se věnovala už jen penisu, už slušně erektovanému.

"Děkuju,"řekl jsem. "Za co? Za vymrskání, nebo za vyhonění?" Neodpověděl jsem, ale ona vlastně ani na odpověď nečekala. Věděla svoje.

Na druhý den se zeptala, "Tak co, včera se ti to líbilo?" Když jsem přikývl, řekla, "Mně taky. Tak odpoledne na pasece."

Celý den se o tom nezmínila. Na svém úseku jsme byli už v hloubce asi 80 centimetrů. Prutem už by na mě nedosáhla. Zato já jsem viděl bradavky o hodně líp. Odpoledne na pasece jsme začali jako včera. Napřed prutem přes trenky, potom na holou mnohem silněji než včera. Potom si sundala podprsenku a pravila, "Abys neřekl, že jsem sobec a jde mi jen o vlastní rozkoš." Takže když mi mrskala zadek, byla to její rozkoš. Nestačil jsem se divit. Nadzvedla si prsa a vyzvala mě, abych si sáhl. Ještě nikdy jsem nedržel dívčí prsa, a sáhnout jí tam jsem se styděl. Musela mě vyzvat ještě dvakrát. Vzal jsem její ňadra do obou dlaní a trochu jsem je pomačkal. Byl to božský pocit. Maličko jsem se osmělil. "Už ti nevadí, že se ti dívám na kozy?" Použil jsem její terminologii. "Ne, nevadí. A nevadilo mi to ani včera. Jen jsem potřebovala záminku, abych ti mohla dát na prdel." Když jsem si pohrál s jejími housátky, uchopila mě za penis a několika málo pohyby mě přivedla k vrcholu rozkoše. Už byl nejvyšší čas.

Utřela mi úd nějakým velkým listem, dala mi pusu a řekla. "Byls bezva. Zítra se budeme milovat. Máš v táboře kondom?" Opáčil jsem, že jsem nepočítal s tím, že bych ho mohl potřebovat. "Ty seš takovej můj blbeček!" Abych viděl, že to nemyslí vážně, dala mi další pusu a strčila mi jazyk hluboko do úst. Nechala ho tam dost dlouho. "Nevadí,"řekla, když mě pustila. "Já něco seženu."

Na druhý den už se základy betonovaly, a my jsme spolu už nepracovali. Já jsem lopatou míchal beton - míchačka nebyla - a Šura nosila ve vědrech vodu z nedalekého potoka. Za celý den jsme se viděli jen z dálky, a nemluvili jsme spolu vůbec. Až odpoledne. Blízko za odbočkou na paseku souložila Lucka s Michalem. Skoro jsme zakopli o Michalovy nohy. "Viděli nás,"řekl jsem, když jsme byli z doslechu. "No a co,"řekla Šura, "neděláme nic špatného. A ostatně, viděli jsme my je. Oni nás viděli jen jít na procházku." Když jsme došli na "naše" místečko, Šura si sáhla do podprsenky. "Podívej, co pro tebe mám!" Podala mi kondom, hygienicky zabalený v růžové fólii. "Rychle, svlíkat! Šup!", nařídila mi. Sama šla příkladem. Shodila podprsenku a stáhla si plavkové kalhotky. Chloupky na přirození měla světle hnědé. Nebyl čas si ji prohlídnout podrobněji, protože mi natáhla prezervativ na už dost tuhý úd, svalila se do vysoké trávy a strhla mě na sebe. Pomohla mi zavést penis do jamky. Přirážet jsem dokázal už sám.

Byli jsme dost rychle hotovi, ale na premiéru to nebylo tak zlé. Ještě spojeni jsme odpočívali a povídali si. Přesněji řečeno, ona povídala. "Tys fakticky ještě nikdy neměl ženskou? Zřejmě tě vychovávali v přesvědčení, že když se s nějakou vyspíš, musíš se s ní oženit. Teď je už jiná doba. Už se ví, že sexuální napětí dospělého jedince, ať ženské nebo chlapa, se musí pravidelně uvolnit. Jinak se to vráží na mozek." Na chvíli se zastavila, a vychutnávala si, jak jí hladím levý prsník. "Pasuju tě na svého milence. Nechci po tobě slib manželství, ani já ti ho nedám. Když to dobře půjde, budeme spolu do promoce, a potom bez hořkosti půjdeme každý svou cestou."

Zvadlý úd už vyklouzl z dírky, kolem níž se točí svět, a místo něj tam skončil můj prst, později dva. Šura vrněla blahem. "Jsi učenlivý," pochválila mě. "Už jsem byla taky pěkně vyhladověná. V prvním ročníku jsem měla kluka. Jmenoval se ... na tom vlastně nezáleží, jak se jmenoval. Ale neudělal zkoušky, a tak ho vyhodili. Potom jsem očekávala, že si mě namluvíš ty, ale když ty jsi byl takový bulík." Až teď jsem se dostal ke slovu. "Od koho jsi měla ten kondom?" zeptal jsem se nejapně. "Od Lucky.""Teď kondomy už obstarávají děvčata?""To taky. Je rovnoprávnost. Ale v tomto případě ho Lucka vyžebrala od Michala.""Řekla jsi jí, na co ho potřebuješ?""Jasně. Holky mezi sebou nemají tajnosti. Řekla, že mi závidí, že jsem si vybrala líp, než ona. Jak jsem ti povídala. Už je jiná doba, a sex už není tabu." Touto debatou, jakož i vzájemnou manuální stimulací jsem se zase vzrušil, a i Šura by si dala říct. Ale milovat jsme se už nemohli. Ukázala mi, jak jí mám lízat klitoris. Další premiéra!

Pomalu jsme se loudali zpátky do tábora. "Dnes jsi mě ani nevymrskala," reklamoval jsem. "Nebylo třeba. Stačí jen aby ses kouknul na mé kozy, a krásně ti stojí. Tobě se výprask líbí?""Od tebe moc," připustil jsem. Rozverně mě plácla rukou. "A tobě ne?", otázal jsem se. "Jo, občas jo, ale každý den to mít nemusím. Až budu mít krámy, což bude příští pátek, dáme si výpraskový den. Nebo dva."

Dole v táboře byly do kruhu rozmístěny stejně vysoké špalky nařezané z nějakého stromu. Na nich jsme z ešusů jedli snídaně a večeře, které nám vozili z družstevní kuchyně. Večer pak jsme tam posedávali a klábosili, nebo kolektivně zpívali, když někdo hrál na kytaru nebo na harmoniku. Kdo chtěl, mohl si v kruhu i zatančit. Šura si přisedla na vedlejší špalek a podala mi něco zabalené v umaštěném papírovém sáčku. Chtěl jsem se podívat, ale gestem mi naznačila, že teď ne. Když jsme šli spát do dvou velkých stanů - jeden pro kluky, jeden pro děvčata - podíval jsem se, co je v sáčku: načaté velké balení značky Primeros - šest krabiček po třech.

Ráno jsem se jí zeptal, odkud to má. Široko daleko nebyl žádný obchod, o obchodu s delikátním drogistickým zbožím ani nemluvě. "Od Michala." Když jsem navrhl, že mu to zaplatím, zeptala se, "Seš hloupej? Michal je rozmazlený jedináček zazobaných rodičů, a kromě toho, celý rok jsem mu dělala výkresy do technického kreslení." Potom dodala, "Doufám, že sis vzal aspoň dva."

Jak kravín rostl, mé mezilidské vztahy s Šurou se úspěšně rozvíjely. A jak jsem tak koukal, dobře si rozumějících si párů bylo víc. Jak Šura správně řekla, sex už není tabu, a není třeba dělat tajnosti z toho, co je přirozené a zdravé. "Rozhlásila jsem, že jsme milenci. Aspoň mě kluci nebudou opalovat, a i tobě - snad - dají holky pokoj." Když jsme příští pátek šli na náš první výpraskový den - měla to přesně spočítané, mrška - minuli jsme naší pasece už čtyři souložící páry. Lucka byla tentokrát nahoře, a na její kmitající prdelce jsem si všiml tři tenké červené proužky. Na našem místě už někdo byl, museli jsme jít dál. Když jsme našli další vhodné místo, Šurka se při svlékání kalhotek - dnes neměla plavky - otočila ke mně zády. Sex už sice není tabu, ale menstruační vložky dosud ano.

Při výprasku si to hezky užívala. Kroutila zadečkem sem a tam, aby každé místečko bylo stejnoměrně prokrvené, a dlouho, předlouho jí trvalo, než řekla, že stačí. Ale když bylo po všem, a když si opět natáhla své staromódní kalhotky, řekla, že jsem mizerný parchant, sadistický surovec, a že si to vypiju. Na mrskání mého zadku spotřebovala dva pruty. Jeden tenký a jeden tlustý, a mé "stačí" neslyšela. Měl jsem zadek v jednom ohni, ale když už prut přestal poskakovat, bylo mi nádherně. Byl jsem tak vzrušený, že můj žalud sám vylezl z předkožky, a na jeho doražení stačilo pár sekund.

Na konci července byla hrubá stavba kravínu dokončena. Na vybudování střechy a vnitřního vybavení dnes nastoupí druhá parta. Dole na louce se postaví další dva velké stany, a bude se pracovat na dvě směny. Družstvo nám místo snídaně poslalo předpotopní autobus, který nás odvezl na nejbližší nádraží. Na nástupišti jsme se před zraky všech dlouho líbali. Nebyli jsme zdaleka sami. Sex už není tabu, a vášnivé líbání o to míň. "Co teď budeš dělat?" zeptal jsem se Šury a pohladil jsem ji na místě, kde končil zip jejích tuzexových texasek. Pokrčila rameny. "To, co poslední dva roky, když jsi nereagoval na moje hypnotizování. Masturbovat, masturbovat, masturbovat. Ostatně, je okurková sezóna."

Nastoupili jsme do dvou vlaků rozjíždějících se dvěma opačnými směry. Naposledy jsme si zamávali z oken - tak za šest týdnů na koleji - a odjeli jsme na prázdniny.

Anastázie

February 15, 2018, 5:41 am

≫ Next: Milenka

≪ Previous: Studentská láska

$

0

0

Slunný podzimní den už spěl ku poledni a pohledná blondýnka Anastázie ještě nemusela z postele! To bylo dobré! To bylo víc, dokonce mnohem víc, nežli od jarého manželství čekala… Jenomže! Jenomže její pobývání v posteli, žel, nebylo jenom tak!

Sličná plavovláska byla v lůžku, tak říkaje, natažena na břiše, pečlivě odekryta, její mravopočestná noční košile jí byla, Brrr!, do půl zad vyhrnuta a…! A její, Fuj!, Holý zadeček trýznila rtuťová baňka toho – teploměra! V posteli ležící Anastázii byla za denního světla měřena teplota! Ale to nebylo zdaleka všechno! Protivnou a navíc ohavně hanbatou proceduru páchal doktor Stach. Budiž. Vedle stál její muž Gustav. Dobrá. Jenže! Byla tu i obstarožní a kletě hřmotná posluhovačka Dora, vokurka jedna kyselá! A Stázka by Přísahala, že někudy načuhuje i ta protivná husička, služtička Káča…!

To bylo tak!

Anastázie vyrostla jako čítankově rozmazlený, maloměšťácký spratek. Její zbohatlický otec byl, jak se říkalo – „rajťák“. Nahoru vohejbal hřbet – a dolu dupal. Ne, že by to z nuzáckých předměstí dotáh až pomezi panské vily a rezidence. To ne. Ale blízko byl…! Chvíli. Pak ho začal šosácký život mlýt, jako většinu zbohatlíků. Anastázie byla sice ještě cele vychována ku věčnému ohrnování svého, nahoru nošeného, nosíku, na prahu dívčích jar z ní však už byla otcova zoufale poslední aktiva. Dívčina už se viděla vdaná za hloupého, starého bařtipána. Nebýt toho, že tak působivě ovládala „sebevražedné“ kejkle, byla by tak dopadla. Více než jedenkrát jí tehdy pomohla věrná spojenkyně, právě přijatá služtička – Kačenka. A co! Pro Anastázii to byla přitroublá Káča! Kačena z venkovského balíkova, co byla jednak nepříjemně hezká a jednak, naštěstí, dostatečně naivní, aby prostě dělala, co jí Stázka do hnědých copanů šeptavě nabulíkovala. Pak začlo být s otcem opravdu zle – a osud poslal Gustava. Zprvu se ho Anastázie lekla. Bodejť by ne! Vlasy sněhobílé, jak vápenka – a kukuč strašidelný, jak ňáký bubák. Pak se dozvěděla, že staře jen vypadá. Vyhlížel starší, než její otec, ale jar měl jenom o osm více, než ona sama! Doneslo se jí, že byl kdesi raněný, ale uzdravil se a byla veliká sláva. Že má vysokánské vyznamenání – a jeho renta že je natolik vysoká…! Až souhlasila. Dostala nabídku k sňatku – a přijala. Stala se vdanou paní – a osvědčená Kateřina ji věrně následovala. Anastázie opanovala krásný velkopanský byt – a ze soužití s Gustavem byla příjemně překvapena! Že tatík sám bankrotu neunik ani nevěděla – a když se doslechla, nijak se nezajímala. Když Gustav podotkl, že je jak „De Resta“ a že z tatínka dělá „Goriota“, ani nic neřekla, neboť ho neposlouchala. To jaksi i obecně. Měla jiné starosti, mnohem vážnější! Čím dál víc se jí zdálo, že manžel jaksi… Přespříliš očekává. Ne snad, že by ji nutil pracovat! Chraň Bůh! To ne! Tak sprostě se nechoval. Konečně, byla tu ta žába Kačena. Byla tu Dora, byl tady Gustavův poskok (on říkal pobočník), nu – a tak dál. Jenomže – Gustav byl jako manžel tolik moc náročný! Kolik on si dovoloval?! A jak často!! A co více…!! On si troufal trousit zmínky o… DĚTECH!!! Uvědomoval si vůbec, že ona byla dáma z lepší společnosti?? A – a chovat se po manželsku tolik moc často by taky přece nemusel… Anastázie se rozhodla chopit se otěží svého manželství i domácnosti poněkud pevněji. Jenže – jak? Tatíček Gustava div neobjímal, že mu platil bydlení a vůbec ho „podporoval“, tak co?? Pak si všimla, jak pečlivě si Gustav hlídá své zdraví. Vážil si ho. Budiž. Jenomže milou Anastázii napadlo, použít právě tohle. Zprvu zvažovala něco manželovi provést, třeba s jídlem. Toho se naštěstí sama hned lekla. Tresty pro travičky byly… Odstrašující! A potom připadla na to pravé! Ano! Maminka jí jaksi zastonala – a ona jen oči kulila, jak kol ní tatíček poskakoval! A GUSTAV MU POMÁHAL!

A myšlenka byla na světě!

Jen co ti dva mohli přestat trojčit kol pozdravělé mamá, prohlásila o dnešním vstávání, to ovšem patřičně procítěně, že ji tuhle bolí, a tamhle píchá, a že je slabá a rozpálená a rozechvělá… A vše se dařilo! Gustav celý zazmatkoval, domácnost vzburcoval – JENŽE I PRO PANA DOKTORA VZÁPĚTÍ VZKÁZAL! Nu a ten přišel – a komandoval! Jej! Ten se všem naporoučel! Ten se jí naotravoval! Co ten všechno jenom kázal?? S košilí, čepcem, punčochami – a dokonce kalhotkami…!!

Nu a teď, prach – safra…! Tu onu protivnou skleněnou baněčku se rtutí okukoval…!!

Anastázie se ze všech sil snažila „mrknout“, jenomže – houbelec viděla. Najednou ji vzalo takové nějaké podivné tušení… „39-5, musíme do nemocnice!“, zahučel zvučně pan doktor. Anastazie sebou trhla! Tohle nechtěla! Co živa – stonala vždycky jen doma. Špitálů a „Marodnic“ se pekelně bála! „Ne, to ne,… Mně nic není…!!“, vyjekla bezděčně – a bylo to venku. Kráska se až zajíkla, doktor zasmál, nevesele – a pro pořádek teploměr ještě i ukázal. Tenounké vlákénko stříbřité rtuti v právě očišťované baněčce sice povylezlo – ale jen malinko. Horečka nebyla! A Anastázie nestonala. Zprvu se ovšem zdálo, že z celé scénky nic moc nebude. Lékař jen vzal taxu za zbytečnou návštěvu a byl vyprovozen. Plavovláska ale cítila, že něco nesouhlasí. Něco nebylo v pořádku. Potom si, postupně, začala všímat. Gustav pořád stál u skříně – a ona pořád ještě ležela, jakoby stále byla tupena tím směšným teploměrem! Odekrytá, obnažená,… Okamžitě se chtěla zvednout a… Nešlo to. Dora jí umně tiskla nožky mezi kotníky a lýtky, takže se nemohla ani hnout. Aspoň se vzepřela na pažích, jakoby fixlovala klik. „Hej…! Co to…??“ osopila se, ale – jak se ohlédla, nepostřehla, že k ní přistoupil manželův slouha Albrecht – a chyt ji za bezděčně nastavená zápěstí. „Jej!“, vykvikla. Jednak se tomu chlapisku nechtěla předvádět nahatá, jednak jí tak bezpardonově cukl, že byla na posteli rázem natažená jak nudlička. A – A byla v šoku, jak PEVNĚ je držena. „Hej…! Co to děláte?? Co si to dovolujete…?! Okamžitě mne pusťte!! Gustave…!“ Křikla po manželovi – a strnula. On pořád stál tam, co před tím. A konečkem prostředníku klepal jarmaře do dveří. Hrome…! Co tam tak trčel?? A proč právě tam?! Anastázii znervózňovalo, že právě na vnitřní straně těch dvířek visí rákoska na Káču…! A dvířka vrzla – a Gustav rákosku vyndal. Ratanová haluz se ve světle prosluněné místnosti blýskla včelím voskem – a blondýnku polilo horko i zima! V mžiku byla zpocená jako ze zimnice – a husí kůží po všem těle přímo zježená! Teď by, dle téploměéru – horečku určitě měla…! Jenže teď nešlo o horečku. Teď šlo o to, že Gustav rákosku prošvihl vzduchem, jen to hvízdlo! „Ne…!“ Hlesla němě. „Ne to ne…!! Nechtě mě…! Pomoc! Pomóc!!! Pomozte mi někdó!!! Pusťte mě! Nechtě mě!! Zachraňte mě!!! Pomóóóc!!! Vraždááá!!! Vraždí mě!!! Lidííí…!!!“ „Jen řvi!“, přistoupil Gustav těsně k ní, až padl stín. „Milerád tu uvítám všechny ty početné davy!!“ Anastázie okamžitě zmlkla, TO VŠAK NE NA DLOUHO!!!

Gustav jí k holým půlkám nahaté zadnice jemně přiložil trestný nástroj, jakoby poměřoval – A ŠVIHL! Důkladně! Poprvé ve svém životě byla sličná plavovláska šlehnutá na holou! Rákoskou! A jak! Na zlomeček vteřinky lapnula po dechu – a rozřičela se! Kampak se hrabal křik o pomoc! Tohle byl rykot! Vřískot! Vytí a skřeky, jaké svět ještě snad neslyšel! Kousavě pálící šlehance sedaly jeden k druhému s dost dlouhou mezi-chvilkou na vyvřeštění – a svědomitě propůjčovaly krásčině zadnici vzoe venkovských polštářů. Anastázii přišlo, že je peklem mučená! Nebylo to tak dávno, co se jí povedlo pokoutně přihlížet pár výpraskům v sousedství a sama se divila, jak líbivý a směšný zážitek to vždy byl! Na prádelní půdě, v kumbálku za dílnou,… Všude se ráda zastavila a podívala. Ať služka či dceruška! Teď ovšem ne…! Ječela, vřískala, pištěla, skučela, pískala, kničela, křičela,… Všecičko naráz! A kampak jen pětadvacet! Čtyřicet jí Gustav vysázel! A jakých! Všecky šly spočíst – od zad až k ohbím zákolení! Jej! To bylo. A nejhorší bylo, jak potom ve stenech a naříkání slyšela: „Má žena mi lhát nebude!“ To ji zrovna pouštěli. Tak začala nová kapitola jejího života manželského.

Milenka

February 26, 2018, 2:40 am

≫ Next: EGUE

≪ Previous: Anastázie

$

0

0

Po patnácti letech manželství se mnou manželka přestala spát. Ne, že by předtím se mnou spala nějak moc intenzivně, ale teď přestala docela. Zpočátku si vymýšlela výmluvy, je moc zima, je moc teplo, má migrénu. Později na výmluvy rezignovala. Řekla jsem ne, tak ne. Nějakou dobu jsem se trápil a chřadl, odkázán na masturbaci, která sice znamená momentální úlevu, ale plnokrevný sexuální vztah nenahradí. Po dalších pěti-šesti letech, když se situace nezlepšovala,  jsem se rozhodl, že podlehnu svodům některé ze svých početných kolegyň, které se kolem mě v práci točily, a dost nepokrytě naznačovaly, že by nejspíš řekly ano, kdybych se konečně k něčemu rozkejval. Nedokázal jsem se ale rozhodnout pro žádnou z nich. Všechny byly svým způsobem zajímavé, každá jinak. Ponechal jsem to na náhodu: která první přijde, bude první mlít.

První přišla čtyřicátnice, moje vrstevnice, nosící jméno pro můj účel jako stvořené - Milena. Zavolala mě, abych jí pomohl odstranit nějaký problém s počítačem. Když jsem jí ukazoval něco na monitoru, nakláněla se nade mnou, a - nikoliv poprvé - se prsníkem třela o mé rameno. Sáhl jsem jí pod sukni a pomalu stoupal vzhůru po vnitřní straně stehna. Nic nenamítala, dokud jsem se nedotkl dna kalhotek. Tehdy sevřela nohy, vlepila mi pusu, a zašeptala "Dnes ne!" Nepátral jsem po příčině. Dodělal jsem práci, kvůli které mě zavolala, a v míru jsme se rozešli.

Přišla asi za týden, těsně po pracovní době. "Pamatuješ si, jaks mě tehdy hladil po stehně?" Když jsem přisvědčil, pravila, "Tak jestli chceš, dnes můžeš." Zamkl jsem dveře a posadil si ji na klín. Začal jsem jako minule. Položil jsem ruku na její pravé koleno, a po vnitřní straně stehna jsem pomalu šplhal vzhůru. Ale tam, co měly být kalhotky, nebylo nic. Ještě jsem zkontroloval jednu stranu a pak druhou, jestli nejsou zařezané  v žlábku. Ale nic. Milenka byla naostro.

Trochu jsem se mazlil s jejími vlhkými chloupky a tuhnoucím klitorisem. Milena toho moc nevydržela. Zřejmě měla za sebou dlouhý celibát. Skoro jako já. Přitiskla se ke mně celým tělem. "Pojď! Už prosím tě pojď! Nemusíš si brát ochranu. Jsem neplodná. Hlavně už pojď!" Shodila sukni, ze mě strhala kalhoty a narychlo jsme se v sedě pomilovali. Nebylo to nic moc, ale napoprvé jsem ani víc nečekal. Zůstala mi sedět na klíně, líbala mě a hladila zalepený penis. "Jsem dvacet let vdaná, mám hodného muže, ale už mnoho let se mnou nespí. Asi má milenku, a já se mu nedivím."

Oběma se nám to líbilo, a tak jsme se dohodli, že navážeme vztah, jak se teď politicky korektně říká sexuálnímu poměru. Jenže - jak je to v tom starém přísloví - když je kde, není s kým, a když je s kým, není kde. V práci, jako poprvé, to bylo riskantní. Může přijít uklízečka, a může se divit, že se do zámku nedá strčit klíč. V přírodě je to riskantní zase z jiných důvodů, a kromě toho - byla zima a mráz. Vzpomněl jsem si na jeden levný hotýlek za městem, kde se na nic moc neptají. Jenže - byla zima a mráz, a hotýlek měl kvůli nedostatečné klientele zavřeno. (Nevzpomínám si, že by v létě byla klientela o mnoho větší.) Ze zoufalství jsme se milovali v autě. Ale to je nejen riskantní, ale navíc nepohodlné.

Když moje manželka odjela na tři týdny do lázní, byl náš problém na čas vyřešen. Začal jsem zvát Milenu ke mně domů. Využívali jsme získané svobody a milovali jsme se každý den. Byla to nádhera. Něco takového jsem zažil naposledy ještě za svobodna. Na devátý den, když jsme blaženě odpočívali po milování a něžně se mazlili pod dekou, najednou jak vítr vtrhla do bytu manželka. Nějaký iniciativní soused, nebo spíš sousedka, si všimla, že denně, vždy ve stejnou dobu, ke mně chodí nějaká žena. Takže manželka šla najisto, a donesla si s sebou ratanovou rákosku. Za neustálého hlasitého povykování z nás strhla přikrývku, a pustila se nejdřív do Mileny. Ta, aby si chránila obličej a prsa, se otočila na břicho a vystrčila zadek. Já, když jsem se pokusil Milenu bránit, jsem dostal rákoskou vší silou na obličej. Zásah dostalo i levé oko. Asi hodinu jsem na něj neviděl.

Se zadkem samé jelito manželka vyhodila Milenu z bytu. Projevila ještě jakous takous ohleduplnost: hodila za ní šaty a kabelku, aby nemusela jít přes půl města nahá.

Potom se pustila do mě. Abych zase nedostal přes obličej, následoval jsem Milenin příklad a otočil se na břicho. Rákoska teď zpracovávala můj zadek a stehna. Cítil jsem jistou vinu, a proto jsem se nebránil. Výprask to byl pekelný, a přece to nic nebylo proti té ráně přes tvář. Myslel jsem si, že tím tvrdým výpraskem bude věc vyřešena a vina, byla-li jaká, vykoupena.

To jsem se ale mýlil. Po výprasku následoval projev plný slov začínajících na k. a na p. Slibovala, že se postará, aby ji  vyhodili z práce, zavřeli do vězení za prostituci, příživnictví a šíření pohlavních nemocí, a do blázince za paranoiu. Do krve jsme se hádali až do rána. Srdce mi bušilo jak zvon a byl jsem blízko infarktu. Řekl jsem jí "No a co? Ty se mnou už léta nespíš, a tělo to žádá, tělo to potřebuje." Až teď trochu zkrotla.

Do práce jsem šel za pár dní, když se mi trochu zahojila tvář. Ze všeho nejdřív jsem se omluvil Mileně a prosil ji o odpuštění, že jsem ji uvedl do takové situace. "Náhodou,"řekla, "nebylo to tak zlé. Docela se mi to líbilo. Nejhorší na tom bylo, že jsem dostala od ženy. Raději bych byla, kdyby to byl chlap." Potom dodala, "Nejraděj ty!" a něžně se ke mně přivinula.

Žena se mi neomluvila. Ani teď, ani nikdy potom. Ale jakési zpytování svědomí u ní proběhlo. Asi po dvou týdnech v noci našmátrala gumičku mého pyžama a rukou zajela pod ní. Po paměti našla penis a pevně ho stiskla. A když ztvrdl, dost surově ho vyhonila do kalhot. Nedalo jí to velkou námahu, protože od aféry s Milenou jsem byl bez sexu. To všechno beze slov. Jejích ani mých.

Pár dní na to jsem nenašel pyžamo, když jsem šel spát. Nechtěl jsem rozsvícet světlo a hledat ve skříni, a tak jsem šel spát nahý. Bylo  léto a oblečení nebylo nutné. Opět se objevila její ruka v mém rozkroku. Tentokrát ale, když byl úd schopen provozu, nasedla na něj a pomilovala mě. Opět beze slov. A bez něžností. A po mnoha letech poprvé bez kondomu. Po dvou měsících se náš sexuální život normalizoval na úroveň krátce po svatbě. Už jsme spolu normálně mluvili a milovali se asi pětkrát za měsíc, s něžnostmi i s předehrou. Ale vždycky jen z její inciativy. O Mileně už nepadlo ani slovo. Ani o k., ani o p.

Byl jsem to já, kdo o ní začal řeč. "Pamatuješ si tu noc, co jsi vyhodila Milenu?" zeptal jsem se. "To víš, že pamatuji." odvětila. "Ještě s ní spíš?" otázala se bez hořkosti. "Jo." přiznal jsem stejně civilně. "Jo, ale zřídka. Ale víš, proč se  ptám? Máme ještě tu rákosku, kterou jsi tehdy na nás použila?" Ožila. "Máme. Proč tě to zajímá?""Tenkrát mě to docela vzrušilo. Kdyby to nebylo s takovou zlobou a nenávistí, tak bych přivítal občasné opakování.""Aby ta rákoska neležela ladem," dodal jsem.

Neřekla nic, ale když jsem příští den v noci přišel z koupelny a chtěl si obléct pyžamo, vyzvala mě, abych se neoblékal. V ruce držela rákosku. Už jen ten pohled způsobil, že se mi trošičku postavil. Klekl jsem si na postel a zaujal polohu číhající kočky. Přejela mi rákoskou po páteři od hlavy až po žlábek mezi hýžděmi. Opatrně zapíchla její konec do konečníku, a pak postupovala níž , a nadzdvihla visící varlata. Potom se vrátila k hýždím. Zlehka po nich sem a tam přejížděla horní třetinou rákosky. Už jen tato neškodná a bezbolestná procedura stačila na to, abych byl nesnesitelně vzrušený. Jakoby toto nestačilo, přidala k tomu ještě řeči. "Víš, co tě čeká? Dostaneš na prdel." S výjimkou aféry s milenkou Milenkou manželka nikdy nemluvila sprostě. To, že s tím teď začala, působilo jako další afrodisiakum. Toužil jsem buď po souloži, nebo po pořádném výprasku. Ale ona mě mučila dál. "Na holou prdel. Abys věděl, zač je toho loket. Abys věděl, nač to přijde šoustat s kurvou." Věděl jsem, že nehodlá oživit už zastydlý skandál. Že mě chce pouze týrat. Zase začala velmi jemně přejíždět rákoskou po zádech a po zadku, a teď k tomu použila i druhou ruku. Lechtala mě v análu a na koulích, a tahala mě za chlupy na nich. Minuty byly nekonečné.

Když konečně přistoupila k výprasku, ulevilo se mi. Už jsem věděl, zač je toho loket. Dostal jsem tolik, co poprvé, ale tentokrát mi nějak nevadilo. Spíš naopak. A soulož, která spontánně následovala, přesněji řečeno soulože, patřily k tomu nejlepšímu, co jsem v tého oblasti zažil.

Když jsme v objetí odpočívali, příjemně unaveni, pustila se do řeči. "Neboj se, nemíním zase začít. Ale musela jsem se vyhecovat, abych tě mohla seřezat tak, jak se ti to líbí. Mně Milena nevadí. Už nevadí. Vím, že to byla ve značné míře moje vina, žes musel hledat jinde. Ani teď nejsem schopná tě uspokojit, jak to potřebuješ a jak si zasloužíš. Takže klidně s ní spi dál. Případně ji někdy můžeš pozvat k nám. Něco jsem si o ní mezitím zjistila. Nejen, že není paranoidní a nakažená, ale je inteligentní a milá. Jistě si s ní budu mít o čem povídat." Nadlouho se odmlčela a něžně mě hladila po vymrskaném zadku. Potom dodala, "A můžeme si udělat rákoskové turné ve třech."

EGUE

March 8, 2018, 5:23 am

≫ Next: Vzpomínky známých žen na výprasky

≪ Previous: Milenka

$

0

0

Afrika, čtvrtina devatenáctého století.

Egue byla mladá a velice hezká černoška s rozporuplným osudem.

Když loni padl na rodnou ves hlad, octla se mezi těmi, co rada náčelníků kázala odprodat do otroctví.

Ocitla se tak v pobřežní pevnosti bílých mužů.

A stal se zázrak.

Jeden z jejich náčelníků, „Chytač Slov“ si ji vzal za milenku. Nejprve čekala, že jí dá krutě robotit, bude mořit hladem i žízní a v poutech zavírat do temných vězení.

Pravda byla rajská.

Jídla i vody měla nadbytek, na práci nemusela prst položit – a jediné, čeho si žádal, byla její náruč.

A ne tak jako v její vsi, kde bylo pět ženských hlav na jednu mužskou – když se počítali i starci. Žádné – popadnout, odbýt a se smíchem odejít.

„Strážce počtů“ si ji bral často, vždy ale něžně a tak, že nejen on. I ona křičela bez bolesti.

Vězněná nebyla vůbec. Proč také?

Žila stokrát líp, než žena náčelníka.

A „Muž čtyř očí“ nedělal ani to, co ostatní bílí náčelníci.

Neměnil ji za jiné.

Stále si ponechával ji samotnou – a ibjímal ji i vícekrát denně.

Jen jednoho se začla dívčina po čase lekati.

Neobtěžkala.

Přes všechno objímání nepočala dítě.

Bílý muž, její muž, ji sice ujišťoval, že vše je dobré (znal a stále se učil její řeč), ona však znala vůli džungle.

Žena, co nepovíjí, zaslouží zabití.

Toho se bála.

Bála se smrti.

Chtěla obtěžkat.

Tančila po nocích, čarovala, nic.

Objímání neubývalo, očekávání u ní nenastávalo.

Až na to přišla!

Nový pán ji nebul!

To byl ten důvod!

Každý muž z její vsi měl vždy při sobě prut, hůl, či aspoň jedinou smyčku z liány.

Nový pán měl sice věci nesporně vhodné ku mnohému bití – ji však neuhodil.

A to ani napjatou dlaní.

Egue mu sice vysvětlila prastaré pravidlo, že stopy bolesti (rány) rozproudí krev – ciž je pak nezbytné k početí.

Pán se však smál a její řeč rozpustil něžnostmi, náručím a obětí.

Eguin strach však rostl a rostl – a nakonec strachy před smrtí za jalovost od muže z pevnosti utekla.

Utekla z pevnosti, do hloubi pralesů – a tam ji chytili překupníci.

Tak jí byly upažené ruce připoutány k dřevěné holi, kterou musela nést, na krk navlečena liánová smyčka – patřící k dlouhatánské oprati s mnoha jí podobnými a vedli ji…

Zpátky do pevnosti.

Dívka už věděla, že její život končí.

Uprchlé otrokyně se při chycení výhradně zabíjely.

Skoro tudíž nevnímala, jak je od opratě odřezávána, jak jí berou kousíček látky, kterým měla ovinuté boky – a jak je – stále s tyčí na upažených rukou, kamsi, nahá, za smyčku na krku, vedena.

Trhnutím se probrala až když…!
Až když zjistila, že je zpět v pánově komnatě – a zbytek smyčky na jejím hrdle drží sám pán!!!

Vyjevila se, že málem upadla!
Ale…! Pán zjevně neměl moc náladu odpouštět!

Přivlek ji ke zdi, kde byl od vždy zapuštěný kruh, a tam ji – čelem ke stěně – uvázal.

Egue se tak u kamenné zdi upažovala, jakoby kameny objímala – a že jich na příhodném místě pár ze zdi povylézalo, tak také nahatý zadeček trošičku povystrkovala.

A pán?

Pán si ze stolu vzal dřevěný předmět, podle kterého vždy rovné čáry si čmáral.

Nyní jej však zcela a jinak používal!

Černoščina vyšpulená zadnice začala poctivým pravítkem dostávat výprask!

A jaký!
Pořádný!

Umět dívka počítat, došla by v součtu pleskavých švihanců k padesáti!

Pětadvacet z každé strany!

To bylo křiku!
Kýžené výprasky jí náhle prach-vůbec nechyběly!
Jenomže, to holé půlky už svoje holt dostávaly!

A dostaly.

A když byl konec…

Nebyl.

Pán jí tak nabil, že málem nevnímala. Probrala se až v jeho loži.

S pažemi stále upoutanými, na hrdle obojek, ale – fungl nový, řetězem opatřený, posteli připojený.

Pán si zpět vzal a pevně držel svou otrokyni.

A mladá divoška si jaksi uvědomila, že – tak bude spokojenější.

Svobodná – či aspoň volná žena, jíž byla, se musela svým niterným duchem podřizovat džungli.

Vězněná otrokyně – nikoli.

Poprvé, co žila osud bělošské družky, jí rty lehce pohnulo – pousmání.

Vzpomínky známých žen na výprasky

March 24, 2018, 1:18 pm

≫ Next: Velikonoční reminiscence

≪ Previous: EGUE

$

0

0

Martina Navrátilová - tenistka

Ale pokud jsem to zasluhovala, potrestal mě doopravdy. Máma se řídila podle jeho příkazů, jenže když byl někdy pryč, říkávala:

"Tak dobře, ale tatínkovi ani muk!"

Pokud byla v bytě jenom máma, věděl jsem, že můžu přijít domů pozdě. Jen mi vytkla:

„Máš být doma včas.“

To bylo všechno. Ale pokud se táta někde netoulal, hrozil mi výprask. Ve škole jsem slýchávala hrůzostrašné zvěsti, jak jsou spolužáci od svých tátů biti jak žito; to můj táta nikdy nedělal. Když jsem občas spáchala něco opravdu hrozného, vzal na mě dřevěné pravítko, přehnul mě přes koleno a nasekal mi. Ale nikdy ne moc.

(Martina Navrátilová - Já jsem já)

Někdy jsem od svých spolužáků slyšela, jak bývají biti za různé, i drobné přestupky. To můj táta nikdy nedělal. Pokud mi dal nějakou na zadek, nedalo se to posuzovat jako tělesný trest, ale pouze jako napomenutí. Byla jsem od táty bita pouze dvakrát Měla jsem přijít ze školky nejpozději v pět hodin, ale zdržela jsem se u kamarádky dlouho do tmy. Telefon jsme tenkrát neměli a v rodině nastala panika, že se mí přihodilo něco zlého. Když jsem se po sedmé hodině večer v úplnétmě konečně dostala domů a rodiče se vzpamatovali z úleku, přehnul mě táta přes koleno a pořádně mi našupal. To bylo poprvé. Podruhé jsem se snažila dostat do vlhkého sklepa za tátou, který tam zatápěl a nájemnice v našem domě se mi v tom snažila zabránit neboť ve sklepě byla zima a já měla jenom lehké letní oblečení. To jsem ještě ani nechodila do školy. Řekla jsem jí, že je kráva. Táta to zaslechl, a tak jsem dostala svůj druhý, ale již od táty.

(Martina Navrátilová - Já, Martina)

Luba Skořepová - herečka

Ale když jsem se vzepřela ve věci toho svátečního ceremoniálu, vydatně mě seřezala. Někdy jsem klečela na hrachu, to hodně tlačilo, byla to potupa, ale to kázal tehdejší mrav. Škoda, že tenhle vynikající výchovný prostředek nepřetrval. Nenápadně jsem hrachy odsunovala mimo kolena, ale maminka kontrolovala. Ovšem co stálo za to a co bych si přála opakovat, bylo pečení a potom mlsání trojbarevné rolády na počest tatínka. To byla chuť, na tu není pojmenování. To už   se nikdy ne­dozvím, jak maminka ten rajský pamlsek dělala. Takový recept by se hodil do ráje mezi anděly. A já jsem odmlouvala, a nedoslala jsem ani líznout...To si nechám pro sebe, jaké pomstychtivé myšlenky se ve mně rodily. Roládu jsem neochutnala, ale pořádnýnářez ano. Panečku, ma­minka se v tom vyznala! To se snad vyučovalo i v rodinné škole vedle vaření a šití. Metly se tenkrát nepoužívaly, mno­hem citelněji „pracovaly“ důtky. To bylo dřevíčko, do kterého se důmyslně prostrkávaly řemínky. To mučidlo by se dobře vyjímalo i ve středověku, třeba vedle pranýře. To už jsem byla velká, takových deset, jedenáct, maminka se vrátila z rodičovské schůzky, vyslechla stížnost, třeba, že mě někdo viděl během školního vyučování někde úplně jinde, příkladně na rande, a že matika je pořád špatná, a už to začalo. Její drobná ruka uchopila tu „spravedlivou věc“, tatínek se zavřel do ložnice, zacpal si uši, aby neslyšel to svistění. Ten zoufalý můj řev mi později připomínal antic­kou tragédii. Výprask trval tak minutu, dvě, ale i tak krátká doba stačila k vytvoření překrásné formovaných „jelit“ na mé zadní části, na horních i dolních končetinách. A šla jsem třeba s holkama na korzo a já ty fialové ozdoby musela schovávat do silných punčoch hladce obrace, aby neprosvítaly. A ve škole má důstojnost potom taky utrpěla.

Ale dneska si říkám: zaplaťpánbůh za to pokání na hrachu, zaplaťpánbůh za ty výprasky. Ani nevím, jestli se něco takového ještě dnes praktikuje. Nic nám naše laskavá maminka neprominula. Zalhat jsme nesměli, žalovat taky ne, za malý podvod následoval velký trest a dlouhý půst.

(Luba Skořepová - Pomněnky i máta peprná)

Ljuba Hermanová - zpěvačka

„Když už jsem byla téměř slečna, brávala mě maminka s sebou do vyhlášených pražských dámských salónů, třeba do kadeřnické­ho salónu pana Pohla, to si pamatuji zcela přesně, protože jsem odtud utekla a maminka s natáčkami na hlavě mě chytila až u sochy svátého Václava. To byl vejprask, to si pište!“    

(Ljuba Hermanová - A co jsem ještě neřekla)

Jindřiška Smetanová- spisovatelka

Začala jsem tedy dost drsně přesvědčovat nejmladšího bratra, že si musí přát k Ježíšku tahací harmoniku. Mně by ji nedali, ale on ji dostal. Je fakt, že o ni přišel hned poté, co ji našel pod stromečkem. Vzala jsem mu ji. A protože jsem neznala noty, přečetla jsem si návod Jak hrát na harmoniku bez not a začala jsem podle nákresu s očíslovanými knoflíky nacvičovat píseň Hej, Slované. Byl to jediný Štědrý večer, kdy jsem dostala od tatínka výprask, tak strašně jsem šla celé rodině na nervy.

(Jindřiška Smetanová - Pozor, vyletí ptáček)

Zdena Mašínová -dcera hrdiny odboje Josefa Mašína, sestra bratrů Mašínových

byla nemocné (má vrozenou vadu končetin), ale také zlobivé a nespavé dítě, nechtěla jíst apod. – první vzpomínka na otce se pojí s tím, jak při jednom zlobení u stolu „jsem dostala na zadek. Nes mě jako králíka do vedlejší místnosti, asi nechtěl tu exekuci provést přede všemi.“

(Paměť národa)

Marie Zieglerová - operetní herečka

V dětství jsem slýchávala, že o mlýn jsme přišli proto, že ho můj pradědeček propil. Skutečnost byla asi jiná, faktem ale bylo, že už nebyl náš. S tímto vědomím jsem do jeho tajemných prostor vstupovala, když jsem si chodila hrát s Miluškou . Bylo to strašně zajímavé a voňavé. Náhonem proudila voda na lopatky velkého dřevěného kola, které pohánělo mlýnská soukolí. Všude to drnkalo, vrčelo, skřípalo. Nahoře se do násypky vysypávalo obilí z pytlů a dole zase do pytlů padala bělounká voňavá mouka.

I když jsem se snažila zapírat, jak to jen šlo, maminka vždycky bezpečně poznala, odkud se vracím. Ono to nebylo moc těžké a březovým proutkem vytaženým narychlo z koštěte pak ze mne tu mouku pod kůlnou vyprášila.

Vrátím se ale k tomu slunečnému dni prvního září 1946. Moc nás tehdy překvapilo, když nás rozdělili do holčičí a klučičí třídy.rozdělili do holčičí a klučičí třídy. Pak si nás paní učitelka Kaplerová odvedla do „staré“ školy jen přes pár metrů kočičích hlav naproti. Budova byla skutečně stará a nevím, jestli v městečku ještě stojí. Prožila jsem tam čtyři roky pod rákoskou přísné učitelky, která mne dokázala naučit základy jazyka tak, že jsem od třetí třídy neudělala pravopisnou chybu. Dodnes umím vybraná slova tak, jak jsme je musely umět odříkávat třeba i o půlnoci a nazpátek. Za všechno, co jsme neuměly nebo zapomněly, nás odměňovala rákoskou. Podle míry provinění to byl buď švihanec přes dlaně nebo hřbet ruky a největším trestem byl výprask pěkně na zadeček. To se provinilka musela ohnout přes lavici, zdvihnout si sukýnku a pak přišla ta lahůdka v podobě několika mázanců. I doma jsem často dostávala výprask, protože, jak rodiče říkali, jsem byla „truc kluka“ a žádná domluva na mě nepůsobila líp než tatínkův ševcovský potěh nebo maminčin proutek z březového koštěte.

(Marie Zieglerová: Taková jsem byla já!)

Libuše Morávková Udržalová-dcera prvorepublikového předsedy české vlády

Já jsem často brečela a svým křikem rušila všechny. Na Nový rok babička všechny prosila, aby mne ten den nerozplakali, protože ji­nak budu zas brečet celý rok. Vždycky mne dovedla utišit. Když však se do mého křiku vrátila maminka, unavená a plná svých sta­rostí, vzala metličku, kterou tam měla připravenou, zvedla mou sukýnku a nasekala mi na holou. To bylo to největší ponížení.

(Libuše Morávková Udržalová– Naše Roveň)

Božena Němcová - spisovatelka

Tak zhusta poroučela matka Boženy Němcové, hned ji trestala, a za trest musela ještě poděkovati. Němcová byla velmi bita, tím víc, že matka ji nenáviděla jako dítě nemaželské.

( František Pražák - Paměti českých spisovatelů z dětství)

Kristina Colloredo-Mansfeldová - malířka

„Když jsem se jednou zmalovala šminkami, strašně mi vynadal a poprvé jsem dostala na zadek.“

(Boris Dočekal - Příběhy českých šlechticů)

Marie Majerová – spisovatelka

Tehdy byla maminka již znovu provdána za šikovatele Aloise Majera, krásného, vysokého muže se zlatou patkou, který se mne jal po vojensku vychovávat. Ach, jak jsem musela na slovo poslouchat! Jak se musely lesknout jeho boty!  Jak jsem byla smrtelně raněna a ponížena, když jsem kdysi po nějakém provinění, které podle mého ani provinění nebylo, musila jíti ke kupci, musila si koupit rákosku a veřejně, před celým dvorem, který byl zpraven, ji nést, s vědomím, že jí budu bita!  A to jistě byl otec přesvědčen, že dělá,co je třeba dělat!

 ( František Pražák - Paměti českých spisovatelů z dětství)

Jiřina Schleglová – Zápotocká – dcera presidenta Antonína Zápotockého

Kdo z rodičů byl na vás, děti, přísnější?

 Mohla bych na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsme my obě holky dostaly od tatínka výprask. A to byla vždy horší ta příprava na něj, celý ten den, kdy na něj až do večera musely čekat, než výprask. Tatínek na nás taky nikdy nekřičel, nerozčiloval se, všechno řešil dobrácky, když jsme si mu třeba stěžovaly na maminku, snažil se všechno řešit smírně, obrátit věc v žert. A nikdy před námi maminku neshodil. Tatínek nás ani nepotřeboval trestal Vždycky se snažil jít nám spíš příkladem.

(z časopisu Mladý svět, 1984, ročník 26, číslo 50)

Věra Martinová - zpěvačka

“…Sestra coby mladší sourozenec nikdy nevyužívala rodiče ve svůj prospěch proti mně. Naopak - vlast­ně mě chránila. Byla jsem přísně vedená, ale zároveň nesmírně hrdá. Když jsem dostávala výprask, neuronila jsem ani slzu a vzdorovité držela. Naopak Lenka řvala za mě na celý dům, až se maminka bála, že dostane psotnik. Takže když sestra spustila, raději trest zmírnila. A Lenka mazaně začínala řvát pomalu ještě před tím, než mi na zadek dopadla první rána. V takových chvílích ne že sestra vítězila nade mnou, ale vítězila nad námi všemi.“

(časopis Vlasta 2004, ročník 58, číslo 51)

Štěpánka Duchková - televizní moderátorka

„Vzpomínám například, jak jsem k devátým narozeninám dostala fixy zahraniční výroby, které vynikaly hlavně tím, že byly nesmývatelné. Evička byla po ruce, nemohla jsem si pomoci. Navrhla jsem jí, že si budeme hrát na indiány – já že budu kovboj a ona indián. Rozsvítily se jí oči a nechala si ochotně pomalovat obličej fixami. „Maskování“ jí na tvářích vydrželo tři dny a já dostala od maminky na zadek…“

( časopis Vlasta, 2004, ročník 58, číslo 51)

Martha a Tena Elefteriadu - zpěvačky

S Divišovou kolonií mám spojené hlavně dva zážitky. Jeden moc hezký, nejkrásnější Vánoce v rodině ještě s maminkou, a druhý, velice ošklivý a šokující, když jsem se setkala s tím, že rodiče mohou bít své děti. Šlo o naše blízké sousedy. Jejich holčička v mém věku se zdržela s námi venku o něco déle a její rozzuřený otec si pro ni přišel, vytáhl na ni svůj řemen a surověji zbil. Ona křičela, on nepřestával a já tam oněměla hrůzou. Doma jsem se třásla týden v horečkách a museli mě dlouho uklidňovat, abych na to přestala myslet. Nic takového jsme z domu neznaly, ač byla naše výchova přísná. Většinou stačilo, když se řeklo, nezlob, nebo se to dozví tatínek. Měl náš respekt, i když většinou vše skončilo u nudného kázání.

(Martha a Tena Elefteriadu - Martha & Tena dvojhlasně)

Jednou jsem přišla ze školy domů celá vyplašená, bylo to v první třídě, maminka to hned poznala a ptala se, co mi je.

„No, já se bojím."

„A čeho.“

„Kluci ve škole říkali: „Počkejte na Velikonoce, to vás seřežem! Budete mít na zadku jelita. Prý můžou, protože to tak dělá každý. A nikdo jim nemůže nic říci, protože jsou Velikonoce."

„Cože, seřežem?“ povídá tatínek, vysvětli mi to ještě jednou, to vás budou ve škole bít?"

„No, ve škole ne, přijdou k nám domů."

„K nám domů? To bych se na to podíval!"

„Budou mít takovou mrskačku, víš, spletenou z vrbového proutí a tím to strašné bolí."„Tím vás budou bít? Tak to tedy ne! Moje děvčata nikdo bít nebude! Ničeho se nebojte, Já jim to vysvětlím."

Začala jsem tušit strašnou ostudu. Co bude, až kluci přijdou?

(Martha a Tena Elefteriadu - Martha & Tena dvojhlasně)

Anna Slováčková- zpěvačka

Zpěvačka Anna Slováčková přiznává, že od přísných rodičů dostala nejednou na zadek!

Když jsme se jí zeptali, jestli jí někdy otec saxofonista naplácal, přitakala.

„Máma i táta. Rodiče byli přísnější. Když mi bylo asi šest nebo sedm let, hrála jsem si u omítky na baráku, a to byl strašný hukot. Kamínkem jsem si kreslila a nějak mi nedošlo, že to poškodí omítku. Pak přišel táta a byl sekec mazec,“ řekla Anička.

Ester Janečková - moderátorka

„Byla jste v dětství tělesně trestána, za co a čím?“

„Tělesně trestaná jsem v podstatě nebyla. Párkrát jsem dostala na zadek a to jen rukou. A to jsem byla dost zlobivá holka.“

Martina Kociánová - moderátorka

„Jako malá jste dostávala na zadek?“

„Na pár výprasků se pamatuji, ale rozhodně to nemám rodičům za zlé. Spíše se divím, že to tolikrát se mnou tak dlouho bez inzultace vydrželi.“

Petra Braunová - spisovatelka

„… já jsem se strašně nechtěla česat, mýt a oblékat! Když to samé dneska předvádí moje dcera Johana, můžu vyletět z kůže a chápu svou mamku, která mě čas od času přehnula přes koleno a nařezala.“

Brigitte Bardot - herečka

"Jednoho dne rodiče odešli do společnosti a hlídala nás naše chůva. Hrály jsme si na indiány a schovávaly se pod stůl, který představoval stan. Při hře se nám ale zamotaly nohy do ubrusu. Ten spadl na zem a s ním i krásná čínská porcelánová váza. Když se otec s matkou vrátili, byly jsme schované ve skříni na smetáky a třásly se tam. Rozzlobený otec nasázel každé na zadek dvacet ran jezdeckým bičíkem.”

(Brigitte Bardot: Nepochopená - TV film)

Velikonoční reminiscence

March 26, 2018, 1:20 am

≫ Next: Spanilomyslná panna Apolena

≪ Previous: Vzpomínky známých žen na výprasky

$

0

0

Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.

Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat  to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.

Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.

Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl.""Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."

Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.

Spanilomyslná panna Apolena

April 16, 2018, 2:11 am

≫ Next: Stížnost paní Kelišové na paní Novákovou

≪ Previous: Velikonoční reminiscence

$

0

0

 "Né! Néé!! Nééé!!! Nééé...!!!" Ječela spanilomyslná panna Apoléna pištivě - a kroutila se, co jen macešiny ruce dovolovaly. To však nijak mnoho nebylo…! To spíš naopak… 

Apolena zuřila jak saň už od chvíle, co tatíček přišel s tím, že se zase ožení. 

Jednak se všecičky kamarádky smály, že bude mít macechu - sotva starší, nežli je sama. Jednak - a to hlavně, hrozilo, že by povolila pomyslná vlákénka, jimiž Apolenka ovdovělého tatíčka pilně opřádala už od maminčiny smrti.

Kupoval všecko, promíjel cokoli, No - a tak podobně.

Jenže, nic naplat, svatba se konala! 

Apolenu zprvu uklidnilo, že novopečená „mamička“ Greta je o půl hlavy menší, mnohem hubenější – a křehoučká - heboučká, jako panenka.

JENOMŽE-CHYBA LÁVKY!

Greta byla v skrytu ženská jak sekyra! Než se stihla ukolíbaná Apolenka vzpamatovat – lípnula ta krchničkovitá blondýnka oběma služebným věno – a vyvdala je. Vychovatelku taky vyměnila a - safra - tatínka si na prstíček namotala sama. Vyjevená Apolena se nestačila divit! Najednou se musela nejenom doopravdy učit, ale - ó hrůzo do čista! Ona i musela všem novým služebným kde všude pomáhat! Pracovat!!! Boubelatá hnědovláska se už jen klepala, ať se to kamarádky nedozvědí! Až do smrti uchechtáním by si na ni ukazovaly prstem! Ona, dcera dvorního rady, vyklízí nákupní koše! Uklízí jarmárku a i špajzku! Míchá polévky! – A to na plotně! Uklízí nádobí...! A kde co ještě! Apolenka v duchu pěnila a skřípala zuby, rozum jí však radil držet pusu zavřenou. Nebyla hloupá a viděla, že Gretina pomyslná pentlička na tatínkovi drží pevně. Pak se ovšem dostavil vrchol! Greta postřehla její známost s Hugem a - mrcha fikaná! Zařídila mu profesní zkoušku! Z hokynářského příručího byl rázem vyučený prodavač – co ihned před vojnou utek za místem až někam do Pešti! Apolena tajně šílela, ale ještě se držela. Pak se to stalo. Tatínek prohlásil, že místo letního bytu pojedou na statek. A APOLENA ŽE SE BUDE UČIT HOSPODAŘIT - protože si na ni myslí synek jednoho podílnického mistra sladovníka Z VENKOVA!!! V Apoleně bouchly saze! Málem Gertě utrejchu namíchala! Pak ale - vše bylo na poslední chvíli - spolykala křídu - a začala si hrát na nemocnou. Zprvu to zabralo. Horečka jí vyletěla po strop a všichni ji litovali.

Jenomže!

Pak začala Greta zvát pana doktora den co den – A APOLENĚ ZMIZELA Z ÚKRYTU VŠECHNA KŔÍDA!!! Hnedle ji napadlo, že macecha žalovala – tatík ale ani muk.

Dá rozum, že teplota jí ovšem okamžitě spadla – a macecha, že ji prý bude měřit sama!

A to byl ten křik!

Apolena se drobné světlovlásce nechtěla dát – však jí byla sama mladší sotva o pět let!  Poprvé se na ni utrhla, a vzepřela slovem i skutkem!

Že prý ne a ne!!

A macecha??

Popadla ji jak dráb – a že, když se prý jako malá chová, tak ona ji tak i změří!

A taky ano!
Apolena nevěřila svým očím!

Macecha ji v posteli drapla jak saň, peřinu zahodila, raz dva ji – holčinu dvojnásobnou, udolala a přes všechen marný vzdor na břiše natáhlou přidržela.

Apolena pochopila, kterak ji chce Greta potupit – a dala se do křiku!

Volala Manču, volala tatínka, - ale kdepak.

Nová služka poslouchala jenom Gretu – a tatínek taky.

Blondýna vyhrnula položené hnědovlásce košili až po lopatky a změřila jí teplotu jako mrňavému dítěti – přímo z holého zadečku. Právě z toho, co ji přinutila ukazovat za denního světla!

Jej!
To byl ryk!

Ale – bylo hůř!

„Žádná horečka – žádná nemoc! A stonání bez nemoci se léčivá jediným užíváním! Lízl! Metličku!“ – křiknula Greta.

A taky že jo!

Druhá služka Luise-Lotta přichvátala se svazečkem vrbových proutků – A DOSPĚLÁ APOLENA ZAČALA DOSTÁVAT VÝPRASK…!!!

A jaký!

JEDNADVACETILETÉ DĚVČE BYLO ŠLEHÁNO NA HOLOU JAK NĚJÁKÁ USMRKANÁ HUSOPASKA!!!

A přede všemi!

Baculatá hnědovláska se pustila do nepředstavitelného ryku! Řičela, řvala, vřeštěla, prala se a kroutila, jako pominutá! Všecičko marno.

Mohla dívka kopat a hlavou bít kterak chtěla, proutečky si dál a dále nerušeně svištěly a vyplácela jí jeden tucet štiplavě palčivých šlehanců za druhým.

A kterak důkladných!
Nikdo by nevěřil, jaký měla plavá Greta stisk – a švih!

Čtyři tucty pře-pečlivých švihanců své milé baculaté pastorkyni naložila – a byla to kůra náramná!

První tucet odmetl hnědovlásce vztek, druhý vzdor, třetí přihnal sliby – čtvrtý prosby!

A bylo!

Apolena pak ještě musela pod dohledem obou služek KLEČET V KOUTĚ NA HRACHU – a potom jít pomáhat s balením.

Jelo se na venek!

(A ro byl z nového života radových rozmazlené jedináčky jenom a jen začátek…!) 

---

Stížnost paní Kelišové na paní Novákovou

April 16, 2018, 4:25 am

≫ Next: Výzva pro paní Kelišovou

≪ Previous: Spanilomyslná panna Apolena

$

0

0

Vážený spankingový soude,

obracím se na Vás se žádostí o posouzení mé stížnosti.

Jsem už stará ženská, o spankingovém soudu jsem jaktěživ neslyšela, ale Máňa, moje
sousedka, to je ještě čipera, umí s mobilem i s počítačem, ta před časem o něčem jako
spankingový soud, který uděluje výprasky, četla, tak mi o tom pověděla.

Vedle mě má domek nějaká Nováková, dříve si se mnou přes plot občas povídala, i mi
pomohla, když jsem jednou těm šmejdům podepsala nevýhodnou nabídku, sepsala mi
výpověď a poradila, co dělat.

Ale od jistý doby je baba protivná, sotva pozdraví, pořád hledá záminky, že ji jabka z mýho
stromu padaj k ní na zahradu, šišky z mé borovice že ničí střechu jejího auta, o spadaném
listí ani nemluvím. Fúrie jedna, pozvala si zahradníka, udělal jí hezkou zahradu, to je pravda,
ale od tý doby si myslí, kdovíco.

V létě seděla s nějakýma ženskýma pod pergolou, pily a chechtaly se, já už ležela, tak jsem
jim šla říct, že je noc, že chci spát, drze mi odsekla, že 21h. není noc a to si představěj, páni
soudci, ta druhá měla ještě poznámku, že netušila, že v červenci už trénujou čarodějnice na
slet. No, měla jsem starej župan po nebožtíkovi manželovi a na hlavě natáčky, ale uznaj, že
to je nehoráznost.

Nedávno mi Máňa povídala, ona kouká často z okna, já jen někdy, že viděla Novákovou, jak
listí, co spadlo z mýho stromu shrabala a hodila i se shnilýma jabkama přes plot mně na
zahradu. Ve schránce jsem měla avizo, že mám na poště balíček, tak jsem honem běžela,
vyzvedla si docela velkou krabici a doma, když jsem škatuli od bot rozdělala, málem mě
kleplo. Byla plná šišek, které Nováková posbírala ze střechy auta a u sebe na dvoře, že mi je
vrací, když nedovolím borovici ořezat, aby přesahující větve neškrábaly lak jejího auta a
šišky nepadaly na její pozemek. Když jí tolik o auto jde, může parkovat jinde nebo chodit
pěšky, jako já.

Teď mám podezření, že mi něco přes plot ke stromu nalila, páč nějak schne.

Vážení páni soudci,

prosím o trochu vašeho času a posouzení chování mé sousedky, o její drzosti bych mohla
psát hodiny, že mě trvale nazývá drbnou, už ani neslyším, minule mi k pozdravu přidala
poznámku, ať z toho okna za záclonou nevypadnu. Stála totiž až na rohu, já špatně viděla,
musela jsem se naklánět a ještě jsem si hnula plotýnkou.

K soudu do Prahy bych netrefila, ale pokud maj, páni soudci, nějaký otázky, Máňa mi
pomůže a já jim odpovím.

Jak velký vejprasky udělujou, nevím, ale Máňa četla, že pořádný !

Za mejch mladejch let se doma ani ve škole pro ránu nešlo daleko, pan řídící na největší
zlobivce používal rákosku, to pak byl tanec, na zadku jedno jelito vedle druhého, doma otec
odepnul řemen a zadek měl posvícení, jó, to jsem si v dalších dnech opatrně dosedala.

Maminka začínala domluvou, ale když nepomohlo, sáhla v kuchyni po vařečce nebo na
skříni měla schovaný proutek. Vždycky říkala, že dostanu pětadvacet, co se jí na tom číslu
líbilo, nevím, ale myslím, že nikdy nepočítala a ran padlo i víc, za jekot a mrskání sebou mi
ještě obvykle přidala. A právě takovej pořádnej vejprask si Nováková zaslouží.

S úctou Kelišová

Výzva pro paní Kelišovou

April 17, 2018, 2:10 am

≫ Next: Kelišová: Poděkování za nabídku

≪ Previous: Stížnost paní Kelišové na paní Novákovou

$

0

0

Vážená paní Kelišová,

Nejprve bych Vám chtěl pogratulovat ke správnému rozhodnutí obrátit se na Spankingový soud a využít našich služeb pro vyřešení problému s tou potvorou Novákovou.

Právě proto byla zřízena instituce Spankingového soudu, aby se zabývala takovými nehodnými osobami.

Mohu Vás ujistit, že spankingový soud má široké možnosti, jak s paní Novákovou a jí podobnými lidmi zatočit.

Naší vizí je sloužit spravedlnosti až do zlomení rákosky nebo naštípnutí vařečky a nenechat žádný zadek delikventky nebo delikventa bez červených nebo modrých stop, které si zaslouží za čin, který spáchal/a.

Stejně jako Vám, tak i nám leží na srdci důkladné, ale spravedlivé potrestání té potvory Novákové.

Ze zkušenosti víme, že nejúčinnější tresty navrhují osoby v případu poškozené, a nabízíme tuto možnost i Vám, paní Kelišová. Jistě Vás potěší, že tuto dodatečnou službu bude mít od nás v rámci dubna, měsíce spankingu, zcela zdarma.

Neváhejte proto, poraďte se s Máňou, která už o Spankingovém soudu četla, a navrhněte, jak má Spankingový soud potrestat tu potvoru Novákovou.

Máte jedinečnou možnost spočítat Novákové ten balík plný šišek, shnilá jabka, tu hnutou ploténku, když jste ji šmírovala, i všechna ostatní příkoří.

Kdyby Máňa neměla to povídání o Spankingovém soudu dočtené až do konce, tak Vám chci poradit, jaký trest navrhnout.

Odsouzené delikventky jako je ta potvora Nováková dostávají u Spankingového soudu výprask na holé hýždě. Mohou tedy mít na sobě oděv zakrývající intimní partie, nikoliv však holé hýždě. To proto, aby byl výprask dostatečně účinný. Při výprasku bývají delikventky ohnuty přes trestný vehement nebo se musí položit břichem dolů na trestnou lavici.

Z nástrojů pro výprask paní Novákové si můžete zvolit například řemen, koženou plácačku nebo štiplavou rákosku.

V rámci našeho bonusu máte i možnost určit počty ran, kolik kterými z nástrojů Nováková dostane.

Vy, paní Kelišová, máte zkušenosti s těmi pětadvaceti od mámy, kterých bylo vždycky víc. Tady bych Vám chtěl poradit, že víc je vždycky lépe. Nováková si trest lépe zapamatuje a již Vás nebude obtěžovat nějakými shnilými jablky a šiškami, které padají z Vašeho stromu.

Paní Kelišová, pokud Vás zaujala naše nabídka zcela zdarma určit trest pro tu potvoru Novákovou, pošlete návrh jejího trestu do schránky Spankingového soudu.

Spankingu zdar!

Aryon, soudce Spankingového soudu

Kelišová: Poděkování za nabídku

April 17, 2018, 4:22 am

≫ Next: Žaloba na paní Irmu Koudelkovou za neodpustitelné chování v internetové diskusi

≪ Previous: Výzva pro paní Kelišovou

$

0

0

Vážený Spankingový Soude,

moc jim děkuju za nabídku spolupodílet se na návrhu trestu pro Novákovou. Ale to maj tak, Máňa je nějaká marodná, polehává, zlobjej ji oči a bolej záda, u počítače teď nevysedává.

Já bych jim poslala dopis, ale neznám adresu.

Vážení páni soudci,

věřím, že maj dostatek zkušeností, já ani Máňa se v tom nevyznáme, těm novejm názvům stejně nerozumíme. Tenkrát se řeklo vejprask nebo že dotyčná dostane na zadek a bylo všem jasný, co se bude dít.

Slovo spanking jsem jaktěživ neslyšela, Máňa mi to musela napsat na papírek, než jsem došla domů, vždycky jsem to zapomněla.

Za nás stačil řemen a rákoska, a zadek hrál ještě tejden všemi barvami. Tak pokud uznaj za vhodný, vezmou na Novákovou tyto dva inštrumenty a nasázej jí, jak se u nás říká, co se do ní vejde.

Ještě jednou pánům soudcům děkuju, s Máňou máme svý roky, zdraví už tolik neslouží a nový v apatyce nekoupíme.

Věřím, že rozhodnou spravedlivě i dostatečně důrazně, ve čtvrtek budu za záclonou koukat, jak si Nováková ráno sedá do auta a možná odpoledne bude vysedávat i na zahradě. Jak vylezlo sluníčko, hned se tam vystavuje, plavky moc velký nemá, já už sice prdlajs vidím, ale jelita a modřiny ještě poznám.


S úctou a poděkováním

Kelišová

Žaloba na paní Irmu Koudelkovou za neodpustitelné chování v internetové diskusi

April 23, 2018, 6:47 am

≫ Next: Žaloba na pana Dejmala za bordel za výtahem

≪ Previous: Kelišová: Poděkování za nabídku

$

0

0

Vážený a slavný Spankingový soude,

s nelíčeným zděšením jsem si dne 6.9. 2017 přečetl příspěvek, který napsala paní Irma Koudelková:

"Těší mne věhlas hurikánu Irma. I když lidem v Tichomoří tu katastrofu fakt nepřeju.

Přejít na téma: 1000 věcí co mě těšíNapsala Irma dne 6.9.2017 v 15:12"

Na mé "přátelské" upozornění, že si poněkud popletla oceány, ovšem následovala neuvěřitelně arogantní odpověď:

"Ty s tím naděláš,  no tak tak to bylo naproti. "

Poté co jsem dotyčnou důrazně upozornil, že v takovém případě ovšem nevidím jiné řešení než podání žaloby a veřejné projednání, si provinilá dáma své neodpustitelné chování najednou uvědomila, otočila a přiznala, že dle jejích zkušeností se spankingovým soudem bude mít zanedbatelnou šanci se vyhnout rákosce. Pokus o výmluvu " Vlastně se už za svoje vtipkování stydím, moc velké neštěstí na to, abych si z toho dělala legraci..." jako polehčující okolnost, rozhodně brát nemohu a jsem tedy okolnostmi nucen podat tímto oficiálně k Aryonovu spankingovému soudu žalobu na paní Irmu pro šíření zavádějících informací, hrubou neznalost zeměpisu a následné zlehčování prohřešku. Oficiální počet obětí hurikánu je 134 a vzhledem k tomu, že v případě paní Koudelkové se jedná o recidivistku !!! si dovoluji navrhnout trest za neznalost zeměpisu a šíření zavějících informací ve výši 134 ran řemenem a za následné neuvěřitelně arogantní zlehčování prohřešku dalších 134 ran rákoskou. Obojí pochopitelně na holou. Nicméně je to samozřejmě jen návrh, zkušená soudní stolice jistě  sama moudře rozhodne s ohledem na patřičný výchovný efekt. Osobní svědectví jsem pochopitelně na zasedání soudu ochoten poskytnout.

S úctou

Jan Udavač, Plzeň

Žaloba na pana Dejmala za bordel za výtahem

May 10, 2018, 1:46 am

≫ Next: Svůdná sestřenice

≪ Previous: Žaloba na paní Irmu Koudelkovou za neodpustitelné chování v internetové diskusi

$

0

0

Vážený spankingový soude.

Obracím se na vás se stížností na pana Dejmala. Pan Dejmal je můj soused na patře a soužití s ním není nic jednoduchého. Největší problémy vznikají při užívání společných prostor v našem poschodí. Za výtahem je prostor, který pan Dejmal využil tím způsobem, že ho zarovnal spoustou různých věcí. Má tam nějakou skříňku, vedle další skříňku, o něco větší. Vedle skříňky jsou nějaké kusy dřevotřísky, překližky, kartony. Vedle druhé skříňky je něco podobného a mezi těmi skříňkami rovněž. Na skříňkách jsou v zimním čase kaktusy s velice dlouhými a ostrými ostny. Před rokem jsem pana Dejmala požádala, aby mi vytvořil nějaké místo, že bych si také chtěla dát do tohoto prostoru za výtahem nějakou skříň na věci, které nepoužívám každodenně. Pan Dejmal mi tehdy vyhověl, odnesl nějaké palubky a pytle s cementem někam pryč a umožnil mi tím umístění skříně. Později sice do uličky vedoucí do prostoru za výtahem umístil matraci, další kusy dřevotřísky, kartony, dále nějaké ohnuté dřevěné věci, o kterých mi na můj dotaz vyložil, že to jednou budou sněžnice. Ztížil mi tím sice přístup do výše uvedeného prostotu, ale ještě se to dalo tolerovat. Minulý týden ale prostor zaroval tak, že už se do své skříně za výtahem nedostanu vůbec. Má tam taková široká prkna, nějaké pytle, latě, kusy kmene, prostě moc věcí pohromadě. Požádala jsem tedy Pana Dejmala, aby tento prostor od toho bordelu vyklidil a umožnil mi tím přístup. Pan Dejmal mi vyložil, že se v žádném případě nejedná o nějaký bordel, nýbrž o dvacet let staré koto a mahagon, dále o olši, jasan, javor a jabloň (já bych si to všechno nepamatovala, ale má to popsané a ještě je tam na některých prknech letopočet). Měl to prý na zahradě, ale protože ji prodává, nanosil to sem. Bude to tady prý do té doby, než sežene prostor, do kterého ten bordel nanosí.

Nemám představu, jaký prostor hodlá sehnat, ani kdy ho sežene. V té skříni za výtahem, do které se nyní nemohu dostat, mám kromě jiných věcí i spoustu zavařenin a kompotů. Obávám se, že až mi přístup do této skříně bude umožněn, budou kompoty nepoživatelné a budou se hodit možná jedině k destilaci. Ale já to nepiju, mám raději kompoty nevykvašené.

Několikrát jsem se s panem Dejmalem chtěla dohodnout na nějakém vyklizení, ale buď mi řekl, že nemá jiné místo, kam by to dal, že to má dřevo na kytary, tak to přece nezapálí. Teď už mi ani neotvírá, když na něj zvoním, buď není doma, případně doma je, ale dělá, že není.

Slyšela jsem, vážený spankingový soude, že je ve vaší kompetenci takové lidi přes něco přehnout a výpraskem přimět ke komunikaci a k nápravě. Myslím, že by bylo namístě panu Dejmalovi zmalovat pozadí tak, jak jen to bude možné. Pak snad bude ochotnější přistoupit na nějakou rozumnou dohodu.

Klotylda Pilná